Dovol, abych ti pomohl...
Dovol, abych ti pomohl…
Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že se jim podařilo zahnat mne do kouta.
Ne, nevzdám se. Budu bojovat dál! Přece není spravedlivé, aby nás, chudé
rolníky, pořád utlačovali?
Nikdy se nevzdám!
Sbírám v sobě sílu k výstupu. Prsty svírají hrany ostrých skalisek a já začínám
šplhat po kluzké skále.
Jestli uklouznu, tak...
Raději zemřít takhle než padnout do rukou tyranů!
Ne! Budu bojovat dál!
Podívám se na zářící měsíc nad hlavou a s myšlenkou na mou chudou rodinu
vstávám.
Už jsem skoro u vrcholu... Ještě kousek.... No tak!
Pobízím samu sebe k dalším krokům.
Kamení se mi drolí pod patama a paže slábnou.Najednou mi podklouznou nohy a já
marně hledám jinou oporu pro chodidla. Visím na skále a posmívám se své zoufalé
situaci.
Tisknu tvář k chladné mase a očekávám smrt.
Z ničeho nic mne čísi dlaně chytí za zápěstí a vytáhnou k sobě.
Zírám na člověka s vlasy, které v měsíční záři vypadají jako postříbřená louka
a nemohu uvěřit tomu, že žiji.
Z šoku mne vytrhává hluboký hlas:
"Dovol, abych ti pomohl..."
Mlčím, jen po očku
zjišťuji, jak vlastně vypadá ten, co mě
vytrhl ze sevření Sestry Smrti. Je chladno a přesto jeho holá ramena nejeví
známky okolní nízké teploty. Za to já se zimomřivě třesu a natahuji své dlaně
vstříc plamenům.
"D..d...d..d...
díky." vydrkotám ze sebe, tu noc už asi podesáté.
Opět se jen usměje a pokrčí rameny.
"Nemáš zač."
Přemýšlím nad tím, co je
vlastně zač. Je to.. kouzelník? Bratr Magie? Černokněžník? Vždyť svou slinou
dokázal, že se mé příšerně poraněné končetiny v mžiku zahojily.
"Kdo jsi?"
vyslovím potichu a při pohledu do jeho očí mi po páteří projede záchvěv
strachu.
Chci vědět, komu jsem
dlužná velkou.. pomoc.
Klopím zrak a opět se
plně soustředím jen na plameny. Jejich hra už mi nepřijde taková zábavná a
krásná, jako před krátkým okamžikem. Jsou… zlé a zároveň tolik pomáhají.
„Jsem stvoření noci,“
vyruší mne z rozjímání jeho hlas.
Stvoření noci? Ne Bratr
Magie, či..
„Umíš kouzlit?“ zeptám se
a zahledím se do jeho tváře. Usmívá se. V jeho hnědých očích zpozoruji
výsměch.
„Ne.“
„Ale vždyť jsi mi
uzdravil ruce i nohy.“ Vykřiknu překvapením a ukazuji mu své končetiny.
„To nic není,“ zabručí a
do ohně rychlým pohybem přiloží několik suchách větví. Z plamenů
vytrysknou jiskry a mé srdce svírá strach.
„Co… co si přeješ?“
vyslovím.
„Prosím?“
„Čeho si.. žádáš, můj
pane.“ Skloním hlavu.
Můj útěk byl zbytečný.
Sice jsem unikla zlým pánům, jejich tyranii, přežila jsem, ale proto, aby mne
zachránil jiný.. pán.
Tak tedy.. nic ode mne
nechce? Jsem.. svobodná?
Poslední otázku vyslovím
nahlas a opět ke mně vyšle jeden ze svých zvídavých pohledů.
Já jsem volná, svobodná,
nikdo nade mnou nemá nyní žádnou moc.
Svoboda.. Kdykoliv se nad
námi na poli rozkřikli drábové, v mysli mi vytanulo právě ono slovo.
Svoboda.. Každé písmeno,
které ani nevím, jak se píše, má tak intenzivní a podivnou vůni, jež svírá mé
srdce.
Svoboda…
Nevadí mi. Jemu asi nikdy
na zádech nepřistál bič a rána tvrdou holí.
Mně ano. Bolí to. Nejen
na zádech, či hlavě, ale i uvnitř. V mysli podrobeného rolníka se ona
bolest skladuje jako v sýpkách zrna pšenice. Je jen otázkou času, kdy se
nezkrotným jedincům , jako jsem já či má sestra, zprotiví nastolený řád a
začnou se dožadovat… pochopení, svobody, lidskosti.
Usměji se a rychle setřu
slzy.
„Pane..“ vyslovím opatrně
chtíc přerušit salvu veselého smíchu.
