Chtěla jsem vám popsat naši typickou neděli, ale zjistila jsem, že poslední dobou jsme měli samé "netypické". Minulý týden jel můj muž s kolegou do Jeseníků fotit horolezce na ledopádu a pak ještě sjíždět na běžkách z Pradědu. Chtěl to podniknout dřív, než mu všechen sníh sleze. Takže jsem se vydala na shromáždění do Olomouce na 9,30 hodin sama s našimi třemi dětmi. Cesta nám trvá půl hodiny. Je to asi 25 km. Už v autě jsme měli kázání naší 5,5leté Katušky, která musela objasnit Adamovi (3,5 r.) smysl shromáždění. "My Adámku jedeme poděkovat Pánu Bohu, víš, protože nás stvořil a má nás rád, víš!" Myslím, že to Adam pochopil, protože za každým jejím slovem pronesl hlasité JO. A odpoledne místo klasické procházky jsme jeli vyzvednou tatínka do Jeseníků.
Tuto neděli vám popíšu, protože byla naprosto netypická, bylo to něco výjimečného, co se nám už dlouho nestalo. Možná i proto, že neděle nám začala už v sobotu večer! ;-) Měli jsme s mým mužem den pro sebe. V týdnu k nám přijela manželova mamina (to se nedá říkat tchýně). Domluvili jsme se, že v sobotu večer půjdeme do kina a v neděli dopoledne půjdeme SAMI do shromáždění. Celou sobotu jsme řezali dřevo a uklízeli zahradu a před pátou jsme všeho rychle nechali, já nakojila Klárku a odjeli jsme do Olomouce.
V kině bylo nakonec vyprodáno a tak jsme se šli projít do města. Bylo to moc fajn. Řekli jsme si, že přece nestrávíme večer spolu jen tak nějakým nakupováním. To jsme měli naplánováno druhý den po shromáždění. A šli jsme kolem divadla, tak nás napadlo, že bychom mohli jít do divadla. Koukli jsme se na sebe a zavrhli jsme to. Naše rifle, sice zánovní, nám nepřišli vhodné na návštěvu divadla a domů bychom to už nestihli... Ale nakonec jsme si řekli, že to zkusíme. Velmi nenápadně :-) jsme se vplížili do pokladny a zeptali se paní, jestli má lístky a jestli můžeme v TOMHLE. Koupili jsme si lístky nahoru, abychom "nebyli vidět". Divadlo jsme si užili. Byla to komedie, občas jsme si nebyli jistí, jestli to herci ještě hrají, nebo se jim něco přihodilo. :-) A po divadle jsme šli ještě na pizzu a v 11 jsme dorazili domů.
Děti spokojeně spinkali. Klárince stačila večer jen kašička a čaj. Vzbudila se, jak je jejím zvykem až ráno. Nakojila jsem, nachystala snídani, oblékla děti, opusinkovala a přenechala je zase babičce. Vyrazili jsme s mužem jako novomanželé na shromáždění. Píšu jako novomanželé, protože jsem se během shromáždění k mému muži tiskla, nemuseli jsme řešit, kdo má hlad, kdo kam utíká a že Klárinka potřebuje přebalit. Dokonce jsme ani jeden nemuseli být s dětmi na besídce, takže jsme mohli oba slyšet kázání. Po shromáždění jsme si mohli popovídat se známými a nenahánět děti... Prostě báječné.
Pak nás ale čekala práce. Potřebovali jsme vybrat dveře a manžel potřeboval koupit oblek. Vím, že neděle by měla být dnem odpočinku, ale tohle byla opravdu netradiční neděle! ;-) Jinak se právě snažíme mít neděli volno. Chodíme s dětmi odpoledne na dlouhé procházky a vůbec si užíváme volného dne. Sobota je u nás totiž většinou pracovní.
Kolem čtvrté hodiny odpolední jsem si myslela, že mi prasknou prsa. Naštěstí už muž vybral ten správný oblek, kravatu a košili, dveře jsme naložili na auto a jeli jsme k domovu. Doma nás čekali rozesmáté děti a spící Klárka. Za chvíli přijel tchán s dědečkem a babičkou pro maminku, tak jsme se rozloučili s krásně prožitým dnem. Skončili jarní prázdniny v Brně a s nimi i čas vždy pověšeného prádla, věčně poskládaných plínek a stále umyté země. Skončil čas, kdy hlídání dětí bylo rozděleno mezi babičku, tetu a trošku i mne. Musela jsem poděkovat Bohu za tento čas. Čas, kdy jsem měla na chvíli dovolenou z dovolené a kdy jsme mohli být s mým mužem sami.