Dominik Lipner - Fotografie a texty

Loď bez kormidla

Jediná možnost byla jít na protialkoholní léčení.Máma sehnala přes svého známého jednu léčebnu na Vysočině a já se v květnu roku 2004 rozjel do Jemnice,kde jsem ztrávil tři měsíce.

Proti všem psychiatriím,kde jsem byl doposud to byla dovolená v lázních.Bydleli jsme ve starý hrázděný budově s velikou zahradou a byla tam celkem volnost.Dopledne nějáká ta skupinová terapie,pak se dělalo něco v zahradě a odpoledne vycházky.Bylo nás tam asi třicet a utvořila se tam fajn parta.Byli tam smažky i alkoholici,kluci i holky a dokonce jsme jezdili i na výlety do okolí.

A ROSTLO TO. . .

Rostlo to nekontrolovatelně. Dny a noci se slévaly v jednu šedou masu zapomnění a prázdna. Už nevěděl, kde je, kdo je a proč je. Nic, nic, jen vypitý noci. Přestával zvládat i práci. Černý a rudý démon obtáčel jeho mysl, měl metafyzickou rakovinu na duši.

Pak přišli tři měsce klidu mezi kopci vrchoviny, v hrázděným baráku bývalý lesnicky školy, kde za války sídlil hitlerjugend, rozlehlý lesopark a hlavně klid.

Jinej svět, uspořádat si myšlenky, rekapitulace a tak dál. . .

Bylo to fajn. Poznal, že na tom není tak špatně jak si myslel.

Nemohl moc psát, zato moc kouřil a vedl řeči o obvyklých tématech mezi chlapi. Chlast, ženský a práce. A tak plynul čas.

Vše mělo pevný řád. V šest ráno budíček, na cimře po třech. Ustlat postel, zamáchat rukama na ranní rozcvičce, k snídani dva rohlíky a skrojek másla. Ve středu loupáčky, v neděli vánočka bez rozinek.

Pak rajóny. Vzít kýbl, smeták, savo zelený nebo žlutý a vytřít hajzly nebo chodbu před sesternou. A v devět patnáct začala psychoterapie.

Mluvit, mluvit, mluvit. O sobě, o jiných, proč to a to a vůbec. Pracovka. Vzít koště, vyjít před ústav, sednout na zítku plotu s koštětem v jedný ruce a s cigárem v druhý a počkat do oběda. Mluvit o životě.

Odpoledne sport na travnatým plácku před barákem. Hrát kriket, protože na nohejbal není sil a doklepat to do večerní komunity. Večerní zprávy v televizi či stupidní akční film na videu a jít spát. A další den znova.

Poslouchat příběhy o rozvodech, o ztracených životech, promarněných nadějích a prázdných dnech žití.

Nad tím vším plynulo léto.

Zkrátka to rostlo.

A bylo to tak dobře.

ZKRÁTKA LÉTO STŘÍZLIVÝ

Jo bylo to poprvý po třinácti letech, v kraji lesů a luk. Setkání lidí s černými osudy, beznaděj a přeci jakási pokora a naděje. Bylo to tam. Vše jsem sledoval, rána byla slunečná a vzpomínky se vkrádaly do duše. Nešlo o tom mluvit, nebylo s kým.

A tak jsem se účastnil programu den co den a odchod byl rychlej. Ani se mi nechtělo.

Šlo o to usměrnit svůj život. Nenechat se unášet proudem zběsilosti, být svobodný.

Tak jsem si o výkendech jezdil na výlety po okolí. Hrad Landštejn, hluboký lesy a louky, zapadlý vesničky příhraničí, renesanční skvosty Slavonic a Telče.

A příběhy. Ty věčný příběhy. Furt dokola, poznával jsem se v tom.

A zase mě čekalo to šílený město. Město plný běsů, zklamání a tmy.

Stejně jako barevnejch světel.

Mě ale raději bavilo sledovat osudy a jak zrajou třešně a později ostružiny v okolí.

Tak uběhlo střízlivý léto jemnický.

Jo, bylo to poprvý a bylo to fajn. Nastalo jistý pochopení, nová cesta. . .

Kam povede nikdo neví. . .

Tehdy jsem veřil,že se vším zkončím a začnu novej život.Byl jsem odhodlanej a za tři měsíce střízlivosti se mi pročistila hlava.Jenže chybělo mi to hlavní a to byla víra.Neobrátil jsem se k Pánu a když člověk nemá víru,nemá nic.Tehdy jsem napsal toto:

JEMNICKÁ MOMENTKA

Dlouhý dny

pustý sny

Samota v nás

tichá hráz

Znova a zas

jsme v sobě ztraceni

jak loňský mráz

Ty tři měsíce byly fajn a uteklo to jako voda.Dostal jsem tehdy dokonce funkci.Dělal jsem místopředsedu komunity.Předsedou byl muj kolega z pokoje Míra,kterej byl tramvajákem.

S ním jsem se taky po ukončení léčby vracel do Prahy. Hned jak jsme vylezli z bran léčebny jsme zašli na pivo a když jsme přijeli autobusem do Prahy na Florenc,tak jsme zapadli do prvního nonstopáče,kterej se namanul.

