Článek v časopisu PES 6/2009
Vzpomínání na Vika
Každý z nás má své oblíbené plemeno, které mu nějak přirostlo k srdci a které preferuje. Asi je to tak správně, protože by nebylo úplně normální, aby se všem lidem líbilo pouze jedno plemeno psů. Od roku 1993 se aktivně věnuji myslivosti a tak mojí srdeční záležitostí jsou čeští fousci. Jednak jsem je od svého dětství znal, neboť je držel můj strýc. Pak mi prostě fousci přišli, podle toho, co jsem se o nich v hodinách myslivosti naučil a z odborné literatury zjistil, jako vhodné plemeno i pro začínajícího myslivce a ideální do našich klimatických podmínek.
Když jsem si v roce 1993 pořídil svého prvního českého fouska psa Vikiho z Votického vrchu od pana MVDr. Pospíšila netušil jsem, jakým způsobem mě náš vztah a soužití poznamená. Již když jsme si jej vybírali, upozornil nás chovatel na „hlavový výčnělek“, který mělo námi vybrané štěně ze všech štěňat největší, a říkal, že to je „hrbolek chytrosti“. Měl pravdu. Jeho chytrost se projevovala již od útlého věku.
Od mládí byl velmi učenlivý, což se projevovalo tím, že se velmi brzy naučil čistotnosti v bytě. Velmi rychle pochopil, k čemu slouží a používá se nos a že prohnat si zajíčka je ta úplně největší psí vášeň (hned po dobrém jídle).
Bylo neobyčejně komické pozorovat jej, s jakým zájmem sleduje doma televizi. Vybavuji si, jak asi ve stáří deseti měsíců sledoval ve večerních zprávách rozhovor s tehdejším panem premiérem. Ležíc v křesle, upřeně sledoval obrazovku a nevěřícně nakláněl hlavu ze strany na stranu. Náhle uprostřed reportáže seskočil z křesla a s výrazem v očích „to se opravdu, ale opravdu nedá poslouchat“ si raději šel hrát se svým míčkem.
Při pochůzkách honitbou se pravidelně dostával k drobné zvěří, a tak nebyl absolutně žádný problém s hledáním nebo vystavováním. Když jsme přišli v roce 1994 na zkoušky vloh, uspěli jsme, ale rozhodčí, kteří nás posuzovali, mi dali jedno doporučení: „Pane, vy ani nevíte, co máte v ruce, nechte toho psa dělat a on vás myslivost naučí.“ Toho jsem se celou dobu výcviku a našeho soužití držel.
Jeho chytrost se pak projevila i na podzimních zkouškách. Prováděla se dohledávka zajíce. Šli jsme na řadu jako čtvrtí, když před tím všichni psi, co šli na tuto disciplínu před námi, vypadli. Pan rozhodčí pohodil zajíce, stejně jako předchozím psům, do poměrně vzrostlé krytiny (stařina, kopřivy, bodláčí, čumbrky no prostě „bordel“ se vším všudy), a všichni jsme napjatě čekali, zda dopadneme jako předchozí psíci. Měli jsme nacvičeno a dohledávku jsme dělali zpravidla do minuty, ale při zkouškách nikdo nikdy neví. Když již pět minut můj Vik marně prohledával terén, kde byl zajíc pohozen (a já byl již notně „orošen“), přestal sám bez jakéhokoli povelu stařinu prohledávat a přišel přímo až k rozhodčímu, který zajíce odhazoval. Od shora dolů si jej projel a intenzivně očichal a pak se přesně po jeho stopě vydal zpět do určeného prostoru. Došel na konec jeho stopy, na místo odkud pan rozhodčí odhazoval zajíce a během následujících dvaceti vteřin zajíce dohledal a správně předal. Bohužel psík, který šel po nás již takové štěstí (chce se mi říci „filipa“) neměl a vypadl na dohledávce zajíce také. Poslední discipliny, vlečky, jsme tak již absolvovali sami. Úplně poslední vlečka se zajícem (snad „kilometrová“ ne-li delší – alespoň mě se taková zdála) byla již taková třešnička na dortu, která nám vehnala slzy radosti do očí.
