CFS - chronický únavový syndrom
Chronický únavový syndrom (chronic fatigue syndrome, CFS, myalgická encefalomyelitida a řada dalších synonym) je porucha nejasné etiologie, při níž se postižený cítí bez zjevné příčiny stále vyčerpaný. Chronický únavový syndrom se definuje pomocí symptomů, nejčastěji jako klinicky prokazatelná leč ani podrobným vyšetřením nevysvětlitelná únava neustupující po odpočinku trvající nejméně půl roku. Tento stav vede k omezení předchozí aktivity nemocného. Názory na vlastní etiologii se liší, podle Jaromíra Bystroně se většina lékařů zabývajících se tímto syndromem kloní k tomu, že jde vlastně o skupinu syndromů různé etiologie a stejného projevu, ve vlastním rozvoji onemocnění hraje různou roli interakce mezi infekčními, neuroendokrinními, imunologickými a psychogenními faktory.
Základním projevem CFS je dlouho trvající a neustupující únava nemocného, na kterou mohou nasedat další změny, mnohdy klinicky měřitelné. Charakter chronické únavy nejlépe vystihuje Bystroněm uvedená pracovné definice dle Holmese a Fukudy:
- "Únava u CFS je klinicky měřitelnou, somaticky nevysvětlitelná únavu trvající minimálně půl roku, která není výsledkem probíhající zátěže, nepolevuje podstatně po odpočinku a je spojena s výraznou redukcí úrovně dřívějších aktivit."
Vedle únavy se mohou objevovat i další příznaky. K těm obvyklejším projevům patří především migrující bolesti svalů a kloubů, migrující bolestivě vnímané parestezie a poruchy paměti a kognitivních funkcí. K těm méně obvyklým projevům patří například závratě a poruchy rovnováhy, nekvalitní spánek, který není následovám osvěžením, neschopnost prožívat radost (ahedonie), bolest v krku, citlivost krčních a podpažních uzlin a ponámahová malátnost.
Léčba
Vzhledem k neznámé etiologii je léčba symptomatická, mnohdy pragmaticky zaměřená. Protože má onemocnění výraznou psychickou nadstavbu, má mnohdy výrazný efekt jakékoliv léčení, byť jde o postup, který nemá organizmus žádný efekt.
Protože je u řady případů patrný vliv infekce, ač je stále nejasné, zda v roli jako příčiny, spouštěče či komplikace, může vyléčení probíhající infekce zlepšit stav nemocného.
Farmakoterapie je krokem z nouze, zkoušejí se nejrůznější preparáty ze skupin antidepresiv, protizánětlivých látek, psychostimulancií, antialergik, antihypotenziv či dokonce podávání imunoglobulinů, nicméně s rozporuplnými výsledky, v některých případech s prokazatelným benefitem pro nemocného, ale v jiných studiích bez terapeutického úspěchu. Široké spektrum podávaných látek není omezeno jen na léky, doporučují se i vitamíny, minerály, fytoterapeutika a některé potravinové doplňky, opět bez rigorózního průkazu účinnosti.
Vedle farmakoterapie se v praxi lze setkat i s řadou nefarmakologických terapeutických postupů. Nemocným se doporučují nejrůznější sportovní a pohybové aktivity. Někdy se zkoušejí i některé postupy alternativní medicíny, jako třeba akupunktura či homeopatie, nicméně jejich výsledky jsou nejisté a rozporuplné, navíc řada takovýchto studií trpí vážnými metodologickými chybami.
Specifické místo v terapii CFS mají i psychoterapeutické postupy. Podle metaanalýzy J.R.Price a kolektivu zveřejněné v roce 2008 v databázi Cochrane se jako nejvýhodnější jeví kognitivně behaviorální terapie.