Své předsevzetí nepít a být jiný jsem porušil hned první den,ale těžkou hlavu jsem si z toho moc nedělal.V práci jsem to urovnal a peníze vrátil,ale už jsem se tam samozřejmě nevrátil.Opět jsem byl na pracáku bez práce,jako několikrát předtím.Někdy tou dobou jsem potkal Petru.Zvláštní a šílenou ženu se kterou jsem zažil pár magickejch a silnejch nocí a pak už jsme se nikdy neviděli....

MODREJ SAMET

(Petře)

Podzim plynul jako obvykle, nic se nedělo, občas se pilo, snilo, ale jinak nic. Už jsem byl na takovej stav zvyklej, nebyl dobrej, ale ani nevadil.

Zabředl jsem opět do městkýho života, dny pluly, čas utíkal v nehybnosti mezi prsty. Status quo. Hmm. . . co dodat.

Nevyhledával jsem potěšení, lásku či něco co by mě něják zvedlo ze stojatých vod podzimních dnů.

Až jednou večer, zcela neočekávaně to přišlo.

Jako vichřice, jako bouře, válka, či duha na jarním nebi.

Na podzim dost nezvyklý a hlavně neočekávaný, neplánovaný.

Jeden večer, jeden film a jedna žena zametly mým dosavadním životem, vyvrátilo mě to z tý stojatý vody podzimních šedých dnů, kdy už se dalo zažít trochu radosti jen při nedělních procházkách Petřínskými stráněmi či po nábřeží řeky.

Původní záměr byl jen tak nezávazně pokecat, slova, čas a pivo by tekly ve víru večera a člověk by alespoň na chvíli zapomněl. Myslel jsem si to všechno, když jsem přicházel do žižkovskýho kina, v ruce držel dva lístky na Modrej samet a uviděl jí, tu ženu, která mě vyvrátila z kořenů, jak sedí u stolku, usmívá se na mě a před ní stojí pivo.

I já jsem si dal jedno, abych zahnal nervozitu z neznámé ženy. Mluvili jsme, letmé pohledy, ale já si furt říkal, že zkončí film, bude mě čekat cesta nočním oranžovým městem do mý zaprášený samoty na kterou jsem si zvykl, kterou důvěrně znám, ačkoliv někde mám ženu na kterou mám úřední lejstro, ale to je asi tak vše, co nás spojuje.

Přestal jsem už věřit lásce, i letošní léto mě z toho vyléčilo. Jen jsem plul životem. Trochu sarkasticky, vyjeveně a unaveně. Smířený se stavem věcí, spokojený ve svý nespokojenosti.

A najednou prásk!

Tak jsme dopili pivko, vedli všeobecný řeči a vstoupili do tmavého sálu žižkovskýho kina, který se nám pak stal kulisou k zázraku, který nás potkal.

Předfilmek byl celkem vtipnej, pak začal Modrý samet.

Každý ponořen do sebe a do děje filmu seděl ve stemělém sále a sledoval plátno. Upíjeli jsme pivo z kelímků, děj nabíral na dramatičnosti a kouzlu.

Napadlo mě, jako každýho chlapa, kterej sedí v kině s ženou, že bych jí mohl chytit za ruku. Ne, přece jsem ji sem nepřišel balit.

Po filmu dáme jedno, hodíme intoušský řeči o proběhlým filmu a hurá domů. . .

Jenže ono bylo vše jinak.

Stačil jeden pohled, jeden dotek a bylo to tam. Ten pocit, který už jsem tak dlouhu nezažil, ale po kterým stále každý podvědomě touží. . .

Temný sál kina se stal pro nás chrámem zasvěcení, odevzdání se sobě navzájem. Jak dravý proud nás přepadla touha, vášeň stupňující se s každým dotekem našich nahých těl na podlaze žižkovskýho kina. Kolem absolutní tma, jeden druhého jsme neviděli, cítili jsme však moc.

Dotkl se mě celý vesmír, který se odráží v jejich očích. V očích, které mají barvu nebe před bouřkou a velké černé zorničky jsou průhledy do jiných světů. . .

Utopil jsem se v nich beznadějněa zběsile. Bezhlavě a celou svou bytostí.

Ze sálu žižkovskýho kina jsem vyšel jiný, než jsem do něj vešel. Přicházel jsem sám, teď jsme odcházeli dva.

Já a ve mě láska k ženě, která mě vyvrátila z kořenů samoty a povrchnosti dnů.

Vše šedé zůstalo zapomenuto, někde jinde ve světě, který pro mě již nic neznamenal.

S ženou s očima nebe před bouřkou jsem kráčel nočním oranžovým městem a naše dlaně se proplétaly.

Noc byla dlouhá a magická, nečekaná a divoká.

A pak i další dny.

Jen díky jí a snad i tomu Modrýmu sametu. . .

18. 11. 2004

Bylo to krátký okouzlení a vytrhnutí z šedosti prázdných dnů.Toto prudké vzplanutí vášně zkončilo také díky tomu,že jsme oba dva dost pili.Petra hlavně vodku a drahej chlast a jednou takhle zmatlaní jsme vyrazili do nočního klubu,tedy spíše do bordelu,kde mi Petra zaplatila ukrajinskou prostitutku a já toho využil.

Po té noci jsem se už s Petrou neviděl...

Na nějáký čas jsem se trochu zklidnil a pil méně a dával si pozor,abych nepřišel domů nalitej,takže problémy doma nachvíli ustaly.Vše jsem ale dělal kvůli ostatním a ne pro sebe a Boha.A to byla chyba.

