Telenovela aneb láska a intriky na každém kroku kvetou II
Jak by mohl vidět dva bratry v jiné pozici, než v té, kdy oba měli hlavy u sebe a ústa se jim ne a ne zavřít.
"Jehla a nit," zanotoval Ilčinéz a natáhl navlečenou jehlu metr a půl od látky.
"Baví nás šít!" dořekl Pepilé a zuby utrhl černou nit těsně u špulky.
"Šijeme vesele," ujal se slova opět světlovlasý mladík a udělal první steh.
"S nítí jsme přátelé!" zašklebil se Pepilé a najednou se mu v tváři usadil vážný výraz. "Brácho, víš nejnovější novinky z města?"
"No jasně," pousmál se Ilčinéz, ale než je stačil svému nad všechny společníky nejbáječnějšímu druhovi sdělit, skočil mu do řeči Mišélio, co je tak neslušně poslouchal.
"Už jste skončili?"
"Právě jsme začali." přiznal s čtveráctvím v očích Pepilé.
"Ale my to budeme mít rychle, strýčku." ujistil ho blonďáček a horlivě přikyvoval.
Mišélio si pomyslel něco o tom, že je opravdu jedno, zda pošle na tržiště pro nákup Málinku, Woxitu anebo ty dva kecálky.
"Ilči, zanech šití, musíš rychle jíti, po Woxitě se podívati. Nešťastnice zatoulaná, nákupem je udolaná, cestu domů najít nemůže, proto..."
"Chrabrý Ilči pomůže." dořekl Ilči Mišéliem započatý rým a než se stačil Pepilé ohradit, že sám tu horu roztrhaných sukní nepřemůže, byl mladík pryč.
Přitiskl své tělo k jejímu, životem a krásou přetékajícímu a přišpendlil ji ke stěně. Byla jako křehká holubice, kterou držel sokol ve svých drápech.
S úsměvem se zadíval do Terezitinýh uplakaných očí. Levice ji pohladila po vlasech, sklouzla k bělostnému hrdlu, prsty ji něžně přejely po klíční kosti a sklouzly k prsům. Dlaň postoupila do zaoblené krajiny boku a tam se na okamžik zastavila.
Zafňukala a pohodila nespokojeně hlavou, kterou vrazila Geburnovi zespod do brady. Úvaha, co se na vteřinu usadila v mužské mysli, zmizela.
Zkopl zpod jejích nohou bednu a pohodlněji si ji chytil.
Hbitě, aniž by mu uštědřila další ránu, se shýbl k lemu její sukně, vykasal ji a dotkl se pokožky na jejím stehně.
Sklenice jejího strachu přetekla.
Po špičkách prošla kolem zamyšleného muže.
Posadila se po jeho pravici a pousmála se.
Za okny se objevila dáma v černém hedvábí a pod dotykem jejích rukou a nohou byl celý svět najednou tak klidný.
I knihovna, ve které opět seděli, byla naplněná klidem.
Prohlížela si Robertův perfektní profil, nakrčený nos, jakoby se mu báseň, kterou četl, nelíbila, rty vybízející mnohé k polibkům, bradu, kterou by...
Tváře ji zčervenaly a sklopila zrak.
Sama se v sobě přestávala vyznávat. Ještě ráno z jeho klína utekla, nyní by se mu s radostí schoulila v náručí.
Neklidně se zavrtěla a přehodila si pramen havraních vlasů přes rameno.
"Měl bych již jít," řekl tiše, ale navzdory svým slovům otočil další stránku tenkého svazku, co držel v rukou.
Po pěti minutách vzhlédl a zadíval se do ledovcových očí.
"Katuško?"
Usmála se.
"Ano, Roberte?" naklonila se nad stále otevřenou knihu a přelétla zrakem po písmenech. "Má milovaná..."
"Líbila se mi, přesto bych dal přednost jiné knize." odložil si výtisk na stehna, pohodlně se opřel a natáhl před sebe své dlouhé nohy.
"Jaké?" vyhrkla. Najednou ji zajímalo vše, co by jí o sobě řekl. Nikdy se spolu moc nebavili o sobě, jenom v náznacích. Netlačil na ni, nechával hranici, kterou vyznačila, nepřekročenou, jen snad jednou...
V mysli ho pobídla k odpovědi.
"Dávám přednost věcným informacím. Rád si přečtu, co kdo vynalezl za novoty, který kočár byl v tom a tom závodě nejrychlejší.." řekl se zajiskřením v čokoládových očích a v jeho hrdle se ozvalo zaklokotání smíchu. "Z knih jsem měl rád snad Pohádky Tisíc a jedné noci. Učarovala mi krásná Šehrezád." Jeho hlas se stal hlubším a pohled pronikavějším. "Měla vlasy jako uhel a oči jako led, avšak její srdce nikdy nebylo chladné. Byla chytrá. Kdybych nevěděl, že ji někdo vymyslel dříve než jsi přišla na svět, myslel bych si, že jsi byla tomuto příběhu inspirací."
Odvrátil od ní svůj pohled a sklonil hlavu.
K nemalému překvapení ucítil na své tváři dotyk drobných dlaní.
Lehce mu zvedla hlavu a s tajemným úsměvem, který zvěčnil snad jen daVinci, se sklonila.
Nedokázal by v plnosti popsat, co cítil. Poprvé se něj při polibku zmocnila panika, strach, překvapení, vášeň, láska.
Kateřininy rty ho polaskaly na tváři a opět sklouzly tam, kde jim bylo nejlépe.. na jeho rtech.
Nechal ruce v klíně. I kdyby chtěl, nedokázal by jednat.
"Teď bys měl jít," řekla tiše, když se narovnala. Stála před ním, usmívala se a podávala mu svou dlaň.
Náhoda je někdy zvláštní věc. Vše je spojeno se vším. Naprostá determinace, osud či snad předurčení?
Již ti nejstarší filosofové se zabývali otázkou, zda člověk může či nikoliv ovlivnit to, co ho v životě potká. Zda od narození má jeho kniha s jeho jménem v názvu napsaném zlatým písmem přesně nadepsanou a rozvrežnou každou stránku anebo se naopak rodí jako tabula rasa, nepopsaný list papíru...
Se zafuněním vkročil do ulice, kterou ze srdce nenáviděl. Již od prvního kroku, který v ní udělal, se jí pokoušel vyhýbat, jak jen to šlo, ale Condegno byl neústupný.
Jen sem a nikde jinde mohl odnášet dřevěné bedýnky, co byly díky vlhku, plísni a opotřebovanosti naprosto nevhodné k dalšímu skladování potravin, co Spravedlivý prodával.
Vzpomněl si, jak jsem vkročil poprvé. Z konce ulice, který byl hravě schován za haraburdím a splýval se šedými zdmi domů, které tuto šperhýňku ohraničovaly, se na něj vyřítila špinavá, zanedbaná žena a málem by ho umlátila pro kousek jídla. Rychle ji v sebeobraně vrazil do ruky mrkev, co dostal od Spravedlivého k svačině, pohodil prázdné krabice a utíkal pryč.
Od té doby vždy ostřížím zrakem pozoroval každý kousek, co mohl, aby ho nic nepřekvapilo.
Kočičím krokem překonával vzdálenost od vstupu na toto místo až k pečlivě poukládané stěně z beden, co již nějaký ten týden skládal.
Ze zamyšlení ho vyrušilo tiché kňourání a poněkud hlasitější dech. Zahleděl se ke konci a málem by rozhořčeně vykřikl.
Řekl kočímu, kam má jet a zabořil se do sedadla.
Před Kateřinou se silou vůle ovládl, nyní, o samotě na něj však dolehl nával emocí, co jako přílivová vlna zaplavily jeho nitro.
Oči mu podivně zvlhly. Konečky prstů se dotkl zavřených víček a s úlevou nechával skanout dvě osamělé slzy na látku jeho obleku.
Zhluboka se nadechl a kapesníkem si otřel dvě cestičky. Dlaně se mu třásly.
Políbila ho... Chtěl se bříšky prstů dotknout rtů, tichých a němých svědků jednoho z nejkrásnějších projevů náklonosti, ale nakonec nechal své dlaně složené v klíně.
S díky vyslovil přání dobré noci kočímu a vcházel do domu, jež mu říkal pane.
Hbitě vyběhl schody vedoucí do pater s pokojy pro hosty a zároveň jeho ložnicí.
Odhodil klobouk, sako, z nohou skopl boty a vyčerpaně se svalil do postele.
Nedůvěra dala prostor jistotě.
S úsměvem na rtech zašeptal její jméno.
Se zívnutím zapálila jednu z lampiček, co stály na stole.
Otočila se a krve by se v ní nedořezal, jak se polekala.
"Baf!" řekl tiše s pousmáním Tomas a zakousl se do jablka.
"Co tady strašíš, švagříčku?" zeptala se Petría a přitáhla si župan víc k tělu.
"Nejsem jediný." odvětil věcně.
"No, to ne," přistoupila k němu, bez rozpaků do něj drkla, aby ji umožnil otevřít dveře do spíže. "Ale já si aspoň rozsvítím, abych nestrašila nevinné oběti hladu a žízně."
"Ach, ty nevinná oběti," vzdychl teatrálně Kranich a podával ji sklenici.
"Díky." Petría se láskyplně zadívala na nádobu až po okraj naplněnou bílým, zdravím kypícím, vitamíny a vápník obsahujícím nápojem a spokojeně mlaskla, když ji několik loků mléka sklouzlo do žaludku. "Báječné, není nad mlékařku Madetu."
"Tu ženskou mi nepřipomínej," zavrčel Tomas.
"Copak ti udělala, kolegáčku?" zaševelila sladce Petría a posadila se ke stolu.
"Coby, člověk si chce ráno vyjít se psem na procházku a za dveřmi na něj vybafne mlékařka."
"Ty s tím naděláš," zasmála se a v duchu dodala: "Neudělals mi náhodou před chvíli to samé?"
"Tak já jdu, švagrová a žádné utíkání z domu." pohrozil ji.
"Nemám za kým. Snad možná za Gessou," zachichotala se. "ale ten má plné ruce jiné práce než utěšovat jednu zadanou."
"Já ti dám Gessu." rozverně ji zajel do vlasů a s smíchem nad její nechutí, jelikož ji do vlasů mohl šahat výhradně jenom Nielsío, ji popřál dobrý zbytek noci.
Tiše se zbavil svého nákladu, přebrodil se odpadky, a pak celou svou silou udeřil muže, co právě ničil jeden křehký, ženský život, do týla.
Neuvažoval o tom, zda je rozumné postavit se někomu, kdo je třikrát větší než on. V tuto chvíli to bylo to nejsprávnější rozhodnutí, které učinil.
Využil násilníkovy dezorientace, v duchu se omlluvil dívce, co díky jeho ráně hlavou narazila do zdi.
Popadl ji za předloktí a táhl pryč.
"Rychle, no tak, pospěš si." povzbuzoval ji, ale když si všiml, že děvče není schopno ničeho jiného, než pláče a místo chůze spíše plížení, popadl ji do náruče.
"Terezitko?!" zašeptal nevěřícně a vyběhl pryč z pro něj prokletého místa.
Spokojeně objal svou ženu kolem ramen a ona sama mu své paže obtočila kolem boků. Ve spánku si k němu našla cestu a hlídala si ho.
"Žárlivečko," pomyslel si a políbil ji na rameno.
Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek, než aby mohl usnout.
Vzpomněl si na odpolední Mišéliovu podivnou návštěvu...
Nervózně přešlapoval přede dveřmi vily Kranichovců a Hartmuttovců. Již dvakrát zazvonil a nikdo mu neotevíral. Už už se natahoval, že zazvoní potřetí, když se dveře otevřely a za nimi se objevila tvář podivína s vykulenýma očima a červeným motýlkem pod krkem.
"Omlouvám se, ale nic nekupujeme." řekl sloužící naučenou frázi a chtěl mu zavřít dveře před nosem.
Rychle svou dlaní zastavil sluhův pohyb.
"Dobrý den," pozdravil a odkašlal si. "Mohl bych mluvit s panem Mišéliem?"
"To bohužel nebude možné." odvětil podivín.
"Danieli?"
Semiro se otočil za hlasem, co se mu ozval za zády. Stál tam pán se psem a paní po boku.
"Pane, tento muž..."
"To je v pořádku," odvětil Tomas a podíval se na Semira. "Co si přeješ, mladíku?"
"Potřebuji mluvit s panem Mišéliem."
Tomas se podíval na svou manželku a zase na muže v otrhaném oblečení.
"Dobře, pojď dál."
Zavedl ho do kuchyně a dál se o něj nestaral. Věřil svému kuchaři, že by nenechal po domě toulat nějakého pobudu a dál se o záležitost nestaral.
Jakmile se ale u večeře Mišélio objevil, v trnkových očích se mu zračila obava a strach. Kuchařova tvář byla velmi čitelná a mnohdy se v nich odráželo jeho rozpoložení.
Co se stalo?
Zakňourala, když ji chladné tváře poplácávaly po tvářích.
"Woxito," uslyšela cizí hlas. Otevřela ztěžklá víčka a zaregistrovala nějakého cizího, světlovlasého muže s brýlemi na nose.
"A.. ano?" vyslovila tiše a modré oči se schovaly pod přikrývku víček.
