19. 4. 2008
POVÍDKA PROCHÁZKY
PROCHÁZKY
Všechny postavy níže účinkující jsou skutečné,stejně jako události,(o těch se dá možná vzhledem k občasným výpadkům paměti autora pochybovat.).Jména a některá místa jsou změněna.Ti,kteří vědí,nebo se později dovtípí a poznají se, ať nesoudí a ostatní ať to berou jen jako smyšlený příběh neexistujícího člověka v nesouvislém tepu času.
Ráno jsem si uvařil černej pytlíkovej čaj,zašklebil se na svoji neholenou tlamu do špinavýho zrcadla,jen ze zvyku nakoukl do prázdný ledničky,kde se na mě kulatě smály dvě hypermarketový vejce,cibule shnila a tak jsem poslední zbytek oleje vyhchrstl do malýho modrýho kastrůlku,chvíli pomíchal vejce a zalil kečupem. Ještě špetka pepře,co zbyla na dně pixly dovezený odkudsi z Alp,kde jsem kdysi pobýval přes slunný léto a samozřejmě sůl.Ta je přeci nad zlato,ale ani jedno,ani druhý jsem doma nenalezl..Hodiny na zdi zase pokulhávaly o čtvrt hoďky a tak jsem tu svojí patlaninu,kterou se již několik dní ve svým staromládeneckým kutlochu na kraji okraje šedýho města živím, naházel do sebe,dal první ranní cígo,kafe a přemýšlel co s načatým dnem.Venku se již probouzel kapitalismus,lidi spěchali roztáčet a promazávat kola molocha konzumu a já neměl ani na lahváče.
Po včerejšku by bodl.Už ani nevím kde a s kým jsem to seděl.V paměti mi mezi záchvěvy kocoviny tančily vzpomínky na klenutý cihlový stropy klubu kdesi v centru města,snad to bylo někde na Národní či co. Seděl tam můj poněkud mešuge přítel Townmen-šoumen-poueta a přítelkyně,která opět vedla svý surrealistický umělecko-paranoidní debaty s Townmenem.Ta její jistota,co se týkalo organizování různejch literárních čtení,kde každej blil na hlavy druhých svý ego,smutky,depky,dekadenci a sem tam i vtipnej humor,osamění,touhu po lásce,či její ztrátu,kontrastovala s jejím těkavým nejistým pomrkáváním po okolí podniku. A to i když jsme byli všichni zaujati těmi všemi pitomými konverzačními nitěmi.
Byla to taková Beruška,nejistá tím,že má doopravdy 7 teček na zádech.
Každý má svý znamení....
Piva se nosila.Na včerejší čtení,spíš na jeho parodii si ještě pamatoval.Malá místnost v čítárně na rohu Václaváku,všeho všudy pár hostů,samý známý,no alespoň něco.Dorazil jsem první.Dal pivko a už to začínalo:''Nazdar Petráku!''Pozdravila Beruška a Roman,živící se kdesi na parkovišti v ZOO. Byl první host.
Pořadatel nosil piva a popelníky,naaranžovala se lampička nad křeslo,kde se mělo přednášet.Mělo jít o poezii.
Lidi se ploužili. Kačenka,má dávná zatím jen platonická láska,Laura,trochu šílená minulá láska,básník Franta Žhář a Stano Pes se svým psem,kamarád z časů starých a starších.A zamozřejmě Lojza harmonika,který prokládal naše monology staropražskými odrhovačkami.
A slova a čas a panáky tekly proudem.
Laura někde ztratila kešeň,pes Stana Psa pokousal Lojzu harmonikáře a Townmen rozflákal kejtru.No vydařenej večer.
To vše si razilo cestičky mojí myslí pošramocenou kockou z toho všeho,i když jinak byl úspěch.
Slova po čtení byla o ničem ,Laura kvákala do kytary Townmena a nad vším se vznášel modravej dým. Fotilo se digitálma a na stolech mezi startkama se válely mobily.Postmoderní večírek v centru města v zastrčený kavárničce na rohu náměstí kudy kráčely nejednou dějiny.
A já teď ráno sledoval svůj jeden xicht ve špinavým zrcadle.
Odkud jsem přišel a kam jdu? Takový otázky už nezodpovídám.Kamarád Jozef,velký to fanda zeleného listí mi řekl,že filosofický tlachání o životě s věkem přestává mít smysl,že je to jen pro puberťáky a nám se už časomíra bytí neúprosně blíží ke třicítce.Plus mínus,ale ani těch pětadvacet nám už nějákej ten pátek strávenej v putikách a kavárnách či sem tam v nějaký práci už není.
A se všech stran jen slyšíš,tak je už na čase chlape,vždyť už seš dospělej,uspořádej si život,kariéru,vysokou školu,byt,děti a tak dál. Jenže.Oženil jsem se,to jo,ale s Monikou to jaksi nebylo vono.Snad na začátku.Věřil jsem v lásku a kámoši si dělali z nás prdel.Petrák a Monika! Ha,ha,to je jak pivo a perník.A já byl paradoxně ten perník,jsem přeci jen akční,rychlejší. A Monika? Ta je jak ten půllitr,Postavíš jej na stůl a když s ním nikdo nepohne či jej dokonce nezvedne,tak kysne na fleku.
Leč chtěl jsem se tenkrát zachránit.
Odvrátil jsem se od zrcadla,navlík na sebe starý černý džíny,džísku,černá to je moje krycí barva proti démonům tohoto města ,a vyrazil do jeho spárů.Blížil se večer a já nerad vyrážím za tmy.Ty návraty,to už se dá něják přežít díký různýmu stupni intoxikace.
Zamknul jsem dveře bytu na kraji okraje v přízemní garsonce starýho činžáku s dosti multikulturním obyvatelstvem od rovných ukrajinských polonin,přes do nebe sahajících vrcholků Uralu až tam někam kdesi mezi tropický pralesy u Jihočínskýho moře.
Pomalu si připadám cizincem ve vlastním domě,v tomto městě,který zase ti ze západu zdevastovali urbanisticky.
