Budík byl nařízen na půl sedmou. Tedy můj budík.
Fanda, ranní ptáče, už poskakoval od šesté. Připravil vydatnou a chutnou
snídani, která voněla po celé tělocvičně. Všichni jsme ze spacáků doslova
vypluli, ale zbytečně. Fanda to všechno snědl sám a nic nám nenechal. Tak jsme
museli hrábnout do vlastních zásob. Někdo baštil bábovku, někdo toasty, byl i chleba se salámem či čínská polévka s nudlemi.
Někteří odvážlivci vsadili na vlákninu a baštili cornflakes s jogurtem. Do
odchodu jsme měli hodinu čas, ale jako vždy to bylo fousové. Snídaně, hygiena,
obléknout se, sbalit se na lyže a potom rychle přesunout na vlakové nádraží
Smržovka. Nakonec jsme měli ještě osm minut čas. Koupili jsme si skupinovou
jízdenku, nasedli do Regionovi a mířili do Kořenova. Někteří z nás seděli
v tomto novém typu vlaku poprvé. A byl to pro ně ohromný, takřka
nezapomenutelný zážitek. Pro mě taky. Podařilo se mi pomocí ovladačů mechanicky
otevřít dveře na bezbariérový záchod. To je takový ten záchod, na který můžete
jít i s běžkami na nohou a vejdete se. Takže otevřít se mi ho podařilo. Ale zavřít se
už nechtěl. Naštěstí jsme brzy vystupovali. V Tanvaldu jsme vyrazili z vlaku
a na perónu jsme rozpoutali nefalšovanou koulovačku. Teprve asi po pěti
minutách zuřivého boje jsme zjistili, že tu žádný sníh není, tak jsme se na
památku alespoň vyfotografovali. Po dvou
kávičkách z automatu v nádražní hale konečně přijel náš očekávaný
vlak, který nás měl dopravit do Kořenova. Přestup na jiný vlak je v Tanvaldu
nutný, protože trať směrem do Harrachova vede do prudkého kopce, který normální
vlaková souprava není schopna vyjet. Zejména pokud je tak narvaná nedočkavými
běžkaři jako tuto sobotu. Po průjezdu třemi tmavými tunely už je tu Kořenov. A
světe div se, je tu i sníh. Není ho teda zase tolik, aby to dalo už na běžky,
ale probouzí v nás naději, že se dneska přece jenom na těch našich
prkénkách sklouzneme. Přes Kořenov jdeme tedy ještě po svých. Ale po nějakých
sedmi stech metrech u Vysoké skály můžeme poprvé mazat. Poslední protažení
ztuhlých svalů, první svačina věčně hladových. Po zledovatělém sněhu vyrážíme
dobýt Jizerské hory. Modrá obloha, sluníčko, krásná krajina, mírné stoupání,
výhled na přehradu Souš. Tak nějak vypadají první kilometry. Užíváme si to. Sníh
není nejkvalitnější, ale v rámci podmínek kvalitní. Tempo se stupňuje a po
jedenácté hodině už je z nás smečka utržených vagónů od Krouny. Vliv
přibližující se hospody na Smědavě je znát. Skupina hladovců vtrhla do hospody,
neprotekčně zabrala protekční veliký stůl uprostřed a uspořádala hostinu hodnou
královského dvorce Karla IV. Nutno
podotknout, že těchto svátků obžerství se neúčastnili všichni. Někteří si venku
skromně snědli krajíček chleba, jiní dokonce jenom polovinu tatranky. Vše se
potom projevilo při následném čtyřkilometrovém stoupání po hřbetu Jizery na Knajpu.
Tam se ukázalo, kdo se ládoval a kdo šetřil své tělo a síly. Byli i tací, kteří
se v polovině kopce začali zahrabávat do sněhu se slovy: Nechte mě tu v klidu
umřít. Jak se zvyšovala nadmořská výška, stávali se dokonce agresivními a měnil
se i jejich slovník. Takže nebyla nouze o výrazy: běžte do prdele, seru na to, pí…
Na Knajpě jsme se rozhodli pro radikální řez. Rozdělili jsme naši skupinu na
dvě podskupiny. Jedna zamíří do Josefova Dolu nejkratší cestou a ta druhá
(která si myslí, že má ještě dost sil) si udělá zajížďku a do Josefáče dorazí
velkým obloukem. Dojatě jsme se loučili se sestupovým týmem ve složení Pavel,
Filip, Sylva jako kdybychom věděli, že je možná vidíme naposledy. Vybavili jsme
je mapou Jizerských hor a přidali i mapu Krkonoš, kdyby někde náhodou blbě
odbočili. Hlavně jsme je ujistili, že odteď pojedou již jenom z kopce.