"Je v pořádku," uklidnil Alessandro Gessa Semira a schovával si svou lekářskou výbavu. "Fyzicky ji nic není. Teď záleží na tom, jak se s tím vyrovná její psychika. Prožila si své," odmlčel se a ještě jednou ji pohledem kontroloval.
"Pane doktore," zašeptal Semiro a odvedl ho stranou od postele. "Co..."
"Počkej, až se probudí, a pak ji buď na blízku. Bude tě potřebovat. Přijď zítra za mnou, kde pracuji, víš, a já ti řeknu více."
Semiro z kapsy vytáhl peníze, které mu vnutil Mišélio.
"Co tě nemá," zaprskal Gessa. "Tohle splať jinak než penězi."
Protáhla se a s úsměvem se překulila na druhý bok.
Sluneční paprsky ji polechtaly na tváři, ale vstát ji nepřinutily.
Ještě ne... pomyslela si a v mysli si vyvolala Robertovu tvář.
Prsty se znovu dotýkaly horké kůže, rty si znovu pohrávaly s jeho ústy a vlasy ji znovu spadaly na jeho ramena.
V břiše ji šimrala motýlí křídla a ona chtě nechtě zaplašila nádhernou skutečnost, co se udála včerejší večer.
Posadila se a protřela si oči.
Konečně si odmotala nepříjemný obvaz a pohladila zrůžovělé, hojící se rány.
Její mysl vykřikovala jeho jméno.
Připadala si jako znovuzrozená. Již měsíce nevstávala do nového dne s úsměvem na rtech, s lehkostí, s touhou roztáhnout svá křídla a nechat se unášet vánkem.
Přehodila nohy přes okraj postele a otřásla se chladem, když se bosé nohy dotkly podlahy.
Seděl u nuzné, ale čistě povlečené postele a pozoroval spící dívku.
Jakmile se mu zdálo, že znovu ve snu prožívá hrůzu, která se jí jistojistě vryla až příliš do nitra, komu by také ne, laskyplně se ji pokoušel probudit.
Nejraději by schoval ve svém náručí a konejšil jako miminko, ale něml odvahu. Kdoví, jak by reagovala na jeho přítomnost, když ji muž ublížil.
Při vzpomínce na toho bastarda zatínal pěsti.
"Měl jsem ho uhodit víc." pomyslel si vztekle. Ženy byly přece rozkvétající květy na louce Země. Podle něj se k nim měli všichni muži chovat něžně, aby nezničili jejich nádherné okvětní lístky a teď...
Tiché zakňourání přestřihlo nit jeho úvah a on se s obavami v oříškových očích sklonil nad blondkýnkou.
Mišélio vstoupil do Tomasovy pracovny. Bílá zástěra a čepec, co tvořily jeho pracovní šat, zůstaly v kuchyni na jedné ze židlí.
S vážnou tváři vyhledal svého pána a pozdravil.
Tomas mu okynul, aby se posadil a sám se zabořil do druhého křesla.
Trnkáček se nervózně pousmál, a pak začal vysvětlovat hlavě rodiny události včerejšího dne.
S každým jeho vysvětlujícím slovem se bleděmodré oči stávaly tmavší a tmavší, čelo zachmuřenější.
Prsty tvořící stříšku se zaťaly v pěsti a schoval je pod stůl, za nímž seděl.
Ošemetná situace, do níž se dostala jedna ze služebných, by ho nemusela zajímat, ale v dbal na to, aby se i sloužícím v jeho domě dostávalo jisté péče.
Promnul si zátylek.
S Mišéliem se domluvili, že Woxita zatím zůstane u jejího zachránce, byť se to trochu nehodilo.
Otevřela oči a tiše vyjekla, když vedle sebe uviděla střapatou hlavu.
Posadila se a rozhlížela se kolem sebe.
Místnost, kde se nacházela, byla nuzná, ale čistá a útulná. Postel, v níž ležela, měla čisté povlečení, co vonělo sluníčkem a lučním kvítím. Vedle postele byl malinký noční stolek, na něm několik drobností. Její pozornost upoutala ohmataná kniha s poničenými rohy.
Schoulila se do klubíčka a po tvářích se jí rozutekly slané perličky.
"Uchm," zavrtěl se střapáček a zadíval se na ni. "Ty už jsi vzhůru."
Úlevně popotáhla, ale uhnula před Semirovou nataženou dlaní.
"No tak, maličká," zašeptal a se zívnutím se protáhl.
Držel u její postele hlídku tak dlouho, až usnul s hlavou opřenou o pelest.
S údivem promnula v prstech látku bílé košile, do níž byla oblečena.
"Co to...? Ty?!" vykřikla a rozbrečela se.
"Ne, ne!" vyhrkl poplašeně. "To já ne, pomohla mi má bytná Anna. Já..." zčervenal.
Jeho sdělení i uklidnilo, ale ne dostatečně. Zavrtala se do voňavé peřiny a pozorovala ho, jak prsty pročísl své hnědé vlasy, opláchl si hnědý obličej nad umyvadlem, co stálo v rohu místnosti, chystal jim snídani.
"Budeš jíst, že?" řekl a usmál se.
Terezita zavrtěla odmítavě hlavou.
"Jak chceš," řekl, ale i tak rozřízl dvě housky.
Mišélio tiše zanadával, když se na špičce prstu, kam se mu zabodl nůž, objevila kapička krve.
"Ilčinézi, prosím, dodělej oběd a spolu s Pepilém máte na starosti jeho bezchybný průběh. Musím něco zařídit a nesnese to odkladu."
Bráškové přikývli a se smíchem se s hloupoučkou světlovláskou přesunuli k hrncům, hrnečkům a pekáčům.
Vyhrnul si rukávy bílé košile, do kapsy schoval peníze, co mu dal pan Tomas a vyběhl z domu.
Cestou uvažoval, zda by neměl něco koupit, ale pak nad vším mávl rukou a spěchal, aby byl co nejdřív u jeho milé Terezitky.
Semiro se posadil vedle Woxity napolo schované pod bílou peřinou a nabídl ji housku.
S tichým díky odmítla a přitáhla si přikrývku až pod bradu.
Muž se chystal zakousnout se do druhé, původně Terezitiny housky, když je z jejich tiha vyrušilo zaklepání.
"Tobě nechutná?"
Tomas zvedl pohled od talíře plného olévky a podíval se do zelených tůní své švagrové.
"Ale ano," odvětil a na důkaz svých slov vložil do úst plnou lžíci. Málem vyprskl, neboť si horkým jídlem popálil dásně.
Znovu se zavrtal do svých myšlenek a ani se nesnažil poslouchal veselé štěbetání Petríi, Karoline a Nielsía.
"... stala se taková nepříjemnost... Terezita... včera..."
Z Mišélia sršelo něco, co ho nutilo k pozornosti.
"... znásilněná... mladík, co přišel... není schopná..."
Sevřel dlaně v pěsti a rychle je schoval pod stůl, ale Mišéliovy trnkové oči toto gesto zpozorovaly.
"Pane, já nepřišel žádat o milodary, jen byste to měl vědět." Muž se napřímil. "Woxita bude několik týdnů pryč."
Držel maličkou v náručí a stíral její drobné perličky smutku.
"Terezitko," zašeptal a pohladil ji.
Ke všem svým svěřencům se pokoušel chovat jako ke svým nejbližším, ale ona byla něco víc. Měl ji moc rád.
"Mi... Mi... Mišélio," štkala. Stulila se u něj a plakala, až na jeho bílé košili vznikala kalužinka.
"Šššš," klidnil ji. "Víš, co je nového?"
Rozpovídal se o všem, co se v domě stalo. Pak zvážněl a rozhovořil se s blondýnkou na mnohem závažnější téma.
Aitička si mezitím vyskočila na postel k Woxitě a studeným čenichem ji šťouchla do tváře.
Srdce jim oboum tloukla tak, že kdyby byla srdcem zvonů, jejich tóny by se nesly krajinou několik kilometrů daleko.
Přeněžně sevřel ve své horké dlani štíhlé prsty a přitiskl si je ke rtům.
"Katuško," usmál se na ni a vkročil do domu nepouštěje její ruku.
Když mu neviděla do tváře, zamračil se. Tiše pozoroval, jak jeho drahá Kateřina stojí jako ta nejdokonalejší socha, kterou by byl kdo schopen vytvořit, před hrobem se třemi zlatými písmeny napsanými jmény se třemi datumy narození a úmrtí.
Po jejích lících již dávno nestékaly slzy pro ty, kdož zde byli položeni k věčnému odpočinku, ale její postoj, křečovitě sevřené pěsti a výraz tváře říkal, že bolest se za ta léta nezmírnila.
Robert se pořádně zadíval na nápisy.
Václav Strnad...
Pavel Malý...
Hynek Král...
Nejspíš její rodina, pomyslel si a trpělivě vyčkával, dokud se k němu Kateřina opět neotočila.
Rychle zahnal chmury.
Kateřininy ledovcové oči byly chladné a tmavé, ale na tváři ji sídlil úsměv.
Její drobná ruka vklouzla do té jeho a beze slova ho táhla pryč ze hřbitova.
Mišélio odešel a zůstalo po něm jen pohlazení a doznívající slova útěchy.
Stulila se do klubíčka a kočičím, ostražitým pohledem si měřila snědého mladíka, co si dělal svou práci u stolu naproti posteli.
"Semiro?" kníkla tiše, když se zase uvrtávala do svých myšlenek točícich se kolem hrůzného zážitku.
"Ano?" Mladík se otočil a překvapení se zračilo v jeho pořád opálené tváři. "Copak potřebuješ?" odložil nožík s kouskem dřeva na stůl a přiskočil k Woxitině loži.
"Já... ráda bych se něčeho napila." pípla.
Přikývl a než se nadála, už ji k ústum nesl hrneček plný čisté, osvěžující vody.
"Děkuji." modré oči se rozjasnily vděčností.
lehce ji pohladil po temeni. Poděšeně sebou trhla, ale ihned se po druhém pohlazení zklidnila.
Bylo jí pořád špatně, nejraději by nebyla, ale Turkovo pohlazení vše jaksi... mírnilo.
"Pet, myslíš, že je to dobrý nápad?" nakrčil čelo Nielsío a nevěřícím pohledem hleděl na krabici zabalenou do barevného papíru a převázanou červenou mašlí.
"No jistě. Vždyť má ten chudáček narozeniny." odvětila vesele a naposledy poupravila mašli.
"To, že je chudák, bych o něm zrovna netvrdil, ale budiž ti. Dáš mu to ale sama." mrkl na ni vysoký muž se zrzavými kučerami a zmizel ve svém pokoji.
Petría vyplázla na zavírající se dveře jazyk a důležitě sestupovala ze schodů. Nato zamířila do jednoho z pokojů nacházejících se blízko vchodových dveří.
"Paní?" Daniel Stahl udiveně zamrkal na Petríu oblečenou do světlounce fialových šatů.
"Danieli, nic se neděje." uklidňovala ho vysoká dívka. "Je jasné, že jste asi překvapen, že vás navštěvuji ve vašem pokoji, ale tak jsem si vzpomněla, že máte dnes narozeniny a..." zajíkla se a místo slov mu pod nos vrazila dárek. "Vše nejlepší, Danieli!"
Muž s věčně vykulenýma očima převzal dárek a ještě jednou se podíval na měděnovlasou krasavici, aby se snad ujistil, zda smí krabici otevřít.
"No, do toho," říkaly mu smaragdové oči.
Zatáhl za rudou mašli, nazvedl víko krabice a...
"Jíííík!" tiše se zajíkl. Z hnědého oka vytryskla slza dojetí. "Děkuji."zašeptal.
Petría dvěmi krůčky přiskočila ke sloužícímu, postavila se na špičky a vtiskla mu jako pápěří lehoučké políbení na líčko.
Danielovy oči byly větší než obvykle.
"Krásné narozeniny," popřála mu ve dveřích jeho pokoje Petría a se zachichotáním odešla.
"Aaaalešiiii!"
Volaný tiše vzdychl a rozevřel náruč, aby to blonďaté cosi, co utíkalo tak, až se lem bleděmodrých šatů zvedal skoro nad dívčí kolena, chytil a zvedl ve svém náručí.
Foxie zavýskla, když se s ní roztočil kolem dokola a nedbal na vychovatelky, co postávaly u velké železné brány a tvářily se kysele.
"Tak?" přimhouřila oči, když ji zase postavil na zem a pěstičkou ho žďuchla do předloktí.
Oplatil jí to. Vždy se ráda kočkovala a nakonec pištěla, aby ji pustil.
"Tak," zopakoval Vávra, chytil ji za ručku a táhl k parčíku, kde trávili společně čas již nějaký ten měsíc, co byla Foxie zavřena v tomto ústavu. Dívčí škola, která měla z dívek vytvořit po všech stránkách dokonalé aristokratky na Foxie neplatila.
Prostě Foxie.
Než se nadál, stáhla ho k sobě na jednu z laviček.
"Ještě jeden měsíc!" zvedla ukazováček a natáhla ho před sebe. "Jeden měsíc a budu z té klece pryč."
"Jeden měsíc a odjedeme spolu daleko." slíbil ji a políbil ji do vlasů. "Ale nesmíš zlobit." dodal poťouchle.
"S někým si mě nejspíš pleteš." nasadila světlovláska ten nejnevinnější kukuč, jaký byla schopna vykouzlit.
