7. Díl- Sebepoškozování aneb jak chutná vítězství
4. 5. 2008
Přešla jsem teda k vřeštícím fanynkám a spolu s nima křičela 3,2,1,
všichni společně: BILL KAU… Zbytek už bohužel slyšet nebyl. Na chvíli
jsem měla pocit, že to hala nevydrží a rozletí se na tisíc kousků, ale
holka to ustála a já doufala, že Bill přes ten hluk slyšel svoje jméno.
Aha, bát jsem se teda opravdu nemusela, sám Bill Kaulitz se ke mně
řítil obřími kroky (nebo jak nazvat tu jeho chůzi) a na tváři mu hrál
úsměv od ucha k uchu… Nejdřív zamával fanynkám do sálu, pak si vytáhnul
kalhoty, který mu mezitím spadly až skoro ke kolenům a teprve potom se
otočil k nám a já už mu podávala mikrofon, aby už konečně mohl přivítat
svoje ctitelky, které ho tak dlouho očekávaly. V očích se mu blýskaly
hvězdy a v proslovu k fans jenom hýřil vtipem, až jsem se nestačila
divit. Asi po minutě, kterou celou prokecal s fanynkami se znovu otočil
na mě a já mu už konečně mohla položit tu samou otázku jako Tomovi.
Billova reakce nikoho z nás nepřekvapila, všichni víme, že je pro něj
nejdůležitější charakter atd. Co nás ale na Billovi zaráželo bylo to,
že byl nějakej moc vysmátej, což u něj není zas až tak obvyklý… Celou
dobu vtipkoval a házel koketný pohledy mezi fans (div se tam ty holky
nepopraly, jak se hádaly, komu ten krásnej pohled vlastně patřil).
Zkrátka trošku blázinec, jak u blbejch. Abych si trošku odpočinula, páč
tohle se nezažívá každej den, pozvala jsem na pódium US 5, oznámila, že
kluci zazpívají svůj megahit MARIA, před TH položila papíry s otázkami
, řekla jim, aby si mezitím připravili odpovědi (pokud možno vtipný a
pravdivý) a odešla jsem do zákulisí, kde se na mě vrhly kadeřnice. Na
každej vstup jsem se prej snažila mít jinej účes a tak to občas dopadlo
tak, že byla hotová jenom polovina účesu, ale naštěstí nikdo nevěděl,
jak to má vlastně doopravdy vypadat, takže to ani tak moc nevadilo.
Celkem ukecaný kadeřnice mě už konečně pustily se svých spárů a já už
stála zpátky u kluků. Takovej trošku trapas se mi stal, první totiž
měli vystoupit TH s písničkou INSTANT KARMA, ale já to trošku
přehodila, ale to prej vůbec nevadilo, páč už se US5 v zákulisí dost
nudili. Hmmm… Richie a spol. odešli do maskérny si opravit make-up a já
jsem zatím pokládala otázky klukům z TH. Každýmu 5 otázek a už jsem
byla fakt hotová. Po každej odpovědi, ať už jakýhokoliv člena,
následoval okamžitej výbuch smíchu, takže jsem TH pozvala ke kytarám,
bubnům a mikrofonu a znova jsem odběhla do zákulisí. Richie mi zrovna
seděl na židli, tak jsem ho musela s nevinnym s dovolením vyhostit,
načež se jenom usmál a řekl, že mam volno a odešel někam, mně neznámo
kam. Pak ten sen skončil…
Třetí sen byl nejhorší! Někdo mě honil po tmě v parku, kde jsem to vůbec neznala. V tom někom jsem poznala Izzyho! Najednou jsem se zastavila před nějakym domem. Vběhla jsem dovnitř. Všude byla spousta krve a po místnosti se válely lidský kosti a vnitřnosti. Teda aspoň myslim, že byly lidský. Chtěla jsem utéct ven, ale ten úchyl- Izzy, co mě honil, najednou stál za mnou. Napřáhl ruku se sekerou a …
„Gustave!!!“ slyšela jsem se. Došlo mi, že jsem se právě probudila. No konečně!!!
