Kapitola třináctá
Následující dny se kolem nich hnaly zběsilým tempem.
Skupinka se snažila udržovat co největší rychlost a to při maximální
opatrnosti. Noci bez ohně byly dlouhé a studené. Představivost kreslila
nepřítele z každého tmavého keře a velkého balvanu.
„Enrode?“ řekla Anne do ticha, když ho střídala na hlídce. Pocit
ohrožení je postupně sbližoval. Často spolu chvíli poseděli. Prohodili pár vět,
a pak jen tiše překvapeni vnímali, že je jim spolu hezky.
„Ano, Anne?“
„Proč jim ten svitek nedáme? Stejně ho neotevřou ani
nezničí. Naše životy mají přeci větší cenu.“
„Budou si myslet, že si text pamatuješ. Chtějí tebe.“ Enrod
si pozdě uvědomil, jak toto sdělení na hobitku může působit.
„Co by se stalo, kdyby nás chytli? Teda, s vámi
myslím,“ nedala Anne na sobě znát otřesení.
„Možná, že by Elanor ani nezabili, ale nevím.“
„A tebe?“
„Nemysli na to. Ještě nás nenašli. Zbytečně se netrap.
Chceš, abych tu ještě chvíli zůstal?“
Moc si přála přitakat, ale věděla, že ho musí nechat
alespoň dvě tři hodiny odpočívat. Zavrtěla hlavou.
„Pověz mi,“ řekla rychle, když se stopař již
zvedal, „kdy už bude Caradras?“
„Brzo, snad již zítra. Dobrou noc.“
„Dobrou.“ Anne pozorovala Enroda plížícího se do tmy ke
svému lůžku. Jak se v jejích očích za těch pár dní změnil. Když chtěl,
dovedl i hezky vyprávět. Jeho život byl dost dlouhý a bohatý, aby vydal na
stovky příběhů. Kromě Elanor a Enroda tu v nové zemi Anne neznala nikoho.
Proto o nich často přemýšlela. Elanor si zamilovala jako vlastní babičku.
Cítila za ni odpovědnost a ráda se jí svěřovala. Její vztah ke stopaři se však
stále měnil a vyvíjel. Nebyla si jistá, kam dospěje.
Na druhý den odpoledne skutečně dorazili na začátek dlouhého
průsmyku. Bylo jaro, i když poněkud chladné, a zdálo se, že cesta bude poměrně schůdná.
„Pro jistotu si vezmeme nějaké dříví. Je to nebezpečné
místo, není se tam příliš kam ukrýt, ale risknout to musíme,“ řekl Enrod
pozorujíce horský štít před nimi. „Mohli bychom jít ještě Rohanskou bránou, ale
já myslel, že by Anne jistě chtěla spatřit Lórien.“ Anne se na něho vděčně
usmála.
„Byl jsi tam někdy?“ ptala se plna zvědavosti, když po jeho
boku stoupala prudkým kopcem. Koně šli poslušně za nimi.
„Naposledy v roce zničení Prstenu,“ zamyslel se Enrod.
„Toulal jsem se okolo v těch zlých a nebezpečných časech. Řekl jsem toulal, ale myslel jsem tím, že jsem
chtěl, aby to tak vypadalo. A pak na Lothlórien přišel útok zvenčí. Využil jsem
šance a nabídl Královně svou pomoc. Galadriel je moudrá, vidí do srdcí mnohých,
proto mě přijala a ozbrojila. Bránil jsem Lórien a byl to tehdy těžký boj. Pak
jsem odešel a dlouho chodil jižními zeměmi, které mám přes všechnu jejich
krutost rád. Žijí tam lidé, kteří často potřebují pomoc, neboť je k nim život
drsný. Na Lórien však vzpomínám v dobrém,“ utichl a rukou pohladil jílec
meče se stříbrnými elfskými písmeny.
„Počasí Caradrasu je nevyzpytatelné, měli bychom si pospíšit,
dokud je hezky,“ popohnal hobitky stopař.
„Táta tudy tenkrát s družinou nepřešel pro závěj
sněhu,“ řekla Elanor, která více poslouchala, než mluvila. Anne přikývla. I ona
slyšela toto vyprávění nesčíslněkrát a měla v sobě silně zakořeněnou
představu, že slovo Caradras studí.
