Meditácia je možno najväčšie životné umenie. A jej krása je v tom, že sa jej nedá naučiť od druhých. Nemá techniku a nepozná autoritu. Ak budeme úspešný v poprení toho, čo nie je meditácia, bude tu meditácia. Mnohé systémy meditácie iba zachycujú myseľ spôsobom, ktorý ponúka zázračné úniky a zážitky. Bez sebapoznania vedie každá meditácia ku klamu a k rôznym formám sebeklamu, ktorý je skutočný alebo existuje v predstave. Meditovať podľa nejakého systému znamená vyhýbať sa skutočnosti, vyhýbať sa tomu, kto ste. Oveľa dôležitejšie je pochopiť seba samého. Jak člověk žije, pozoruje, že Já, je jádrem všech problémů a poznává, že je to podstata všech rozkoší, obav i zármutků. Nejprve pochopte, že čím větší úsilí na osvobození se od tohoto středu vynakládáte, o to více toto úsilí ono Já, posiluje. Já lidí, již se věnují nejrůznějším meditacím, kteří se na sebe snaží něco uvalit, je tímto úsilím polapeno a říká: dosáhl jsem, avšak toto Já je stále jejich středem.
Meditácia nie je prostriedkom ako dôjsť ku koncu. Koniec ani dosiahnutie neexistujú. Každý systém či metóda viaže myšlienku k času, ale uvedomiť si bez výberu každú myšlienku i pocit, pochopiť ich motívy a mechanizmus a nechať ich rozvinúť, to je začiatok meditácie. Aby rozkvitla musia skončiť všetky predstavy, slova a symboly. Myseľ sa musí oslobodiť z otroctva slov a ich reakcií. K meditácii je teda nutné mozog úplne ukľudniť. Znamená to opustiť pocit vlastnej dôležitosti a nutnosti sebezachovania. Rozumiete? Pokiaľ je tu vedomá sebekázeň, ktorá je stávaním sa, ktorá je procesom myslenia, nemôže tu byť pravá meditácia alebo ticho. Meditácia znamená uvedomiť si každú myšlienku a každý pocit, bez toho aby sme pritom súdili, či sú dobré či zlé. Myseľ ich iba pozoruje a pohybuje sa s nimi. Ak uvidíme veľmi jasne povahu a štruktúru myslenia, potom zistíme, že môžeme vychádzať zo stavu mysle, ktorá je vždy prostá všetkého myslenia a predsa myslenie používať. To je skutočná meditácia. Skutočná meditácia je mimovoľný, neuvedomelý proces, nieje to proces vedomý. Dochádza k nej ak je mozog tichý.
Tiše sedět, aniž byste porozuměli svým motivům, vede ke všem možným iluzorním i skutečným psychickým potížím. Jestliže však, zatímco tiše bez jakýchkoliv motivů sedíte nebo se tiše sami či s někým procházíte, pozorujete stromy, ptáky, řeky a sluneční svit, který se odráží na listech, pozorujete v tomto pozorování také sami sebe. Nenamáháte se a nevynakládáte veliké úsilí, abyste něčeho dosáhli. Lidé, kteří jsou oddáni nějakému druhu meditace, shledávají, že je velmi obtížné toto odhodit, protože jejich mysl je již podmíněna. Praktikovali tuto techniku několik let a jsou v ní polapeni. A pokud přijde někdo, kdo řekne: „Toto všechno je pěkný nesmysl,“ pak se možná ve vzácném okamžiku stane, že procitnou a uvědomí si to. Jenže následně nastává problém, střet mezi tím, co sami pro sebe racionálně zjistili, a tím, co v posledních deseti letech věřili – úsilí, které je nazýváno pokrokem, duchovním pokrokem! Není možné být přirozeně tiší – dívat se na člověka, naslouchat tiše a bez odporu písni či nějakému člověku, aniž byste říkali: „Musím se změnit, musím dělat to, musím dělat ono“ – není možné zůstat v klidu a v tichosti jen pozorovat? Toto je očividně nejobtížnější. A tak procvičujete systém, jak být klidní. Vidíte ten omyl? Praktikovat metodu, systém nebo pravidelná každodenní cvičení, jejichž výsledkem podle vás bude to, že mysl konečně utichne. Mysl však nikdy neutichne. Mysl je mechanická a zaběhnutá podle určitého vzorce, je mdlá a necitlivá.