"Nejspíš," řekl a koutky úst se mu zvedly v úsměvu.
"Ju," vykulila kukadla Málinka. "Danieli, vám to dnes sluší!"
Muž udiveně pohlédl na sloužící a rychle si poupravil velkého červeného motýlka.
"Není na vás dnes něco jiného?" nenechala se jeho mlčenlivostí dívka odradit.
"Možná," řekl bez špetky zájmu.
Mišélio mu řekl, aby přišel do kuchyně. Tak tedy, ještě zkontroloval přesný čas na kapesních hodinkách, v přesně určenou dobu do té kuchyně šel, i když s tím pořád štěbetajícím objektem vedle sebe.
"Všechno nejlepší!" vykřikli všichni, co se v kuchyni nacházeli a Daniel nestačil ani pípnout, když ho Pepilé s Ilčinézem usadili na čestné místo.
"Sfouknout!" vykřikl zvesela Ilčinéz a přistrčil před oslavence dort plný barevných svíček pozapichovaných do tvaru motýlka.
Daniel se nadechl a foukl...
Díky Semirově péči ji za dva týdny znovu do svých spárů
chytil koloběh života, který vedla před onou nepěknou chvílí.
Vděčně mu stiskla ručku, postavila se na první schod vedoucí
k honosné vile a než se Semir nadál, její rtíky ho polechtaly na líci.
„Děkuji.“ Špitla.
Jako rys skákající na svou kořist ji popadl za zápěstí,
rychle si ji k sobě přitáhl a políbil ji. To tam bylo Terezitino nesmělé
políbení. Vůbec se nemohlo rovnat s tím, které ji věnoval muž.
Vytrhla se mu, napřáhla se, že mu dá pěstičkou do nosu, ale
uprostřed pohybu ztuhla, místo toho se otočila a se smíchem odběhla do domu, ve
kterém na ni už čekali přátelé.
„Na účet podniku.“ Postavil Juan orosenou sklenici před
Geburna.
Ten jen kývl hlavou a toto malé blahopřání k svátku přijal
bez jediného slova.
Prsty zabloudily k zátylku a on přimhouřil oči.
Ještě pořád bolel. Ne fyzicky, nýbrž psychicky. V nitru
se cítil nadmíru ponížen a dotčen. Kdo by také nebyl.
Již několik dní uvažoval, jak by se tomu skrčkovi pomstil.
Zatáhnout ho někam do rohu, hezky si to s ním ručně vyříkat…
Po dlouhých dnech plných chmur se na Geburnově tváři usadil
spokojený úsměv, takový, který všem říká: „Bojte se mě.“
Hodiny…
Uvažovali jste někdy o tom, jak nesmyslný je závod
hodinových ručiček? Velká ručička bude vždy rychlejší než ta menší. A přesto
určitě ta menší pláče, že musí pořád prohrávat, že je její starší sestřička
rychlejší než je ona sama.
Mnohokrát pláčeme a ani dobře nevíme, kvůli čemu to vlastně
pláčeme. Mnohokrát v životě toužíme po něčem, co může spustit kolotoč
událostí, které bychom byli raději nikdy spustit nechtěli.
Jsme nepoučitelní, ale přesto… pořád toužíme, sníme, žijeme.
Děláme spoustu chyb, díky nim se učíme, desetkrát, stokrát, milionkrát…
„Ilčííííí! Teplou vodu, ručníky, asistenci!“
Terezina klečela u fenky, hladila ji po čumáčku a vydávala
rozkazy.
Blonďák se do místnosti přiřítil jako torpédo obecné a náruč
mu přetékala věcmi, o něž si blondýnka řekla.
Modré oči přísně pohlédly na všechny přítomné.
„A ven, všichni!“ vstala a zkřížila ruce na prsou. „Ilči,
Pepi, vy tu zůstanete a pomůžete mi. Ostatní…“ otevřela dveře.
„Mišélio!“ přiběhla po hodince do kuchyně a skočila
trnkáčkovi kolem krku. „Gratuluji, jsi zase strýček. Dokonce čtyřnásobný!“
Některým lidem dobré zprávy dobře nedělaly. Hlavně ty o
počtu štěňat jejich fenek.
Kulička seděl na prahu dveří vedoucích z kuchyně do
zahrady. Hnědá kukadla měl upřená na blondýnku, co podávala Pepilému mokrou
utěrku, aby ji připlácl šéfkuchaři na čelo.
Tiše štěkl a proplížil se za svou béžovou kráskou.
Udiveně se díval na čtyři drobné kuličky, co se tlačily u
máminých pacek.
Aita výhružně zavrčela.
Kulička nakrčil čumák, naklonil hlavu na stranu a s mrknutím
ji jemně olízl čumák.
„Vždyť já vím,“ říkaly jeho čokoládové očiska.
Propletl její prsty se svými a dál ji vyprávěl o svém životě předtím, než začal pracovat u Condegna. Stejně jako ona i on byl z vesnice a do města přišel za prací.
Odpovídala mu, srovnávala jeho podmínky k životu se svými, smála se, když ji vyprávěl o svých zážitcích se slepicemi, rudla, když se Semiro smál ji.
"Nesměj se," ohrazovala se se smíchem a pěstičkou bouchla do vypracovaných svalů jeho paže.
Semiro se natáhl a jakoby nic utrhl květ z keře rudých růží, co byl pastvou pro oči nejen majitelů zahrádky, ale rovněž kolejdoucích, co míjeli poněkud oprýskaný a nízký plůtek.
"Že se nestydíš," zašeptala Woxita.
"Měl bych, viď?" obdaroval ji Semiro úsměvem a voňavou skládankou, jež uměla poskládat jenom příroda sama.
"Měl,"
Odpoledne, co spolu strávili, se pomalu převléklo v klidnější, chladnější sukýnku. Z procházky, kdy blonďatému děvčeti Semiro ukazoval krásu periferie městečka, si její na přírodu navyklá duše přinesla tolik osvěžení, jako z ranní rosy tráva na louce. Bylo to jen procházkou? Měla pocit, že í na zádech vyrašila andělská křídla a ona by mohla vzlétnout.
Ale...
S každým krokem, kdy se vraceli do města, z křídel padala heboučká pírka, až zůstala naprosto holá.
Všiml si, jak Terezitě ztmavla bleděmodrá kukadla.
"Máš zítra čas?" optal se a pevně stiskl drženou ručku.
"Ne, bohužel. Ale pozítří.." vyhrkla rychle s mrknutím. "si na tebe čásek ráda najdu." Vytrhla se mu a zatočila se kolem dokola s růži vetkanou ve světlých vlasech. Andělská pírka se vrátila.
Postával ve svém růžku a pozoroval dění na tržišti. Condegnova zeleninoa pomalu začínala vzdychat a toužit po vodě, Karinin stánek svou barevností vybízel kolemjdoucí, aby na okamřik váhali, který z umně batikovaných šátků koupit. Ze všech stran se ozývalo hadrkování prodejců a kupujících.
Seňor Geburno měl již dávno promyšlenou odplatu jednomu snědému muži.
Číhal, až se objeví u stánku Spravedlivého.
Stál tu už čtvrtý den a nic. Odmítal uvěřit tomu, že by si mladík našel jinou práci. To přece nešlo!
Černé oči zajiskřily.
Místo na Semirovi jeho pohled utkvěl na blonďaté dívce, jejíž drobnou hlavu zdobil modrý klobouček. Dívka si pohrávala s bleděmodrou stuhou, co pokrývku hlavy udržovala na svém místě a vesele poskakovala po dlážděné ulici.
"Nebyla by špatná," pomyslel si mlsně. Poté však spatřil, komu ona světlovlasá krasavice podává dlaň a zarazil se.
Dívčiny modré oči se na vteřinu setkaly s Geburnovými.
Nevěřícně zíral na růžovoučký jazyk, co na něj dívka vyplázla.
Foxie byla tou nejšťastnější osůbkou na světě. Skončil školní rok a to znamenalo, že pět set dívčích srdcí setřepalo železné mříže vštěpované kázně, drilu, slečinkovského chování a co nejrychleji se rozuteklo domů.
Brzo ráno vyzvedl Aleš její zavazadla a slíbil, že spolu stráví několik dní v jeho sídle.
Nemohla to vydržet v uzavřeném kočáře, a proto šli nyní pěšky.
Aleš bloumal ve svých myšlenkách a sem tam něco na její štěbetání zabručel. Najednou ucítil, jak Foxieina drobná pěst hrubě dopadla na jeho nadloktí.
"Vidíš ho?" kývla Foxie bradou směrem k pochybně vypadajícímu muži, co se skoro ztrácel ve stínu dvou u sebe postavených domů.
Šedé oči se pokoušely najít avizovanou osobu, ale pak to vzdaly.
"Takové bych já nejraději..." prskala zlostně dívka. "... nejraději, nejraději bych je zapíchla deštníkem!"
"Jsi hned se vším hotová." rozesmál se Aleš a vzal její nabízenou dlaň do své.
"Jistě." odvětila. Naposledy se otočila, vyplázla na muže jazyk a přidala do kroku.
S hlavou opřenou o Robertovo rameno naslouchala jeho hlasu.
Pomalu, zřetelně, s, dalo by se říci, hereckým umem ji předčítal jednu z Ezopových bajek.
Střevíčky zůstaly na podlaze. Kateřina si přitáhla nohy k tělu choulíc se do klubíčka.
Cítila, jak ji navzodry dopoledním hodinám hlava ztěžkla, už jenom si jenom matně vybavovala, jak dopadl beránek, co pil ze stejného potoka jako vlk a co dělá pes a jeho kus masa, jak příjemný je Robertův hlas.
Dahl odložil knihu a pohladil svou milou po havraních vlasech.
"Dřív než usneš, rád bych ti dal dárek, Katuško."
Několik dní zvažoval, zda se vůbec ke Spravedlivému vracet. Zahnal myšlenky na změnu místa, navíc, nové místo, které by bylo tak dobře placeno jako u zelináře, by horko těžko našel.
Po dlouhých, promyšlených hodinách, mnohdy ukusujících z času, který by jindy věnoval spánku, se další ráno rozhodl vrátit do práce.
Na tržiště přišel s čelem zbrázněným mikroskopickými vráskami rozčílení, avšak v mžiku je schoval pod maskou širokého úsměvu spojeného s omluvou, kterou věnoval svému zaměstnavateli. Naštěstí s ním měl Semiro již z dřívějška domluvené jisté úlevy.
Rychle se zorientoval, co je potřeba udělat. Vyložil na pult čerstvou zeleninu, poté ji pokropil studenou vodou a rychle utíkal ke kašně pro další vědra chladivé tekutiny, jelikož se rýsoval další z horkých dní.
S nechutí pozoroval hromadící se prázdné bedny.
"Semiro," v jednu chvíli na ně ukázal Spravedlivý. Nemusel nic víc dodávat.
Semiro během chvilky roztřídil dřevěné krabice na ty, co se již k ničemu nehodily a ty, které mohl Condegno bez obav znovu použít.
"Neměl bych je přece jen odnášet někam jinam?" odvážil se Semiro na protest, jakmile svou práci dokončil.
"Není potřeba." odvětil Spravedlivý na půl úst a plně se věnoval dalším zákazníkům.
Snědý muž se již nepokoušel cokoliv namítnout. věděl, že co se týče obchodu, dokáže být Spravedlivý dosti nepříjemný, hlavně, kdykoliv ho vyruší při prodeji. Jeho heslem jest stoprocentní pozornost věnována zákazníkovi.
Popadl přepravky, mnohdy ušpiněné od zeleniny a ovoce, sem tam se nad náhodně vymáčknutou šťávou vznášela vosa, a odcházel do uličky, kterou nyní z celého srdce nenáviděl.
"Hej,"
Semiro se rychle otočil čelem k muži, který přicházel blíže k němu. Pravačkou pořád ještě svíral okraj hedné z beden, jež naskládal na sebe.
"Předpokládám, že ta sladká blondýnka se už vzpamatovala." pronesl hlas kousavě.
Tmavé oblečení, klobouk téže barvy hluboce stažený do čela, mezi prsty cigareta...
"Co chceš?" vyštěkl menší muž a konečně pustil přepravku v duchu se připravuje na nejhorší.
"Víš, Semiro, že?" odmlčel se a udělal další dva kroky směrem k mladíkovi. "Já nezapomínám. A to, co jsi udělal, je sice z jedné strany hrozná šlechetnost, z druhé..."
"Rovněž šlechetnost?" pronesl Semiro s ironií. "Jaká šlechetnost, prosím tě?" v krvi se mu počal bouřit adrenalín smíšený s nehoráznou zlostí. "Málem jsi ji znásilnil. Kdoví, kolik jich bylo před Te.. před ní. Nejraději bych tě roztrhal na kusy jako nějaký použitý hadr, který se už k ničemu nehodí."
"Dojemná řeč." ušklíbl se Geburno. "S tím roztrháním... Máš možnost."
Než Semiro cokoliv udělal, Geburnova přesná pěst dopadla blízko jeho levého spánku. Na okamžik ho omráčil. Vůbec nevypadal, že by chtěl přestat. Bušil do muže, jež se nyní krčil při zemi v klubíčku.
Semiro se několikrát ohnal pěstí kolem sebe, ale byly to marné pokusy, kterými ničeho nedosáhl.
