Fotografie jsou ZDE (od Kanára) a TADY (od Ondry).
V páteční podvečer vyrážejí z Hradce dva automobily směrem do Smržovky. První posádka ve složení řidič – Pavel B., navigátor – Kanár, mechanik – Jana. Druhou posádku tvoří pilot – Ráček, navigátor – GPS, spolujezdec – Mirka, černý pasažér – Fanda. Obě auta se míjejí na obchvatu Jičína, kdy v husté chumelenici Pavel sportovně pouští před sebe blikající sanitku, zatímco Ráček se za ní vyváží přilepen nárazník na nárazník. Obě dvě skupiny se ale ve Smržovce zjevují přibližně stejně. Ubytování letos nebylo v tělocvičně, ale ve druhé školní budově. Přišli jsme tak o možnost zahrát si večer basket, nebo si zaskákat na doskočišti. Ale zase jsme si mohli třeba upéct kachnu, nebo bábovku. Ubytováni jsme byli až pod střechou (tzn. 150 schodů vysoko) ve cvičební kuchyňce. 
Dokonce se našlo i několik žíněnek pod karimatky. Věci jsme si vynosili nahoru a hned jsme se přesunuli na náměstí do restaurace (proč používat hanlivé označení hospoda). Po dvou letech jsme opět zavítali do restaurace U Bobše a dopřáli si lehký kulinářský orgasmus. Tedy jak kdo. Já se nafutroval těstovinami se špenátovými lístky a parmezánem. Ráček přehlédl možnost Tataráku a do sebe soukal jakési maso, Mirka se spokojila s bramboráčky a třemi svařáky navrch. Našli se dokonce tací, kteří si stěžovali na velikost porcí. Prý byly moc velké. Pche. Po dobrém jídle přišel ještě čas na zákusek. A odolejte dvoum rakvičkám se šlehačkou jenom za 18 korun. S Ráčkem jsme je pod nánosem šlehačky hledali velice obtížně. Nazpátek do kopce a do schodů jsem se valil trošku těžkopádně. Ale čekali nás horší katastrofy. Pavel už ležel ve spacáku, když si vzpomněl, že nemá mončičáka od Barušky. Marně ho hledal. Nemohl z toho usnout, ale pak se s Ráčkem přitulili k sobě a na mončičáka si ani nevzpomněli. Já jsem si neprozřetelně ustlal vedle Fandy. Ještě jsem neměl ani vyčištěné zuby a Fanda už usnul spánkem nespravedlivým. Povolenou hranici decibelů překračoval minimálně trojnásobně. Jeho chrápání se snad dá srovnat maximálně s řevem pářících se hrochů na Modrém Nilu. Oka jsem nezamhouřil. Věřili byste, že se dá hlasitě chrápat v leže na břiše a vykloubenou hlavou? Vysílením jsem usnul až v časných ranních hodinách. Ale to pro změnu začal Fandovi zvonit budík a on svěží vyskočil ze spacáku a začal si připravovat svačinu a lyže. Tím dal signál ostatním, že je nejvyšší čas přestat se povalovat na zemi a začít něco dělat. Tak jsme udělali snídani a potřebu a byli připraveni na výpravu do Polska. Naskládali jsme se do vozidel a vyrazili po trase Tanvald, Harrachov, Jakuszyce. Polsko nás přivítalo záplavou sněhu na silnici i parkovišti. Sraz s rodinou Svobodových byl dohodnut na desátou. Proto jsme se potkali už o půle. Dorazila za námi skupina Pavel Sv., Ondra Sv., Lukáš Sv., Jana Sv. a adoptovaný Jirka Sv. Po krátké prohlídce areálu jsme se věnovali přípravě lyží. Fanda začal mazat vosky podle kvality sněhu, ostatní podle oblíbených barev. 
Kluci zajistili odborný servis pro Pavla Sv. a proto mu to první kilometry vůbec nejelo a strašně klouzalo. Až poté, co mu Lukáš na skluznici rozmazal svoji oblíbenou žvýkačku Wrigley’s Spearmint to Pavlovi jelo. Ale jenom do kopce a do hospody. Trasy v Jakuszycích byly docela upravené, ale zase až taková sláva to nebyla. Stopy na klasiku byly v pohodě, ale střed určený na bruslení byl měkký hluboký. Udělali jsme takový menší půloblouk a skončili v Orle v hospůdce. Pěkná budova, bufet dole i nahoře, možnost konzumace vlastních potravin. Berou i české koruny. Sice pivo za 36,- Kč, ale když je žízeň. 
Jinak pokud se nemýlím, tak kurs na místním černém trhu dělal asi 0,14 Zlotých za 1 korunu = 1 Zlotý za 7,1428 Kč. Kluci Svobodovi pohrdli normálním pivem a dali si svařené malinové pivo. Fůůůůj. Ve středu to u Motlů na ně prásknu. Myslím, že si svůj omyl taky uvědomili. Zkonzumovali jsme tam takřka veškeré své zásoby na celý den, což vzhledem k tomu, že bylo teprve půl dvanácté, nebylo úplně nejideálnější. Ale když se Jirkovi do ledvinky více než jeden chleba nevejde, tak to má potom těžký vždycky. Po obědě jsme se rozdělili na dvě družstva. Klasici vyrazili na jedenáctikilometrový okruh směrem k Harrachovu a bruslaři to vzali zkratkou přímo do Jakuszyc. Protože tam byli strašně brzo, dali si ještě čestné kolečko přes kopec (opravdu prudký) do Orle zase na jedno pivo. A pak zase zpátky (ale už jenom kolem kopce). U aut jsme se přepočítali, zjistili, že jsme všichni a tak jsme mohli zase zpět do Smržovky. Ve škole jsme se osprchovali…. To taky byla historie. Bohužel jsme měli k dispozici pouze jednu sprchu. Nejprve jsme gentlemansky pustili děvčata. Pak se tam začali střídat chlapi. Netakticky jsme Fandu neodsunuli až na konec a tak chudák Ondra si na chodbě přečetl všechny nástěnky, co kde visely, než se Fanda vycachtal. Ale zase aspoň ví, že děti se v šesté třídě učí, že bez kondomu, žádný sex. Na půl sedmou jsme měli zamluvený stůl v Plzeňské restauraci na náměstí. Nakonec jsme byli usazeni do privátního salonku. A zase jsme se začali futrovat jídlem.
