Jak jsem byl číšníkem - vtipné povídky
Jak jsem byl číšníkem
Dobrý den. Jistě pochopíte, že se s Vámi o mých osobních problémech, nyní zejména duševních, dělit nebudu, ale něco, co bylo velmi důležité zvláště v životě mé partnerky, bych Vám snad sdělit mohl. Doufám, že se mnou budete cítit - - ten pach ošklivé žumpy, co se nesl ten den naším sídlištěm.
Můj život není zcela výrazný, jako ho někteří, většinou živí jedinci mívají. Jmenuji se tak nějak normálně, Taťán Cuketa, ale chování spojené s řešením problémů bych měl tak na nedostatečnou, a to bych si vyndal při tom z oka obě dvě slepé skvrny. Minulý měsíc mi totiž obvodní lékař, MUDr. Johnny Platfus, sdělil do zdravotního průkazu mimo jiné i toto – cituji doslovně: „Sedmadvacetiletý Taťán Cuketa není způsobilý k normálním samostatnému normálnímu projevu a chování. Má sklony ke zvláštním vibracím a impulsům, které ho nutí v nepříslušnou chvíli, například na WC, ihned vařit cukety a současně házet jejich slupky z okna ven směrem na dámy, což ho uspokojuje.“ Závěrem bych k tomuto gigasouvětí chtěl dodat, že si vždy po shlédnutí tohoto oznámení jdu koupit do lékárny Semtele (®) a do Zeleniny čerstvé cukety.
Jednou, když jsem se probudil, a to byl význačný den, šel jsem si udělat mou každodenní ranní „hygošku“ – obličej si mažu taveným sýrem a pak si na to pokládám slupky od cuket, což je, myslím, ku zdraví velmi prospěšné. Ke snídani si pak udělám vajíčka se šunkou a cuketami. Když jsem dojedl, najednou mne přepadl smutek. Co když ještě stále neseženu práci? Přesně před rokem jsem to vzdal, když jsem vykradl poslední banku, a doma si dělal všechny domácí práce, jež vyžaduje zákon. A tak jsem vzal své auto a mohl jsem si někam vyjet. Jak jsem jen tak bez cíle bloumal sídlištěm s mou prťavou červenou tříkolkou s názvem „Baby Cuketa“, najednou jsem dostal nápad. Dodrandil jsem až na náměstí, kde se zapíšu do restaurace jako číšník. A to všechno teď hned.
Už jsem na náměstí. Po půlhodině, kterou jsem promarnil ukazování holubům jak netrousit na sochy a památky, ale správně na WC, jsem se zvedl ze země a šel rychlým klusem jako koníček do restaurace U Dvou blondýn. Jen tak nečinně jsem se rozhlédl, jestli tu není mnoho lidí, ale vzadu seděly jen dvě blondýny, a tak jsem mohl nerušeně pracovat. V mém hastrošském obleku jsem pískl na hezkého číšníka, kterému jsem se chtěl dvořit – ale marně, a zavolal si ho k sobě. „Prosímvás,“ řekl jsem tiše, „neměl byste čalapinky?“ optal jsem se opatrně, abych ho nevyděsil svým zjevem a hukotem. „Prosím?“ optal se číšník vyděšeně. „Čalapinky – jestli byste neměl, víte, mám na ně hroznou chuť, zaplatím Vám i troje za jedny!“ Číšník, kroutíc hlavou, raději rychle odešel a já šibalsky koukl po těch dvou blonckách, co se mi smály jako blázni. Za chvíli na mě začaly ukazovat a šeptat si do ucha asi něco o mě. Za chvíli přišel ten číšník. „Pojďte blíž, pojďte ještě blíž … no, to je ono,“ řekl jsem mu, naklonivšímu se ke mně až k mému bramborovitému nosu. Koukl jsem se mu na vizitku, abych měl přehled a mohl jsem konečně vyslovit své přání: „Ještě bych Vás poprosil o cuketový likér Cukana – tady, jak ho máte za deset korun – levný, že? Bude asi hodně bohatý,“ šeptl jsem si spíše pro sebe, aby to číšník raději neslyšel. Zvedl jsem se a šel k těm blondýnám, abych se s nimi pobavil. „Tak co buchty, jak Vám jde důchod?“ optal jsem se suveréně. Jen se mi smály. A tak jsem neztrácel čas a šel si zase sednout, abych nepromeškal číšníka. Ten už se zlověstně blížil, neboť byl slyšet dupot, jako byste brali slona na vojenský pochod. Bohužel to byl jeden zákazník, co jim tam šel do kuchyně vynadat, neboť nedostal to, co si neobjednal – to je, podle mého názoru, přece správné, ale některé jedince nepředěláte. Za chvíli mi už číšník nesl ladným krokem palačinky. „Prosimvás – prosimvás, no pojďte sem, pojďte sem – vždyť já si neobjednal palačinky, ale čalapinky, vždyť jste si to psal!“ zvolal jsem na něj, ale číšník už tam nebyl. Bral si vzadu kabát a říkal nahlas kolegovi, kuchařovi: „Hele, na tohle já nemám nervy, já jdu zase do ordinace, tak to tady za mě nějak udělej,“ řekl mu ještě a odešel. Popadl jsem příležitost za její imaginární plešatou hlavu. Zvedl jsem se, mrkl jsem na ty holky a šel rychle do kuchyně. „Dobrej večír, to máme pěkný odpoledne, co? No, já nevím, jak vy, ale mají tady, řeknu Vám, ale pěknej ksindl. Číšníci tady vodcházeji, neplatí kuchařky a chodí si ještě do ordinací doktorovat. Pane kuchaři, já Vám vobsloužím, koho budete chtít, i sám sebe,“ řekl jsem velkoryse a kuchař jen otráveně kývl.