„Jess, lásko, uklidni se, jsem u tebe.“
Rozhlídla jsem se po pokoji. Okolo nemocniční postele stáli Gustav, Tom, Bill, Georg, Izzy, Mikel, Jay, Chris, Šimon, Joe, Jack a … A Richie. V očích měl vyčítavej pohled.
„Richie,“ zašeptala jsem.
„Proč si to udělala?“ zeptal se a rozbrečel se.
„Protože…“ No jo, proč jsem to vlastně udělala?! A hlavně CO jsem udělala?! „Já to nevim…“ přiznala jsem se.
„Opravdu?!“ zeptal se Bill.
„Opravdu!!!“ vykřikla jsem.
„Hele, kluci, mohl bych tu bejt s Jess na chvíli sám?“ podíval se Gustav po ostatních.
„No, já tu zůstanu, ať se ti to líbí, nebo ne. Je to přece moje ségra!“ upozornil ho brácha.
„Fajn, tak se hnedka nerozčiluj!“ uklidňoval ho Gustav.
Ostatní odešli. Zůstal u mě pouze Richie a Gustav. Když odcházel Šimon, všimla jsem si, že v ruce drží obálku.
„Šimone, co to držíš?“ vykřikla jsem, aby mě slyšel.
Pomalu se otočil, podíval se mi do očí a odpověděl: „To je dopis pro tebe od rodičů…“
„Cože?! Dopis?! Oni mi napsali DOPIS?! To za mnou nepřijdou?“
„Nevim, já to nečetl…“ řekl a podíval se na mě, jako bych mu to zakázala, či co…
„Sorry, že jsem se zeptala!“
Odešel. Co se s nim proboha stalo?!
Brácha a muj kluk si sedli vedle mě na postel a Richie se mě zeptal, jestli mě něco bolí. Řekla jsem, že ne. Ale všimla jsem si něčeho zvláštního.
„Ale řekni mi, proč necítim ruce ani nohy?“
„Protože si ztratila hodně krve a bude ještě chvíli trvat, než se to dá do pořádku. Ale ty mi řekni, proč si se pořezala?! Co se stalo?!“ zeptal se Gustav.
„Pořezala? No jo! Už si vzpomínam! Strašně jsem se pohádala s Billem, ale nevim, proč…“
„Bill nám to nechtěl říct. Jenom řekl, že jste se prej strašně pohádali a že ho to moc mrzí a teď se ti nedokáže podívat do očí.“
´Gustav tě nikdy nemiloval! Má jinou holku!´ zaznělo mi v uších.
„Proč už mě nemiluješ?“ zeptala jsem se Gustava.
„P-prosim?!“ koktal.
„Proč už mě nemiluješ?“ zopakovala jsem otázku a bála se nejhoršího.
„Aha! Tak TOHLE ti řekl? Že jo?!“
„Jo…“ zašeptala jsem.
Podíval se ke dveřím pohledem, kterej naznačoval, že se má Bill na co těšit!
„Jess, to, co ti řekl, myslim to, že tě nemiluju, není pravda. Zajímalo by mě, jakej měl důvod k tomu, aby ti tohle řekl. Počkej chvíli, já se ho dojdu zeptat.“
Gustav mi ani nedal příležitost, abych ho zastavila. Rovnou odešel za Billem. Nechtěla jsem ani vědět, co se tam dělo. Richie mě objal a šeptal mi, že mě má strašně rád a že se o mě bál. V tu chvíli jsem měla taky strach. Jenže ne o sebe, ale o Billa. I když jsem ho z hlouby duše nenáviděla, věděla jsem, co Gustav dokáže, když se naštve. Seděli jsme tam s Richiem v objetí, dokud do dveří znovu nevstoupil Gustav. A za nim Bill. To byl poslední člověk, kterýho jsem v tu chvíli chtěla vidět. Sklonila jsem hlavu, jako že odmítam s nim mluvit. Doufam, že to pochopil!
„Jess… Chtěl bych ti něco říct, můžu?“ zeptal se Bill. Aha, takže to asi nepochopil.
„Richie, pojď prosim na chvíli za dveře,“ poprosil bráchu Gustav. Fakt jak v mateřskej školce!