Příjemný jarní den a pěšina lemovaná na jedné straně strží, na druhé svislým
útesem však žádnou velkou hrůzu nevzbuzovaly. Ale již po několika hodinách se
Anne z té výšky začala točit hlava a musela se jednou rukou stále dotýkat
stěny po levici. Hned první noc se strhl ohromný liják. Enrod byl asi jediný,
kdo měl radost, protože myslel na stopy, které voda odnese. Navíc, pořád byl
lepší slejvák, než sníh. Promoklí pokračovali i v noci, neboť jim byla
zima a chůze byla nejlepší prostředek na zahřátí. Únava je však mocná, a
nakonec si museli přece odpočinout. Schouleni, opřeni o skalní stěnu a
drkotajíce zuby, tak přečkali zbytek chladné mokré noci.
Nesmělé slunce příštího jitra jim přišlo více než vhod.
Další dny již neprovázely přílišné obtíže až na to, že jim úzká cesta začínala
silně lézt na nervy.
Konečně jejich nohy ucítily klesání a pěšina se jim před
očima začala rozšiřovat.
„Měli jsme štěstí, které však není bezedné,“ prohlásil
Enrod a popohnal koně.
Zabočili prudce k jihu po cestě, která nebyla na
rozdíl od Staré jižní cesty ani tak velká ani zdaleka tak využívaná. A přesto
jí zde nechat král zbudovat na znamení propojujícího se království Gondoru a
Severní Marky.
Po právě straně cesty se zdvíhal obrovský masív Hithaiglin,
na straně druhé plynula ve svém horním toku Anduina, která měla být poutníkům
stále nablízku.
Poutníci brzy překročili Kosatcovou řeku po pevném kamenném
mostě. Mokřady, které tu kdysi vládly celému kraji, byly vytlačeny směrem k soutoku
s Anduinou, ale krásné kosatce nakvétaly i tak v mnoha překrásných
barvách od modré přes žlutou až po červenou a růžovou. Anne s Elanor se
velmi snažili přemluvit Enroda k delší zastávce, aby si tu nádheru mohly
lépe vychutnat, ale on o ničem takovém nechtěl ani slyšet. Stále nedůvěřivě
pozoroval horizont a Anne věděla, že si dělá vážné starosti o jejich bezpečí.
Další Anneina cesta byla prosycena touhou spatřit Lórien.
Tam, na posledním místě ve Středozemi, se mohla zase cítit jako doma. Byla tak
nedočkavá, že zapomněla na strach a sama zrychlovala tempo cvalu svého oddaného
Šerovana.
Po dlouhých mílích se již přiblížili téměř na dohled severní
hranici Zlaté říše. Odbočili z cesty, která se Lórienu vyhýbala, jakoby
ani nebyl. Země byla suchá, skalnatá.
„Žije tam ještě někdo? Není tam pán Celeborn?“ ptala se
Anne Enroda. Zaplavovala ho spoustou otázek, ale on většinou jen mlčel, protože
myslel na něco úplně jiného.
„Ne, přesídlil do Temného hvozdu, kde shromáždil elfy,
kteří ještě zůstávají a založil nové království. Možná se tam ještě vrátí,
nevím. Každopádně v Lothlórienu budeme v bezpečí,“ odpověděl nepřítomně.
„Jak to?“ ozvala se Elanor.
„Území Lórienu patřilo elfům celé věky. Bylo tak střeženo a
ukryto, že na něj lidé téměř zapomněli a někteří dokonce přestali věřit, že
vůbec existuje. Ani dnes do něho není snadné vstoupit, ale jak říkám, dlouho
jsem tam nebyl.“
Skupinka cválala skalnatým terénem jen tu a tam porostlým
hustým trnitým křovím. Stopy za sebou téměř nezanechávala, přesto po několika
hodinách koně znervózněli.
„Co se děje, Enrode?“ řekla Anne uklidňujíc Šerovana. Enrod
chytil uzdu poníka, aby nezpanikařil a neublížil Elanor.
„Nevím, jak je to možné, ale jsou blízko,“ šeptl Enrod a
svraštil čelo. Z houštin v dálce vylétala hejna ptáků.
Pronásledovatelé již nehleděli na utajení. Hnali se skalnatou rovinou
s rychlostí tornáda a se samozřejmostí lidí, kteří tu na někoho dlouho
čekali. Cesta do Lórienu byla uzavřená, zpět po cestě ke Caradrasu vedla jen
stezka bláznů. Zbývalo několik minut do neodvratného střetnutí a ujet nebylo
kam.