"Nikdo," suptil Geburno,"Nikdo si nedovolil na mě šáhnout už celých deset let, skrčku. A ti, co se odvážili, skončili na krchově."
"Tak tam asi nejspíš skončím i já." zahřímal za jeho zády hlas. Na setinu vteřiny se v Maximiliánově tváři usadilo překvapení, pak se muž sesunul k základům věžě z krabic.
Pohrávala si s koncem paraplete, stejně jako její sestra. Ta měla slunečník jen proto, aby se neřeklo. S radostí nastavovala tvář sluníčku a to ji na tvářích vykreslovalo další a další pihy, na které nenechal Nielsío dopustit.
Složila slunečník, počkala, až Tomas rozprostře na trávníku ve stínu deku a způsobně se posadila.
Manžel Karoline jen protočil modrá očka a posadil se vedle ní. Nielsío spolu s Petríou vylovili z košíku, co Nielsío složil u Tomasových nohou, suché chleba a utekli k líně se převalující řece.
"Copak se děje, Kar?" pronesl seňor Kranichos sladce.
"Nic, nic." zkousla ret a zadívala se na kolemprocházející rodinu.
Menší muž, pod způsobně zapnutou vestou, jež se báječně hodila ke kabátku, co ho měl oblečený, se rýsovalo kulaté bříško. Tvář mu zdobil plnovous, mezi jehož fousy se rozutíkaly střírbné nitky, kontrastující s černotou jeho vlnících se vlasů.
Podivila se nad kombinací šedivých fousů a naprosto černých vlasů, ale mávla nad tím rukou a začala si prohlížet jeho družku. Vyšší žena zrovna klečela na jednom koleni, prosté, slušivé šaty podtrhovaly její krásu. Skláněla se nad svým malým synem a zavazovala mu tkaničku.
Odrhla oči od rodiny, co se stejně jako oni vydala na procházku parkem, co se krčil u říčky, a usmála se na svého chotě.
Už už se natahovala, že mu vtiskne na líčko motýlí políbení, když tu ji do kotníku něco lehounce drklo.
"Promiňte," uslyšeli nad sebou zřetelný hlásek.
"Nic se neděje," usmála se Karoline na klučinu, jehož rodiče si prohlížela.
"Nezahrajeme si spolu?" řekl Tomas a vstal.
"No," namítl klučina a nejistě se otočil na rodiče.
"Neboj se," znovu ho Karoline počastovala širokým úsměvem a rychle mu vytrhla míč z náručí.
"Tomu se mi nechce věřit!" vypískla Fiona a mazlivě pohladila jedno z Aitiných štěňat po sametovém čumáčku.
"Opravdu!" pokyvovala Petría hlavou a přitáhla si do klína další štěně.
"Tak se smějte, no," odsekla Karoline berouc do dlaní další štěně a uraženě našpulila rtík.
"Ale no tak, sestři." drkla do ní loktem Petría a vrátila se zpátky k předchozímu rozhovoru. "Naštěstí jsme cestou domů nepotkali nikoho známého, avšak.. I tak to byla dost velká ostuda. Karoline byla celá umouněná, šaty měla na třech místech roztržené a Tomas..."
"Užili jsme si to." skočila ji do řeči hnědovláska a políbila psíka na hlavu mezi uši. "Panejo, ale byl to opravdu tvrdý zápas! René si to neskonale užil a jeho rodiče se sice nejdřív na nás dívali nedůvěřivě,"
"Jak překvapivé," zavrčela Petría a rychle uhnula před sestřinou pěstičkou.
"... ale později se k nám jeho otec přidal." dokončila Karoline vyprávění.
"A kdo vyhrál?" zachichotala se žena ve fialkových šatech.
"No jistě, že Tom a Juan." odsekla Karoline a zatvářila se kysele. "Ale což, hlavní je co?"
"Že sis pořádně si natrhla šaty?" neodpustila si další rýpnutí Petría.
"Dobré odpoledne," Všechny se otočily ke dveřím vedoucím do kuchyně, ve níž se všechny tři dámy tak nepaničkovsky posadily na podlahu k psímu košíku.
O zárubeň se opíral Aleš Vávra a k jeho boku se tiskla drobná Foxie. Ta, jakmile uviděla štěňata, vrhla se k ostatním dívkám a z košíku vysvobodila poslední čtyřnohou chlupatou kuličku.
"Vítej, Alšo." pronesla Fiona vesele.
Z Aleše Vávry jako vždy vyzařovalo cosi, co dokázalo naplnit celou místnost. Foxie ho stáhla k nim na podlahu a pohodlně se o něj opřela. Aleš jen protočil očima a nechal, ať si udělá pohodlí.
Hbitě utáhl poslední uzel na šátku, co sundal Geburnovi z krku a napřímil se. Jen co zajistil, aby se po náhodném probuzení Maxmilián nedal na útěk, sklonil se nad zbitým mladíkem.
Ten, jen co se ho dotkly Mišéliovy horké dlaně, zasípal a pootevřel oči, jen co mu to pomalu natékající víčka dovolila.
"V pořádku, Semiro." pousmál se Trnkáček. Neptal se, jen konstatoval.
S hřejivým úsměvem, co byl vřelý a teplý jako jeho velké dlaně, Mišélio popadl Semira do náručí a naposledy se zhlédl na svázaného násilníka. Pomyslel si něco o starostovi a zdejším vězení, ještě mu špičkou boty pootočil hlavu, aby se muži v bezvědomí lépe dýchalo a odcházel.
Vztahy a city, co panují mezi muži, se těžce popisují. Nutno říct, že Mišélio si Semira oblíbil dávno předtím, než se stala Woxitě ona nepříjemnost s Geburnem a potom, kdy se tak hezky zachoval k Woxitě (a kuchaříček nepochyboval, že by se Semiro zachoval ke každé dívce, které by hrozilo znásilnění od takového... škoda slov!), Azarosa vyhnal ze svého nitra poslední pochybnosti o správnosti své volby.
Je zajímavé, že pocítil slabost vůči Terezitě a právě Gerkhanovi.
Nyní otřel Semirovi poslední zaschlou kapku krve z těla, kolem jeho pohmožděného hrudníku pevně stáhl obvaz a na opuchlé tváře přitiskl mokré ručníky, z nichž do rozpálených lící proudily vlny chladu.
Špinavé cáry látky, co byly kdysi Semirovou jednou ze dvou košil, co nosil v týdnu, podal Málince, aby je odnesla a spálila.
Blondýnka poslušně kývla hlavou, v náručí svíraje potrhané oblečení.
Po jejím odchodu se černovlasý muž opřel ramenem o dveře a na chvilku se zamyslel.
Semiro je zde, páni ještě o ničem neví. Woxita nemá ani tušení, že se jejímu příteli... Při tomto slůvku se koutky jeho úst zvedly a chmury na okamžik daly vale jeho snědé tváři.
Nu, nějak bylo, nějak bude. Ještě musím za Aitou a jejími mladými. Ty cácorky paninky je tahaly určitě celé odpoledne, co jsem byl pryč.
Jaké bylo pro Mišélia překvapení, když našel všechny slečny a vdané dámy, kterak způsobně sedí kolem stolu v kuchyni a povídají si.
Jejich veselé švitoření po jeho příchodu do kuchyně neutichlo, ba naopak. Jejich hlavinky se otočily k trnkáčkovi a z jejich překotného povídání vydedukoval, že: Aitina štěňata jsou naprosto úžasná, nejhezčí, Aitička je skvělá máma a pan Aleš je škarohlíd, protože je od košíku s těmi chlupatými čumáčky doslova vyhnal. Nejraději by Vávrovi vděčně políbil ruku.
"Nerad bych vás vyháněl," ozval se a uvazoval si kolem pasu bílou zástěru. "Ale rád bych začal připravovat večeři, paní." Své modré, skoro až fialové oči zabodl do tváře Karoline a vyčkával na její reakci.
"Ale jistě, Mišélio, přesuneme se do salonu." odpověděla paní domu s úsměvem na jeho nevyřčenou výtku a popohnala své přítelkyně k rychlému odchodu.
Kateřina se zavýsknutím dosedla na pohovku, kam ji stáhly Robertovy ruce.
Opřela hlavu o mužovo rameno a slastně vzdychla, když jeho rty polaskaly dívčin spánek.
Oba dva byli rádi, že si po dni plném zařizování mohli vychutnávat okamžik, ve kterém si užívali pouze prostou blízkost toho druhého.
"Jak dlouho ještě?" pronesla s notičkou otrávenosti Kateřina a pootočila hlavou tak, že se utápěla v hlubinách rozteklé čokolády.
"Asi měsíc, Katuško." odpověděl Robert s úsměvem. "Kdyby ale záleželo na mě, klidně tento časový úsek zkrátím na pouhé tři dny."
Dívka se na chvilku zamyslela, ale pak rázně zavrtěla hlavou.
"Ne," usmála se a v modrých očích se zablýsklo pobavení. "Užijme si všechny ty přípravy."
"Jak myslíš," pronesl Robert a spokojeně zamručel, když na svých bocích ucítil její drobné dlaně.
"Tady se střídá jeden potlučený za druhým," pomyslel si Tomas. "Co je to za divné období?"
"Můžeš odejít," zabručel nahlas a sklonil se nad dokumenty, které mu Robert poslal. Rychle prolistoval několik popsaných listů, pak je ale odložil a postavil se k oknu vedoucím do zahrady. Pravice se pohybovala po Tomasově zátylku, jako vždy, když nad něčím hloubal.
S Robertem už dlouho nehovořil. kdy spolu naposledy špičkovali na život toho druhého? Před jejich plesem to bylo naposledy. Od té doby měli sice několik pracovních schůzek, ale Dahl netrpělivě přešlapoval či podupával špičkou boty, aby už byl z vily Kranichovců a Hartmuttovců pryč.
Kranich vycítil, že se v jeho životě odehrává nějaká zásadní změna, zatím měl však jen matnou představu, oč přesně se mohlo jednat.
Pousmál se, vzpomínaje, jak se právníkovi při pohledu na slečnu Kateřinu klepala kolena. Že by šlo o tu krasavici s kšticí vlasů černějších než uhel?
Nebylo mu přáno dokončit své snad mylné dedukce. S omluvou vešla do jeho pracovny Woxita a oznámila mu, že večeře je již hotová.
Z těžka dopadla na židli, kterou ji Mišélio pohotově přistrčil.
"Ten bastard,"
Kuchaříček vykulil svá skoro fialová očka, levicí poplácavaje Woxitu po zádech.
"Děvče, seber se, popadni tady ten vývar a jdi se o něj postarat."
Terezita měla pocit, že nejdřív omdlí, jakmile uslyšela, že stejný člověk, co ublížil jí, ublížil také jediné osůbce, která mohla políbit její čelo, nos, tváře, pohladit ji po dlani a nato ji do ní vložit křehký květ. Pak si ale uvědomila, že by to k ničemu nebylo. Mišélio ji ujistil, že se Geburno na dlouhý čas ubytoval v městském vězení. Pramalá útěcha, v koutku duše však cítila, že pomohla. Potěšilo jí, že v těžké situaci, ve které se Semiro ocitl, mu může být aspoň nápomocná.
"Ano," řekla rozhodně a než Mišélio stačil říct, aby se připravila na nehezkou podívanou, dívka již vyběhla z kuchyně.
Večeře u Kranichovců a Hartmuttovců byla jak jinak než báječná. Milá společnost, smích, skvělá atmosféra, ale vše má svůj konec. I ona a Aleš se svou přítelkyní museli nakonec přerušit zábavu a chystat se k odchodu.
Fiona si s díky na rtech nechala od Aleše přehodit svůj plášť přes ramena.
Za ním postávala Foxie a uraženě krčila nosík.
Aleš byl přece její přítel, tak proč častuje drobnými pozornostmi onu ženštinu ve fialových šatičkách? A ještě jí k pomoci s pláštíkem přidal políbení na tvář.
Nedovoluje si příliš? A ona? Není ji trapné v její přítomnosti s Alešem tak... tak...
Zlostně zatnula dlaně v pěstičky.
.. flirtovat?
"Tvá malá Lištička žárlí," zachichotala se Fiona a schválně políbila Aleše na tvář nebezpečně blízko ucha.
"Vím" pousmál se Vávra a podával Fioně její paraplíčko. "Bohužel jsem jenom obyčejný muž." zašeptal teatrálně Fioně nakláněje se k jejímu oušku.
"Pokora se dostavila s mírným zpožděním, ne?" mrkla na něj Fiona. Rukou sevřela Alešovu paži a přinutila ho udělat dva kroky vbok.
"Foxie," usmála se na blonďatou mladici.
"Ano?" odsekla Foxie. Vůbec se nesnažila skrývat své pocity.
"Nemáš proč žárlit."
Proč jí to říká? Proč prostě neodejde a přestane se motat kolem Vávry?!
Přivřela oči a nespokojeně odfrkla.
"Dobrou noc a šťastnou cestu domů, slečno Fiono." pronesla rádoby klidně světlovláska a otočila se na Aleše, jež Fioně galantně otevřel dveře a zase je za ní zavřel. "Půjdeme?"
Aleš si pomyslel něco o mladičkých ženách, které se nechávají unášet emocemi.