Měl jsem v sobě temnotu a tmu a je psáno: "Nemáš-li jasno v sobě,tápeš v beznadějné temnotě." (Mat 6,23) a já žil v temnotě ještě dlohou dobu.A tma houstla.

Opět jsem se potloukal beznadějnou prázdnotou a v roce 2005 jsem nastoupil k jedný telekomunikační společnosti v Praze.Osm hodin jsem seděl u počítače a na telefonu ověřoval smlouvy na telekomunikační produkty.Mluvil jsem s lidma a brouzdal po internetu a práce mě zezačátku i bavila.Kolektiv měl věkovej průměr kolem dvaceti let,takže to bylo fajn.Tehdy jsem si na netu našel bydlení a odešel od mámy.Bylo to pro oba přínosný,jelikož zase začaly vznikat konflikty kvůli mýmu pití.

Odstěhoval jsem se tedy do Bráníka,do malý garsonky v rozpadajícím se činžáku,kde byla věčně zima a záchod jsem měl na chodbě.Bylo to takový undergroundový bydlení.Tehdy jsem si připadal,že jsem se osamostatnil a začal žít.Nikdo mi nemluvil do mýho chlastání a v práci mě to bavilo a stíhal jsem to v pohodě.Ještě to chtělo ženskou.Nějákou další osudovou,protože od doby kdy jsem byl s Markétkou a krachlo to s Petrou,jsem již přestal v lásku doufat.

Na internetu jsem tedy brouzdal po různých seznamkách.Vymněňoval jsem si mejly s různými ženami až jsem se s jednou sešel.

Jmenovala se taky Lenka,říkala si Můrka,jelikož měla na zádech vytetovanýho Lišaje Smrtihlava.Byla to zvláštní žena. Nebyla na první pohled zrovna krasavice,ale měla v sobě duchovní světlo a jistou duševní křehkost,která mě přitahovala.Zamiloval jsem se do ní a Můrka zůstala půl roku u mě v Braníku bydlet.

BRÁNICKEJ ZAMILOVANEJ PODZIM

Tak jsem sledoval ulice města a bylo to fakt hustý. Tma, nic víc, nic míň. Nebe bylo do černa a má duše rozkvetla. I tak se dá žít, stačí pár doteků, pohlazení, něha a vše poví oči a úsměv. To je láska. To jsem věděl kdykoliv jsem kráčel temným večerním oranžovým Bráníkem do malýho bytečku, kde na mě čekala má láska. Smála se na mě a večery byly plný něhy i vášně. Pak jsem usínal, tak nevýslovně šťasten v jejím obětí. Ráno se má láska, sluneční žena usmívala ze spaní a já byl šťastnej, ačkoliv jsem musel do práce mezi lidi, poslouchat stupidní řeči na telefonu. Holt od doby, co buduju kapitalismus v jistý nadnárodní společnosti si o inteligenci českýho národa myslím svoje. . . .

Tohle je ale vedlejší, jelikož miluji ženu, která je mým sluncem a zachránila mě z temnoty prázdna, z hranic předpeklí šílenství. . . . Žijeme si tak v malým bytečku o 18 metrech čtverečních na kraji okraje starýho Bráníka pod kopcem, který je plný barev v tyto podzimní dny, který ještě loni touto dobou byly šedý. Najednou vnímám barvy života a je něják líp na duši. Jo, láska je láska. Všichni mluví o tom, že jaro je lásky čas, ale pro mě je to podzim. . .

Procházím se svojí slunečnou ženou s ďolíčky ve tváři bránickými večery a občas zajdem na svíčkovou a pifko Pod kaštany což je pohodová hospůdka s dobrejma cenama, jídlem a pifkem.

Sem zkrátka zamilovanej, že bych si měl strčit hlavu do pračky, jak říká Filip T.

Tak mi jde podzim. . . Včera jsme seděli v jedný šílený hospě na Žižkově, kde jsem kdysi žil. Šílený lidi, šílený slova tekly proudem. Noční tramvaje jsou taky psycho. . . . Pospávající mládežníci, ožralý úkáčka, zkrátka všechny temný typy města v jedný tramvaji. Tak takovou cestu jsem vykonal, měl jsem však svojí lásku a bylo to fajné. Za okny tramvaje temněla řeka a světla na kopci českýho Hollywoodu oranžově blikala. Tajemný noci a dny. Láska až kamsi za obzor, no co víc si přát. . . .

Zpočátku to vypadalo na ideální vztah a já měl vše, o čem jsem dřív snil.Práci,která když už mě nebavila,tak mě alespoň neštvala,garsonku,kterou jsem si zařídil k obrazu svému a ženu,která v ní se mnou bydlela a milovali jsme se.Bylo to krásný,ale přeci byla někde chyba.Ta chyba byla ve mě a byl to starej známej démon.Démon alkohol.

Po pobytu v Jemnici a po tom,co jsem tehdy měl,jsem nabyl dojmu,že se nic nemůže stát,že už mám sebe a chlast pevně pod kontrolou a vše funguje,jak má být.Ano fungovalo,ale jen do té doby,než sem se zlil jak hovado,přišel domů a s Můrkou se pohádal.