„To je konec!“ vykřikla Elanor a v jejích očích se
objevily slzy. Enrod hnal koně mezi skaliska v zoufalé snaze alespoň něco
udělat. Jeho oči prosily každý kámen o pomoc. V dálce již byly slyšet
hlasité příkazy k zastavení a vzdání se. Anne ochromená naprostou hrůzou
stále ještě doufala, že to tak skončit nemůže, ale okolo neviděla nic, co by
jim pomohlo. Enrod s trhnutím zastavil všechny koně.
„Rychle dolů, něco tu je!“ vykřikl, i když moc naděje
z té věty vyždímat nešlo.
Vše, co Anne viděla, když seskočila ze svého hřebce, byly
dvě kamenné desky, mezi nimiž zela díra. Otvor do země, ze kterého přímo čišela
tma. Enrod netušil, kam to vede. Věděl jen, že tudy dokáží prolézt jen malá
tělíčka hobitek. Srdce mu naplnil smutek, když vlekl obě vyděšené ženy ke
štěrbině. Jiná možnost však nebyla, ač by si jí moc přál. Vtiskl Anne do ruky
vak se svitkem, přičemž se něžně dotkl jejích bílých prstů. Na rozloučenou.
„Rychle! Vlezte tam! Hned!“ ze stopařova hlasu byla znát
krajní nouze.
„A co ty?“ vykřikla Anne, „Otvor je moc malý!“
„No právě! Nedostanou se za vámi. Já je zdržím, než
zalezete dál. Jdi Anne!“
Elanor již zmizela v díře. Nechtěla to Enrodovi
komplikovat.
„Jestli se ubráním, najdu si tě. Mám tě rád Anne! Třeba mě
jen zajmou. V tom případě musíš utíkat pryč co nejrychleji to půjde,
rozumíš? Dokud budeš na svobodě, budu mít šanci,“ snažil se na nic nezapomenout
Enrod. Jednou rukou jí cpal do tunelu a druhou již vytahoval meč.
„Enrode! Prosím, vydrž!“ úpěnlivě zavolala hobitka, „díky! “
Na víc se nevzmohla. Naposledy ucítila půlelfovu ruku, která se rychle svezla
po její tváři a byl pryč. Lezla pozpátku do neznáma a za sebou slyšela plazící
se Elanor, která nebyla tak štíhlounká, a proto s dírou značně zápasila.
Anne cítila, jak jí okolní stěny odírají oblečení a místy jí škrábou i po kůži,
ale plazila se dál. Jediné, na co myslela, byl Enrod. Za okamžik zaslechla
tlumené známky boje venku. Někdo vystřelil do tunelu. Lesklý šíp se zaryl do
stěny jen pár centimetrů od její hlavy. Vykřikla a vší silou se cpala do tmy za
sebou. Napínala uši, ale kromě vlastního srdce a železného zvuku zkřížených
čepelí neslyšela nic.
Až teď! O její bubínky hlasitě narazilo slovo Elbereth. Enrod musel být v úzkých.
Možná to bylo to poslední, co vyšlo z jeho úst. Anniným tělem prošel
mrazivý blesk. Hlasitě se rozvzlykala a stále lezla víc a více do tmy chodby.
Zastavila se teprve, až před sebou neviděla ani přísvit dne.
„Elanor, jsi tam?“ její hlásek se celý třásl.
„Jsem Anne, tady dál se šachta trošinku rozšiřuje.
Jsi v pořádku? Co je s Enrodem?“
Anne propukla v další pláč. „Já nevím! Zdálo se mi, že
volá Elbereth.“ Nastalo dlouhé ticho,
ve kterém zněl jen trhaný dech obou žen tísnících se ve skalní škvíře.
„Třeba ho jen zajali, Anne,“ ozvalo se za chvíli ze tmy za
dívkou.
„Obětoval se pro mě. Nemůžu to tak nechat. Najdu ho, jestli
žije.“
„Už nevíš, co ti říkal? Mohla bys tak zabít vás oba. Pojď,
polezeme dál.“ Šachta
byla dlouhá a hluboká. Skoro nepřetržitě klesaly a jediné, v čem měly
jasno, bylo, že musí najít jiný východ. Je tu vůbec?
Díky
(Elenwen, 5. 6. 2008 23:04)