Kdepak jsou starý žlutošedý fasády secesní Ringhofferovy továrny na kolejová vozidla.Zbylo jen nepatrný torzo trčící jako malá lysohlávka v trsu borůvčí a vysokýho plevele.
Jen ten kostel Sv.Václava zůstává,i když ti šílenci z magistrátu před něj nainstalovali umělý kluziště.
Babičky jdoucí na modlitbu,aby přibalili brusle,berle a případně závěť...
Slunce už rozehřálo poslední zbytky sněhu,který neobvykle dlouho milosrdně kryl tu špínu odpadů,zbytků,vajglů a zmrzlých zvratků z krabičáků z blízkýho konzumního chrámu pojmenovaném Francouzsky ''Křižovatka''!Ach jak ironické. Na parodii na Anděl,který jsem si pamatoval coby Moskevskou s Bufetem Na Knížcí a párkem v rohlíku za 5 kč,jsem potkal Ploužíka.''Hele,vole zakalíme,máš love?'' Zněla jeho obligátní otázka.''Hmm,soráč brácho,znáš to,sám mám málo''Dal jsem mu jednu startku a s výmluvou,že jdu za prací jsem zamíříl ulicí směrem k řece.
Den nic slibnýho nevěstil.Kocovinka nepřestávala,slunce někdo přikryl děravou duchnou.Věštba žádná,ani Zákopčaník,ani NASA nic určitýho netušily.
Petráku,Petráku,co takhle přeci se někde ohlídnout po nějakým fleku!Ploužík dál obcházel pracující kolečka ve stroji světa,někdo pustil kačku,jinej nadávku mezi zuby.Hmm,taky způsob života,jenže to já nechci a tak jsem naskočil do první tramvaje a vyrazil nazdařbůh městem po různých adresách,co mi kdo doporučil,nebo¨jsem zahlídl při svých procházkách šíleným městem plným japonskejch mimozemšťanů,uřvanejch němců a mladejch úspěšnejch frajírků s drahejma mobilama připíchlýma k uchu. Snad už je tam budou mít brzo implantovaný.
I nás čekaj čipy. A pak už bude po srandě úplně...
Na všech úřadech jsem se tvářil mile,házel úsměvy,chválil svojí kvalifikaci,co ,kdy a kde jsem dělal,jak jsem nepostradatelný a mladý okostýmkovaný bárbíny s voskovým úsměvem číslo pět pokyvovaly hlavami,odškrtly si mě k dalším podobným zoufalcům a že se prý ozvou,životopis a výběrový řízení.Pořád znovu ta samá komedie.Všichni jsou předposraný před svými šéfy.
Jo dorazit v kvádru,před firmou zaparkovat nablejskaným fárem,to by byla jiná.Monika by se mohla potrhat smíchy a já sám za sebe,Petrák vulgo starej Pipin bych byl pro smích sám sobě.
Dnešní Arbait procházka opět s nulovým skóre,ale to je už tradice.
Rozhodl jsem se tedy zmírnit tu svojí kocku,která mi od rána seděla na chřptě a zašel do zapadlýho lokálu,kde se kouř dal krájet,nevrlej výčepák třísknul přede mne podmíráka staráče a já měl chvíli klid. Už ne žádný ožíračky.Není nálada,ani love,ani někdo na pokec.Townmen se zase někde hádá Beruškou a vůbec nemá chuť na známý.Furt stejný kecy,filosofie,literatura,drby o lidech,nadávání na nesolventnost,na politiku a byty a bordely.
Jo bordely,taky jsem v jednom kdysi byl.Drahej špás,platila to Laura,holky na baru měly východní přízvuky,sex za litr,hmm to raději ožrat za tři kila nějakou patnáctku a za kilo pade sebe,abych to s ní zmáknul a pohoda jazz.
Laura to pak se mnou zapíchla,ale zase samota. Jsem však už zvyklej.Láska je jen pro puberťáky a naivky. Sice kalim co to dá v tomhle fantasmagorickým městě,ale z lásky jsem vystřízlivěl.
Ve skrytu duše doufám,že ne definitivně...
Nehledám,jen čekám.Jde asi jen o nějaký mezidobí.
Celej život je čekání a tak jsem se i dočkal tramvaje a vyrazil směr tu žižkovskou čtvrť plnou pajzlů,heren,bazarů a zastaváren,kde se dnem i noci provozují podivný kšefty se kterejch můžež přinejlepším vyváznout s pár jizvama,či s pár lety mřížemi filtrovanýho vzduchu.''Čau Petráku,kde se furt flákáš?Prej si měl zase nějaký čtení někde v UBU.'' ''Hmm,jo bylo to super'',pochlubil jsem se,abych nevypadal jako blbec,i když jsem si tím nebyl jistej při pohledu do výlohy knihkupectví a předstíral jsem raději zájem o životopis K.H. Franka.''Zastav se taky někdy,bylým furt v Karlíně'',usmíval se na mě můj bratranec Vláďa.''Jasně,teď něják marodím,sháním práci,sem tam hospoda a ženský,no znáš to.''Pokrčil jsem rameny a dál studoval výlohu knihkupectví.Trochu mě přepadla nostalgie,že už nedělám u knih.
Bylo to však jen moje klopýtnutí,moje zahnutí na nesprávnou kolej,jako už tolikrát.''Příjdu ale určitě na čaj dobrej sypanej,pozdravuj Janičku,Studuje ještě?''''Ale je to v pohodě,žijem jak se dá,mám doma nový zvířátka,činčily.''''Tak jo,zavolám,nebo napíšu!'' Hulákal jsem za Vláďou,kterého spolkla čtyřiadvacítka.
To,tak! Vľáďu ještě můžu,mám ho i rád,známe se od dětství,společný prázdniny u babičky na Moravě v horách v malým okresním městečku,zahrada,pes Dan,rodina,šťastný to časy,zasnil jsem se.Je už to tak dávno,že místo obrazů se vynořují jen vůně. Zrající jablka,tlející pálící se listí,buřty a olejnatý pach dřevěných pražců,neboť hned za zahradou bylo nádraží.Ach jak jsem to vše miloval.Koupání v horský říčce,jízdy s Vláďou na dětských kolech Made in SSSR okolo ruských kasáren,v zimě běžky se strýcem Reném a Slivovica.