No,ono s ní žít taky nebylo jednoduchý,neboť trpěla schizofrenií a mívala občas záchvaty,kdy se pořezala žiletkou po celým těle.Když jsem ji doma našel v takovým stavu a ještě jsem měl pod čepicí či nakoupíno,jak se říká,tak hned byl oheň na střeše a vznikaly hádky.Další koflikty vznikaly kvůli její rodině.

Měla kousek za Prahou sestru,která měla tři děti a Můrka chtěla,abych s ní jezdil pomáhat sestře hlídat její děti.Jo,jednou,dvakrát se to dalo.Děti byli roztomilý,koukali jsme na Harryho Pottera a bylo to fajn.Ale to,že vyžadovala,abych takto trávil každej víkend,tak to se mi fakt nechtělo.A když jsme neměli jet za ségrou a dětma,tak se jelo do Kralup k jejímu otci,kde jsem zase pomáhal stavět chalupu.

Tenkrát jsem si připadal,že mě Můrka svazuje a chce upoutat k sobě do rodiny.Možná by to byla má zhouba,možná záchrana,nevím.Tenkrát,kdybych nepil,tak jsem mohl vše vyřešit jinak,ale cesty Páně jsou nevyspitatelné,takže vše dopadlo nakonec tak,že jsme se jednou před vánocemi 2006 pohádali nejperve přes ICQ ,mobil a pak i live a Můrka přijela i se ségrou a odstěhovala se ode mě.To,že jsem ji prakticky celou dobu živil a bydlela u mě zadarmo,tak to už ani neberu.

Vztah zkončil a já se stal opět nihilistiou alkoholikem na plný úvazek.

Můj život se smrštil na dvě věci.Práci a chlast.Stejně jsem na tom byl už v době,kdy jsem dělal v prvním knihkupeckým skladu.Tenkrát jsem se upíjel s Malinou.Ale teď sám,nebo se sousedem z Braníku,kterej občas přinesl krabičák a chlastalo se do rána.Občas se u mě stavil Tomáš P.a dali jsme si buď perník nebo subotex,jelikož na ten Tomáš přešel s nedostatkového heroinu.Navíc subotex se dá sehnat levněji a přes doktora i legálně.

V práci jsem přestával stíhat a zvolna narůstaly mé depresivně paranoidní stavy.Bál jsem se vycházet z bytu,jezdit večer tramvají natož pak metrem.Zase po mě šli.Lepili se na mě divný lidi a já to vše přepíjel vodkou a krabičáky.Opět jsem se dostal do stavu,který byl stejný jako v době než jsem jel poprvý do Jemnice.Tehdy jsem se hodně stýkal s Jiřinou.Byla to žena,kterou jsem znal ještě z dávnejch dob Paluby.Žila sama na Smíchově ve špinavý garsonce a taky chlastala.Navíc měla papíry na hlavu.Oba dva jsme byli troskami,já byl na tom lépe snad jen v tom,že jsem měl práci.Občas jsem u ní přespával a noci byli plný fernetu a divokýho sexu.Byli jsme dva ztracenci.

SMÍCHOVSKÝ EXTENPORE

Zase jsem byl mírně nasráč, ale bylo to fajn. Bylo prvního listopadu, dušičky, a myslel jsem na noc prožitou s ženou, která vše ztratila, jen její samota ji zbyla.

Leželi jsme spolu v posteli, objímala mě.

Bylo jí za rok čtyřicet, měla pocit, že jí už dávno ujel vlak.

Děti, rodina a tak dál.

Zbyla sama a její smutný hnědý oči mě pozorovaly.

Chtěla jet se mnou někam do Francie, pryč od toho všeho tady, od dluhů a povrchních přátel.

Její pleť byla bílá.

Líbali se, ona vařila nějáký míchaný vajíčka, sledovali tývý a milovali se.

A pak ještě čtyřikrát až do rána.

Zralá ženská. Věděla co chce, alespoň v posteli. Její černý havraní vlasy a dekadentní výraz mě vzrušoval.

Uměla se pěkně kroutit a pak, když jí chytla depka velkýho rázu, se mě držela jako klíště a byla najednou jako malá holčička. Smutná a bezbranná.

Ve tváři strhaná a přeci něčím krásná.

Pětkrát jsem se udělal za noc a ráno jsme pozorovali svítání za okny jejího smíchovskýho bytu, kde večer, když jsme přišli, jsme odklízeli povodeň.

Praskl jí hajzl. Měla vytopenou koupelnu.

A život je někdy občas taky pěkněj hajzl.

Měla smutný voči, velký naběhlý bradavky a touhu po nikdy neuskutečněný lásce.

Já ji to ovšem poskytnout nemohl, neboť jsem miloval jinou ženu, skoro o dvacet let mladší, která zase mnoho z toho nemohla ještě pochopit.

Obou mi bylo najednou líto. I sám sebe a šedýho nebe nad Arbesákem, kde přelétávali havrani.

Její pokoj byl pustý, s pop-ártovými výjevy na stěnách a byla něžná.

Nechtěně. Jednalo se o touhu být s někým, ne sama.

Chápu jí, sám to znám, možná teď a možná příště, řekl jsem si, když jsem jí hladil po zádech a myslel na svojí ženu, na spoustu dalších, který mi prošly nebo projdou životem.

Každý jsme sám.

Za plotem.

Ráno jsem jí skočil pro lahvovou plzeň, sobě bráníka a cíga.