„NIKDY!“
„Zlato, prosim,“ poprosila jsem ho i já.
„Deset minut, dýl tam nebudu!“ stanovil si podmínky. Kristova noho!
„Jess,“ začal Bill, když Gustav s bráchou odešli. „Chci se ti omluvit za to, co jsem ti řekl. Já… Vůbec nevim, co mě to napadlo… Vim… Vim, že mi teď hned neodpustíš, ale budu doufat, že jednou jo. Vzal… Vzal jsem to tak nějak nelogicky, víš… (fakt pokec na úrovni, Bille J) Jenom jsem žárlil na Gustava, že on má holku a já ne a … Asi bych měl přestat mluvit, viď?“ Jak v Pearl Harbor…
„Pokračuj,“ vyzvala jsem ho.
„Prostě jsem chtěl říct, že jsem vůbec nemyslel na to, co se může stát… Vůbec…“
„Bille, myslíš, že ti tohle všechno věřim?!“ zeptala jsem se.
„Doufam…“ sklopil oči. „Vim, co si o mně teď myslíš… Že jsem hnusnej a největší hajzl, ale Jess, prosim, odpusť mi. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat, já počkam. Ale až mi jednou odpustíš, budu nejšťastnější člověk na světě…“
Ty jo, nikdy jsem netušila, že by mě neohrozitelnej frontman Tokio hotel o něco prosil!
„Bille, přestaň, neříkej to! Za pár dní ti to bude úplně jedno, tak…“
„To není pravda! Ty mě vůbec neznáš! Kdybys mě totiž znala, věděla by si, že se nenávidim za to, jak jsem ti ublížil.“
Hádali jsme se takhle asi tři minuty a potom se to najednou stalo. V tej prudkej hádce se jeho obličej přiblížil k mýmu a pak… MĚ POLÍBIL!!! Panebože, to bylo tak nádherný… Ale v tu chvíli se mi před očima objevil Gustav a hned jsem se cítila pěkně hnusně.
„Hele, Bille, promiň, ale já nemůžu…“ jemně jsem ho od sebe odstrčila.
„Jo, promiň,“ sklonil hlavu.
V tom dovnitř vlítnul Richie.
„Tak už jsem tady! Doufam, že jste si to vyřešili, protože já už nikam nepůjdu!!!“
Usmála jsem se na Billa. „Jo, už jsme to vyřešili.“
„Přesně tak, všechno v pohodě!“ usmál se on na mě. Gustav byl celkem zmatenej. Objal mě a políbil.
„Miluju tě,“ zašeptal mi do vlasů.
Otočila jsem se a podívala se mu do očí.
„Já vim, taky tě miluju,“ smutně jsem se podívala na Billa. Gustava miluju a Billa z hlouby duše nenávidim. Teď jsem mohla koncertovat a rozdávat autogramy a přijde Billa a… Jasně, vim, že si za to můžu hlavně já sama, ale Bill k tomu taky dost přispěl…
Po třech měsících mě pustili z nemocnice. Přijel pro mě bodyguard. Byla jsem trošku zklamaná, že nepřišel Gustav, nebo Richie. Důvod, proč nepřišli, jsem se dozvěděla, jakmile jsem vstoupila do pokojíčku.
„Vítej zpátky, Jess!“ znělo pokojem, kterej byl vyzdobenej spoustou lampionů. Na oknech svítily vánoční žárovky. Jak to, že jsem si toho nevšimla, když jsem přijížděla?! Richie seděl na mojí posteli, Gustav mi šel dát pusu, Bill mával prskavkou v ruce Tomovi u dredů, Tom se svatosvatě usmíval (pravděpodobně netušil, co chce Bill udělat), Georg něco hledal na netu (viděla jsem tam naše webovky), Šimon se chytl s Jackem a Joem okolo ramen, skákali dokola a křičeli: SLÁVA! Zbytek US 5 se na mě smáli a v rukou drželi dárky!
„Yeah, kluci, co blbnete?“ zeptala jsem se.
„Jess, víš, jak jsme rádi, že si konečně doma?!“ usmál se Šimon. Už se se mnou normálně baví! Jupííí!