Puberta,první holky a orální pokusy s Vláďou,první cíga zn. Start za dřevěnou boudou na zahrádce.
A babička Stázka se svým nepřekonatelným smyslem pro černej humor,kterej snad celá naše rodina z moravský strany podědila.
To právě má oficiální žena Monika nikdy nepochopila,toho ale bylo víc...
Kráčel jsem dál děsivým Žižkovem,tma ještě nebyla,černo na ulicích už začínalo.
''Héj móore máš télefon,koupit,gadžo,fákt Nokiu.''''Sory brácho nic a modlil jsem se,aby mi nikdo právě teď nezavolal.''Tak alespoň lóve brácha! Vylovil jsem z kapsy pracně mezi papírovkama asi 8 káčé,přidal startku navrh a dál kráčel žižkovskou rozdělovací třídou směr Bulhar.
Taky jsem si zapálil,aby šla cesta rycleji,energicky,beze strachu.
Jak tak člověk chodí různými zákoutími mološího města,fasády domů,pohledy do vysokých průčelí vyvolávají vzpomínky.
S jednou malou Hipískou tudy často chodívali zčazený z jednoho motorkářskýho klubu,kde se tvářili kožení fousáči drsně,ale na pokec a kouř pozvali,když jsme tam seděli asi popátý ještě s Townmenem.Hipíska jej hodně milovala,cvílema to bylo divoký,jak má být,chvílema něžněj sex,kdesi v křoví v různých zapomenutých místech města.
0Ale to už je dávno.
Se všema těma vzpomínkama došel až na Florenc,kde na fasadách domů byly stále znát vodorovný linie tisícíletý vody.
Měl tenkrát kvůli tomu volno z práce,stál na Palackým mostě a fascinovaně sledoval tlustý klády,ledničky,pivní sudy,lodě utržený z přístavišť rybářů a i celé plovoucí chatky.
Zážitek na celej život,toho už se nedožije a jednou,snad,to bude vyprávět svým dětem, jako babička Stázka historky z Protektorátu.
Jsem holt účastníkem velkejch dějin.Revoluce,povodně,války na Balkáně,padající budovy WTC v N.Y.,vstup do EU a jiný nepodstatný události.Čas ukáže.
Docházel jsem na náměstí,kdysi přezdívané náměstí narkotiky,kde jsem pamatoval ploužící se postavičky s neustálým dotazem''Chceš něco?'' a Petrák odpovídal,co a za kolik.
Sem tam pokoupil malé hnědé kostičky,které měly při kouření nasládlou vůni a i nálada byla taková,či zelené veselé pytlíčky dvougramovky moravských výpěstků.
Lidí bylo hodně,čas se zamýchal natolik,že nebyl potřeba,jo zlatý devadesátý léta.
Pak to šlo do háje,jako všechno s tímhle městem,světem,vesmírem,láskou i sebou samým.
Nechal toto dnes již plně desinfikovaný území plný polišů a nažranejch amíků a vnořil se do spleti uliček směrem ke kostelu,co míval své věže po spoustu let obalené železným brněním z rezivějících trubek.
Vedle něj úzká ulička,stánky,stánky a velký náměstí,kde řečnil jeden prezident a mistři malýho černýho kulatýho kotouče. To bylo slávy tenkrát.
P0rodíral se mezi turisty,nakoukl do pár krámků z cetkma a zamířil k bývalýmu obchodnímu domu Máj.Dnes jej znají ti mladší pod jiným jménem.Avšak ta krabice stojící kousek od revolučních míst se zas tak moc nezměnila.
Tohle místo jej odjakživa deprimovalo.Nesnášel puch připálenýho tuku langošů na kterým ruský a turecký prodavači smažili a smažili furt dokola.Chutnalo to jako vytažený z ropnýho vrtu.Jednou hodil z toho všeho šavli do kytek na stanicí metra,tam co je ta parodie na fontánu složená se dvou vzájemně se bortících plexiskel.
Taky ti poslední vyděděnci,který se ztratili v městský džungli,pravidla silnějšího byly jediný,co je drželo při životě.V očích prázdno,tunel do pekel odkud už není návratu.Ano i on pil,někdy dost šíleně,ale tohle ne,tam se nechtěl nikdy propadnout.Znal i jiný sorty lidí ztracených ve víru svý bezmoci,prázdnoty,ale s těma se ještě dalo sem tam komunikovat,napít,postěžovat si na zkurvenej život,ale tohle,to už byly jen lidský stíny,karikatury karikatur.
Zapálil si a rázně vykročil zpět do spleti starých uliček.
Zasekl se u pár výkladů se vším možným,přešel kamenný most,kde potkal opět známý ze starších časů Keňdíka,jak pískal na flétnu a Wodňase běhajícího mezi Japončíky a Italy s plsťeným kloboukem a vybíral drobný.''Čau,jak to sype.'' Zeptal jsem se jako vždycky,když tyto umělecké socky potkávám.
Kluci se na oplátku usmáli a hráli dál.''Škoda,že nemáš bonga Petrášu''''Hmm,však víš,lidi jsou svině a na nový není.''Omluvil jsem se,hodil Woďnasovi do klóbrcu startku a šel dál.
To město je furt stejný.Jakoby někdo napsal scénář,který se opakuje,film,smyčka a jako kulisa ten šílenej Hrad nad šedivou řekou.
Chvíli jsem sledoval řeku z mostu.Skočit,neskočit,to už mi tolikrát proběhlo hlavou,ale nikdy nic.Ani na život,ani na smrt nemám odvahu,jsem to ale zmrd,chodím v kruhu či jen po zadu!
Zasmál jsem se nad svým nevydařeným veršem a vzpomněl si na různý čtení v PLECH klubu Železná.
To byla legrace,tréma,stejně tam sedávala půlka amíků a má malá roztomilá Hipíska s brýlemi.I Za to mě upřímně milovala.