Hustila do mě svý depky, hladila mě a já jí a najednou jsme oba věděli, že jsme něco prošvihli.

Její smutný hnědý oči se upíraly na mě, venku šedo, byla sobota ráno.

Když jsem odcházel z jejího bytu zdevastovanýho jako její duše, tak mi věřila, že jí pomůžu spravit ten hajzl.

A já jako hajzl se jen bohapustě ožral.

Jsem to ale hovado lidský.

Jiřinka se někdy v roce 2006 udusila kouřem při požáru svého bytu.Bůh ji vysvobodil z toho pekla života,kterej vedla.Toto jsem napsal po jedný naší společný noci:

PODVOJNÁ CIZOTA

Noc s cizí ženou

v malým pokoji

objetí obětí zoufalství

teplo dvou lidských těl

zima dvou zvířeckých smutných duší

venku tma

vevnitř tma

Zbývají jen doteky

co útěcha

dlouhá noc

slova a slova

podvojná samota

Mluvila o chlapech

o tíze lásky nenalezené

bolesti věčné

a vlezlého chlastu

taky jsem to znal

Dělilo nás pár milimetrů doteků

a deset let

Měla smutný oči

tvář pořezanou jizvami života

Neví co chce

a asi ani co nechce

tisknul jsem se k ní

tělo na tělo

kůži na kůži

žádnej sex

Měla velký bradavky

a strach ze sebe

tady už není ani peklo

ani nebe

jenom samota stála u postele

ráno jsme se drželi za ruku

byla mi najednou blízká

Spálila si dlaň o mý ranní cígo

a pak zaklaply dveře toho malýho bytu

a já vyšel do studenýho

únorovýho rána

Stýkal jsem se tedy občas s Jiřinkou,dokonce prý se mnou čekala dítě,ale potratila hned v prvním měsíci.Nebylo divu,když žila jen o fernetu a práškách.

Byla to všechno zlá doba.Já už přestal vnímat realitu a pomalu jsem už byl za oponou.Cejtil jsem,že ztrácím opět pevnou půdu pod nohama a tak jsem v létě 2006 nastoupil znovu na léčení do Jemnice.Rok 1996 byl rokem lásky a svobody a rok 2006 byl rokem samoty a prázdnoty.

Tentokrát jsem v Jemnici vydržel pouze měsíc,jelikož tam byl divnej kolektiv a pár lidí mi tam nesedělo.

Vrátil jsem se do Prahy a tehdy jsem potkal Jolanu.Byla to šílená žena,která byla ještě víc mimo realitu než já,Jiřinka,Malina a Tomáš P. dohromady.Leč byla krásná a sex s ní divokej a plnej vášně.O lásku už mi ani nešlo,neboť má duše už jí nebyla schopna dát,když byla totálně prázdná a zničená.Taky jsem opět hledal v práci na internetových seznamkách různé ženy.Potkal tehdy Elišku,učitelku umění.Mohlo to být zajímavý,ale pak se něják ztratila a vše se zvrtlo.

PUNK JE JINDE

Punk je jinde, řekl si jednoho dne a všechno bylo fajn. Právě se vrátil z Moravy, v kapse dobrej kouř a v hlavě pár piv. No zkrátka pohoda jak má bejt. Jenže zítra do práce. Ale něčím se člověk musí živit, když musí a chce. Na Moravě bylo fajn, vypilo se mnoho piv a slivky, zavzpomínal na rodinu, na starý dobrý časy a právě proto punk je už jinde. . . . bo už není nic jako dřív, v řece už nejsou ty pravý kamínky, stromy na zahradě vykácený, v hlavě vymetený a v tývý politickej patovej stav. Z

rádia pařej Pink Floydi a probourávaj se skrz zeď, venku nad Braníkem se pomalu ztmívá, ale vedro neustává. . . Letošní způsob léta je obzvláště horký a prý ještě bude, jak mě postrašili ráno v novinách, které rozdávají mladý studentky u vchodu do metra. Každý ráno jezdím stejnou trasu už přes rok. Expres Braník-Karlín a zpět. . . A v mý hlavě je taky rychlodráha, léto jede na plný pecky, v Braníku je fajn, žiju si ve svým kutlochu, občas příjde popařit kolega Townman s Beruškou a Petrák má hned větší radost ze života a pak tejden uklízí bordel v těch svějch 14ti metrech čtverečních.

Tak Petrák ráno vstal, posbíral prázdný flashky a vyrazil do místního branickýho obchodu pro nový, plný. Slunce nastoupilo ranní příjemnou směnu a venku bylo ještě fajn. Doplnil tedy zásoby a nenapadlo ho po prvním ranním pifku nic lepšího, než že se oholil. Změna je život, řekl si a vypadal zas o něco mladší, než mu ve skutečnosti bylo. Připadal si jako svůj mladší brácha. Jenže punk je jinde a na krku pomalu třicet křížků, tak co, že?