Trvalo ji několik minut, než si na Semirův nynější vzhled zvykla. Ne, nezvykla si. Při každém pohledu na jeho pomlácenou tvář ji do srdce bodla ostrá jehlice bolesti. Rozhodla se být silná. Na slzy je času dost. Místo toho častovala Semira, co pomalu spolykal trochu teplé polévky, hřejivými úsměvy.
Upravila mu polštáře, zkontrolovala obvazy, kterými měl stáhnut hrudník a paži, namočila již zpola uschlé ručníky a otřela nimi jeho čelo a tváře.
Zeptala se ho, zda se může posadit na okraj postele, odpovědí jí bylo téměř nerozpoznatelné přikývnutí.
Posadila se tedy blízko jeho potlučeného těla, opatrně v prstech sevřela jeho pravou dlaň palcem lehce kroužíc po mužově zápěstí.
Tiše mu vyprávěla o Aitě, později se její vyprávění stočilo k jejich poslední procházce.
"Víš," mimoděk ztišila hlas a cítila, jak se jí do tváří hrne červeň. "Moc se mi to líbilo. Doufám, že si takovou procházku opět zopakujeme. Ráda bych..." nedokončila, místo toho stydlivě sklopila hlavu.
"Růže mi visí u postele a krásně voní, ještě teď!"
Všimla si, že Semiro během jejího vyprávění usnul. Sklonila se nad jeho tvář, našla si místečko, jež bylo neposkvrněno Geburnovými pěstmi a lehce ho na ně políbila. Líbala ho déle, než bylo nutné, jelikož Semiro ze snu tichounce vzdychl.
Zamumlala přání dobré noci a potišku odešla.
"Foxie, pořád se zajídáš žárlivostí?" nevydržel to Aleš a přerušil mlčení, které mezi Foxie a ním zavládlo, jakmile zaklapl dveře Hartmuttovic vily.
Dívka zvedla hlavu, z modrých očí ji pořád sršely blesky, bradu bojovně vystrčila a nakrčila nosík.
"Ano." odsekla. Měla co dělat, aby do něj nezačala bušit pěstičkama. Modrá kukadla se zaleskla a ona rychle odvrátila od Aleše svou nazlobenou tvář.
"Liští," Alešův hlas najednou hřál jako huňatá šála v období třeskutých mrazů, voněl a chutnal jako čerstvý med lesních včel. Jeho prsty něžně sevřely dívčinu bradu a přinutily jí, aby k němu zvedla své uplakané oči. "Nemáš proč žárlit" zopakoval větu, která světlovlasou dívčinu pomalu připravovala o rozum.
"A důvod, abych nežárlila?" vyslovila s námahou a vytrhla se z klece jeho prstů.
Lehce se dotkl jejího předloktí a zavedl ji k jedné z prázdných laviček, v duchu si vyčítaje, že s ní v tuto dobu ještě otálí někde ve městě, místo aby toto téma vyřešili v teple peřin.
"Víš," přehodil přes dívku svůj kabát, pokoušeje se zahnat vlny chladu, co obvykle po pláči přicházejí. "S Fí to je složité."
"Chmpf,"
"Milovaná, Fiona je jen mou velmi dobrou přítelkyní." vyhrkl ze sebe a připadal si v pozici, do které ho Foxie dotlačila, velmi nepříjemně.
"Přítelkyně jsem snad já, ne?" každé slůvko, jež Foxie pronesla, bylo jako nůž bodající do Vávrovy vypracované hrudi.
"Kamarádka, nebudeme slovíčkařit, ne?" zabručel tmavooký muž. Než ho mohla Foxie poctít další ťafkou, chytil ji a přitáhl k sobě.
"Samozřejmě mi tvá žárlivost lichotí, drahá, dělá mi to dobře, přiznávám. Ale prosím tě, nežárli, když nemusíš, Lištičko."
Drobné prsty ho štíply do paží s takovou vervou, až ucukl.
Blondýnka se zadívala svému milému do očí a otřela si kapesníčkem nosík.
"Jsem sice mladá, hloupá a žárlivá, ale doufám, že ti dochází, proč žárlím. Snesu hodně, hloupé vychovatelky, které mě zamykají na pokoji, když se dle jejich názoru dopustím nějakého do nebe o pomstu volajícího přestupku, spolužačky, co zajímá jen poslední módní výkřik v Paříži a slavní divadelní herci. Ale o jedno tě prosím, Alšo, netrap mě. Nebo slečnu Fionu a tebe kousnu a snad víš, jak dobře umí lišky kousat." mrkla na něj a vstala podávajíc mu jeho kabát.
"Jdeme domů." pronesla neobvykle vážně a propletla své prsty s jeho.
Poslední lok brandy ho polechtal v hrdle.
Aleš Vávra položil sklenku na tmavou desku stolku a opět do ní nalil trochu zlatého moku.
Nad ním v jedné z ložnic spala jeho mladá přítelkyně. Správně by měl ležet někde blízko ní, snad v její posteli, snad ve vedlejší ložnici. Místo toho však seděl v měkkém křesle, jež bylo součástí jeho pracovny. Lil do sebe alkohol a přemýšlel.
Nemohl usnout.
"Mladé holky jednomu popletou hlavu," pomyslel si vztekle a pěst dopadla na tvrdou opěrku.
"Neodpověděl jsi mi," zašeptala mu Foxie do ucha, nato ho na ouško políbila a rychle zmizela za dveřmi ložnice.
"Neodpověděl, drahá. Nesvěřuji se se svými city, to víš, krásko. Nejsem sto říci ti to, co chceš slyšet. Budeš se muset spokojit s málem." odpovídal ji v duchu na tichou výtku a brandy ve sklenici opět ubylo.
Pousmál se, když si vzpomněl, jak si Foxie bránila své před Fionou.
"Ještě, že už za čtyři týdny odjíždíme na cestu po Evropě."
Robert Dahl si asi podesáté upravil cíp s vkusem zdobeného kabátu a koutkem oka pohlédl na Hartmuttovce, jejichž dlaně byly propletené a tváře vážné soustředěním, na Kranichovce, kteří byli podobní Petríi s Nielsíem. Nakonec svůj pohled stočil na Kateřinu. Její vlasy téměř splývaly s tmou divadelního sálu. V očích se odráželo jevištní světlo, ale zároveň v nich uviděl cosi, se mu před několika dny, kdy rozesílala jejich známým lístky do divadla, pokoušela vysvětlit.
"Představ si něco, co tě naplňuje. Nedokážu definovat, čím tě to naplňuje, snad pocitem štěstí, dojímá tě to, zlobí, pohrává si to s tebou. Něco, co ti dokáže nahnat husí kůži v teplotě tříceti stupňů ve stínu. Cosi, co ždímá tvé srdce, až si myslíš, že každou vteřinu umřeš, a přesto víš, že budeš žít ještě hodně hodně dlouho.
Umíš si to představit?" ledovcové oči pohlédly na právníka, jehož tvář ukazovala viditelné známky pobavení.
"Proto jsem objednala více lístků, abych se i s tebou a známými podělila o kousek tohoto pocitu. Já..." sklopila oči a začervenala se. "Toto představení miluji. Viděla jsem ho snad stokrát, ale nikdy se mi neomrzí."
Konečky prstů pohladil Kateřininu paži a překvapeně ucukl.
Divadelní sál byl tak dobře vytopen, že měl co dělat, aby dodržel dekórum a nerozepnul si aspoň dva knoflíčky košile, jak mu bylo horko. I přesto však měla husí kůži.
Její prsty studené jako led našly ty jeho a láskyplně si s nimi zatančily jemňoučký taneček.
Už kvůli ní se zaposlouchal do tónů, jež vyluzoval orchestr schovaný pod jevištěm, doprovázený zpěvákovým tenorem.
Stála a mohla si dlaně utleskat.
Všiml si, že se jí oči podivně lesknou a dokonce měla na bledých lících mokré stružky.
"Překrásné, viď?" otočila se k Robertovi.
Přikývl a políbil ji na hřbet dlaně.
Tak takové to tedy je, milovat, uvědomoval si, když se mu Kateřina vytrhla a věnovala se svým přátelům.
"... husí kůže, umíráš, žiješ, bojíš se, přetékáš odvahou..."
Rozhodl se nechat si tyto úvahy na dobu před spaním a i on se otočil k Tomasovi, který, pokud si dobře všiml, nesdílel takové nadšení z opery jaké ovládlo jejich něžné polovice.
"Děkuji, Terezitko," stiskl ji Semiro vděčně pravici, když mu opět přinesla do Mišéliova pokojíku trochu jídla. "Měl bych jít a vrátit se do svého, Anna si určitě dělá starosti." vzdychl tiše. I přesto, že ono vzdychnutí bylo tak tiché jako jarní ševelení větru, Woxita ho zaregistrovala.
"Ne," vyjekla a vykulila modrá očka. "Jsi pořád ještě nemocný, neboj se, s Mišéliem tam zítra zajdeme a ubezpečíme ji o tom, že jsi v pořádku. Navíc," tváře ji zčervenaly, ale hlavu již nesklopila, nýbrž mu hleděla zpříma do očí. "Nechci, abys odešel."
Trhl pravicí tak prudce, až jí strhl k sobě a kníkl, když ji její loket udeřil do žeber.
"Však já neodejdu." mrkl na ni rozverně, jakmile se kousíček posunul, aby se blondýnka mohla přitulit k jeho pravému boku.
Políbil špičky jejích prstů, co pořád držel ve své dlani a poté se k jejímu zachichotání přesunul od dlaně k načervenalým rtům.
Zas tak marodný, jak si Woxita myslela, nebyl. Modřiny ve tváři bledly a potlučená žebra bolela méně, boule a odřeniny zmizely úplně.
Věděl to i Mišélio, ale snad kuchaříček odpustí, když ještě jednu noc stráví v jeho posteli.
Prsty prohrábla měděnou kštici vlasů a kulila svá zelená kukadla na obsah sněhobílé obálky, jež na sobě měla krasopisně napsána jejich jména. Štíhlé prsty svíraly pozvánku a pusa se kroutila do malého o.
Měla chuť rozeběhnout se do zahrady, kde se nyní ve stínu stromů schovávali obyvatelé jejich vilky.
Tuto touhu však zapudila, místo toho se posadila na pohovku a uzobla trocha hroznového vína, co ráno Woxita naaranžovala do salónu.
Tak už i ona našla své štěstí, pomyslela si Petría s úsměvem na rtech.
V myšlenkách se vrátila k předpředešlému večeru, kdy oni, Hartmuttovci a Kranichovci, byli pozváni Kateřinou a Robertem do divadla.
Představení bylo báječné, ale více se jí zamlouval společně strávený zbytek večera.
Kateřina byla báječnou hostitelkou a Robert? Co vlastně celou dobu dělal Robert?
Ach ano, nemohl odtrhnout oči od Kateřinina drobného těla. Jenže to nebyl jeho obvyklý, hodnotící pohled. Naopak. Vyzařovala z něj ohromná míra něhy...
Od Roberta se vrátila o několik let zpátky, kdy ona sama zářila jako včera černovlasá přítelkyně.
Mladé, ublížené děvče s obrovskou ránou na duši narazilo na hocha, který ji svou nesmělostí, rezavými kadeřemi a očima připomínající safíry očaroval.
Ten samý hoch kráčel po schodech vedoucích z verandy do domu, jeho hlas pohladil a svázal stužkou slov její všemi směry utíkající myšlenky do kytice.
"Kdepak ses nám zatoulala, Pet?"
"Už jdu," odvětila, popadla do rukou obálku a utíkala za ostatními, aby jim oznámila novinky.
Alessandro Gessa nedbal na kolem procházející a zručně popadl Fionu kolem pasu. Roztočil se s ní v náručí po trávě kolem lavičky, na které ještě před chvíli seděli a povídali si.
Ženiny dlouhé, hnědé vlasy povlávaly kolem její tváře dopadajíc částečně i na jeho rameno a na tváři se jí zračila radost z pohybu.
Nacvičeným pohybem se mu podtočila pod rukou, avšak přidala další, do tohoto tance nesedící prvek. Vytrhla svou pravici z jeho sevření a rozutekla se alejí pryč.
Koketní pohled, který vrhla Fiona přes rameno, ho přinutil jednat.
Rozhlédl se kolem sebe a jeho bystré očko si povšimlo, že cesta, kterou si žena zvolila za únikovou, se mezi stromy klikatila a stáčela zpátky k nedaleké křižovatce. Pomalu vykročil ke křižovatce.
Než tam Fiona doběhla, on už se zády opíral o kmen vysokého, rozložitého stromu. Pozoroval Fionu, která se zamračila, pak zamračení vystřídal úsměv.
Světlounce modrou látkou obetknutá hruď se ji zdvíhala v rychlých nádeších a na čele se jí perlil pot.
Beze slov ji nabídl rámě a rty se zvedly v náznaku úsměvu.
"Ale tentokrát bez dalších tanečků," vyhrkla Fiona mezi nádechy. "Přemíra pohybu také není zdravá, doktůrku."
"Jak kterého." namítl tiše a odvrátil hlavu, když Fiona zvedla tázavě obočí.
Aleš Vávra byl znechucen!
Zavrčel, když mu sloužící podle něj za velmi dlouhou dobu, která ve skutečnosti nebyla delší než patnáct vteřin, otevřel domovní dveře. Hodil mu svrchní kabát a několika rychlými pohyby si rozepnul knoflíky vesty. Hřbetem dlaně otřel krůpěje potu, jež se mu usadily na čele po dlouhé chůzi.