„No to je ale moc krásný! Dík!“ A rozbrečela jsem se radostí.
Gustav mě objal, přiběhl k němu Richie, dal mi pusu a podal mi dárek. Rozbalila jsem ho. Uvnitř se třpytil nádhernej řetízek. Z písmenek bylo poskládáno: R+J 4-EVER.
„Richie, děkuju moc, dej mi pusu!“ skočila jsem na něj, on to neustál a skončili jsme na posteli.
„Teda Jess… To bereš ňák moc rychle, ne?“ smál se Izzy.
„No to teda! Kdo by taky odolal sladkýmu Richiemu, že jo?!“
„Ná, tady máš něco ode mě,“ podal mi dárek Jay. Když jsem ho rozbalila, užasla jsem nad švýcarskýma hodinkama. Zespoda bylo vyryto: TH+US5+STURM.
„Ježiš, díky, Jayi! To jsem fakt nečekala!“
Usmál se. Postupně jsem otevírala dárky od ostatních kluků, ale Gustav se ke mně nijak zvlášť nehrnul. Dárek mi dal až jako poslední…
„Ale lásko…“ podívala jsem se na něj potom, co jsem v krabičce spatřila nááádhernej stříbrnej prstýnek.
„Jess, vezmeš si mě?“ Opravdu řekl Vezmeš si mě?! Je to vůbec možný?! No tě noho…
„Zlato, ale v sedmnácti si těžko…“ usmála jsem se skrz slzy štěstí.
„Samozřejmě, že ne teď hned, ale jednou jo, slibuješ?“
„Tak to každopíčopádně! Miluju tě!“ A už jsem se zase líbali. Než jsem zavřela oči, abych si mohla vychutnat ten krásnej polibek, stihla jsem zachytit Billovo smutnej pohled. Vypadal sice smutně, ale oči se mu smály. Asi byl šťastnej z toho, že jsem šťastná.
Když tahle velkolepá oslava skončila a všichni odešli domů, na noční stolek jsem si položila dopis od rodičů, kterej jsem dostala v nemocnici od Šimona. Ještě nemam odvahu ho otevřít. Netušim, co by tam mohlo bejt, ale mam takovej pocit, že je to něco moc důležitýho a musim na to bejt připravená, což nejsem… Usnula jsem bezesným spánkem.
Druhej den pro mě přišli opět všichni z US5, TH a STURM a chtěli, abych s nima šla ven. Proč ne? Za půl hodiny jsem stála u nich. Chvíli mi to sice trvalo, ale nesmí se divit. Vzbudili mě! Vůbec jsem nepočítala s tim, že budu mít ranní návštěvu. No ranní… Bylo jedenáct hodin dopoledne, ale pro mě je to ještě brzo. No jo, v nemocnici, tam jsem mohla spát i po obědě.
Došli jsme až na náměstí. Opřeli jsme se o zábradlí na mostě, kterej se táhl přes řeku.
„Hele, zlato, co kdybych tě tam hodil?“ zeptal se Gustav s úsměvem.
„Tak to bych tě tam stáhla sebou!“ usmála jsem se na něj.
„Lásko, nemohli bysme bejt chvilku sami?“ podíval se na mě Gustav.
„Jasně! Klucí, počkáte chvíli, že jo?“
„No jistě! Co bysme pro tebe neudělali!“ usmál se Šimon.
S Gustavem jsme si sedli na lavičku, kterou svým stínem chránil mohutnej strom. Romantický…
„Zlato, ty ani nevíš, jakej mam strach, že o tebe přijdu…“ řekl mi, když jsem ukončili náš dlouhej polibek.
„Hele, ale to bych se spíš měla bát já, ne?“
„Ne, proč?“
„Protože máš spoustu fans a pronásledujou tě snad úplně všude! Divim se, že tady nejsou…“
„No jo, ale fans, to je jedna věc, ale zdraví je druhá věc!“
„Co tim chceš říct?“ nechápala jsem.