Při lesních zkouškách rok na to se mi sice „vykašlal“ na lišku na vlečce, ale předvedl tam práci vynikajícího pasteveckého psa. Šli jsme disciplínu „slídění“ kolem asi dvacetileté houštiny. Vik věděl, že do houštiny nesmí a tak vždy když k ní doběhl podíval se na mě, zda jej tam náhodou nepustím. Nesměl tam. Bezprostředně po slídění rozhodčí rozhodli, že se provede dohledávka bažanta. Vraceli jsme se podél houštiny zpět a psi se střídali v úspěšné dohledávce pohozené pernaté. Viděl jsem, jak pro nás rozhodčí odhodil bažanta do travního porostu a tráva se nad bažantem zahoupala a zavřela. Bylo mi jasné, že jsme nejlépe ve třetí ceně (známka 0 z vlečené lišky) a navíc z této disciplíny jsem neměl strach, neboť Vik ji dělal spolehlivě, a tak jsem na pokyn rozhodčího psa na dohledávku vypustil. Věděl jsem, že pes tuto disciplínu musí udělat do deseti minut, a tak mě nijak nerozhodilo, že se pes místo pro bažanta šel podívat do houštiny kam, jej to při slídění táhlo. Když byl ale již nejméně pět až šest minut pryč, znejistěl jsem a začal jsem si jej píšťalkou přivolávat. Pes se sice po chvíli z houštiny vynořil a na můj povel se k nám sunul, ale tak nějak divně pomalu, což u něho nebylo normální, protože vždy na přivolání chodil velmi svižně. Nicméně velmi pomalým krokem šel vysokou travou ve vzrostlém řídkém lese mým směrem. Když přišel blíž, viděl jsem, jak hrudníkem na mě směruje malé srnče. Toto srnče dovedl až ke mně a to tak, že jsem si na něj mohl klidně sáhnou. Vzal jsem Vika za obojek k sobě, korona za mnou se rozestoupila, malé srnče prošlo mezi lidmi dál a ztratilo se za námi v lese. Řada myslivců z korony Vika chválila se slovy, že jiný pes by to srnče určitě zadávil. Byl jsem na Vika pyšný až do chvíle, kdy mě páni rozhodčí vrátili na zem se slovy, „na pastevecký zkoušky dobrý, ale měl dohledat bažanta“. Nakonec po poradě rozhodli, že Vikovi dají ještě jednu šanci. Bažanta jsme nakonec dohledali v půlmetrové koleji pod téměř metrovou trávou.
Naprosto stejnou špatnost s liškou mi Vik provedl i na prvních všestranných zkouškách, kde opět k lišce došel, ověřil, že je „správně“ položená a zpět přišel s prázdnou. Zkušení vůdci mi poradili, že děláme nějakou výcvikovou chybu, vše jsme znovu s nimi rozebrali a přihlásili se na další všestranné zkoušky. Ač doma při nácviku nikdy s liškou neselhal, rozhodli jsme se mu ještě před zkouškami jednou vlečku s liškou natáhnout. Když došel k lišce a sehnul se nad ní, viděla manželka, jak otálí. Zpoza stromu křikla „aport“, Vik se lekl, popadl lišku a tryskem mi ji donesl. Přišly zkoušky a manželka vyrazila s rozhodčím na vlečku s liškou. Když se schovali za strom, vypustil jsem na pokyn druhého rozhodčího psa na nástřelu a čekal. Za chvíli se pes vrátil i s liškou. Pak jsem jen slyšel hodnocení rozhodčího. Pes došel k lišce, ověřil ji, došel k rozhodčímu, pak se vrátil k lišce, pevně ji uchopil. To, že nám ji přinesl a správně předal, jsem věděl. Zbývající disciplíny již nebyly problémem a já jsem sám bez cizí pomoci (nepočítám-li za pomoc tahání vleček manželkou, dětmi a kamarády) dovedl svého úplně prvního psa až k všestranným zkouškám v I. ceně.