A OTRAVNÍK, to už byla lepší sranda.Beruška,Townmen,bláznící básníci,pubertální kamarád Kim,který deklamoval parodie na The Dveře,až to nikdo nemoh vydržet a seznámení s Monikou.
To byl začátek průseru,který jsem nazýval láskou.
Bylo jich ostatně víc.Dnes už jsem je jen sledoval stejně jako okna Malostranských činžáků.S trochou lhostejnosti,ale zároveň i nostalgie.Co se asi může za těmi okny odehrávat,stejně by mě zajímalo jak se odehrávají osudy žen,který zanechaly ve mě jizvy,jedna i na spodní straně pravýho zápěstí.Vana byla tenkrát červená krví a v sobě červený víno.Jen ta Internacionála nehrála,aby to bylo stoprocentně stylový.
Dolehla na mě žízeň,pivko by udělalo hezkou tečku za mojí procházkou.
Prošel jsem tedy Karmelitskou,našel svojí hospůdku U Černýho Orla,tlustá servírka mi asi po deseti minutách třískla o stůl podmírákem,jak je v tomto kraji zvykem,vytáhl jsem na stůl posledních pár startek a jal se podvečerně rozjímat.Sám,v klidu poloprázdnýho lokálu.Jen u vedlejšího stolu seděl děda,cpal se tlačenkou a u okna vrkal páreček studentů ve značkovejch hadrech.Pili jen tequilu. Já svůj podmíráček,pak ještě jeden a čekal až ulici za oknem lokálu pohltí ulici milosrdně krutá oranžová tma.
Nikdo mi dnes nezavolal,potkal jsem pár lidí,vzpomínky se taky činily,a na záda dýchal další den.
Hlavně žádný čtení,slova,doprošování u těch robotickecj bárbín z personálních oddělení,jen klid a spánek.Alespoň na chvíli.Zítra to bude zase neúprosně pokračovat. To je asi ten koloběh života,že?
Jenže další dny nebyly lepší,ale ani horší.Město si vybíralo svojí paranoidní daň úspěchu a touhy,všichni se tvářili jako,že se nic neděje,tak jsem se raději zavřel doma a poslouchal Mejlu. Nikdo nevolal,nikdo po mě nic nechtěl a já po nikom a bylo to celkem fajn.Myslel jsem na město na severu týhle země svázaný elektrickými hady s chemičkou a hradem na útesu.
Tam jsem žil s Janou v jedný malý garsonce v sedmým patře paneláku.
''Tak už skoč z toho okna a nech mě kurva na pokoji!'' Řekla mi jednoho temnýho večera,když jsem totálně zhoubičkovanej stál na úzkým parapetu okna a díval se těch sedm pater dolů na šedej chodník.''Proč bych měl skákat,mě se tady líbí...'' V hubě cigáro,za zády smrt a touhu a nad hlavou hvězdnatý nebe.
To byly dny.
Večer do Kulťasu na pár piv,sem tam džojntík a pak trolejbusem domů,do tý malý zakouřený garsonky s kobercem politým litry vína.
Taky jsem jednou vyhrál sázku.Tonda,místní hulič a básník říkal,že to neudělám,že nevytáhnu péro před celou hospodou.
''Hovno,vole,to dokáže každej'',a už byl ocas venku. Od Jardy výčepáka jsem sklidil úspěch ve formě pěti fernetů zdarma, od Jany bohulibý úsměv a potlesk zbytku hospody.
To severní město mělo svý kouzlo,noci s Janou byly divoký,byl jsem o něco mladší než teď,zkrátka byla sranda.
Byla ale i jiná města.A jiný historie.
Dnes se jen znuděně procházím hlavním městem tohoto státu,prohlížím si ženský a sám sebe ve výkladech,pokuřuju,sem tam nějaký to pivko s Townmenem,Beruškou či náhodnejma známejma a jinak nic.
Kdysi jsem se rád díval z okna přízemního baráku do dvora,kterej jsem pak o nějákej ten rok později vyděl zatopenej vodou z leteckýho snímku při povodních.
Malej pokojík,v květináči pár kytek se zelenými pětilístky a den co den do práce mezi lidi bez paměti,do smradu moči a levnýho tabáku.
Malý náměstí a okolo toho všeho barokní hradby a ve vzduchu visela tíživá minulost lidí se žlutou hvězdou Davidovou na prsou.
Občas jsem měl z toho depku.jakby taky ne,bylo to všude,dralo se to pod kůži,jen jen se dotknout tisíců osudů končících cyklónem B.
Raději nemyslet.
Zajít na pivko k ''Hojtašům'',dát večer špeka sám se sebou a ráno opět znova mezi lidi bez paměti.
''Dobrý ráno pane vychovateli!Máme se?To za války nebyl chleba jako dnes. A nebylo by na půjčení do důchodu? Stačí pade. A zahraju si s Vámi dámu nebo člověče nezlob se.''
A já se nezlobil.
Bylo v tom všechno,co tohle velký město nemá a okruh mých známých mi to nemůže poskytnout.
Zaplať pánbůh. A nebo raději ne.Stejně žiju na dluh a jak se dá.
S Renkou to ale bylo jiný.Skoro rok a půl v jednom pokoji s výhledem na železniční trať a grafittti na zdi Sociálního úřadu.
Renka byla první žena,první láska.Bylo to fajn.Divoký a mě bylo sedmnáct. Co víc si od života přát.Večery při svíčkách,divokej sex a červený víno.To město ve kterým se to vše odehrávalo mělo renesanční radnici,pivovar,dvě střední školy,dvě nádraží a ve znaku husitskej kalich.
Renka měla ráda sex a umělohmotnýho Majkla.
Poprvý jsme spolu spali na místním hřbitově.''Líbilo se ti to miláčku?''''To víš,že jo.'' a pak jsme tiše oddechovali mezi secesními náhrobky a sledovali ptáky křižující nebe.
A tak jsem žili.
Taky byly hádky.Bylo to vostrý jako břitva,jizvy na duši se rychle hojily,dnes už to tak nejde.Ha,ha,ha.