„Prostě se bojim, že se jednou podřežeš. Třeba jednou nebudu mít čas jít s tebou na rande a tebe to tak vezme, že zase najdeš nějakou žiletku a …“
„Pšš,“ položila jsem mu ukazováček na rty. „Neříkej to, miluju tě a už kvůli tobě do toho znovu nespadnu, víš? Dokud budu s tebou a s Richiem a s ostatníma klukama, nemůže se mi nic stát. Prostě dokud budu vědět, že u sebe mam někoho, kdo mi vždycky pomůže a kdo to se mnou bude myslet vážně, nic si neudělam. Viděla jsem, co to udělalo s bráchou. Nechci, aby se nějak trápil tim, že bych si mohla zase něco udělat. Víš, tohle já nechci. Jenom potřebuju vědět a mít pocit, že mě máš aspoň trošku rád a že Richie tu bude se mnou. To je všechno…“
„Ty muj blázínku, vždyť já tě taky strašně miluju,“ opatrně mě políbil.
Ruku v ruce jsme se vrátili k našemu ´zbytku´.
„A že vám to trvalo!“ rejpnul si do nás Tom.
„Jistě, tak nám to nezáviď!“ odpověděl mu klidně MŮJ KLUK.
A potom mě něco napadlo.
„Hey, kluci! Chyťte se prosim všichni za ruce a skočíme všichni z toho mostu spolu, jo?“
Doufala jsem, že je poblíž nějakej paparazzi, aby to vyfotil.
„To myslíš jako vážně?“ zeptal se Bill?“
„Ježiš, tak se pak dojdeš znovu nalíčit, no!“ vyřešil to Tom. Vylezli jsme na zábradlí. Chytla jsem Gustava a Richieho za ruku. Ostatní udělali to samý a Tom začal odpočítávat:
„3,2,1, JUUUMP!“
A skočili jsme…
THE END
Třetí sen byl nejhorší! Někdo mě honil po tmě v parku, kde jsem to vůbec neznala. V tom někom jsem poznala Izzyho! Najednou jsem se zastavila před nějakym domem. Vběhla jsem dovnitř. Všude byla spousta krve a po místnosti se válely lidský kosti a vnitřnosti. Teda aspoň myslim, že byly lidský. Chtěla jsem utéct ven, ale ten úchyl- Izzy, co mě honil, najednou stál za mnou. Napřáhl ruku se sekerou a …
„Gustave!!!“ slyšela jsem se. Došlo mi, že jsem se právě probudila. No konečně!!!
„Jess, lásko, uklidni se, jsem u tebe.“
Rozhlídla jsem se po pokoji. Okolo nemocniční postele stáli Gustav, Tom, Bill, Georg, Izzy, Mikel, Jay, Chris, Šimon, Joe, Jack a … A Richie. V očích měl vyčítavej pohled.
„Richie,“ zašeptala jsem.
„Proč si to udělala?“ zeptal se a rozbrečel se.
„Protože…“ No jo, proč jsem to vlastně udělala?! A hlavně CO jsem udělala?! „Já to nevim…“ přiznala jsem se.
„Opravdu?!“ zeptal se Bill.
„Opravdu!!!“ vykřikla jsem.
„Hele, kluci, mohl bych tu bejt s Jess na chvíli sám?“ podíval se Gustav po ostatních.
„No, já tu zůstanu, ať se ti to líbí, nebo ne. Je to přece moje ségra!“ upozornil ho brácha.
„Fajn, tak se hnedka nerozčiluj!“ uklidňoval ho Gustav.
Ostatní odešli. Zůstal u mě pouze Richie a Gustav. Když odcházel Šimon, všimla jsem si, že v ruce drží obálku.
„Šimone, co to držíš?“ vykřikla jsem, aby mě slyšel.
Pomalu se otočil, podíval se mi do očí a odpověděl: „To je dopis pro tebe od rodičů…“
„Cože?! Dopis?! Oni mi napsali DOPIS?! To za mnou nepřijdou?“
„Nevim, já to nečetl…“ řekl a podíval se na mě, jako bych mu to zakázala, či co…
„Sorry, že jsem se zeptala!“
Odešel. Co se s nim proboha stalo?!
Brácha a muj kluk si sedli vedle mě na postel a Richie se mě zeptal, jestli mě něco bolí. Řekla jsem, že ne. Ale všimla jsem si něčeho zvláštního.