Ptáci vedli ranní řeči, sem tam auto, zkrátka sobotní pohoda. A tak popíjel a z kazeťáku na nej řvali po ránu Blondie. Petrák si vzpomněl na Joliku, na ženu kterou pasoval na svojí sestru, protože jinak by se z toho zbláznil on i ona. Kdysi spolu pár dní prožívali intenzivní lásku, která přerostla v psychotický stavy z obou stran. Jolika je krásná, čistá a právě proto zraněná duše. Jako voda a oheň mu ten vztah připadal. Jenže nevěděl kdo je voda a kdo oheň v tomto vztahu. Tak se jednoho dne dohodli, že budou bratr a sestra. Žádnej sex, to škodí, ale tichý něžný přátelství. Pod hvězdami až na věčnost. Taky občas Jolika přišla k Petrákovi s krabicí zeleniny a vařila. Bylo to fajn, mluvili spolu o stavu světa, o apokalypse a někdo chtěl soudit Boha, někdo skákat, aby Země změnila svou orbitální dráhu a patovej politickej stav trval. Byl rok šest po zlomu století a v Bejrůtu se opět střílelo. Stejně jako před dvaceti lety. Dějiny se opakují a nikdo se z toho nepoučí. Amíci chtěj raketový základny a Petrák se toulal dál světem. Hledal ten punk, kterej je jinde. Ostatně o tom zpívá V. Z. V branickým kutlochu měl permanentně třicet stupňů, takže nejlíp se tu dařilo kaktusům. . .

Petrák tedy dál jedl chleba s hořčicí, když nebylo za co a ani do hospod už moc nechodil. Naposledy s Jolikou na svíčkovou, pár piv a hodně řečí. Jinak nic a tak ubíhalo léto bez punku, kterej se ztrácel někde v mlze za divokejch nocí, kdy se mu zdálo o hlubokých lesích. Ale přitom žil, či spíš přežíval a v práci si už zvykl na pozici privilegovaného outsidera. Mluvil stereotypní řeči s lidmi na telefonu a vedle něj u compu seděla nová brigádnice Marie. Mluvili spolu jen občas a Petrák se jí díval hladově do očí a do výstřihu. Bylo se na co koukat. . .

Možná by z toho mohlo něco bejt, ale Petrák po svejch zkušenostech se seznamováním po netu už byl bratr Nietscheho. Tolikrát se zklamal, že nevěřil. Ale co kdyby, že?Joliku taky kdysi miloval, ale bylo tak ostrý, že láska by je oba zahubila. . . To věděli tenkrát oba. . .

Zapálil si tedy asi již čtvrtý ranní cígo a napil se červenýho. Byl čerstvě oholen, jak to má rád po čase a z rádia bublala jazzová trubka s podkladem soulu. Nu pagóda!Navíc se ještě k tomu jmenuje šéf hisballahu Nasrallah. Já su taky nasranej a nestřílím kvůli tomu po lidech i když občas mám chuť.

Řekl si Petrák a dostal taky chuť. Na lásku a na pivo.

Tak mu tedy ubíhalo léto roku šest. V práci nefungovala klimoška, léto bylo demoverzí krematoria, jak četl někde na netový diskuzi. Taky dál brouzdal po seznamkách, ale spíš pro zábavu, než že by chtěl někoho ulovit ve virtuální síti. Ale co kdyby?. . .

Potkal však jednu ženu, která se vymykala z řady těch unylých nanynek, jak si je Petrák pracovně nazval, se kterými si chvíli psal mejlíky a pak se sešli v nějáký vinárně, vedli řeči typu kde pracuješ, co děláš a tak dál, bylo to rozpačitý a po druhým rande nebylo o čem. . . Tahle žena měla v sobě charisma, něhu i příslib tajemství. Liška se jmenovala a byla taky rezavá. Byli spolu u řeky na kraji okraje města, krmili kachny a koupali se. Voda byla jak kafe. Mluvili o cestách světem, o životě a lidech i věcech tajemných. Mluvili, ona se smála, Petrák se jí díval do očí a navíc se krásně smála. . .

Liška vytrhla Petráka z letošního stereotypu, ale tentokrát si nic od toho vztahu nesliboval, nehrotil, jak říkal kolega Towman, a nechal všemu volný průběh. To řekl rezavý Lištičce, když jí chytl za ruku kráčejíc po břehu řeky. Ona se usmála a řekla, že jí to uklidnilo, že nechce aby se na ní někdo vázal a bylo to fajn. Léto se pomalu přehouplo do druhý poloviny a tak si Petrák na oslavu této skutečnosti doma uklidil. Zatímco v celý Evropě panovaly tropy a Libanon s Izraelem si dál vyměňovaly střely s plochou dráhou letu. Patovej politickej stav už nudil a do vojenskýho újezda se sjížděli soundsystémy a lidi, aby se sjeli. Zkrátka léto, jak má být. Jenom ten punk chybí. Je už asi jinde. . . .

29. 7. 2006

Jola u mě chvíli bydlela a pořád mluvila o konspiračních teoriích CIA a chemickým útoku teroristů.Všechny ty akce měl na svědomí její bejvalej přítel Ládínek,který byl hlavou celosvětového spiknutí proti lidstvu a ženám obzvláště a měl prý bunkr přímo pod Pražským Hradem. Měla tu schízu pořádně rozjetou a já už byl v takovým stavu,že jsem jednoho letního dne přestal chodit do tý telekomunikační firmy v Karlíně a přemýšlel jsem jak se zprovodit ze světa.

Máma nebyla nadšená z toho,že jsem nechal práce,ale já si tehdy hned sehnal práci v branický trafice,kterou jsem měl kousek od baráku.Takže jsem ráno vstával a chodil prodávat cigára a noviny.