Krutej cynickej smích se ozývá do ticha věčnosti.Byla to ale láska. Ta první a na tu se nezapomíná.
Ve srovnání s Monikou to byl život.
Te0ď?
Jen ubohá kopie.
Townmen říká,že jsme zestárli,obrousili si hrany touhy a očekávání,ale je nám to hovno platný.
I když člověk prožil pár měsíců za zdmi blázinců.
Různejch a z různejch důvodů.V takových místech se žije pouze z minulosti.A to je i můj způsob nažívání a přežívání.
I když skupinový terapie jsou docela zábavný,Freud by se posral blahem a Nešpor jakbysmet.
Mluvit,mluvit,mluvit.Slova,slova,slova.Sartre se usmívá u piva a nikdo se nedívá.
Beruška má stejnou zkušenost.
A pracovní terapie?Pohlazení po duši,poslouchat osudy lidí,zametat v klidu chodník před pakárnou a sledovat projíždějící auta různých značek.
Nebo havrani na větvích v blázineckým parku.Podzim ohryzává duši,tak už okoralou a pak z toho vyleze nějaká báseň,kterou pak člověk čte do světel kavárny a očí lidí.
Někdy fajn,jindy na blití.
Nedávno jsem opět potkal Ploužíka.Měl na hlavě podivnou popelářskou čepici,usmíval se,jakoby věděl o životě a co dělá a v ruce flašku.
Pokýval jsem hlavou,řekl ''tý vole'', a šel raději dál do útrob paranoidního města.
To jsou takový momentky.Nesmyslný,ale právě proto utkvěj v hlavě až kdesi za mozkem.Ajajaj!
Na zdi pokoje mám nalepenýho Andyho Warhola.Tváří se jak smrt po přechodu,je celej rudej a to mě uklidňuje. I jiný obrázky.
Jsem sběratelem obrázků.
A vo tom se snažím psát.To je taky asi jediný,co pořádně umim.Snad ještě usmívat se,když na to příjde,vyznat ženě lásku,ožrat si držku a rejpat se ve svý minulosti.
Hmm,nic moc.
Byly ale i práce,který mě fakt bavily.
Seděl jsem v jednom knihkupectví na rozhraní Vršovic a Nuslí,četl si,poslouchal bigbít a sem tam něco někomu prodal.
To byly časy.Pak ale přišla zlá doba a já pak týden žil někde na kraji světa v lesích s podivnými lidmi.
Taky zkušenost,i když draze vykoupená.
Setkání s podivnými lidmi na podivných místech na druhým konci světa.
Pak návrat do útrob města.Už toho mám dost.
Nechci a nebudu se nikomu omlouvat za svůj život,stejně je to zbytečný.
Byly dobrý časy,horší i ty,který stály úplně za hovno.
Někdy jedno s druhým nenápadně splynulo,jindy to bylo jasně oddělený.
Zbývá snad jen odjet někam pryč,kde mě nikdo nezná a zkusit začít znova. Na jiným místě,jinak.To už jsem tolikrát zkoušel a vždy to dopadlo stejně mizerně.
Už není žádnýho východiska.
Tak si cintám pentli po hospodách a marně hledám úniku.
Bez práce,bez sebevědomí,bez lásky,bez budoucnosti.
Kurva drát Petráku,Petráku,co s tím životem? Něják to utíká mezi prsty.
Zbývaj snad fakt jen ty procházky.
Jenže i ty procházky můžou být nebezpečný.Teď už je mi to jasný.
Jednoho dne jsem si řekl,že si zajdu na koncert Plastickejch Lidí.Byl jsem vlastně pozvanej od Kačenky a její kámošky Lolitky,která se mi moc líbila už na tom šíleným čtení mý ještě šílenejší poezie.
Tak jsme tedy jednoho pátečního večera vyrazili.
Měl jsem předtím čas,tak jsem prošel městem,jeho šílenejma ulicema plnejma turistů,bláznů,zlodějů i úspěšnejch a uspěchanejch manažerů.
Před archou jsem potkal Lolitku.Byla moc ráda,že jsem přišel,usmívali jsme se na sebe a tak dál.
Za chvíli dorazila i Kačenka.Chvíli jsme ještě hodili řeč a pak sešli po širokým schodišti do útrob divadla.
''Petráku,vem nám pivo'',řekli holky,já si dal taky a za chvíli začal koncert.Nejdříve to rozjel na klavír Filip T.,pak nastoupili Plastičtí Lidi. ''Otče,proč jsi mě opustil,ne jak já chci,ale jak ty chceš...'' a jeli na plný pecky. Zpívali i něco o tom,že žijeme v Praze a byl to fajn večer.
Lolitku napadlo,že by jsme ještě mohli zajít někam na pivko. Šli jsme k Pěti psům,kde točil pivko Stano-Pes,hodili jedno do sebe,taky krátkou řeč a šli dál.
''Bylo to fakt super,někdy zase někam zajdem'' říkala Kačenka,zatímco já toužil po Lolitce a kráčeli jsme ulicemi mezi vysokými prvorepublikovými činžáky.
Došli jsme až k Rozdělovací třídě týhle čtvrti a zapadli to nonstopáče.
Pilo se,mluvilo o muzice a pak mi zavolala Ďáblice.
''Čau Petráku,dlouho jsme se neviděli,copak děláš?''''Ále,byl jsem na koncertě,mám tu dvě fajn ženský,no pohoda.''''Kde sedíš?'' ''Na Šaškově v nonstopáči'' A pak jsem típl mobila.
Kurva drát,proč se nechat otravovat od týhle šílený ženský,která vlastní vysokoškolskej titul a vypitej bláznivej mozek.Věděl jsem,že je nebezpečná,ale jak moc, to se prokázalo až v následujících dnech.
Ďáblice prijéchala tágem a vezla mě směr Smích-off.
Hlava byla natolik veselá z dobrý muziky a utlumená alkoholem,že jsem neuváženě vkročil do jejího bídnýho bytu na náměstí pojmenovaným po jednom spisovateli.
V tom bytě jsem kdysi pobýval dost často.Zatuchlý vzduch,nesplachující hajzl a sem tam se vyskytl nějákej hajzl,coby její povedenej podnájemník,který ji jen využíval.