"Aleškuuu!" ozvalo se mu za zády. Nečekal, až mu blondýnka vyskočí na záda, jak měla ve zvyku, místo toho se otočil, aby její skok skončil v jeho náručí.
"Jak jsi se měl? Jak je venku? Jak... Co...?" štěbetala Foxie jednu otázku za druhou laskajíc přitom Vávrovu tvář.
Dlaněmi podepřel dívčiny hýždě, pohodil s ní, aby se mu lépe nesla a ona ho objala nohama kol boků.
"Nic moc," shrnul do dvou slov všechny ty starosti, co musel před odjezdem vyřídit. "Ty jsi nikam nešla? Myslel jsem, že zase budeš u Hartmuttovců."
"Ne," odvětila a nakrabatila čílko. "Rozmyslela jsem si to. Celý den jsem strávila na zahradě a přemýšlela."
"Namáhat si krásnou hlavu přemýšlením?" ušklbl se Aleš a černé oči zajiskřily. "Jací brouci ti zase hlodali mysl?"
"To bys rád věděl." pousmála se světlovláska. Nechávala se odnášet do pokoje, kde sloužíci chystali svým pánům pozdně odpolední občerstvení.
Vávra ignoroval jejich snahu, posadil se do měkkého křesla, co stálo blízko krbu, dívku pořád držeje ve svém náručí. Pohled černých očí doslova a do písmene vyhnal Vávrovy podřízené ze salónku.
Ucítil, jak se Foxiiny prsty zabořily do jeho svalu na předloktí. Pravicí obemkl dlaň, která ho štípala a zvedl koutek úst, když se světlovláska pokoušela provinilce dostat na svobodu z Alešova vězení.
"Alešiiii," kníkla prosebně a nasadila jeden ze svých lištiškovských kukučů.
"Víš, že tím mě neuprosíš." odvětil a položil ruku i s tou její na jednu z opěrek.
"Ne," pousmála se, "Naštěstí jsou i jiné způsoby."
Zavrtěla se mu na klíně a sklonila se, líbaje ho na špičku nosu. Rty laskala jeho tvář, bradu, nakonec navštívila linku úst.
Líbala ho tak dlouho, dokud se nezapomněl a mužova pravice se přesunula na její zátylek.
"Vyhrála jsem," uhnula před dalším Vávrovým polibkovým útokem a zamávala mu osvobozenou rukou.
"Myslíš?" zašeptal. "Já myslím, že ne."
Mužovy paže vytvořily klícku, v níž se ocitla a neměla jak utéct.
V modrých očích se mísilo pobavení se zvědavostí a špetičkou bázně. Našpulila rtíky a s pobavením ho líbla na bradu.
"Chytil jsi do želez lišku. Co s ní budeš dělat?"
"Na kožich je moc malá," antracitové tůně vypadaly jako dva tunely bez konce. "Asi si ji vychovám."
"Ňaf!" pronesla pro uši, jež nebyly na liščí štěkot zvyklé, nepříjemný zvuk.
Vávra ji umlčel dlouhým polibkem a začal si pohrávat se stuhou, co stahovala výstřih dívčiných šatů.
"Tady... ne." zašeptala a zrudla rozpaky.
"Lištičko plachá." zachraptěl a plníc její přání ji odnášel do dalšího z pokojů.
Fiona seděla na lavičce, kde, aniž by to věděla, před několika měsíci seděla Kateřina Dvořáková a řešila své milostné problémy. Nyní si hlavu nad podobným tématem lámala i Fiona.
Házela drobky starého, suchého chleba rybám a kachnám, co se kolébaly na břhu jezírka anebo plavaly na jeho, v případě ryb pod vodní hladinou.
Smetla poslední drobky a vstala.
Ve tváři se ji zračil klid, jenž přichází po učiněném rozhodnutí.
Na posledním schodě zakopla a padala. Skrz horu prádla, kterou nesla v náručí, nic neviděla a tak se ani nepokoušela s pádem nic udělat. Co by také v tak kratičké chvilce zmohla.
Najednou ucítila, jak ji chytily silné paže, tisknouc ji k něčí hrudi.
Terezita udiveně zvedla hlavu a pohlédla do hlubokých, černých tůní.
"Ou, děkuji," vyjekla se skloněním hlavy a vymámila se z Vávrova náručí.
"Nemáte zač." zabručel Vávra upravuje si záhyby na kabátě.
Woxita cítila, jak ji líce barví nach a rychle odběhla, ztráceje z náručí prádlo.
Aleš se zamračil, i když se v duchu smál od ucha k uchu. Pohled na služtičku která málem vzala schody leteckým stylem a díky jeho rychlé reakci (jak by taky ne, když by ve chvíli budoucí skončil jako její přistávací plocha) teď cítila rozpaky, soudě dle cestičky z barevného povlečení, co za sebou trousila. Těsně u dveří se otočila. Pohlédla na svého zachránce, nato zamumlala cosi, co již nebyl schopen rozeznat a loktem si otevřela dveře. Kupu prádla pohodila dovnitř dalšího pokoje, rychle se otáčeje na patě a vraceje se k Alešovi posbírala to, co jí vypadlo z náruče.
"Omlouvám se, žes musel tak dlouho čekat." Tomas s omluvou na rtech vybídl svou návštěvu, aby se posadila. "S Robertem jsme museli ještě něco vyřešit."
"Nevadí," odvětil Aleš s křivým úsměvem. "Čas, jež jsem byl nucen věnovat čekání, mi příjemně krátila jedna z tvých sloužících."
Robert s Tomasem na sebe pohlédli. Robert se usmíval, Tomas také, ovšem nevěděl, co si o této dvojsmyslné větě myslet. Nemínil se tím zabývat, předpokládal, že právě na to totiž Vívra čeká.
"Proč jsi přišel?" opřel se zády o opěradlo křesla a propletl prsty, pod kterými na desce stolu ležely dokumenty, co již čekaly jen na chvíli, kdy se ocitnou na patřičných místech.
Tomas se bavil, jak slova "požádat" a "domluvit"největšími a nejvlivnějšímu člověku města nejsou po chuti. Přesto však dokázal zachovat profesionální tvář obchodníka. Pohled modrých očí jasně vysílal svému právnímu zástupci, aby už začal ve své mysli pracovat na vytvoření patřičných smluv.
Robertovo mrknutí ho ujistilo o tom, že právník začal spřádat plány už od prvního Vávrova slova.
Léta, kdy se učili znát jeden druhého, se projevila.
Loučil se právě s Alešem podáním ruky, když Daniel otevřel vchodové dveře dokořán a dovnitř vtrhly jako velká voda slečna Foxie, Kateřina s Petríou a Fiona, kterou po celou dobu Foxie popichovala.
Všechny se zastavily před dvěmi největšími esy ve městě, obdarovaly je širokými úsměvy, Foxie přidala vypláznutí jazyka a Petría švagrovi zamávala. Nato všechny úprkem zmizely za dveřmi kuchyně.
"Co to bylo?" šokovaně zamrkal Vávra a v černých očích se zračily otazníky.
"Jo, tohle." rozesmál se Kranichos. "Foxie ti neříkala? Mišélio s Woxitou si je pozvali."
Aleš Tomasovo sdělení raději nekomentoval. Skrz semknuté rty ucedil rozloučení a rychlými kroky překonal vzdálenost, co ho dělila od vchodových dveří.
Jen tak tak, že mu Stahl stačil otevřít, aby svým ctěným nosem nevrazil do dřeva.
"Slečny, vítám vás." uklonil se jim Mišélio. Kuchyňskou zástěru nechal ve svém pokoji, s ní i kuchařskou čapku, teď před nimi stál v tmavomodré košili, rukávy vykasané a fialkové oči si měřily všechny přítomné dívky, které seděly kolem stolu, na kterém on a jeho pomocníci chystali panstvu občerstvení.
"Haf haf!" ozval se Kulička, který seděl před košíkem, v němž čtyři štěňata okusovala svou psí mámu. Kulda zvedl packu a zavrčel.
"Trpělivost, hošane." poňuchňala ho za ušima Woxita. Sklonila se k Aitě a i tu obdařila tím nejlepším podrbáním, které uměla vykouzlit. "Autičko, mámo zlatá, ty víš, co musíme udělat."
Fenka ji olízla dlaň a tiše zakňučela.
Terezita popadla první štěně, to, co mělo po mámě srst jako letním sluníčkem barvenou pšenici a podívala se na dámy.
"Já, prosím!" zvedla Foxie rychle tlapku. Zbylé dívky se zahihňaly její mladické horlivosti.
"Tady máš," podala ji štěně služtička a zvedla do vzduchu další, které máma naposledy olízla. Foxie zavýskla, když ji štěnátkův růžový jazýček polechtal na bradě. Prsty rychle našla jeho bříško a polechtání mu vrátila.
"Další krasaveček, milý, přítulný, pohled jeho hnědých oček ve vás vyvolá pocit, že na světě není nic krásnějšího." lákala Fionu, Katku a Petríu Woxita.
"Katuš, co kdyby sis ho vzala? Pohledem by mohl konkurovat Robertovi, " zachichotala se Petría a Katka se přidala.
"Ano, ano, a jak si budu vychovávat malého Robíčka, bude panáčkovat i pániček, že?" v ledovcových očích se zablýsklo šibalství a Kateřina natáhla paže směrem k dalšímu z Aitičtiných dětí.
"To bude mít Robert radost, pokud mu to jméno zůstane." na oko vzdychla Petría a přidala se ke štíhlým Kateřininým prstům, které již několik týdnů zdobil stříbrný šperk.
Terezita se pousmála, mrkla na Mišélia, který skrýval pobavení, rukou odehnala Kuličku, co se postavil před Aitu a zbylá dvě chlupatá tělíčka.
"Hochu, máš smůlu. Víš, že musí pryč." pokrčila rameny blondýnka a už podávala Fioně třetí kuličku.
"Juj," vyjekla Fiona, když psíkovy drápky poškrábaly její světlou kůži v okolí vystřihu šatů. "I ty jeden," rozesmála se a láskyplně štěňátko políbila na vlhký čumáček.
Poslední štěně nechala Woxita v košíku.
"Ale jenom na chvilku, moc si na mámu s tátou nezvykej." podrbala psíčka pod uchem, tak, jak to měli rádi další dva pánové: jeden chlupatý, z jehož krve mladíček v košíčku vznikl, druhý zrovna obíhal Condegna a sháněl jejich společné bydlení.
"Buďte na ně hodné, netahat za uši, ani za ocas, a když nebudou poslouchat, přetáhnout novinama po čumáku, že Kuldo?" zabručel Mišélio a zamáčkl slzu. Jasně cítil, stejně jako Kulička, že je Aita trochu posmutnělá. "Tak, mohu vám nabídnout něco k snědku?"
Petría mrkla na Kateřinu.
"Mišélio, děkujeme, obsluž Foxie a Fionu. Vy se prosím nepozabíjejte, to platí pro Foxie," zmiňovaná cosi namítla, "a my se za chvíli vrátíme."
Posadily se na trávu, která byla díky sluníčku suchá a krásně měkká.
Robbie zkoušel, jak dalece ho tlapky unesou a Kateřina si pohrávala se stéblem trávy. Měděnovláska ji na okamžik rentgenovala pohledem, pak ji skočila kolem krku, až se obě svalily.
"Pet!" vyjekla černovláska, když již pět minut pozorovaly obě mraky plující po azurovém moři oblohy. "Vždyť mě udusíš."
"A to já samou láskou, přítelkyně." odvětila se smíchem Petría a pustila kamarádku ze svého objetí.
"Aby na tebe náhodou nepřišel Robert, že mu tu mučíš přítelkyni." varovala ji Kateřina a natáhla nad sebe paže, jako by se snad roztaženými prsty mohla dotknout nebe.
"Však bych dnes samou láskou umačkala i jeho." namítla měděnovlásá krasavice a stejně jako její do vínových šatů oblečená společnice natáhla paže.
"Tak už za tři dny..." zaúpěla Kateřina a zvážněla. "Mám strach."
"Nepovídej." Petría se na lokti nadzvedla a chytila kamarádku za ruku. "Nemáš se čeho bát, strašpytlíku. Vždyť mu kouká z očí, jak tě má rád. Neboj!"
Tentokrát to byla zelenooká dívka, co škemrala, aby kamarádka povolila sevření.
Kateřina objímala svou přítelkyni a štěně, mysle si, že si jeho nová paní hraje, k nim přiběhl a vtlačil svůj čumáček mezi dva dívčí těla, hledaje ručku, která by ho podrbala na bříšku.
Dokončili práci, která se díky Alešovi Vávrovi protáhla ještě o hodinu a půl, vstali a oba se protáhli. Podívali se na sebe a cukly jim koutky.
Tomas pokynul Robertovi, aby se zabořil do měkkého křesla, sám nalil do dvou broušených skleniček trochu zlatavého alkoholu a zazvonil na služebnou, aby jim přinesla něco k snědku.
Málinka odběhla, opakuje si cestou, co po ní pán chtěl.
"Tak, předposlední práce před dlouhým volnem, ano?" ujišťoval se Kranichos a sám zapadl do křesla naproti Robertovi.
"Ano, ale nemusíš se bát. V době mé nepřítomnosti jsem ti domluvil případné konzultace u mého známého Kellera. Kdyby něco, adresu máš napsanou v kalendáři."