Mimo zkoušek jsme s Vikem zažili řadu úspěchů a zážitků po výstavách. Absolvovali jsme sice celkem pouze 3 výstavy (vždy výborný), ale získali jsme poměrně hodně výstavních ocenění. Když jsme se připravovali na mezinárodní výstavu v Mladé Boleslavi, měli jsme již po veškerých zkouškách a užívali jsme si dovolené a klidu. Počátkem srpna (výstava se konala v září) jsem zjistil, že lenošení nám neprospívá a že se podezřele kulatíme. Oba jsme dostali dietu a manželka nám naordinovala místo gauče zvýšené dávky pohybu. Tím, že jsme Vikovi výrazně snížili denní dávku granulí (myslím, že jsme v té době ještě krmili Astorem), bylo na něm hubnutí znát a během třech týdnů se dostal do celkem slušné výstavní kondice. Stinnou stránkou „odtučňování“ bylo to, že když jsme doma „hnuli pusou“ pod Vikem byla během okamžiku naslintaná ohromná louže. S „odtučněným“ Vikem jsme se vydali do Mladé Boleslavi. Potkali jsme se s kamarády s nimiž jsme se utkávali na zkouškách a úspěšně jsme procházeli kruhy. Jako vítězové kruhu a čerství majitelé titulu CAC jsme nastoupili „k souboji“ o CACIBa. Myslím si, že Vik byl tenkrát fakt ve vynikající kondici a na titul by určitě dosáhl, nebýt dvou statných urostlých „bavoráků“. S jejich příchodem k našemu výstavnímu kruhu veškeré naděje zhasly. Ne, že by se jali ovlivňovat rozhodčího, ale naše snažení prostě zkazili. Každý z nich měl asi tak dva metry, 130 kg živé váhy a ke kruhu, kde jsme zápolili, si na umělohmotném tácku každý přinesl dvě ohromné klobásy. V okamžiku, kdy Vik dostal klobásy jak se říká do nosu, vrostl do země a tupě zíral na voňavé klobásy na táccích v rukách bavoráků. Nehnul jsem s ním dopředu, dozadu, prostě stál jak přikovaný a civěl na klobásy a slintal. Když se kolem nás po třetí přehnali ostatní psi (a za smíchu přihlížejících), rozhodčí pochopil, že Vik už dnes neudělá ani krok a posuzování ukončil. I tak byl titul Res. CACIB, který rozhodčí „téměř pevně vystavujícímu“ Vikovi udělil, naším ohromným úspěchem, neboť v té době se na výstavách scházelo 20 a více českých fousků. V koutku duše jsem děkoval bavorákům, že nepřišli asi o půl hodiny dříve.
Po zkouškách a výstavách přišla práce a zábava při honech a s tím řada nezapomenutelných zážitků. Vik vystavující divočáka, potápějící se pro kachny a podobně. Jednou před kolegou pevně vystavil zajíce (v té době se u nás ještě lovili). Kolega si jej vypíchl a neomylně střelil a zajíc zhasl asi tak 10-15 metrů přímo před jedním z honců. Když Vik doběhl k již ležícímu zajíci, podíval se na mě (byl jsem asi tak 60-80 m od něj), dlouze se podíval na honce, který k němu docházel a elegantním krokem (a ten on uměl sakra dobře) si šel dál hledat. Zajíce pochopitelně „přiaportoval“ honec. Asi si každý dovede představit ty řeči kamarádů myslivců o všestranných psech. Hned následující leč si Vik reputaci napravil. Opět pevně vystavil zajíce a jiný lovec si po něm po jeho vypíchnutí vystřelil. Zajíc vyskočil na mez, na silnici a zamířil do druhé paseky za silnicí. Byl pryč. „Ten je chybenej,“ křičeli ostatní a šli dál. Vik ověřil nástřel, vyhoupl se na silnici a za chvíli přivlekl z houštiny poraněného střeleného zajíce. Nebylo pochyb o tom, že je to ten „chybenej“. Při jiném honu jsme šli plouženou leč. Před námi v houštině se pohybovalo asi osm kusů srnčí