Bývalo mi jí líto,teď po tom co se odehrálo následující noci a pak pár dní,už ne.
Ďáblice by mě akorát uplně ponořila do propasti přes její okraj stále neopatrně nahlížím.
Tentokrát jsem se však naklonil až moc a snad Bůh držel mě v tu chvíli za nohy,abych do ní nesletěl po hlavě.
A hlava to nejvíc odnesla.
Ano byly časy kdy jsem já Petrák,podivná to potácející se figurka,směšný to blázen stále narážející hlavou do zdi,Ďáblici miloval.
Dodnes nevím,byla-li to láska,či lítost nad jejím osudem,nebo úplně něco jinýho.
Dnes se to však proměnilo v odpor a snad i jistý mírný druh nenávisti.
Asi jde o prvního člověka u kterýho se mi to stalo.
S Ďáblicí jsme kdysi čekali dítě.Alespoň mi to tvrdila.Byla pak na potratu v jedný šílený klinice na nábřeží pod Vysokým hradem.
''Miluju tě''říkala,''Hmm,já tebe taky'' a na její pokoj se snášel prach jejího života,který už vlastně dávno proběhl.
Tento večer však proběhl dost divoce.Na mě až příliš.
Jsem sice cvok,ale na život na dně opravdu memám dost energie a některých druhů svinstev nejsem naštěstí schopnej. Ďáblice o mě prohlásila,že jsem srab.
Tak jsme tedy seděli v jejím smradlavým a bezútěšným bytě,kde nehrála ani muzika,ani ta zatracená bedna neběžela,ona se usmívala a snažila se,já to vše bral jen jako příležitost k napití a zapití koncertu,nic víc,nic míň a to se mi pak vymstilo.
''Jo ve Francii na Sorboně,to bylo fajn''.''No,mě bylo nejlíp na severu Čech s Renkou.'' A tak podobně jsme si povídali,já si pak na chvíli zdřímnul,protože už mi to hlava nebrala a vzbudil mě kopanec kanadou do xichtu.''To seš ty, ty hajzle!'' a pak ještě několikrát.
nějaký tři týpci,kteří vypadali,jakoby právě zdrhli s Valdic,mě kopali do hlavy až krev stříkala,pak pobrali co mohli,jeden z nich chtěl po mě hodit starou přenosnou televizi a mlátili i Ďáblici a nakonec jsme se ocitli v tom zatuchlým bytě bez prachů,bez mobilů a s rozbitou držkou.
No,Petráku,Petráku,že jsi se na to nevysral.
Pak už dlouho nic,jen temno.Zkrátka jak se říká,okno zvící výkladní skříně Carrefouru.
A jednoho dne jsem se probudil v cizím pokoji v cizím městě.
Ani jsem nevěděl jak.Nemohl jsem se bránit,nemohl jsem vůbec nic.
Cizí město někde v Jižních Čechách s pseudogotickou radniční věží,obdélníkovým náměstím a rozlehlým sídlištěm,kde jsem byl zavřenej v pátym patře paneláku.
No,kurva,to jsem to zase dopadl.
Celý čtyři dny jsem se otravoval v tom šíleným městě a ještě šílenějším bytě,s šílenou ženskou. Už dost,takhle to dál nejde,tak se přeci nedá žít,říkal jsem si a tupě zíral z okna.
Ďáblice mě vytáhla do místní hospody,který všichni říkali ''Prdel'' a já byl tím pádem dvojnásobně v prdeli.
Pil jsem pivo a její monology pluly kamsi mimo mě.Jediný o co šlo,bylo vypadnout pryč.Pryč od tohoto všeho.Jedno kam,ale hlavně pryč.
Připadal jsem si jak ve špatným filmu.Jo,nebylo to poprvý,ale tentokrát to bylo fakt moc.
Když jsme se večer potáceli sídlištěm a Ďáblice obcházela vchody a zvonila marně na svý bývalý známý,aby jí založili,tak jsem jen řekl.''Jdi do háje!'' a rychle zmizel mezi paneláky.
Proběhl jsem podlouhlý náměstí a po silnici jsem se vydal směr hlavní město do temný jarní chladný noci.
Konečně klid,řekl jsem si,když poslední světla města zmizela za obzorem a mával do světel reflektorů projíždějících aut.
Samozřejmě nikdo nezastavil,byla noc,nad temnými vrcholky stromů se leskly jako malá zrcadla hvězdy,ty tajemný průzory ''jinam'' a já věděl,že tato noc bude dlouhá.
Šel jsem lesy,okolo rybníků,ztichlých vesnic i zapomenutých samot.Šel jsem a myslel jsem na podobný cesty nocí. Bylo to už dávno,kdy jsem šel hlubokými lesy okolo betonových bunkrů z války až na samotu v malý vesničce na hranicích,která měla snad jen osm stálých obyvatel.
Tam jsem pak žil v domě snad od poslední války neobydleným a stavěl dřevěný ploty okolo malých stromků.
To je,ale jiný příběh...
Tato noc byla chladná a nebylo to jen počasím.
Hlavou mi běžely všechny události a činy posledních měsíců a já věděl,že se to vše zase neukočírovatelně řítilo do prdele.Ostatně jako tolikrát.
Šel jsem po cestě a předemnou tma.Ohlídl jsem se a za mnou též. A o tom je i můj dosavadní život.Posledních pět,šest let určitě. Ztracenej čas?Nebo to má všechno nějákej smysl,kterej mi uniká?
Neznámý odpovědi a tak jsem šel dál.
Čas plynul,venku se tiše připlížilo jaro.
Měl jsem zase svý osamělý ulitní období.
Občas je se dobrý zavřít se do vlastní ulity,nevědět o sobě dát nikomu ani svým vlastním náladám.
A jednoho dne pak zvolili novýho papeže Benedikta XVI.
Napadla mě taky nová forma umění,tedy spíš instalací.Ale to je na delší příběh.
Byly to spíš takový hry.Se slovy,s věcmi.
