Kudy se hnu, tam myslím na žloutenku. Snažím se jezdit
převážně autem, tam jsem v bezpečí, tady to mám všechno „osahané“, ale když
musím do MHD, jsem úzkostlivý a bojím se přidržet nějakého držadla, abych ji
nechytil. Jak přijedu domů, drhnu si ruce jak blázen, spořádám spousty mýdla a
čistím a čistím. Když jdu se svým mladým a hloupým bíglem ven, občas vezme něco do
huby a nechce to pustit a já se musím donutit a vzít mu to sám. V tu chvíli
si říkám, kdo to asi měl v ruce či kde všude to ten dotyčný měl. Přijdu domů a opět důkladně
drhnu a myji ruce.
Také si říkám, zda není nakažený někdo z mých přátel a
jsem k nim obezřetný, nikomu nevěřím. A teď to nejhorší, začínám být obezřetný i vůči mé přítelkyni. Již jsem došel
tak daleko, že si říkám, jestli bychom si neměli oba zajít na testy – pro jistotu.A teď vážně, z toho, co jsem tady řekl, je tak polovina
pravdy. Ale jeden nikdy neví.