Ještě chvíli se zmítá
v podivné křeči, na to stírá slzy, co mu vytryskly z tmavých očí a
zadívá se na mne.
„Ano?“
„Já.. mohu se vrátit?“
vstanu.
„Dělej, co uznáš za
vhodné, ale..“ odmlčel se.
„Ale co, pane?“
„Na tvém místě bych
vyčkal do zítřejšího rána a dnes zůstal zde. Drábové a hradní páni se pořád
motají kolem skalisek.“
Musím zde strávit zbytek
dnešní noci. Ráno se však rozloučím a…
Vrátím se k těm,
které jsem byla nucena opustit.
Já i sestra jsme
nedočkavě třískaly lžícemi o podlahu a čekaly na svůj příděl jídla.
Matka otírající si
zpocené čelo, shrbený otec přinášející do nezateplené chalupy několik větví,
které spadly ze stromů při větším poryvu větru, sestra choulící se do tenké
přikrývky, já krčící se u jejích nohou…
Nevadí mi, že jsem opět
neviděla nic jiného než tmu.
Však se vždy po noci
objeví ráno a s ním nový den.
„Prosím?“ pozvednu hlavu
z kolenou a s údivem pohlédnu na zelenovlasého společníka. Rysy
mužského obličeje se stávají s přicházejícím světlem jasnější a ostřejší.
„Proč se tam chceš
vrátit? Pokud jsem t o dobře pochopil, tak tě drábové hledají. Podle jejich
zákonů tě čeká jediné- Smrt.“
Usmívám se a do tváří se
mi vlévá ruměnec.
„Smrti se nebojím, pane.
Drábů také ne, i když před nimi jakožto rolník, který se vzbouřil, musím utíkat
jako myš před kocouřími drápy. Chci se sejít s těmi, kterým patří mé
srdce, pane. Možná vypadám ve vašich očích bláznivě, ale rodina je mi vším.“
skláním hlavu a nečekám náznak pochopení.
„Nedovol nikomu, aby
zničil to, co je ti drahé.“ uslyším slova vyslovena s důrazem na každé
slabice.
„Děje se něco?“ špitnu
potichu a přikrčím se očekávajíc případnou ránu.
„Ne, nic. Jen.. Mohla bys
mi sem nanosit nějaké jehličí a listí?“
Kývnu hlavou a odcházím
hledat to, oč mě požádal.
Jsem zmatená a přesto
plním každou jeho prosbu, každý jeho příkaz. Mé ruce nahrnují na sotva pod
hromadou přírodních materiálů rozpoznatelnou osobu další a další kusy zeminy.
„Dobře. Díky.“ uslyším
šepot. „Teď.. můžeš jít.“
„Já…“ odvazuji se
k otázce. „Proč to děláte, pane?“
„Vysvětlím ti to někdy
jindy,“ uslyším odpověď, která mě neuspokojí, přesto se s ní však musím
smířit.
„Tak tedy.. sbohem.“
vyslovím slova rozloučení a vydávám se k sestupu ze skály.
Polekalo mě křupnutí
větví a já se rychle sesouvám k zemi. Blízko mne z lesa vyběhne
nádherný jelen a já na okamžik zapomínám dýchat. Na krátkou chvíli se naše
pohledy spojí a já cítím, jak mi překrásné zvíře během několika vteřin vlilo do
žil novou chuť bojovat a nevzdávat se.
Zůstala bych nehybně
ležet v trávě po zbytek dne, ale nemohu. S nechutí opouštím dočasné
lože a pokračuji v plížení se.
Už jen několik…
Cože?!
Ne, ne, NEEEE!!!!
Padám do trávy a obličej
bořím do vlhké hlíny.
To přece.. nee!!!
S děsivým poznáním
pozoruji dohořívající zbytky toho, čemu jsem ještě včera ráno říkala domov.
Popel v dopoledním vánku chladne a já marně hledám něco, co by zůstalo celé.
Tyrani nemají
s ničím a s nikým slitování..
Oni… Rodiče, sestra… její
přítel… Nikdo nikde, jen zlostné ticho…
Oni… oni…
Choulím se do klubíčka a
nezáleží mi na tom, že kdyby se drábové rozhodli vrátit, jsem pro nich snadným
terčem jejich pomsty.
Oni.. zabili je. Zabili..
mne.
„Proč
bychom měli pracovat v tak nelidských podmínkách, zatímco si oni nacpávají
v hradních síních svůj břich a ještě na nás pošlou dráby s biči a
dlaněmi plnými ran? Proč? Ať mi nikdo neříká, že za to může Bůh.“
„Pe,
prosím tebe, nemluv tak.“ přitiskla se k ní malá dívka a prosebně sepjala
dlaně.