KTERAK SE PETRÁK TRAFIKANTEM STAL

Tak se tedy Petrák stal trafikantem v trochu ušmudlané, ale srdečné trafice. Šéf, kterého všichni oslovovali starosvětsky "Pan vedoucí" byl trochu podivín , ale sympatický. Spíš vypadal, že je věčně mimo, že si žije ve svým vlastním světě, kde jezdily parní lokomotivy, což byl jeho zájem. Pak tam byla jeho máma, která byla dobrosrdečná důchodkyně, která měla zdravý názor na všechny ty plátky typu Blesk a spol. Říkala tomu drbárny. A že toho vychází opravu dost. Pak tam byla ještě jedna ženská neurčitýho věku, která mi říkala neustále drby o lidech, který si právě koupili startky či případně placku vodečky. Ten má revma, tamta je trochu mešuge a támhleten neustále sází a nikdy nic nevyhrál.

Zná zákazníky, všechny obyvatele Bráník City, důchodce, opilce a podivíny všeho druhu.

A Petrák vše pozoroval, markoval na kase cíga, časopisy, pohlednice, kolu, pivko, kafe a tužkový baterky.

Všechno to bylo najednou takový starosvětský, jak z první republiky. Sledoval pana vedoucího, jak vystával ve dveřích krámu a vyhlížel zákazníky nebo bůví co.

Petrák se občas přeťukl na klávesnici kasy, tu tam i špatně vrátil a pozoroval mladý holky, který si přišli pro Bravíčko a čerstvý maminy s kočárem, kterejm při markování nenápadně čuměl do výstřihu a právě proto se možná přeťukával a nebo špatně vrátil.

Pozoroval tedy ten všechen cvrkot a spodní proudy v tý vesnici na kraji okraje velkoměsta. Žije tu už něco málo přes rok, ale celou dobu jezdil expresem Bráník-Karlín a zpět a doma vlastně jen spal a mimo pár týpků z hospody Pod kaštany a hospody, který říkal U socek, nikoho neznal.

Najednou si za pultem plným novin uvědomoval, že sem začíná patřit a vlastně se mu splnil sen, aby vypadl z Prahy na nějáký maloměsto, kde už párkrát žil kdesi na severu český kotliny. Genius loci je tu stejný. Maloměsto nebo vesnice. A přitom stačí ujít pár stovek metrů k řece, nastoupit do tramvaje a člověk se ztratí v anonymitě Big City pod ostrým dohledem Big Brothera. . . . . Ha, ha, Petrák byl po koncertě Suicidal Tentencies v jeho hlavě ještě před pár dny najednou děsně vtipnej.

A tak se jeho život začal ubírat zase jinou klikatou cestou, jako už ostatně tolikrát. Další cyklus začíná. Byl taky na pohovoru v jistý bance, ale po pár slovech manažéra si uvědomil, že by za mrzký peníz vlezl do stejnýho blbizmu kapitalismu z jakýho před pár dny vypadl. . . Tak to ne, řekl si, když poslouchal kecy a sledoval servilní naučený profesionální úsměv mladého úspěšného a perspektivního muže.

Ještě před rokem chtěl být jako on. Ale Petrákovi se slova proaktivní, motivovaný, ambiciózní a kolektivní zhnusovala čím dál víc, čím víc takové lidi poznával. A že jich bylo dost za jeho kariéru operátora CC u nadnárodní telekomunikační firmy. To je ta zářná budoucnost zlatýho prasete a molochu peněz.

Vyždímat z lidí co nejvíc, udělat z nich stroje a roboty.

Taky tak i mluvil. Naprogramován podle verifikačních skriptů na produkty a účastnil se meetingů a teambuldingu. To fakt ne. Poznal kapitalismus, jaký skutečně je. Dravost a ambicioznost a hraný kamarádství šéfový a až na pár vyjímek i kolegů, či spíše kolegyň. Povrchních dylinek oblečených, aby byly trendy a cool. . .

Takže mu bylo líp v tý malý trafice, kde mohl s lidma prohodit pár nomálních slov či občas i nějáký ten

vtípek. Reálný život za málo peněz či umělej svět za víc?

Jasná volba, řekl si a na Bráník City či spíš Village, padla tma.

Jo, jediný, co mu možná vadilo bylo to, že byl odříznut od světový informační webový dálnice. Ostatně to vlastně byla skoro jediná věc, pro kterou občas do mološí firmy chodil. Šlu mu o tvorbu svých webových stránek, který tím pádem nejsou aktualizivány novými texty, a o čtení stupidních diskuzních fór na centru.cz či inzerátech na seznamovacích serverech.

Dnes už Petrák ví, že tyto formy seznamování lidí, který se buď chtějí předvést, nebo jsou ztraceni ve virtuálním světě, jsou beznadějným výkřikem do tmy. I když Eliška-Liška rezavá se kterou trávil večery u Berounky mohla být vyjímka. Jak ale říká kolega Towman, nech to Alláhovi či jinému Bohu, hu, hu, hu, .

Psal jí mejlík, že měl krizi, že má svý určitý problémy, ale že už číslo mobilu má v provozu. Nezavolala. Možná psala mejla, to Petrák neví bo nemá na kavárnu, na pivo a pomalu ani na chleba s hořčicí, což je jeho skoro jediná strava.