No Petráku,Petráku alespoň si najdeš smysl života v takovým potrhlým úletování,než v bohapustým kalení.
Jaro je na tom fajn a já taky.Dny jsou opět plný slunce a v tý záři světla a zeleni pučícího listí jsem si uvědomil,že mi sice nikdo nepůjčí,ale že po mým šíleným tripu s Ďáblicí se ve mě cosi tiše zlomilo,přeměnilo poznenáhlu jako zima v jaro.
Napadají mě různý úlety,čistě jen tak pro vlastní zábavu.
Samozřejmě zajít s Townmenem na nějaký to pifko a hodit řeč je nutný.
Seděli jsme v žižkovský putice,na velkým plátnu nad vchodem do lokálu dávali nějákej fotbal a pili pouze beer.
No wudke!''Hele Petráku už něják stárnem,nekalí to jak dřív,taky ty játra už nevydržej a nebudem si furt dělat vostudu.''Řekl Townmen a vážně pokyvoval hlavou.''Hmm.'' Odpověděl jsem a vše co bylo řečeno,byla vlastně pravda.Mluvili jsme o Berušce,vo jinejch lidech,který se účastní našich životů,vo beznadějných vyhlídkách na nějakou pohodovou dobře placenou práci,kde na člověka něřvou idioti v kvádrech a nevojebávaj s tebou na každým rohu.
''No,jo to se těžko shání.''A Petrák si uvědomil,že co mohl si podělal svým způsobem žití.
Spíše živoření.
Myslel si,že je bohém a přitom byl jen Ubohém,jak kdosi kdesi řekl.
Opět jsem si po období ulitním a ulýtlým koupil mobilní přístroj,již dvanáctý výroční.Ha,ha,ha.
Příběhy mých telefonů jsou taky dost bezradný.Ztracený,ukradený,propadlý ve smyčkách upletených z výparů wudke,beeru,syntetických látek hnaných pod tlakem do krve i zelených ušlechtilých travin hnaných pod tlakem do plic.
Nic proti tomu všemu,ale všeho s mírou,jak říkával kamarád stejného jména v jistých lázních na Vysočině.Nemohlo se tam chlastat,ale tříměsíční pobyt byl placen státem.
Alespoň něco.
Venku tedy zuřilo jaro,dny se daly přežít a v noci se ubohýmu Petrákovi zdávaly sny o válce.
Možná to bylo tím výročím,možná to byl jen odraz jeho vnitřního boje.
A že fronta byla opravdu krutá,jeho duše bojovala jako u Stalingradu.Inner mein Kampf.
Ja,ja,pokýval by hlavou Townmen a objednalo by se pivko.
Když už měl Petrák novej mobil,zavolal svý oficiální ženě Monice.Už dávno se zbavil iluzí o lásce k ní,začínal ji mít rád jiným způsobem.Spíše jako sestru.hlavně proto,že už spolu dost dlouho nespali.Leč bylo mu s ní fajn.Vyprávěli si o muzice,jediným tématu co je vlastně spojuje.A pak ještě prohlížení starých fotek.Monika ukazovala svojí sestru,mámu a celou famílii a Petrák si uvědomil,že je vlastně trojnásobnej strýc. A dvě se svých neteří nikdy neviděl.Ani jej to něják nesralo.Vždyť otázka rozvodu už skoro rok visela ve vzduchu. Monika byla ten víkend i roztomilá,došlo i na polibky,ale tím to skončilo.''Jsem asi lesba.''Řekla mu s úsměvem.''Hmm.'' Poznamenal již tradičně Petrák a tak zbytek dne plynul ve sledování klipů na videu a popíjení vínka.
Večer mu Monika sjela hlavu strojkem,byl tedy opět plešatej.Bejvalá mánička.Ale čas jde a občas je potřeba zkracovat.
Večer dorazil Townmen,dali něco ušlechtilých travin,Monika ne,ale vše už bylo jiný než šílený kalby před pár lety,či měsíci.
Něco se někam posunulo.
Petrák věděl,že přišel ten čas zlomu,ten breakpoint kterýmu předcházely všechny jeho divočiny posledních desíti let.
''Že bych už byl vybouřenej?''ˇŘekl si sám pro sebe jednoho rána.
Asi k tomu konečně došlo.Ne pít,jen tak popíjet,ne vše urvat za každou cenu,ale jen tak si po kouskách brát,ne jít do vztahu po hlavě a brutálně,ale lásku hledat po střípcích.
A proto si jednoho dne podal inzerát esemeskou.Jen tak,uvidí se.
A mezi tím vším se kolem Petráka valily světový dějiny.Jeden papež umřel,druhý byl po pár dnech zvolen, Standa se usmíval na lid a furt se mu nechtělo od koryta, dál se válčilo v Iráku,teroristi se činili a Amerika si hrála na Boha.
Petrák tedy to vše sledoval s cynickým úsměvem.Hlavně večerní televizní zprávy a politický debaty.
Raději tedy večer poslouchal bigbít a hácéčko.Oblíbil si nový rádio,kde hrály věci z devadesátejch let.A hlavně každej večer celý alba.Většinou živáky.Dveře,Perla Jema,Trabantíky i třeba starý The Kuře.
Měl rád i rádio starejch klasickejch věcí vod Párplů a Flojdíků.To ostatně nejvíc poslouchal,když bydlel na kraji okraje města v panelákový garsonce s výhledem na kopec.bylo ale první rádio.Punk a český věci,sem tam regéčko,úlety elektronický.
Vůbec měl Petrák rád rádia. Za dlouhých nocí samoty sedával či lehával u rádií různého stáří a různého vlnového rozsahu a surfoval po vlnách éterem.
Arabská muzika se mísila s maďarskými zprávami,do toho po další chvíli zazněl německý popík z Ein Kesslu a vzápětí opera.
Cestovat po vlnách rádií je veliký dobrodružství.
Slyšíš útržky světa.Míchají se kultury,na stejný vlně zní jinak nenávistní odpůrci.Arabská a židovská muzika se prolíná s projevem americkýcho prezidenta.