Do místnosti vbalancovala Málinka s podnosem, na němž nesla pánův dva kousky Mišéliova pověstného ovocného dortíku.
"Oh, děkuji, maminko Robbie." zapitvořil se modroočko, jakmile se za sloužící zabouchly dveře. "Bez tebe by naše obchody rychle zkrachovaly."
"Jsem rád, dítko, že si to uvědomuješ." zabručel právník přísným tónem, a pak se jeho pohled stočil k nekončící nádheře Kranichovic a Hartmuttovic zahrady.
"Jak můžeš být tak klidný?" nedalo to Tomasovi, aby nezačal svého přítele zpovídat. "Já jsem na tvém místě chodil ode zdi ke zdi a málem jsem v nich zanechával obtisky svého čela."
Čokoládové oči se šťastně rozzářily.
"To se ti jen zdá, parťáku. Navenek jsem klidný, uvnitř ve mně probíhá doslova erupce emocí. A toho zařizování. Po pravdě, už se s Katuškou těšíme, až bude po všem."
Tomas se ponořil do vzpomínek a musel s Dahlem souhlasit. Nejlepší jsou dny, kdy se člověk otáčí za tím, co se událo, s nevěřícným pohledem a úžasem: to bylo všechno?
"Tak pojď, jdeme svou přítomností oblažit tu něžnou část naší vily." pobídl Tomas Roberta, pokládaje sklenice na stolek ke karafě.
Foxie musela v duchu obdivovat ženinu trpělivost. Celé odpoledne, které započalo Fioninou návštěvou v Alešově vile, poté, co Fí slíbila temnookému muži, že se postará o Foxiino bezpečí a obě odešly ke Kranichovcům a Hartmuttovcům, se pokoušela rozhodit kousavými poznámkami její klid a pohodu, Fiona přesto však zůstávala klidná a úsměv neopouštěl její rty.
Vzdychla, poňuchňala štěně, co se rozhodlo se zívnutím, že její klín bude jeho postýlkou a uzavřela s Fí v duchu mír.
Zabořila kávovou lžičku do jahodové pěny, protla úžasně chutnající piškotové těsto a vložila do úst další kousíček Mišéliovy dobrůtky.
Fioniny veselé oči ji opět rentgenovaly a i ona se přímo ládovala kuchaříčkovým sladkým skvostem.
"A kam to vyrážíte?" probořila hradbu ticha, kterou mezi sebou postavily, starší z žen.
"Hm, odjíždíme na měsíc do Evropy, další měsíc musím být doma, a pak zase do školy." při posledních slovech se světlovlasá dívka zatvářila jako právě probuzený jezevec. "Aleš mi slíbil, že v Evropě navštívíme hlavní města několika států a projdeme se po pobřeží Seiny. Už se hrozně těším, tolik památek!" modrá kukadla se rozzářila jako měsíční odraz na hladině Foxie zmiňované řeky. "Mám ráda dějepis, víte?" její tváře mírně zčervenaly díky záplavě slov, co se ji drala najednou skrz rty. "Objevování staronových informací, myšlenky týkající se zaniklých civilizací, pídění se po příčinách jejich zániků... Je to krásné. Navíc si při četbě různých knih nejen rozšiřuji obzory, ale zároveň se procvičuji v rozvíjení většinou tedy nereálných teorií. Aleš se mi často směje, že jsem fantasta." zmlkla, když si všimla, že se ve tváři starší ženy odráží to, co častokrát viděla u svého přítele a našpulila rtíky.
"Dala bych si říct, takový výlet..." pronesla Fí smířlivě. "A co tví rodiče, nevadí jim, že dáš přednost Alešovi před domovem?"
V prvotní chvíli měla chuť vyjeknout, co je Fioně po tom, zda se rodiče zlobí nebo ne. Pak ale pochopila, že Fiona se jen snaží udržet nastolený mír, co mezi nimi aspoň pro tento den zavládl.
"Nadšení nebyli." pokrčila rameny, spolkla další kousek zákusku. "Znají však mou bojovnou povahu a po několikaminutové přestřelce mé argumenty zvítězily nad jejich argumenty."
Žena si pomyslela něco o rozmazlenosti a raději na okamžik zabořila tvář do huňaté srsti štěněte, které ji doteď rejdilo po klíně.
"Pak mi pošli třeba z Paříže pohled." zahuhňala Fí a dojídala zákusek.
Robert Dahl se ze srdce rozesmál, až Fiona s Foxie nadskočily leknutím.
"Není zrovna nejslušnější poslouchat za dveřmi." pokárala o zárubně dveří se opírajícího Roberta s Tomasem Fiona a Foxie ji opravila:
"Stojíc ve dveřích."
"Nechcete si s námi dát zákusek?" pozvala je ke kuchyňskému stolu Fiona.
"Děkujeme, Mišéliovo kouzlo nám již jazyk zamotalo," odvětil Robert a posadil se vedle Foxie, všímaje si jejích mladých rysů. "Robert Dahl, slečno." představil se jí s úklonou.
"Tereza Holá." broukla Foxie potěšeně a nabídla pohlednému muži ručku k políbení. "Ale prosím, oslovujte mě Foxie, mám to raději."
"Dobře, slečno Terezko, jak si přejete." neodpustil si menší popíchnutí muž.
Tomas se posadil vedle Fiony a koutkem oka zahlédl skrz okno dvě barevné čmouhy poskakující mezi stromy.
"Víš, Roberte, že se ti snoubenka prohání s mou švagrovou? Na tvém místě bych se bál, kdoví, co zase Pet napadlo za šílenost."
"Možná by se měl naopak Nielsío bát o svou ženu." namítl Dahl s úsměvem.
Kateřina působila velmi konzervativním dojmem. Pří prvním setkání měl člověk pocit, jako by se setkal s tělesněnou bohyní. Dokonalá, milá, naprosto ovládající své city, i když ledovcové oči ji mnohdy dokázaly prozradit. Jakmile však někomu dovolila, aby ji poznal blíž, byla v jádru stejná jako kobylka, která prahne po svobodném prohánění se skrz luka a lesy.
A už za několik dní to bude on, kdo tuto úžasnou ženu bude mít jen a jen pro sebe...
Karoline odhodila na postel klobouk a kapesníčkem si otřela upocené tělo. Rychle se převlékla ze zdobených šatů do jednoduché sukně a halenky, vlasy spletla do drdolu a cupitala do kuchyně, ze které slyšela, když se vrátila domů, smích žen a hluboké hlasy mužů.
Musela se pousmát nad absurditou, že ve vile, která se honosí tolika přepychovými pokoji, se poslední dobou hosté scházejí v jedné z nejdůležitějších, přesto však ne zrovna tolik reprezentativních místností, aby v ní měly návštěvy trávit čas s pány domu.
Vkročila do kuchyně, úsměvem a kývnutím hlavy pozdravila přítomné, manželovi vtiskla motýlí políbení a posadila se po Robertově levici.
"Já jsem si říkal, že jnám tu chybíte." přivítal ji Robert a než se nadála, Mišélio před ní položil sklenici plnou džusu a kousek zákusku.
"Děkuji. To víte, měla jsem ještě nějaké pochůzky." mrkla na manžela.
Tomas pochopil, že svatební dar, jenž se chystali Robertovi s Kateřinou popozítří dát, je přichystán a vše je v pořádku.
"Doufám, že nám zase neutečete, Karoline a budu mít chvilku si s vámi popovídat." slova "o samotě" si jenom pomyslel. Přece jen by nebylo vhodné je vyslovit před ženiným manželem, kterému by nevadila, ale Fiona s Foxie by mohly do města rozšířit nežádoucí drby.
"Nemusíte se bát, jsem z toho všeho pobíhání unavená, takže se zmůžu jedině na procházku v zahradě." přijala jeho návrh Karoline a svůj pohled stočila k dívčí návštěvě. "Vidím, že Woxita s Mišéliem konečně splnili slovo a rozdali štěňata. Jste spokojené?"
"Ano, děkuji." kývla hlavou Fí a mrkla na Foxie.
"Já také," dodala Foxie. "Děkuji."
"To je dobře, to je moc dobře." usmála se na Karoline a jala se nasvačit.
Fiona s Foxie se rozloučily a odešly. Obě měly v náručí své nové mazlíčky a na tvářích veselí. Děkovaly Karoline a Tomasovi s Nielsíem za milé pohoštění.
Za chvili se vytratil i Tomas s Nielsíem, kteří se rozhodli věnovat nějaký čas společné karetní hře a Dahl nabídl Karoline rámě, aby mohla splnit slib, jež mu dala při svačině.
Z jednoho kouta zahrady k nim doléhal nadšený výskot dvou přítelkyň a psí poňafávání.
Oba na něj reagovali úsměvem.
Posadili se ve stínu na lavičku a povídali si.
Byl to pro ně vzácný okamžik, jelikož za poslední měsíce se nevídali a navíc byla Karoline zvědavější a odvážnější, co se indiskrétních otázek týče. Robert ji rád dával odpovědi, po kterých se její líčko zbarvilo do nachova. To se pak muž smál škodolibým smíchem a namítal, že nemá provokovat.
Kamarádsky do něj šťouchla a dovolila si zpříma pohlédnout do čokoládových tůní.
"Hlavně buďte šťastní!" zašeptala a pobídla Roberta k návratu do vily. Povídali si již dlouho a dívčí výskot nějak utichl. Bylo jasné, že Kateřina s Petríou se vrátily do domu.
"Sehnal jsi?" Terezita visela svému milému pohledem na rtech. Dlaně sevřené v pěst měla přitisknuté k hrudi, prstíky stočené uvnitř a napjatě očekávala Semirovu odpověď.
"Sehnal." usmál se a roztočil do náručí mu skočivší dívku.
"Jupííí!" zavýskla.
"Ano, ale stejně se tam nemůžeš jen tak hned nastěhovat." poučil ji.
"No ano," posmutněla. "Ještě nějakou dobu budu zde u Kranichovců, společně si domeček zútulníme a určitě brzo budeme spolu." rozesmála se a Semiro s ní.
Pomalu, ale jistě začali pracovat na společné budoucnosti.
Klouby prstů projížděl sem a tam po mřížích. Po každém takovém pohybu mužské dlaně zatnuté v pěst se ozývaly akordy zvuků, které jako jedny z mnoha rušily tíživé ticho jeho cely.
Geburno se otočil zády k mřížím a tmavé oči pohlédly na další mříž v místnosti, kterou teď již několikerý den musel nazývat bydlištěm. Za zamřížovaným okénkem pulsoval život města, od kterého byl odtržen.
Popadl ze slamníku stéblo zatuchající slámy a začal ho žvýkat.
Cigarety mu už dávno došly a tvář mu zarůstala vousem.
Zkřivil rty a vyplivl nechutnou slámu.
Z přemýšlení vcelku o ničem ho vyrušil dívčí smích.
Bleskurychle se otočil, paže připravené k rychlému protiútoku.
Černovlasé, snědé děvče se opět zachichotalo a přišlo blíž k mřížím. Bříška štíhlých prstů pohladila mříže.
„Co tu chceš?“ zavrčel Geburno. Neměl náladu, aby se mu kdokoliv posmíval. A Cass měla důvody, proč by se mu měla nyní vysmívat do neupravené tváře.
Děvče se zatočilo kolem vlastní osy a natáhlo paži směrem k násilníkovi.
V hnědých očích zajiskřilo pobavení, když milencovi viditelně cukly prsty a už už natahoval svou dlaň k přijmutí té její.
Zkřížila ruce na prsou, která jen tak tak zakrývala látka vínové košilky. Nakrčila pobaveně nosík a pohledem si měřila Geburna.
Tmavé strniště vousů, rozhalená černá košile, na níž člověk poznal na první pohled, že v ní Geburno tráví už nějaký ten den,...
Zasmála se a rukou zašátrala v záhybech hnědé sukně.
„Dal by sis?“ natáhla skrz mříže ruku s červeným jablkem. Nedivila se, že jí nevěří. Jasně si uvědomovala, že má nad ním nyní navrch a to on neměl rád. Dobře znala jeho povahu, která si brala, ničila, vládla a znásilňovala. Ještě dnes, když zavřela oči, cítila jeho kruté dlaně na svém těle.
Přikrčila se a poslala ovoce po podlaze, až se přikutálelo k jeho nohám.
„Přišla jsem se za tebou podívat.“ Řekla a odložila z tváře úsměv a pobavení. „Bez tebe mě to ve městě nebaví.“ Přiznala a zamračila se.
„Tak mě pusť.“ Odvětil, popadl jablko a s chutí se do něj zakousl.
„A byli bychom v jedné kleci?“ rozesmála se a podávala mu další jablko, tentokrát čekaje, až si ho vezme z její dlaně. „Kdepak, hošku, to pro mě není. Mám tě ráda, budu za tebou chodit, ale je mi jasné, že chceš víc. A to já ti…“
Vyjekla, když ji přerušil a tváří se tvrdě udeřila o železné tyče. Geburno držel dívčino zápěstí, bolestivě táhnouc její ruku dovnitř, až se myslela, že ji tu ruku urve.
„Nedáš?“ zavrčel a prsty levačky zabloudily k dívčině šíji.
„Nemohu.“ Zachrčela.