„Cla,
musím. Musíme si přece všichni uvědomit, že můžeme změnit to, co jsme do vínku
dostali. Není přece nikde napsáno, že musíme až do chvíle, kdy k nám
přijde vznešená Smrt, pracovat od svítání do klekání na poli a obdělávat zemi,
která nám ani nepatří. Dokonce i ptákům, broukům, laním v lesích nikdo
nezakazuje chodit stezkami, které si určili oni sami.“ tváře ji hořely nadšením
a mladík, který svíral její dlaň, vypadal stejně šťastně jako ona. Vytrhla se
mu a sklonila se ke své sestře. „Cla, musíš to pochopit, rozumíš? I ty.. můžeš
být.. vy všichni..“ rozhlédla se kolem sebe. „Můžeme být.. svobodní!“
„Svobodní?“
zamumlala dívka v jejím náručí a chytila ji za pramen vlasů.
„Ano,
svobodní. To jest můžeš rozhodovat sama o sobě. Nemusíš tajně v noci
sbírat každou větvičku, co spadla v lese, aby ses zahřála, ale smíš si
nabrat plné náruče dřeva a odnést si je do chalupy na podpal. Nemusíš každý
klásek obracet v dlani a toužit po jeho zrnech. Smíš si ta zrna odnést
domů, rozemlít je a z mouky upéct lahodný chléb.“
„A
nemusím se bát, že mi zlí páni zmrskají záda do krve?“
„Ne,
nemusíš. Oni.. Oni jsou zlí. Se zlem je třeba ale bojovat. Začněme boj proti
pánům, boj za svobodu.“ Položila ji opět na zem a pohlédla na ostatní rolníky.
„Tak…
já chci být svobodná!“ vykřiklo dítko a přitulilo se k sestřiným nohám.
„Kdo
se k nám přidá?“
Stále ležím v trávě,
nohy přitáhnuté k tělu a slzy už dávno s vděčností přijala suchá
tráva.
Zírám před sebe na pár brouků,
co se rychle schovávají před přicházející Nocí. Slunko se schovává za hory a
jeho poslední paprsky hladí mou zdrcenou tvář.
Zůstala jsem sama…
Samotné zrnko uprostřed zrn písku zloby, násilí a bezpráví, které hradní stráž,
drábové, páni rozsévají a jejich zrna padají do naších ubohých myslí a srdcí.
Sama.. Nikdo, nikdo tu
není, kdo by řekl, že.. že sama nejsem.
Nebo se… snad mýlím?
Jak jsem překvapená, když
si vedle mne do trávy lehá můj zelenovlasý zachránce.
„Dlužím ti vysvětlení,“
usmívá se. Není to však ten veselý smích z předešlého večera. Je naplněn
smutkem a pochopením. „Jsem upír…“
Takže.. upír.
Zaposlouchávám se do jeho výkladu, ale zároveň se ptám sama sebe, proč mi to
vykládá? Tolik bych si přála zůstat o samotě a jen.. ležet a čekat na Smrt.
„Dovol, abych ti
pomohl..“ vysloví nakonec slova, jež vyslovil se stejnou tajemnou náplní jako
včera.
Po tváři mi opět stéká
slza a já mu podávám svou dlaň.
„Pomož mi, prosím…“
Komentáře
Přehled komentářů
Sil, děkuji. Já ani ne, mě Vandža nějak.. nepřitahuje, maximálně svými dovednostmi boje :-)
Uchicha, ano, to jsem psala já. O pokračování zatím neuvažuji, protože to by byla 3. povídka, kde bych psala o upíří dráze upírky, ale.. jak říká můj oblíbenec Atalay, co není, může být :-)
Všem děkuji za komentáře a pochvalku. :-)
jen tak
(Uchiha Kyosei, 15. 7. 2007 11:06)Krááásnýýýýýý! To jsi psala ty?? Jestli jo, tak by bylo super pokračování, nebo nějaká další povídka :)...a jestli ne, tak taky.
povídka
(Silmarilien-Palantírilien, 8. 7. 2007 19:52)ta povídka je prostě úžasná, taky bych toho dotyčného chtěla potkat :o)
hojec!
(Jane www.myfantasy.blog.cz, 8. 7. 2007 10:43)na mém blogu jsi se dostala do Kola druhé šance!pokud nebudeš mít dostatečný počet hlasů vypadneš definitivně z SONB takže si začni shánět hlásky ptž tři s nejmenším počtem vypadávají.čas máš jen do zítřejší šesté hodiny odpolední.zdar!
SONB!!!
(Jane www.myfantasy.blog.cz, 1. 7. 2007 12:57)ahojec!na mém blogu už začalo 1.kolo 1.SONB, tag si začni shánět hlásky!
Kájula
(:-), 16. 7. 2007 6:28)