Kapitola jedenáctá
Poté, co se Annemone ráno vzbudila, uviděla nad sebou stát
stařenku, která si ji důkladně prohlížela.
„Odkudpak jsi?“ přerušila Elanor delší ranní ticho. „Ty
nejsi odtud, že? Přišla jsi přes Moře, že je to tak?“
Anne se podivila nad její bystrostí. Neměla co ztratit,
navíc nebyla elf – ti dělají pořád s něčím tajnosti.
„Máte pravdu. Jsem dcera Froda a Lalaith. Vašeho otce jsem
znala velmi dobře. Byl pro mě dědečkem po celých dvacet let, než zemřel.“
Na Elanořině tváři bylo vidět obrovské překvapení. Tušila,
že toto děvče není jen tak ledajaké, ale tohle vskutku nečekala.
„Myslela jsem, že se v zemi elfů neumírá,“ řekla po
delší odmlce.
„Ne, tak to není. Pobyt tam smrtelníkům pouze prodlužuje
život.“ Potom řekla Anne Elanor vše, co se odehrálo ode dne Samova příjezdu na
Ostrov. Stará paní brzo vytáhla velikou červenou knihu a začala tenkým písmem
plnit zažloutlé řádky. Netrvalo dlouho a Anne vyndala z batohu nádhernou
schránku se svitkem. Elanor byla nadšená.
„Tebe nám, děvče, posílá snad sám Ilúvatar!“
Společně pak doplnily Samův příběh na vlepené stránky do
knihy, která tolik pamatovala. Protože svitek nešel z mitrilového pouzdra
vyjmout, musela si Anne provětrat paměť. Dokončily příběh Froda a Lalaith, i
když vyprávění bralo Anne ještě mnoho sil a stesk se dal vydržet jen
s obtížemi.
„Poselství svitku je veliké, ale já ho v paměti nemám,
Elanor,“ pokračovala Anne, když napsaly poslední tečku. „Elfové zhotovili tuto
schránku a otevře ji prý jedině král. Nevím, proč se to tak stalo, ale i oni
z toho byli zmateni, jak jsem si všimla. Oni doufají, že se při otevírání
něco stane, ale jejich slova byla tak tajemná a neurčitá, že nevím, co si o tom
mám myslet.“
„Ano, to mi smysl dává. Jen král přeci může dokázat, aby se tato zvěst donesla ke
každému uchu jeho říše i říší spřátelených.“
„Ano, to mi také říkali,“ potvrdila Anne. „Proto se hned,
jak budu na tak dlouhou cestu připravená, vypravím do Gondoru.“
„Sama?“ užaslou tváří stařenky přeběhl strach. „To nejde!
Král sice vládne již dlouhé roky a celou tu dobu nedělá nic jiného, než že
pronásleduje skřety a čistí starodávné cesty, ale přesto tu jsou tvorové, kteří
stále unikají jeho ostrému pohledu. Zprávy sem chodí zřídka, nicméně něco přece
jen víme. Před několika lety se vrátil z Východu. Jel tam osvobodit
Sauronovy otroky pracující v dolech a na polích a dát jim tu zem do
vlastnictví. Představ si, že ještě několik let po pádu Saurona nevěděli, že
jsou volní! To způsobili ti prašiví skřetí dozorci! Řekli si, že je budou držet
a vydírat, dokud to bude možné – a taky že jo. Chudák Elessar! Byla to dlouhá
výprava pro všechny. Aragorn už je starý, ale tam, když viděl to nezměrné
utrpení tisíců ubožáků, říkají, že zestárl o mnoho let.“ Anne poslouchala se
zaujetím.
„Zajímají se o to všichni hobiti tolik jako vy?“
„Ne, to ne. Ale víš, když jsem byla ještě mladá, přijel
král Elessar k nám na Sever a já se stala dvorní dámou paní Arwen. Od té
doby čekám na každičkou zprávu. Čas, který jsem prožila na králově dvoře, patří
mezi nejkrásnější chvíle mého života. Měla jsem také tu čest pečovat nějaký čas
o Eldariona, budoucího krále,“ když o tom mluvila, zářily jí oči a mizely
vrásky. Pak se zkoumavě zadívala na Anne.
„Co bys řekla tomu, kdybych jela s tebou?“
Annemone měla na chvilku pocit, že špatně slyší.
„Vy byste chtěla jít se mnou? Proč? Ehm… Vždyť jste sama
říkala, že je to nebezpečné,“ něco Anne říkalo, aby nezahazovala šanci nebýt
sama.