„Ale řekni mi, proč necítim ruce ani nohy?“
„Protože si ztratila hodně krve a bude ještě chvíli trvat, než se to dá do pořádku. Ale ty mi řekni, proč si se pořezala?! Co se stalo?!“ zeptal se Gustav.
„Pořezala? No jo! Už si vzpomínam! Strašně jsem se pohádala s Billem, ale nevim, proč…“
„Bill nám to nechtěl říct. Jenom řekl, že jste se prej strašně pohádali a že ho to moc mrzí a teď se ti nedokáže podívat do očí.“
´Gustav tě nikdy nemiloval! Má jinou holku!´ zaznělo mi v uších.
„Proč už mě nemiluješ?“ zeptala jsem se Gustava.
„P-prosim?!“ koktal.
„Proč už mě nemiluješ?“ zopakovala jsem otázku a bála se nejhoršího.
„Aha! Tak TOHLE ti řekl? Že jo?!“
„Jo…“ zašeptala jsem.
Podíval se ke dveřím pohledem, kterej naznačoval, že se má Bill na co těšit!
„Jess, to, co ti řekl, myslim to, že tě nemiluju, není pravda. Zajímalo by mě, jakej měl důvod k tomu, aby ti tohle řekl. Počkej chvíli, já se ho dojdu zeptat.“
Gustav mi ani nedal příležitost, abych ho zastavila. Rovnou odešel za Billem. Nechtěla jsem ani vědět, co se tam dělo. Richie mě objal a šeptal mi, že mě má strašně rád a že se o mě bál. V tu chvíli jsem měla taky strach. Jenže ne o sebe, ale o Billa. I když jsem ho z hlouby duše nenáviděla, věděla jsem, co Gustav dokáže, když se naštve. Seděli jsme tam s Richiem v objetí, dokud do dveří znovu nevstoupil Gustav. A za nim Bill. To byl poslední člověk, kterýho jsem v tu chvíli chtěla vidět. Sklonila jsem hlavu, jako že odmítam s nim mluvit. Doufam, že to pochopil!
„Jess… Chtěl bych ti něco říct, můžu?“ zeptal se Bill. Aha, takže to asi nepochopil.
„Richie, pojď prosim na chvíli za dveře,“ poprosil bráchu Gustav. Fakt jak v mateřskej školce!
„NIKDY!“
„Zlato, prosim,“ poprosila jsem ho i já.
„Deset minut, dýl tam nebudu!“ stanovil si podmínky. Kristova noho!
„Jess,“ začal Bill, když Gustav s bráchou odešli. „Chci se ti omluvit za to, co jsem ti řekl. Já… Vůbec nevim, co mě to napadlo… Vim… Vim, že mi teď hned neodpustíš, ale budu doufat, že jednou jo. Vzal… Vzal jsem to tak nějak nelogicky, víš… (fakt pokec na úrovni, Bille J) Jenom jsem žárlil na Gustava, že on má holku a já ne a … Asi bych měl přestat mluvit, viď?“ Jak v Pearl Harbor…
„Pokračuj,“ vyzvala jsem ho.
„Prostě jsem chtěl říct, že jsem vůbec nemyslel na to, co se může stát… Vůbec…“
„Bille, myslíš, že ti tohle všechno věřim?!“ zeptala jsem se.
„Doufam…“ sklopil oči. „Vim, co si o mně teď myslíš… Že jsem hnusnej a největší hajzl, ale Jess, prosim, odpusť mi. Je mi jedno, jak dlouho to bude trvat, já počkam. Ale až mi jednou odpustíš, budu nejšťastnější člověk na světě…“
Ty jo, nikdy jsem netušila, že by mě neohrozitelnej frontman Tokio hotel o něco prosil!
„Bille, přestaň, neříkej to! Za pár dní ti to bude úplně jedno, tak…“
„To není pravda! Ty mě vůbec neznáš! Kdybys mě totiž znala, věděla by si, že se nenávidim za to, jak jsem ti ublížil.“
Hádali jsme se takhle asi tři minuty a potom se to najednou stalo. V tej prudkej hádce se jeho obličej přiblížil k mýmu a pak… MĚ POLÍBIL!!! Panebože, to bylo tak nádherný… Ale v tu chvíli se mi před očima objevil Gustav a hned jsem se cítila pěkně hnusně.