Otočíš knoflíkem a slyšíš jen prapodivné šumy a vrnění z neznámého světa zbloudilých vln...
Zkrátka pohoda.
Kdysi,když byl Petrák klukem,který si hrál na vojáky a lítal s kamarády dětství po lesích bojující za amíky a ničící Viet-kong, seděl jednoho večera se svým nejlepším kamarádem,velitelem jednotky U.S. Army,který se později stal malířem a řezbářem na půdě starobylé chaty s dřevěným krovem starým snad třista let a poslouchal a serfoval po vlnách prvorepublikovýho rádia,kde se dala chytit i třeba čínská stanice,či jihoamerická.
Na dnešních přístrojích mimo efem člověk nechytne nic zajímavýho.
Nový přístroje nám utajují bohatost vln.Zavládla totalita vlnových frekvencí!
A proto miluji stará svobodná rádia.
Petrák si tedy raději zapálil cigáro.Myslet na radiový vlny je někdy jednoduší než myslet na lidi.
Každopádně to uklidňuje.
A nebo překvapuje.
Stejně tak bylo překvapivý i setkání Borůvkou.
Neviděl ji nejmíň rok a dva roky byl pohlcen láskou,která byla šílená,která dovedla sáhnout až za dno duše,hladila i rvala srdce z těla,byla něžná i nesnesitelná,zkrátka to byl nářez.
S Borůvkou cestoval Petrák po šílených silnicích,spal v lesích,miloval se nahý v poli žita v dešti,zatímco na nebi se klenul most duhy, spal pod stoly hospod i pod hvězdami a bylo to silný.
Teď s ní seděl u stolu s fialovým ubrusem,ona mu vyprávěla o lásce,která mohla být silná jako ta jeho,ale ona byla myslí kdesi v Brně.
A já ve vzpomínkách.
''Petráku,vypadáš něják konstruktivně,to mám radost.'' ''No,snažím se,už to není jak dřív,je to lepší a i ty jsi nějaká krásnější.''''To je tím,že jsem zamilovaná.''Upil jsem pivo,abych zaplašil vzpomínku.''No láska zkrášluje.Vevnitř i navenek. To je jasný.'' A usmáli jsme se na sebe.
Večer plynul,ubrus byl furt stejně melancholicky fialovej a mluvilo se o novinkách,jak už to tak bývá,když se lidi dlouho neviděj.
Ale ani já neviděl. Neviděl jsem svoji Borůvku,svý sluníčko.
Má Borůvka byla pořád krásná,byla ale jiná.
Já taky,ale v ten okamžik to bilo do očí.
Leč je to už za mnou.
Setkání po letech.já plný melancholie,Borůvka plná lásky.Jaký to paradox.A nebo to tak má být?
Zřejmě ano.
Světy našich duší se nachvíli prolnuly a pak šly každý svojí cestou.
Jako už mnohokrát s mnohými ženami.
V současný době zbývají Petrákovi jen monology se svými různými Já a onanie. Slabá to náhražka lásky,ale každý mezidobí se musí provizorně přežít.
A přitom se střípků ostatních skládáš sám sebe.Dál a dál již odjakživa.
Takový je Bůh i když je člověk občas rozkolísaný.
Já jsem často stagnoval a proto to tak bylo.
Kruh rostl a rostl a Petráka napadaly prapodivný věci.Vzpomínal na Společenství lidí kolem Kampy.
Kampový lidčky se rozprchli už dávno-Bylo to však magický a silný.Petrákův život ovšem se ubíral ke všednosti a plochosti duše a i vinou jiných lidí se společenství rozpadla.
Nezrozené povídky
Povídka o slečně z personální agentury
O svolávání nebezpečí na svojí osobu
o strachu
o něze tušený kdesi za
rohem
Povídka o vlnách
o spolku vietnamsko-ukrajinského přátelství
a ustanovení všech svátků
o poslední cigaretě
Povídka o ambivalentním vztahu
k oknům
bytu
paneláků
starých hradů...
Povídka o krátkosti
i nesnesitelný délce denních životů
o starým rezavým plotě
zarostlým šeříky
Povídka o blbosti všech výročí
za jakéhokoliv režimu
Povídka o nedokonalosti sebe sama
s vědomím své velikosti
po které tolik toužíme
ale za tohoto života
ji
nedokážeme dosáhnout
Povídka o Bohu
A tak Petrákovi běžely,či spíše poklidně kráčely dny..Občas obrátil starou plechovku s vajglama, kterou používal jako popelník.Došlo to tak daleko,že začal být sám sebou.
Svojí láskou.
A slunce se rozvalovalo po městkejch střechách.
Pomalu se blížil květen,opět byl máj,ten zprofanovaný měsíc lásky a konce války.
Petrák chodil jarním městem,vše v poklidu pozoroval z oken tramvají či hospod za debat S Towmmenem.Občas taky nějaký to čtení,pokusy tvářit se mile na holky z personálních oddělení různejch firem,na babu na pracáku,na známý na ulici,na matku,sám na sebe,na ženský.
Jo jaro,to je fakt náročný.
A opět potkal zajímavou ženskou.Byla krásná,spíš dětská a její úsměv dal za všechny krásy světa.
Poprvý ji spatřil v jednom žižkovským kině.
Na chvíli se ztratil v jejich očích a pak plul opět dál všedností.
Proplouval světem,jen tak.Čas šel dál.
Jaro otevřela modrá obloha a bylo to všechno fajne.
Pak stačí zajít na konec světa,na nějakou tu periferii,kde si člověk připadá jako blázen.Ale kde jsou hranice normality,že?
Ta žena byla z jinýho světa. Ze světa bezstarostnýho mládí.Užívat života a jinak nic.Kalit až do rána.No pohoda.
Petrák byl sám takový ještě před pár lety. Najednou se usadil,maká jak blázen a po hospodách mluví o práci.
Asi zestárnul,asi jsou ty free hipí léta definitivně pryč. Stačí se jen rozhlídnout kolem sebe.Kampový lidičky se rozprchli,dodělali vejšky, makaj,maj auto a kvartýr a málo choděj na pivo.
12.6.2005 Smíchov