„No, to jsem řekla, ale vzala bych s sebou někoho, kdo
by nás dovedl bezpečně do cíle. Moc bych se chtěla do Gondoru jednou podívat. Toužím po tom už velmi dlouho, ale až
do včerejška se mi to zdálo nemožné. Tvůj příchod, Anne, byl jako kroky sudby.“
Anne se bezděky zasmála, když uslyšela Galadrielina slova
Frodovi – z úst této staré dámy. Pak se hluboce zamyslela a po elfím příkladu
(protože oni by také nebránili nikomu v jeho vůli) svolila.
„Ale koho s sebou ještě vezmeme, Elanor?“
„Uvidíš. Jmenuje se Enrod a něco mi dluží.“ Elanor se
zašklebila skoro až spiklenecky.
Najednou si obě naráz uvědomily, že už je zase hluboká noc.
Čtení a přepisování svitku zabralo skoro celý den a vyprávění ten zbytek. Další
den strávily rychlými přípravami na dlouhou cestu a až následujícího jitra
vyrazily. Elanor kupodivu dokázala opustit svůj skromný majetek s lehkým
srdcem. Nikdy se nevázala na věci a nedělala osudové závěry. Její život plynul
tak, jak tomu chtěla. Byla to šťastná žena.
Z malé kůlny vyvedla strakatého poníka a sedla si na
něj. Byl silný a dobře živený.
Slunce se zvedalo nad horizont, když obě přítelkyně
stoupaly cestou k Hobitínu. S částí své rodiny se Elanor rozloučila
již v Chlumku, s některými až v Hobitíně. Neobešlo se to bez
slz, přemlouvání a nechápavých pohledů, jak ze strany svých dětí, tak od
všudypřítomných sousedů. Anne na chvíli zapochybovala, jestli je správné
s sebou stařenku brát. Pryč od její rodiny, vnoučat... Proč to všechno?
Cesta pro ni bude přeci tak namáhavá. Teď, kdy by se měla šetřit a vychutnávat
stáří v relativně dobrém stavu, se bude vláčet nebezpečnými krajinami a
spát na zemi v kapradí.
Elanor však byla neoblomná. „To, že je mi sto dvacet let,
vám ještě nedává právo za mě rozhodovat. A dost, už se o tom s vámi bavit
nebudu!“ pronesla rozhodně. Pak ale změkla. „Tak se tu všichni mějte ve zdraví.
Neuplyne ani den, abych na vás nevzpomněla, to mi věřte. Mám vás všechny ráda,“
s tím se odmlčela, aby neviděli její dojetí. I ona pochybovala, že se
ještě vrátí, ale rozhodně se pro to netrápila. To spíše kvůli nim jí bylo
smutno.
Zanedlouho však již nechaly ranní Hobitín daleko za sebou a
odhodlaným krokem mířily do Hůrky.
„Elanor? Ještě se můžeš vrátit. Víš, mám o tebe trochu
strach,“ přece jen se odhodlala Anne.
„Ty máš o mě strach? Vždyť mě ani neznáš. Neboj, dokud budu
mít tohohle poníka, je to v pořádku. Máme v rodě dlouhověkost po
mamince. A jak tak na to koukám, tak i po tátovi. Víš, Anne, když někdo po
něčem toužil tolik, jako já, nenechá se odradit, ani kdyby on sám cítil, že na
to nemá. Ale já doufám, že bude všechno dobré. Tebe taky nikdo nepřemluvil,
abys zůstala doma. Ty jsi však opouštěla mnohem víc, všechno, co jsi měla. Já
jdu někam, kde to znám a jako bych tam už jednou byla, ale ty…“
Anne ji poslouchala, ale její obavy se nevytratily.
Prozatím bude asi lepší o tom nemluvit. Vzpomněla si na Frodovo putování. To by
si asi tatínek liboval, kdyby i on mohl jít tenkrát po cestě. Annemone si
vzpomínala, jak jí, dokud byla ještě malá, vyprávěl své dobrodružství jen do
Lórienu. Vždy končil popisováním Lothlórienských krás a paní Galadriel, kterou
Anne nikdy nespatřila, protože žila ve Valinoru. Když však Anne vyrostla,
pochopila, že tatínkova cesta měla jiný smysl, než jít se kochat krásou Zlatého
lesa. Teprve pak jí její otec dovyprávěl příběh se vším, co k němu patřilo
a Anne na něho byla od té doby pyšná. Pochopila, že díky tomu i ona mohla žít
na krásném místě, které si nezasloužila. Když pak v sobě ucítila volání po
Středozemi, ani ji to nepřekvapilo. Její místo bylo mezi jejími vlastními
lidmi, i když si přála, aby to bylo jinak. Spravedlnost přece musela nastat a
ona na Ostrov nepatřila. Umínila si však, že nezahodí celou tu skvělou výchovu
svých rodičů a nezahořkne. Bude do smrti vděčná za poznání, které jí elfové
dali, jakoby byla jedna z nich. A také za krásu, která se jí vryla do
paměti tak, že nikdy v životě neměla ošklivé sny ani představy. Její duch
byl silný a hobitsky houževnatý. Věděla, že to zvládne, že se tu žít naučí.