Jelikož bylo deset hodin dopoledne, už jsme mohli otevírat. Ty dvě blondýny byly totiž gumová atrakce do výlohy, která se při stisknutí tlačítka na ovladači smála, ukazovala a posmívala se. No nevadí, když ne pořádné blonďaté roštěnky, tak alespoň gumovky.
Začali se sem scházet první hosté a za chvíli bylo půl okrasných křesel a otomanů zaplněno hosty. Kuchař mi povídal, že sem také chodí jeden zarostlý bezdomovec, který se zmůže na sodovku a banán v čokoládě se šlehačkou. Nikdy nezapomene vyhrnout z kapes potrhané časopisové lístečky, na nichž jsou nahaté dívenky a když je lístek extra poškozen a ušpiněn, tak alespoň prsa. Sešlo se mi tu asi dvacet hostů najednou a všichni si sesedli jinam, takže jsem nevěděl, koho prvního obsloužit. Zdál se mi tam pěkný jeden sličný starý pán a tak jsem k němu hned přišel. „Tak, co si páníček – tedy pardon, pán dneska dá?“ řekl jsem stydlivě, neboť jsem dneska venčil psa, který mi řekl, že jsem hodný páníček a abych mu dal granule. „To je ale obsluha – no, totiž, mhrmmm, dal bych si jeden čokoládový – ne, počkejte, karamelový, ano, ano, karamelový, ne – počkejte, malinový – ano, malinový pohár se šlehačkou, pak bych si ještě dal jednu jahodu a jako hlavní chod brusinku.“ Zakoulel jsem očima, zapsal si do bločku karamelový pohár, malinu a ostružinu a šel do kuchyně. „Ták, pane Moravský Vrabec,“ řekl jsem kuchaři, který se tak jmenoval, „měl bych tady jednu první objednávčičku – pohár karamel, malinu a ostružinu,“ řekl jsem. Kuchař se podivil: „Počkejte, pane Cuketa – tři poháry? Není to moc?“ „Ne, pane Vrabec, on ten plyšák – tedy plešák chtěl jeden karamelový pohár, jedno ovoce, tedy konkrétně malinu a zvlášť na talíř ještě cuketu – ne, tedy pardon, ne cuketu, chtěl … chtěl … ano, chtěl ostružiní,“ vymáčkl jsem nakonec ze sebe z posledních sil. „Tady to máte,“ řekl Moravský Vrabec a dodal „Tož su z toho blbý, né ešče!“
Konečně jsem dorazil k tomu pánovi. „Ták, tady máte pohárek, malinu a ostružiní,“ a na stůl jsem mu poslušně přinesl ostružinový keř. Pán se zděsil a rychle odešel oknem. Tak, mám tu o jednoho méně, budu mít méně práce. Šel jsem k jedné sličné dámě, rovněž plešaté. Tady se to důchodovými skinheady nějak hemží dneska, myslel jsem si nahlas, přičemž se uražená plešatka uráčela odejít. Tak a mám tu opět o starost méně. Volal mě jakýsi, prozměnu mladý plešatý kluk. „Hej, ty atrapo – přines mi cuketu na másle, jeden punčák a tady tomu zhulenýmu kámošovi Spartky!“ Odešel jsem do kuchyně a za chvíli to tam měli. Proběhl jsem ještě asi dalších padesát hostů sedících a padesát hostů, kteří právě přišli.
Musím říct, že když jsem se vrátil domů, byl jsem tak unaven, že jsem si na oči dal slupku od cukety, kteoru jsem celý den hřál na ústředním topení, a usnul.