Můžeme tedy my, obyčejní lidé se všemi svými problémy a potížemi, být tiší a naslouchat všem těm žvástům naší mysli? Je možné sedět, stát nebo tiše se procházet, aniž by nás někdo jiný pobízel a aniž bychom byli motivováni odměnou či touhou po mimořádných smyslových zkušenostech, jež překračují hranice fyzikálních zákonů? Začněte na té nejracionálnější úrovni – potom můžete dojít velmi daleko.
---
Meditoval už viac rokov. Akokoľvek čítal veľa o kresťanskej mystike bol viacej priťahovaný meditáciami indických a budhistických svetcov. Už predtým poznal nezrelosť asketizmu s jeho zvláštnym kúzlom a pestovaním síl pomocou zdržanlivosti, abstinencie, ale už od začiatku sa vyhýbal extrémom. Cez to praktikoval kázeň, stálu sebakontrolu.
Koniec, cieľ meditácie je meditáciou samou. Hľadanie niečoho pomocou meditácie a za meditáciou, je získavanie a to *čo je získane je zase stratené.* Hľadanie výsledku je pokračovaním sebapremietnutia, výsledok je premietnutím žiadosti (túžba plodí pseudovýsledky). Meditácia ako prostriedok k dosiahnutiu, k získaniu, k odhaleniu dáva meditujúcemu iba silu. Meditujúci je meditáciou; meditácia je porozumenie meditujúceho.
Myseľ hľadá konečný, nehynúci útulok preto sa ukázňuje a cvičí, trénuje cnosti, aby dosiahla čo chce. On sleduje svoj cieľ tak ako iný, iba s tým rozdielom, že ho povýšil na inú úroveň. Výsledok znamená koniec, dosiahnutie zahrňuje ďalšie úsilie stať sa. Myseľ nie je nikdy kľudná, ona neustále usiluje, dosahuje, získava a zrejme sa neustále bojí straty. Tento proces nazývate meditáciou. Môže si myseľ, ktorá je chytená do nekonečnoho stávania sa, ktorá si vnútila kázeň, byť slobodná k prijatiu tejto blaženosti? Usilovaním a námahou, odporovaním a odriekaním sa myseľ stáva necitlivou. Nevytvoril ste si touto žiadosťou okolo seba hradbu, ktorou ono nezvážiteľné, neznáme nemôže preniknúť? Neuzavrel ste sa v skutočnosti pred tým novým? Zo starého ste vytvorili cestičku pre nové a môže byť nové obsiahnuté v starom? Myseľ sama je výsledkom a všetky výsledky vznikli zo starého. Výsledky nemôžu byť nikdy nové. Cieľ, ideál je vždy premietnutím mysle a to zaiste nie je meditáciou. Meditácia je oslobodenie meditujúceho. Slobody nedosiahneme disciplínou. Kázeň vytvára vzor slobody avšak vzor nie je slobodou. Aby vznikla sloboda, musí byť vzor zlomený, rozbitý. Rozbitie vzoru, kadlubu je meditáciou. Avšak rozbitie kadlubu, vzoru nie je cieľom, ideálom. Kadlub, vzor sa láme od okamihu k okamihu.
Meditácia je oslobodenie mysle od všetkých jej vlastných myšlienok na všetkých úrovniach. Myslenie vytvára mysliteľa. Mysliteľ nie je od myšlienky oddelený, oni sú jednotným procesom a nie dvoma oddelenými procesmi. Oddelený proces vedie iba k neznalosti, nevedomosti a klamu. Meditujúci je meditáciou. Potom je myseľ sama, nie urobená samou; ona je kľudnou, nie urobená kľudnou. Jedine k samotnému môže prísť to bezpríčinné, iba pre samotných je blaženosť.
Jiddu Krishnamurti