To všechno a ještě mnohem víc se jí honilo hlavou, zatímco
kráčela po ušlapané cestě. Někdy se pro sebe začala usmívat. Slunko už hřálo a
bylo docela příjemně. Když zavřela na okamžik oči, nic jí nebránilo myslet si,
že jde po jedné z mnoha ostrovních pěšin.
Elanor najednou začala vyprávět veselé příběhy z dob
dětství jejích dětí, a tak pouť pěkně utíkala. Anne si uvědomila, že ač si
myslela, že jí tu nemůže čekat nic lepšího, než už zažila doma, možná to není
pravda.
Vývěsní tabule ohlašující, že se nacházíte „U skákavého
poníka“, leccos pamatovala. Stejně jako hostinec. Obě hobitky trochu nejistě
vstoupily dovnitř.
„Elanor!“ halekal vesele od barového pultu tlustý letitý
chlapík. Byl to velký muž, s jakým se Anne ještě nesetkala. „Tebe jsem už neviděl let. Kdepak se tu,
prosím tě, bereš? A kohopak to máš s sebou?“ Vyhrnul se před pult klekl si
na kolena a sevřel stařenku v laskavém náručí hospodského.
„Dost, dost, Obilko!“ smála se Elanor a snažila se
vyprostit z jeho náruče. „Nechceme se tu příliš zdržet. Ukaž se? Vypadáš
dobře.“ Elanor si znalecky Obilku prohlížela.
„A kdo je toto? Netušil jsem, že váš malý nárůdek chová
takové klenoty!“ Při pohledu na Annemone se celý rozsvítil.
„To je Anne, moje nová přítelkyně. Neměl bys podceňovat
žádný nárůdek, i když je malý a většinou baculatý.“
„No, snad by nebylo hned tak zle,“ dodal hostinský
smířlivě, zatímco galantně políbil Anneinu ruku. Ta okamžitě zrudla a vypadala
ještě roztomileji. Nevěděla, co povědět, tak radši mlčela.
„Dnes tu není moc lidí. Doprovodím vás do vašich
pokojů.“
„Zůstaneme jen tuto noc. Je tu Enrod?“ ptala se Elanor
s pochybností v hlase. Tušila, že by v hospodě měl být, protože jí nedávno
navštívil. Vždy se u ní zastavil, když jeho cesty vedly krajem hobitů a vždy se
ubytoval tady.
„Kdo? Jo ten. No, ano, je,“ odpověděl Obilka trochu nechápavě.
„Výborně,“ Elanor se očividně ulevilo.
„Tak, kdo to je?“ ptala se Anne.
„Uvidíš, Annemone, je to statečný člověk.“
Po večeři, kterou jim donesl sluha do jejich pokoje a
kterou neskrývaně vychutnaly, vyšly znovu do velké místnosti hospody. Nebylo to
pro malé hobitky zrovna příjemné místo. Hlavně Anne si těžko zvykala na kouř a
dusno jizby. Vyrostla v tichém, většinou klidném a voňavém prostředí, a
tak byla na takováto hlučná místa citlivá.
V rohu místnosti blízko krbu seděl muž v plášti.
Nebyl tu nikdo, kdo by si pamatoval, že sedí na stejném místě, kde před lety
sedával se svou dýmkou i budoucí král Elessar. Tento muž však rozhodně budoucí
král nebyl. Tmavé vlasy mu padaly na ramena, z jeho tváře se téměř nedal
odhadnout věk. Díval se do ohně a zdálo se, že usíná. Nebyla to však pravda.
Okamžitě, jak se obě hobitky objevily v místnosti, provázel je svým
pohledem, a když došly až k němu, povstal a oběma se uklonil. Anne
zůstala překvapeně stát, protože něco takového od tohoto zarostlého tuláka
nečekala. Elanor ji krátce představila a spolu s ní si přisedla
k Enrodovu stolu.
„Jak vidím, skutečně potřebuješ mou službu a jsem za to
rád, aspoň se ti odvděčím za tvou pomoc,“ řekl Enrod, když mu Elanor vyložila,
kam se chystá. „Půjdu s tebou.“ Moc toho sice nenamluvil, jeho slova však
byla plná rozvahy.
Anne si ale všimla smutku, který se skrýval za jeho hnědýma
očima. Než usnula, musela o něm dlouho přemýšlet. Také jí neuniklo,
jak se na ní Enrod podezřele díval. Prohlížel si jí. Najednou si přála jít
sama. Hlavou se jí honila myšlenka, že v noci uteče a ráno bude již daleko
na cestě. Zarazila se ale, když si uvědomila, jaké zklamání by připravila ubohé
Elanor. Nezbývalo, než vyčkat.