Láska je láska...
Byla to láska na mrknutí všech osmi očiček.
Jeho pavoučí srdíčko začalo divoce tlouct, když ji poprvé
spatřil. Nemohl uvěřit, že existuje někdo takové krásy a velikosti, jakouž měla
ona.
Ona…
Odvážil se přijít blíž ke klícce, v níž byl uvězněna a
tak rád by s ní začal rozhovor, ale nebylo mu to přáno.
Znuděně si protáhla třetí a pátou nožku (už jen při tomto
jednoduchém pohybu měl v krku knedlík) a přimhouřila oči.
Počastovala ho unuděným pohledem a odkráčela do nejzazšího rožku
svého vězení.
Nevěřil, že jí ještě někdy uvidí. Už jen pohled na ni by mu
stačil. V jeho očích byla bohyní, které by s láskou upletl svou
nejkrásnější pavučinku.
Ale pavoučí štěstěna byla nakloněna k jeho přáním a on
ji mohl doprovázet v bitvě, která mohla být pro ně oba smrtelná. Nebyla smrtelná,
byla klíčová.
Konečně se mu podařilo přesvědčit ji o tom, že jí
bezvýhradně miluje a je jí oddán duší i svým vedle ní titěrným pavoučím tělem.
Ba´Halen de Vaby otevřel svá očka a nožkou pošimral manželku
na hlavě.
„Oktičko, je čas vstávat.“ Zašeptal něžně a protahoval jednu
nohu po druhé.
Jeho manželka, Okta něco zamumlala, což znělo něco jako
ještě jednou a sním tě a otočila se na druhý bok natahujíc nohy před své velké
tělo.
Pavouk se zamyslel, mávl nad tím nožkami a pomalu odcupital
do rohu jeskyně zkontrolovat, jaká oběť skončila v jejich sítích.
„No jistě.. jedno jediné klíště. Sníst ho by se rovnalo
sebevraždě.. Okta bude mít jistě hlad. Co se dá dělat, musím k naší další
síti.“ Povzdychl si a rozutekl se pryč z jeskyně.
Přitulila se k němu a zamrkala svými krásnými kukadly.
„Puntíčku..“ zašeptala s něhou.
„Pun… co?“ zajíkl se, když ho její nožky objaly a nemínily
ho pustit.
„Puntíčku.“ Zopakovala a usmála se.
„Ne, Oktičko, de Vaby, ne.. Punťa.“ Opravil ji s pousmáním,
když ho z jejích přenádherných nohou, které obdivoval, zašimrala.
Okta se zamračila a zlostně pohodila hlavou, až se její
kusadla zablýskly v matném světle lišejníku.
„Punťa. Nesnáším tituly, milovaný.“
„Tak dobře,“ na znamení své kapitulace zvedl dvě nožky do
vzduchu.
"Punťooo, máš tu snídani..."
"Jé, Oktičko" spráskl všech osm nohou Ba´Halen
de Vaby a pohodlně se posadil ke kusu dřívka, na nemž spočívaly dvě poslední
mrtvé mušky.
"Brou chuť, lásko." popřála mu s políbením Okta.
"Dík." setřel slzu dojetí a dal se do jídla.
„Tak jsem ti dnes v noci přemýšlela…“
posadila se k němu Okta a pozorovala, kterak do sebe láduje snídani. „A je
mi tu samotné tak nějak smutno.“
„E?“ zvedl hlavu a přemýšlel, kam Okta
takovýmito řečmi míří.
„Co děti?“
Zhluboka se nadechl a očička pohlédla
na nejmilovanější pavoučici pod skalami Upíří hory.
Vyzařovala z nich vážnost, která by mohla soupeřit s kamenným
výrazem oranžovlasého upíra.
„Děti?“ zopakoval nevěícně.
„No…“ posmutněla Okta a složila nožky pod sebe.
A tak to taky dopadlo. Oktička si opět prosadila svou a já
jsem teď nucen starat se o tisícero pavouků, kteří jsou našimi potomky, vnuky,
pravnuky a kdoví, co ještě.
Jsem holt jenom... šťastný pavouk. :-)
Komentáře
Přehled komentářů
Heh...takhle být ponižovanej a přitom šťastnej....nooo tady se někdo má :-D ....fakt se povedla ;)
:D:D:D
(Silmarilien-Palantírilien, 14. 10. 2007 11:28)che che, musím s ol souhlasit. tahle povídečka je zkrátka úžasná. :o)
Hustý..
(Olah, 14. 10. 2007 9:34)Tak to je mazec... Nechceš se dát na psychologii pro zvířátka???
punťa
(Wontik, 14. 10. 2007 11:38)