Přivítali to s nadšením. Budu-li citovat nejmenovaného člena, tak ten řekl
toto: Ještě že tak, ku…, do konce bych se už nehnul, pí…! Raději jsem tedy už
nezmiňoval ten veliký kopec hned na začátku. Ale pak už to je fakt z kopce.
Raději jsme je rychle opustili a upalovali po hřebenu Jizerek. Psát, že to byla
paráda, nestačí. Bylo to prostě super. Nastavovali jsme tváře, abychom si
přivezli domů nějaké ty spáleniny od sluníčka. Jelo se nám nádherně. Motory našich nohou
pracovali na sto procent. Až se nakonec trošinku začaly zadrhávat a síly nás
opouštěly. Nakonec jsme zvolili
nejkratší, nejpřímější cestu na Kristiánov a potom na přehradu. Od přehrady
dolů do Josefova Dolu jsme pokračovali už bez lyží. Sníh zmizel. Zůstala pouze
zledovatělá cesta. V první hospodě, která byla po ruce jsme narazili na
naše tři odběhlíky. Před sebou pivečko, polívčičku. Však to taky potom
vyběhali, když utíkali na poslední chvíli na vlak. Ve vlaku jsme si museli dát
na povzbuzení lahodný mok z placatky. A taky jsme si vyslechli veselou
historku o tom, kterak naši kamarádi vedeni Pavlem málem tragicky zahynuli na
Kristiánově. Chybou v navigaci se
dostali do prostoru pastí na mamuty. Indiana Jones by tu cestu nepřežil, ale
naši hrdinové prošli. Proč však nejeli normálně po nedaleké lyžařské cestě jako
všichni ostatní, to se už nikdo asi nedozví. Už ve vlaku jsme zjistili, že
únava je veliká. Cestou od vlakového
nádraží zpět do tělocvičny, jsme se stavili v restauraci U Bobše, abychom
si na večer zamluvili stůl. Co čert nechtěl, tak nám pan majitel oznámil, že
večer je tam uzavřená společnost, a že stejně v sobotu má zavíračku. To
nám sebralo i poslední zbytky psychických sil. Slzy se nám kutálely po tvářích.
Ale nikdo z nás se za pláč nestyděl. Bylo to pochopitelné. V tělocvičně
jsme nejprve dali osvěžující sprchu. Ta nás osvěžila tak, až z toho někteří
usnuli. Určitá skupina provokatérů si
neustále pohrávala s basketbalovým balónem a navrhovala zápas. K němu
také došlo. Hrálo se jeden proti jednomu. Očekával bych masovější účast. Ale
jen tělocvičnou zaznělo. Jdeme do hospody na jídlo!, rázem stálo u vchodu osm
připravených osob v pozoru. Pivrncovu putyku jsme zavrhli a vydali se na
náměstí do Plzeňské restaurace. Pěti hvězdičková restaurace to nebyla, ale
nějak jsme to tam zvládli. Na stůl se postupně snesli gnocchi s uzeným,
těstoviny s kuřecím masem a smetanovou omáčkou, vařená brokolice, steak…
Nechyběl ani smažák s hranolky na přepáleném oleji. Blééé! Nějaké pivo
taky padlo, ale vzrůstající únava po náročném dni nám toho moc nepovolila. Brzo
jsme se zvedli a odkulili do naší ložnice a usnuli spánkem sedřených horalů.
Komentáře
Přehled komentářů
Rád bych tímto požádal o vrácení :
- 2ks hornické klobásy,
- 10 dkg debrecínky,
- 2 ks paštiky (pro labužníky a lovecká),
- 11,4 dkg sýr plátkový eidam,
- 1/4 másla, čerstvé
to vše na zanecháno v sobotu k prohlédnutí za oknem umývárny ...
Už se na zvídavé obyvatele Smržovky vůbec nahněvám, ale ať to "sakra" koukaj navalit nebo se neznám a příště jim ukážu ...
Skol!
sobota
Burda ,19. 2. 2008 16:36