„Hele, Bille, promiň, ale já nemůžu…“ jemně jsem ho od sebe odstrčila.
„Jo, promiň,“ sklonil hlavu.
V tom dovnitř vlítnul Richie.
„Tak už jsem tady! Doufam, že jste si to vyřešili, protože já už nikam nepůjdu!!!“
Usmála jsem se na Billa. „Jo, už jsme to vyřešili.“
„Přesně tak, všechno v pohodě!“ usmál se on na mě. Gustav byl celkem zmatenej. Objal mě a políbil.
„Miluju tě,“ zašeptal mi do vlasů.
Otočila jsem se a podívala se mu do očí.
„Já vim, taky tě miluju,“ smutně jsem se podívala na Billa. Gustava miluju a Billa z hlouby duše nenávidim. Teď jsem mohla koncertovat a rozdávat autogramy a přijde Billa a… Jasně, vim, že si za to můžu hlavně já sama, ale Bill k tomu taky dost přispěl…
Po třech měsících mě pustili z nemocnice. Přijel pro mě bodyguard. Byla jsem trošku zklamaná, že nepřišel Gustav, nebo Richie. Důvod, proč nepřišli, jsem se dozvěděla, jakmile jsem vstoupila do pokojíčku.
„Vítej zpátky, Jess!“ znělo pokojem, kterej byl vyzdobenej spoustou lampionů. Na oknech svítily vánoční žárovky. Jak to, že jsem si toho nevšimla, když jsem přijížděla?! Richie seděl na mojí posteli, Gustav mi šel dát pusu, Bill mával prskavkou v ruce Tomovi u dredů, Tom se svatosvatě usmíval (pravděpodobně netušil, co chce Bill udělat), Georg něco hledal na netu (viděla jsem tam naše webovky), Šimon se chytl s Jackem a Joem okolo ramen, skákali dokola a křičeli: SLÁVA! Zbytek US 5 se na mě smáli a v rukou drželi dárky!
„Yeah, kluci, co blbnete?“ zeptala jsem se.
„Jess, víš, jak jsme rádi, že si konečně doma?!“ usmál se Šimon. Už se se mnou normálně baví! Jupííí!
„No to je ale moc krásný! Dík!“ A rozbrečela jsem se radostí.
Gustav mě objal, přiběhl k němu Richie, dal mi pusu a podal mi dárek. Rozbalila jsem ho. Uvnitř se třpytil nádhernej řetízek. Z písmenek bylo poskládáno: R+J 4-EVER.
„Richie, děkuju moc, dej mi pusu!“ skočila jsem na něj, on to neustál a skončili jsme na posteli.
„Teda Jess… To bereš ňák moc rychle, ne?“ smál se Izzy.
„No to teda! Kdo by taky odolal sladkýmu Richiemu, že jo?!“
„Ná, tady máš něco ode mě,“ podal mi dárek Jay. Když jsem ho rozbalila, užasla jsem nad švýcarskýma hodinkama. Zespoda bylo vyryto: TH+US5+STURM.
„Ježiš, díky, Jayi! To jsem fakt nečekala!“
Usmál se. Postupně jsem otevírala dárky od ostatních kluků, ale Gustav se ke mně nijak zvlášť nehrnul. Dárek mi dal až jako poslední…
„Ale lásko…“ podívala jsem se na něj potom, co jsem v krabičce spatřila nááádhernej stříbrnej prstýnek.
„Jess, vezmeš si mě?“ Opravdu řekl Vezmeš si mě?! Je to vůbec možný?! No tě noho…
„Zlato, ale v sedmnácti si těžko…“ usmála jsem se skrz slzy štěstí.
„Samozřejmě, že ne teď hned, ale jednou jo, slibuješ?“
„Tak to každopíčopádně! Miluju tě!“ A už jsem se zase líbali. Než jsem zavřela oči, abych si mohla vychutnat ten krásnej polibek, stihla jsem zachytit Billovo smutnej pohled. Vypadal sice smutně, ale oči se mu smály. Asi byl šťastnej z toho, že jsem šťastná.