Po energetickém výdaji přišel čas na příjem. Největší příjem měl zase Ráček. Neváhal a dal si rovnou dvě jídla. Došel jsem k názoru, že Ráčka je lepší odstřelit, než živit. Mirka bude určitě souhlasit. U stolu s námi seděl taky takový jeden rejpal, který požadoval po obsluze, aby nám zajistila nějakou hudbu. Bezradný číšník dělal co mohl, ale mixážní pult byl zjevně nad jeho síly. Pavel B. si troufale objednal 5 medových kuřecích křidélek s americkými brambory. Po delší době v očekávání dostal pouze velkou misku plnou vody s citronem. Všichni jsme se už cpali a on pořád seděl nad tou miskou. Ze zoufalství ji už chtěl vypít, když v tom se otevřely dveře a hle, kuřátka se nesla. Kdybyste viděli jeho rozzářený obličej. Hotový Ježíšek. Po jídle náš zrak padl na šipky. Mohli bychom si hodit. Obsluha s námi laškovala, když nám bylo řečeno, že šipky stačí zapnout a žádný peníze tam nemusíme házet. Ve své podstatě to byla vlastně pravda. Ale my milionáři jsme dali přednost utrácení svých těžce vydobytých desetikorun. Za nejlepšího hráče jsme vyhlásili Mirku, která tam svojí levačkou mrskala šipky jedna báseň. Jako největší šipkařský barbar byl vyhodnocen Ondra, který soupeře likvidoval unfér zákroky. Jirka už určitě nikdy nebude chtít hrát po něm. Já se nedivím, když mu tam Ondra ve dvou kolech ručně upravil skóre pouze na sedm bodů. O půl desáté na nás padla deka a my začali únavou odpadat. Přesunuli jsme se zpět do školy. Kdo očekával nějaký bujarý mejdan do rána, byl hluboce zklamán. V jedenáct leželo na podlaze jedenáct postav zabalených ve spacácích. Pavel B. šťastně večer našel v autě mončičáka a nemusel se tak k nikomu cizímu už tulit. O půlnoci nastala kritická situace. Pářící hrochy tuto noc představoval Ráček. Najednou se jeho chrápání změnilo v dušení a Ráček se zakuckal a nemohl popadnout dech. Tato situace ho vyvedla z míry natolik, že přestal na okamžik chrápat. I tato chvilka stačila Janě k tomu, aby zahlásila: „ A teď rychle usnout!“ Což se i podařilo. O půl osmé nás začal ze spacáků tahat mončičák. Teda Pavel B. Nervózně popocházel po místnosti, kopal do ležících postav a volal: „Vstávejte, vy lemry líný. Hory volají!“ 
Než mu ubližovat, to jsme raději vstali. Sekce Freedom’s (pro neznalé anglického jazyka – rodina Svobodova) dala v neděli přednost svíčkové s domácím knedlíkem a odjela ráno zpět do Hradce. Tuhle dezerci si budeme dlouho pamatovat. To si piště. Ostatní si sbalili věci a pomocí aut se přesunuli do Hrabětic, kde nás už čekali opět běžecké trasy. Samozřejmě i v naší výpravě se objevil simulant, který předstíral popáleniny čtvrtého stupně komplikované frakturou levého palce na pravé noze společně s cirhózou jater a rakovinou plic. Nebudu psát, kdo to byl. Ale auto jsme nechali na parkovišti, jenom Ráček odjel do Jablonce za kamarádem na oběd. My jsme se vydali ve stopě směrem k přehradě Josefův důl, kde už to známe. Objeli jsme ji skoro celou dokola. Byla tam nádherná stopa, skoro žádný lidi. Před jedenáctou jsme už byli v hospodě na Nové louce. Jirka tam nervózně obcházel uzavřený
bufet a nakonec byl vděčný i za jednoho lahváče. Před velkou nástěnnou mapou jsme rozebírali naše možnosti kam jet. Náčelník výpravy (tedy já) nebral ohledy na zdravotní a fyzickou situaci ostatních účastníků a zvolil tu nejdelší a nejdepresivnější trasu, která se nabízela. Vzpouru na palubě jsem zaháněl optimistickými výkřiky a raději jsem jel mimo dosah hůlek ostatních. Na Hřebínek to byla ještě sranda. Pak už jsme začali nenápadně stoupat na Čihadla. Občas teda to stoupání bylo nápadné dost. Snažil jsem se ostatní burcovat vidinou zmrzlinového poháru v bufetu Na Kneipě. Ale moc to nezabíralo. U bufetu za mnou dorazilo 5 vysílených unavených nešťastníků. Nenašel jsem odvahu podívat se jim do očí. Všichni zmizeli do bufetu a dokud nedošel rum, zůstali uvnitř. Zpáteční cesta měla tu výhodu, že byla takřka celá z kopce, takže těch posledních
P.S. Ta nedělní trasa měla podle mého přeměření cca