Věděl, že má pravdu, přesto ji však pořád dusil.
„Nech…“ zachrčela s námahou a nehty zabořila do mužova zápěstí.
Se zaklením pustil její krk a přidržel ji, aby nespadla na podlahu.
„Vypadni.“ Zavrčel a pustil ji.
Se slzami v tmavých očích přikývla, zběsile se nadechujíc a vydechujíc. Ze záhybů sukně vytáhla další jablka a krabičku cigaret se sirkami.
„Tady máš.“ Kníkla. Když ji Geburno počastoval pohledem, který by bodal, kdyby mohl, utekla jako myška, kterou honí kocour.
Křivě se usmál a schoval její dárky do kapsy.
„Stejně zase přilezeš…“
Prstík ji znovu zabloudil k světlé kuličce a zabořil se do jejích měkkých a jemných chloupků.
Zívla a schoulila se u košíku s dečkou, které po návratu domů přitáhla do ložnice a uznala za vhodné, aby v nich mělo štěně svůj pelíšek.
Foxie si přitáhla k sobě okraje župánku, schoulila se do klubíčka a použila župan jako dečku pro své chladnoucí nožky, do nichž se jí pouštěla zima.
Ani ne za pět minut děvče spokojeně oddychovalo a k tváři si tisklo dlaně sevřené v malé pěsti.
Psí mládě vykouklo zvědavě z pelechu a dvěmi skoky bylo u Foxiina obličeje. Růžový jazýček polechtal dívku na nose a ona zamumlala Alešovo jméno.
„Hele,“ zavrčel potichu Vávra a poklekl k spícímu blonďatému drobkovi. „To si nemysli, že ona bude spát vedle tebe a ty že jí budeš olizovat nos.“ Jedním pohybem odstrčil štěně od dívčina obličeje a položil je do košíku. „To je moje práce, aby bylo jasno!“
Zvedl Foxie a odnášel ji do postele. Už už by ji položil do jejích po zelených jablkách vonících peřin, ale pak si to rozmyslel. Se zvednutým koutkem prošel rozrazil dveře do její ložnice a odnášel ji dál do zákrutu chodby.
Položil ji do peřin. Jemně ji vysvlékl župan, potěšeně pokukávaje po kousku odhalené kůže, to když ji látka košilky sklouzla z ramene. Přehodil přes ní přikrývku a po chvilce vklouzl k Foxie.
„Dobrou noc,“ pomyslel si, pohrávaje si s jednou z jejích dlaní a líbaje ji na konečky prstů.
Kateřina nemohla usnout.
Stála před zrcadlem a zírala na svůj odraz. Černé vlasy lemovaly její bledou tvář a modré oči ve světle svíce podivně zářily.
„Kdepak jsem nechala svou Spánkovou vílu?“ pomyslela si po dalších pěti minutách, které strávila nesmyslným zíráním na sebe sama.
Rukou nervózně pročísla ebenové vlasy a zhluboka se nadechla. Z prsteníku sundala zdobený prstýnek a schovala ho v hrací skřínce, která ji sloužila i jako jedna ze šperkovnic.
Naposledy se usmála na svůj odraz a sfoukla svíčku.
„Dobrou poslední noc, Kateřino Dvořáková.“
Probudila se a ihned si uvědomila, že nespí tam, kde usnula. Zmateně se posadila, odhazuje tak Alešovu ruku bokem a pokoušela se vzpomenout si, kde je.
„Co?“ žbleptla Foxie, když ji Alešova ruka stáhla zpátky do peřin.
„Jsi u mě.“
Rukama se zapřela o Vávrovu nahou hruď a pousmála se.
„To je dobře, Alešku.“ Zavrněla, když ji jeho prsty poňuchňaly ve vlasech. „To je moc dobře.“
Sotva mu vtiskla polibek, už zase pobíhala v zemi snů.
Naposledy si poupravila stříbrnou čelenku, jež ostře kontrastovala s ebenovými vlasy a stáhla si závoj přes obličej.
Modré tůně byly najednou rozšířené strachem.
Bála se. Dlaně pevně svíraly kytici a srdce bušilo tak, jako buší nevinný vězeň na mříže své cely, dokud nezešílí.
Zhluboka se nadechla a vykročila do hlubin kostela, ve kterém již všichni čekali, až dojde k oltáři, vloží svou ruku do té Robertovy a učiní slib na celý život.
Celý život, pomyslela si vyděšeně, avšak potlačila chuť otočit se o sto osmdesát stupňů.
Robert již notnou chvíli nervózně přešlapoval před oltářem. Po jeho pravici stojící Kranichos ho uklidňoval a také se mu trochu posmíval, sám si vědom, že se před několika lety na podobném místě choval naprosto stejně.
Nervozita, obavy, chuť mít vše rychle za sebou…
Oba na sebe pohlédli a v ten moment vše, co je tížilo, zmizelo.
Najednou oba věděli, že slib, který chtějí tomu druhému vtisknout do dlaní, je ta nejsprávnější věc, kterou mají učinit.
„Sbohem, paní Anno.“
Snědý mladík tiskl dlaň starší, tmavovlasé ženě, jež neměla daleko k slzám.
Dlouho u ní Semiro bydlel a zvykla si na jeho milou a příjemnou společnost. Dokonce tak, že ho dokonce potají její bezdětné srdce přijalo za svého.
I on měl svou bytnou rád. Měl ji rád a cítil její smutek z toho, že odchází. Neřekla to nahlas, ale jediný pohled do jejích hnědých očí postačil.
Popřála mu ještě jednou mnoho štěstí, láskyplně se zadívala na blonďaté děvče, co postávalo po Semirově boku a pustila mužovu dlaň. Otočila se a zmizela ve dveřích vedlejší místnosti.
„Je to divné, co?“ pronesla potichu Woxita a natočila si na ukazovák levé ruky pramen světlých vlasů.
„Ano,“ souhlasil Semiro. Naposledy se rozhlédl po pokoji, v němž našel jako nezkušený náctiletý azyl, popadl do jedné ruky uzlík svých věcí, do druhé Woxitinu ruku a odešel.
Měli oba namířeno do svého budoucího hnízda, které, ještě ubohé a holé, mělo již splňovat definici domov.
Na poslední chvíli se Semiro rozhodl tam zabydlet, Woxita se k němu měla po několika měsících připojit.
„Ticho, Aleši,“ okřikla Foxie vzpouzející se štěně v jejím náručí. Po její levici stojící muž se zašklebil, jako by mu do boku vrazila nejostřejší dýku, vysvobodil štěně a položil ho na zem připínajíc ho na vodítko.
„To byl opravdu hloupý nápad.“ Zavrčel, když se mu štěně sametovým čumáčkem otřelo o botu, nechalo na kožené špičce otisky svých tlapek, spokojeně se natáhlo a ocáskem bušilo do Vávrova kotníku.
„Co přesně?“ podívala se na něj Foxie zamračeně. Pak se však zase otočila, zadívala na novomanžele, kteří nyní před kostelíkem přijímali gratulace od svatebních hostů.
I ona chtěla popřát Kateřině vše nejlepší do další životní etapy. Proto nyní čekala, až se zástup lidí zmenší na únosnou mez.
Rozhlédla se. Přímo za jejími zády postávala Fiona. Usmívala se a hovořila s Gessou, avšak paží měla zaklesnutou do Jollyho, který ji doprovázel. Vedle nich postával další pár, který však nepoznávala.
Dalo by se říci, že až neslušně zírala na ženu, jejíž tělo obepínala modrá látka, tu a tam přecházející spíše do zelena. Od spodní části zad se šaty rozšiřovaly. Kdoví proč ji ona dáma připomínala pávici. Ne tak chováním, jako spíše svými honosnými, avšak pořád vkusnými šaty.
Muž, se kterým ona neznámá hovořila, odvrátil zrak a jeho zelené oči se zabodly do Foxieiny tváře. Usmála se na něj a zatahala za vodítko, neboť Aleš se rozhodl prozkoumat blízko rostoucí keříky.
„Kdo je to?“ zašeptala k Vávrovi a bradou naznačila, na koho se ptá.
„Slečna SaMarBe a Paul Keller, Dahlův kolega. Ti dva prý mezi sebou dlouhou dobu soupeřili, pak se usnesli na nějakém míru či co.“ Odpověděl Vávra, aniž by se na daný pár podíval.
„Aha, takže Dahl a Keller byli dva kohouti na jednom smetišti, pak přišli na to, že by si do zelí lézt neměli.“ Pronesla tiše Foxie a psího mazlíka opět k jeho nelibosti popadla do náruče.
„Jdeme jim popřát.“ Rozhodla a velitelsky vykročila ke štěstím zářícímu páru.
A život v onom městě pokračoval dál. Občas kdosi, cosi vykolejilo vlak běžných události čímsi nečekaným, avšak vesměs se nedělo nic nového.
Kranichovci pomalu začínali chovat, stejně tak Dahlovi, kterým se po svatbě tak zalíbilo na svatební cestě, že si ji k Tomasově a Kellerově nelibosti prodloužili.
Hartmuttovci si užívali své mládí a sem tam i nějaké to cizí dítko. Nikam nespěchali.
Woxita se Semirem se zabydleli v domku na periferiích a na maličkém políčku začali pěstovat zeleninu. Za několik let se z políčka stalo pole, z několika košíků, co prodávali Spravedlivému, koše a oni začali prosperovat. Nikdy však nezpychli a byli pořád tak hodní, ochotní a přejícní. S Mišéliem, Ilčinézem a Pepilém se pravidelně setkávali, dokonce si vzali jedno, dvě Aitina a Kuldova štěňata.
Málinka pořád pracovala u Kranichovců a Hartmuttovců. Pepilé a Ilčinéz ji pořád dělali naschvály, ale když jednou přišlo do tuhého a někdo ji ošklivě ublížil, rozhodli se jí bránit a ubránili ji.
Slečna Fiona? Ta zůstala slečnou napořád. Gessa své marné pokusy vzdal, zůstal jejím dobrým přítelem a Žolík ji rovněž sem tam dělá společnost.
Foxie s Vávrou se rozjeli do Evropy. Nic víc není známo, jisté však je, že jsou pořád spolu.
Všichni žili šťastně, až…
Protáhl se a stáhnul krempu klobouku víc do očí.
Zadíval se na tmavovlasou dívku, jejíž odhalená ramena lákala kolemjdoucí k troše laškování.
Její hnědé oči se na něj usmály a ve víru tanečku, který započala, odhalila lýtka.
Líně si zapálil cigaretu a kývnutím hlavy lehkou děvu přizval k sobě.
Přitančila, rozradostněná, vlasy rozevláté. Byla šťastná, že ten, kdož ji svázal svými řetězy, je opět na svobodě.
Nechala se od něj hrubě zatahat za vlasy, přitáhnout a ani jeho surové sevření nadloktí ji nevadilo. Naopak, vítala ho. Vítala ho vším, co mu mohla nabídnout.
Bosé nohy se na okamžik dotkly špiček jeho zaprášených bot, pak se rozeběhly do ulic.
Geburno labužnicky vydechl kouř a přimhouřil oči.
Tržiště bylo pořád takové, jaké se je pamatoval.
Spravedlivý prodával plody země, Juan právě psal křídou na tabuli nabídku svých pančovaných vín, služky a sloužící běhali kolem, shánějíc pokud možno ještě čerstvou, sluncem nevysušenou zeleň a jiné věci, pro něž je poslali jejich páni.
Kráčel si to krokem lovící šelmy, pomalu, rozvážně, nikam nespěchal.
Vida, stará Rosa si pořídila dvě ptáčata na pomoc. Jedno, blonďaté s šedomodrýma očima na něj pohlédlo a opět se pustilo do zametání, až její vlnité vlasy sklouzly do její upocené tváře.
Přišel blíž, zadíval se na její oblé boky, obliny prsou schované pod květovanou blůzou a ušklíbl se.
„Však já si najdu jinou krasavici, ptáče jedno ošmudlané,“
pomyslel si a pokračoval k dalšímu stánku, pídíc se po ničem a po všem…
:o)
Komentáře
Přehled komentářů
Páni, Kájko, to je pecka :lol: :lol: Já nemohu! Ani nemohu vypsat všechny hlášky, co tu máš :lol: Chjo chjo :D Hartíci jsou šílení, Robbie je... ááách :D To je hrůza! :lol: Nemohu fandit Robertovi, to přece nemohu! A přesto je tu naprosto skvělý :lol: A přeji mu, aby byl s Katuškou šťástný... Dostala mne štěňata, Gessa a omdlévajíví Michel :lol: A Daniel s velkými očky (jaj, musely být jak fotbaláky! :lol: ). Nemám slov, je to prostě bájo :D
e...hm :)
(gothic-itachi, 15. 5. 2008 16:49)no já vím jám vím nečetla jsem si to , ale zrovna teď mě matka vyhání od kompu :) jestli se chceš mrknout tak já taky miluju darrena shana a je o něm skoro celý můj blog a jestli mám ráda nějakou mangu? např mangaka Kaori Yuki kreslí nádherně :) no jestli se teda budeš chtít mrknout na en web tak ... : www.gothic-zelena.blog.cz jo a nemohla by jsi mi poradit jak si založit účet na deviant artu ? *psí oči* prosím prosím! :)
Olalalalalalaaaa! *oči navrch hlavy*
(Všelicos, 6. 7. 2008 11:56)