Když tahle velkolepá oslava skončila a všichni odešli domů, na noční stolek jsem si položila dopis od rodičů, kterej jsem dostala v nemocnici od Šimona. Ještě nemam odvahu ho otevřít. Netušim, co by tam mohlo bejt, ale mam takovej pocit, že je to něco moc důležitýho a musim na to bejt připravená, což nejsem… Usnula jsem bezesným spánkem.
Druhej den pro mě přišli opět všichni z US5, TH a STURM a chtěli, abych s nima šla ven. Proč ne? Za půl hodiny jsem stála u nich. Chvíli mi to sice trvalo, ale nesmí se divit. Vzbudili mě! Vůbec jsem nepočítala s tim, že budu mít ranní návštěvu. No ranní… Bylo jedenáct hodin dopoledne, ale pro mě je to ještě brzo. No jo, v nemocnici, tam jsem mohla spát i po obědě.
Došli jsme až na náměstí. Opřeli jsme se o zábradlí na mostě, kterej se táhl přes řeku.
„Hele, zlato, co kdybych tě tam hodil?“ zeptal se Gustav s úsměvem.
„Tak to bych tě tam stáhla sebou!“ usmála jsem se na něj.
„Lásko, nemohli bysme bejt chvilku sami?“ podíval se na mě Gustav.
„Jasně! Klucí, počkáte chvíli, že jo?“
„No jistě! Co bysme pro tebe neudělali!“ usmál se Šimon.
S Gustavem jsme si sedli na lavičku, kterou svým stínem chránil mohutnej strom. Romantický…
„Zlato, ty ani nevíš, jakej mam strach, že o tebe přijdu…“ řekl mi, když jsem ukončili náš dlouhej polibek.
„Hele, ale to bych se spíš měla bát já, ne?“
„Ne, proč?“
„Protože máš spoustu fans a pronásledujou tě snad úplně všude! Divim se, že tady nejsou…“
„No jo, ale fans, to je jedna věc, ale zdraví je druhá věc!“
„Co tim chceš říct?“ nechápala jsem.
„Prostě se bojim, že se jednou podřežeš. Třeba jednou nebudu mít čas jít s tebou na rande a tebe to tak vezme, že zase najdeš nějakou žiletku a …“
„Pšš,“ položila jsem mu ukazováček na rty. „Neříkej to, miluju tě a už kvůli tobě do toho znovu nespadnu, víš? Dokud budu s tebou a s Richiem a s ostatníma klukama, nemůže se mi nic stát. Prostě dokud budu vědět, že u sebe mam někoho, kdo mi vždycky pomůže a kdo to se mnou bude myslet vážně, nic si neudělam. Viděla jsem, co to udělalo s bráchou. Nechci, aby se nějak trápil tim, že bych si mohla zase něco udělat. Víš, tohle já nechci. Jenom potřebuju vědět a mít pocit, že mě máš aspoň trošku rád a že Richie tu bude se mnou. To je všechno…“
„Ty muj blázínku, vždyť já tě taky strašně miluju,“ opatrně mě políbil.
Ruku v ruce jsme se vrátili k našemu ´zbytku´.
„A že vám to trvalo!“ rejpnul si do nás Tom.
„Jistě, tak nám to nezáviď!“ odpověděl mu klidně MŮJ KLUK.
A potom mě něco napadlo.
„Hey, kluci! Chyťte se prosim všichni za ruce a skočíme všichni z toho mostu spolu, jo?“
Doufala jsem, že je poblíž nějakej paparazzi, aby to vyfotil.
„To myslíš jako vážně?“ zeptal se Bill?“
„Ježiš, tak se pak dojdeš znovu nalíčit, no!“ vyřešil to Tom. Vylezli jsme na zábradlí. Chytla jsem Gustava a Richieho za ruku. Ostatní udělali to samý a Tom začal odpočítávat:
„3,2,1, JUUUMP!“
A skočili jsme…
THE END
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář