Přijela pouť - vtipné povídky
PŘIJELA POUŤ
Toho rána jsem se probudil ne zcela ve své kůži. Také že jsem ve své kůži nebyl, neboť jsem včera večer usnul v kožichu. "Ach, to je krásně v té přírodě," řekl jsem si, vstal z postele a šel si otevřít okno paneláku. Ano, sídliště dnes nebylo tak zanesené odpadky a jelikož bylo léto, všichni lidé v ostatních panelácích kolem mě měli otevřená okna a na balkonech, pokud je měly, ženy sušily prádlo a své manžely. Já mám výhodu, že sice důvěrnější kamarádku mám, ale hodnou a obětavou. Jmenuje se Aneta Kaktus-Doksová a je jí 25 let. To druhé jméno KAKTUS jsem jí přidělil já sám, neboť máme doma asi padesát kaktusů, které ona tak ráda zalévá. Mimochodem, včera jsem si z kaktusů udělal příjemnou sedačku k večerní televizi.
Jelikož je moje přítelkyně Doksová, já jsem, pěkně prosím, Vincenc Julius Roks, neboť oba dva máme jedno společné: máme v lásce malá lízátka v červeném sáčku, ROKSY - DOKSY.
Ten den jsem něco cítil. Aha, městskou kanalizaci, kterou mistři hovnocucové vysávali, ale to sem nepatří. Zkrátka k nám přijela pouť. Nevím sice, jestli se tady mezi paneláky uchytí, když si v té změti oken ani já nepamatuji, jaké máme číslo a vždy si náhodně nějaký panelák vyberu, ale musím jet asi na náměstí - zřejmě tam to bude. Jakmile jsem se nadýchal čerstvého smogu, vytrhlo mě z myšlenek zvonění telefonu. To je divné, zvoní to nepřerušovaně. Aha, bude to zvonek u dveří. Doufám, že to nebude ten doktor, co sem ke mě až domů měl přijít na obstřiky zadku! Já jen, že mám na Silvestra připraveny na dveřích balonky už teď v červnu, a kdybych mu neotevřel a ten doktor s injekcí by byl agresivní, mohl by balonky propíchnout a všichni by padli, otráveni heliem - hrozná představa! Když jsem otevřel, byl to náš mlíkař Houžviščka s reklamou na dnešní pouť. Jelikož mi tento člověk už od pohledu nebyl milý, rychle jsem za ním zabouchl dveře, rázně si od něho vzal mléko - jen víčko, neboť jsem střídmý, oblékl se a aby mě nikdo neviděl, ani já sám sebe, radši jsem před sebou hned utekl oknem.
Se zlomenou nohou od toho pádu jsem šel nejdříve na sportovní plácek, kde mám od mého narození za křovím uschován kočárek. Protože nemám ani malé dětské Turbo vozítko s růžovými koly a modrým trupem, které jsem měl loňský rok a rozbil mi ho závistivý soused, který se teď prohání alespoň na jednom růžovém kolečku, nasoukal jsem se do kočárku a se slovy: "Hej, paní, roztlačte mě, prosím," jsem se s dopomocí té paní rozjel. Díky mým nohám, stále se vysoukajícím z kočárku, jsem se dotlačil až na louku za řekou, kde už pouť měla být, zrovna u konečné autobusu 19. Byl tam ale jen ten autobus a já. Najednou se sem začali trousit lidi. Tlustí, vyžle, malí, velcí, pupkáči i zadkáči, prostě všichni. Byl jsem náhle moc hrdý sám na sebe, neboť jsem myslel, že jdou za mnou. Vzápětí ale mé nadšení silně ochablo a tak jsem si sedl do letní trávy. Bohužel na vosu. Ta si to nenechala zjevně líbit a ž se, jako předtím, zjevně nenudila a pohrála si smým zadkem tak dokonale, že jsem se chladil v řece a žádný doktor s obstřiky mě nemusel chytat až doma. Mokrý od potu jsem náhle spatřil, jak pouť přijela a už je tu déle, neboť jsem na chvíli pod vodou v řece usnul.
Celé velké prostranství bylo zaplněné. Hned jsem dal jedné tlusťošce búra a vzal si od ní cukrovou vatu. Vata v koupelně mi už došla, na leccos ji potřebuju, i do uší, když budím sám sebe chrápáním - a tak jsem si ji dal do kočárku a i s ním jsem rychle drandil šedesátkou k dalším atrakcím. Vypadal jsem tak překvapeně a vyděšeně z toho všeho, až se mě jeden, bohužel pán, ujal a šel se mnou do zastřešeného areálku s autíčky. Do jednoho jsem s dětskou radostí skočil, že taky pojedu, ale stále jsem jezdil buď v protisměru nebo dozadu a tak pán řídil i přes mou fyzicky vyčerpávající nevoli za mě a mě si posadil na klín. Pak jsem určitě neváhal vystřelit si něco v dalším stánku. Pokud to nebude stánkařovo oko či poslední vlas, tak alespoň srdce nebo růži. Střílel jsem asi hodinu, až mě to přestalo bavit a tak jsem z kočárku vytáhl květák, ten dal k ostatním cílům do stánku, zapíchl do něj šíp a řval jsem BRAVO !!!
Stánkař mi musel dát dvacet korun za tu službičku a já jsem mohl jít pro turecký med. Jeden, lesní med, už doma mám, a proto jsem nechtěl urazit, obmotal si hlavu osuškou od jedné nic netušící a koupající se dívky, přičemž jsem dělal tureckého pašu, když ten med byl turecký (když tradice, tak tradice). S medem mne jinak baví točit si ho na prst, ale tady mě překvapila jeho tvrdost. A tak jsem měl za chvíli po nové protéze a všude v puse turecký med, z čehož se při mém širokém úsměvu "do ucha k uchu" leckomu dělalo nevolno.
Když jsem přišel, utahán kousáním medu, domů, čekalo mě tam překvapení. Nahá cikánka s plnovousem mě začala svádět. Sedmé nebe, alespoň někdo!