NAUCHODAYTO
RUB A LÍC
Bůh stvořil člověka jako dobrosrdečného a družného tvora, který žil ve skupinách, kmenech a rodinách. Lidé tak byli neustále v přímém kontaktu, což mělo blahý vliv na jejich dobré duševní zdraví. Snadno se dorozumívali slovy a doteky,vnímali řeč těla,výraz tváře a pohled očí.Podáním ruky a propojením svých srdcí když se objímali, si předávali tu prastarou, nádhernou energii – člověčí láskyplnost. Díky této bezprostřední komunikaci si báječně rozuměli a nebylo mezi nimi sváru. Skupiny,kmeny a rodiny se navzájem potkávaly a předávaly si osobně své zážitky,poznatky,moudrosti,rady jak léčit své nemoce i emoce.
Ďábla taková pohodička silně žrala. Byl tady přece od toho,aby nebyl Ráj na Zemi. A tak dumal,koumal a mudroval,jak to té lidské rase trochu zkomplikovat. Věděl, že musí mezi človíčky vrazit nějaký klín,který by je rozdělil. A tak vymyslel umělou Bublinu,která hrála všemi duhovými barvami a promítal se v ní iluzorní,neskutečný svět. Různými triky a úskoky se mu podařilo vpašovat Bublinu do každé rodiny.
Lidé byli zpočátku Bublinou fascinováni. Přitahovala je svým magickým kouzlem a seděli u ní den co den a nespouštěli z toho kouzelného záření oči. Rodiny se přestaly navštěvovat a dokonce někteří jedinci si pořídili svoji Bublinu,aby s ní mohli být sami.Ďáblík si mnul ruce,jak se mu dílo daří.
Ovšem všechno jednou omrzí a tak lidé postupně pochopili,že je lépe žít svůj vlastní život, než nějaky imaginární v Bublině. Začali se opět družit a scházet,až na pár jedinců zavrhli Bublinu a žili zase svůj skutečný příběh.
To by vtom byl čert,řekl si Ďábel,abych ty prostoduché tvory nějak neoblafnul!
A stáhnul se do svého pekelného ústraní,kde vymýšlel rafinovanější pastičku,než byla ta předešlá.Věděl,že musí dotlačit človíčky k samotě bez opory,bez pomoci druhých,aby se každý utopil sám,ve svém smutku. To byl jeho plán.Dalo mu to pořádně zabrat,až jednoho dne měl opět důvod si zakřičet - heuréka!!!
Našel v lese kouzelný mluvící strom z čeledi Nauchodayto a nalámal jeho větvičky na malé, asi decimetrové kousky. Dřevo pak oživil. Rozdal lidem ta mluvící dřívka a trpělivě čekal.
Člověčí nedůvěra,se po krátkém čase proměnila v absolutní nadšení! Mohli mluvit pomocí dřevíčka s kýmkoli na druhém konci domu,vesnice města a dokonce i jiné říše!
No to bylo něco! Nemuseli za nikým daleko jezdit kvůli každé maličkosti,dohadovali obchody i rodinné záležitosti přes Nauchodayto. Brzy příšli na to,že ten,s kým mluví jim nevidí do tváře a tak začali trochu i lhát,vymlouvat se,slibovat neuskutečnitelné a balamutit i své blízké a příbuzné! Jak snadné to bylo! V pohodlí svého přístřešku,ale třeba i na cestě,nebo na hřbetě koně mohli tomu druhému cokoli namalovat do vzduchu,ať už to byla pravda,či nikoli. A tak si každý sám začal vytvářet svůj soukromý svět se svým dřevíčkem a lidé se přestali stýkat.Ač to zní paradoxně – přestože mohli mluvit s kýmkoli na druhém konci světa – přestali si rozumět.Tahle finta se asi Ďáblovi dost podařila. Proč?
Protože zatím i v dnešní době můžeme vidět jedince,kteří se na ulici potulují sami se svým dřevíčkem u ucha,nebo sedí doma,Nauchodayto položené na stole a čekají,až někdo zavolá. Jsou smutní a sami. A co hůř – k vidění jsou i mláďata,která ač v partě,hrají si se svým dřevíčkem a s kamarády nekomunikují. Najmě dva blízcí lidé sedící proti sobě u stolu,kteří by si toho měli hodně co říci! Stůl je plný jídla a pití atmosféra přímo ideální ke zblížení. Místo toho každý z nich obsluhuje své dřevíčko a mluví s někým na druhém konci města. Přitom se sešli,aby navázali krásný lidský vztah. Láskyplnost se rozpouští ve vlnách,které vysílá Nauchodayto…. A Ďábel se tiše směje za rohem…
Rich.