A navíc dělá v trafice, kde je jediný kuřák a nemá ani na cigára. . Ale pořád je líp, než sedět osm hodin u compu se sluchátky na uších a odříkávat nazpamět povinné fráze do telefonu.

Tak se tedy zlomilo léto v pase a mělo nádech babího léta, srpen připomínal září.

V nadnárodní telekomunikační společnosti, která je na trhu již šestým rokem, se těch osm hodin děsně vleklo, zatím co v malý periferní trafice, která je v Bráníku již patnáctým rokem to utíkalo. Čas opět prokázal svojí relativitu. Osm hodin stereotypu a osm hodin, kdy každý člověk je originál a může se stát cokoliv, je rozdíl.

To napadalo Petráka po večerech, když nemohl spát. Ale najednou mu nevadilo vstávat vo půl šestý, když dřív mu vadilo vstávat nejdřív v osm.

Něco se někam hnulo, ale chyběla tu láska. Žena, ktrá by prozářila jeho svět, který nebyl barevný, ale ani šedý. Jeho poslední láska, která s ním půl roku sdílela bránickej kutloch, byla už zase v blázinci a jeho teta v nemocnici po mrtvici. To nebylo dobrý. Taky si nebyl jistej svým zdravotním stavem. O psychice škoda slov, to je mu jasný už dávno a tak šel na testy na metlu lidstva HIV a různý žloutenky a tak dál.

Testy očekával s obavami. Co kdyby, že?

Patová politická povolební situace prý zkončila, jak mu hrozili v tývý, Fidel se zotavoval v nemocnici a na Blízkým Východě začalo příměří.

Zapálil si tedy poslední večerní cígo ubalený z vajglíků a šel raděj spát. Ráno bude zase prodávat startky, kafe a pár dobrejch slov.

Těšil se na září, to prý začnou chodit do trafiky mladý školačky pro bagety a časáky. Bude se na co dívat, bude-li hezký počasí. . .

To se Peterákovi hned líp usínalo. . . A hrály mu k tomu Plastici o podivuhodným mandarýnovi a jiný kousky. Bránickej andrgraund na přelomu léta, jo, jo.

18. 8. 2006

Nebyla to špatná práce,jenže jsem tehdy potkal nějáký dva ukrajince,který mi nabídli,že si dáme perník.A já souhlasil a ukrajince si dotáhl domů.Dal jsem si a roztočil se šílenej kolotoč,neboť jsem se dost silně předávkoval a nastoupila akutní toxická psychoza,jakou jsem do té doby nezažil.Myslel jsem,že zemřu,totálně se mi rozpadla mysl a můj barák obklíčila protidrogovka a mafie s vrtulníky a chtěli mě vyhodit do povětří.Už jsem nevěděl,co je pravda,byl jsem totálně zoufalej a tak jsem jen dokázal mobilem zavolat policajty a sanitku a odvezli mě do Bohnic.

Přesně po deseti letech jsem se ocitnul v Bohnicích jen jsem byl o pár pavilonů dál a to na jednatřicítce u prim. Nešpora s těžkou toxickou psychózou.Myslel jsem tehdy,že to bude můj konec.Kruh se uzavřel,rozsudek smrti byl vynešen,nic už nezbývalo.Mozek byl roztříštěn na střepy a zbytky osobnosti se ropadly na fragmenty.

Od prvního pobytu s toxickou psychózou v Bohnicích uběhlo právě deset let.A těch deset let mezi tím bylo krutých a plných pustýho pití,který může za všechny ty šílenosti,který jsem udělal či spíše neudělal ve svým životě a o kterých tady vyprávím a svědčím svými básněmi a povídkami, svými pocity,svojí duší...

DESET LET

Těch deset let

opakovaný změti

obkroužilo mě

zanechalo jizvy i jiný stopy

Duše okoralá

popsaná polibky

vzdechy

i histerickým řevem

nad ránem

Duše zmožená

půlitry

litry

a výpary tisíců putik

Za těch deset roků

kdy častokrát

odhodlával jsem se

ke skoku

do propasti sebou hloubené

Stokrát řekl jsem si NE

a opět obkroužil mě had

Používal rafinovaných vnad

ústa

slova

tváře

falešný svatozáře

nad politými stoly

Slzy v temný noci

padaly do polštáře

a ráno bylo sucho

nejen v hubě

Občas utonul jsem v hudbě

či v klínech žen

život šel kolem

co apokalyptický sen

a dostal mě až sem

až za hranici

Už tolikrát hučela mi v palici

touha

po milence smrti

ta tíha tak drtí

a já žil

spíš pil

a od obzoru k obzoru dnů

jen pustá krajina

Člověku se samotnýmu

špatně usíná

Tak snad s flaškou u postele

je kurva tak skvěle

až se chce

z toho ráno blít

Zbývá pocit

jakoby přetrhla se nit

a desetiletí uzlů gordických

musí jít

přetnout

Jen meč

kde ten vzít

a seknout

do klubka provazů

co škrtí

Duše se zbortila

a na dně smetí

Ne už ne

je čas vyklízení chlévů

dej Bože

ať vymetu tu mrvu

ten prach žalu

a zmarněných snah

životních střepů

a lásek uvadlých

Za deset let

zbyl účet propadlý

Čas zavřít lokál

podtrženo sečteno

co jsem si vzal

co chlast mi vzal

když okolo hrdla láhve

si mě omotal