zvěře. Zakládal jsem si na poslušnosti a v té době již Vik jako starý mazák srnčí vůbec nehonil. Jak jsme se blížili k houštině Vik vběhl mezi srnčí zvěř a sedm kusů nechal běžet napravo k lesu, zatímco jeden jediný kus, který si sám vybral, od ostatních oddělil, nepustil jej s ostatními k lesu a vyhnal jej vlevo na pole. Když byl s kusem zvěře dost na volném poli, udělal „hrdelní chvat“, srnce strhl na zem a ležel u něj. Jakmile se srnec pokusil zvednou, vždy jej vzal za hrdlo, srazil jej k zemi a zase dál ležel vedle něj. Považoval jsem to za fatální selhání svého výcviku v poslušnosti a běžel jsem Vika „pokárat“. Kamarádi na mě křičeli „nech ho“, ale já nedbal a fakt jsem mu za to chtěl naložit. Když jsem doběhl „na místo činu“, Vik na mě bezelstně koukal a čekal pochvalu. Jak jsem byl zadýchaný, tak jsem mu ani nebyl schopen nadávat a to, jak mě vítal a čekal na pochválení, mě úplně odzbrojilo. Kamarád se slovy: „No na ARO ho nepovezeme“ dal srnci záraz. Při stahování se zjistilo, že srnec měl asi od nočního střetu s autem poměrně hodně poškozenu pravou přední část hrudníku a pravý bok a velmi pravděpodobně by nepřežil. Prostě ten pes věděl naprosto přesně co a proč dělá.
Jeho chytrost se projevovala i tím, že neexistovaly dveře, které by si nedokázal otevřít. Od sebe, k době, dovnitř, ven, prostě vše (neuměl pouze „kouli“ a otočit klíčem - to zas opravdu ne). Nejvíce jsem si na něm cenil ochoty a schopnosti komunikace. Nyní mě asi ryzí behavioristé rozcupují, ale tvrdím, že Vik si dokázal o vše říci, o vodu – posadil se k vodovodu a blafnul. Když chtěl ven, sedl si ke dveřím a když se nic nedělo tak prostě odešel. Stačilo si vzít teplé zelené ponožky a on naprosto přesně věděl, co bude následovat a začal, jak manželka říkala, „tanec svatého Vika“. Když jsme jednou za mrazivého lednového dne nesli seno do krmelců, udělali jsme si spolu procházku lesem. Chodil si kolem mě, ale nijak daleko. Najednou se ztratil v houštině, kolem které jsme spolu procházeli. Když vylezl koukal na mě, já koukal na něho a nijak jsem se nehýbal. Pes se najednou bez jakéhokoliv povelu rozběhl proti mně, vyskočil mi proti obličeji a pár centimetrů před mým obličejem sklapl naprázdno mordu, dopadl na zem otočil se a začal pomalu odbíhat. Byl jsem trochu zděšený a zkoprnělý. Když pes viděl, že jej nenásleduji, atak i se sklapnutím mordy těsně před obličejem zopakoval. Pochopil jsem, že mě vyzývá, abych jej následoval a tak jsem šel za ním. Na čtyři a do houštiny. Asi 40 metrů jsem za ním lezl po čtyřech a plazil se pod mladými smrčky. Sníh mi padal za krk, beranice do očí, tu a tam mi ujelo i nepublikovatelné slovo. Vik byl ale vzorný průvodce, neztratil se mi a čekal na mě. Tak mě dovlekl až k čerstvě padlému kusu srnčí zvěře. Tím mi začal oznamovat.
Prožili jsme spolu mnoho krásných chvil. Na posedu jsem mohl klidně spát a vždy, když přicházela zvěř, tak mne Vik vzbudil. Spolehlivě dohledával. Zajímavé je, že na Konopišti při honech vždy nejprve posbíral „křídláky“ a pak teprve ten „nehýbající se“ zbytek. Vynikající byl na dosled. Výborný byl i když jsme s kamarádem šli z naší výroční členské schůze (přesně v duchu povídek pana Hrabala) a on ztratil klobouk a Vik mu jej ještě v noci našel. Prožili jsme spolu i řadu perných chvil, třeba když mi měsíc a půl před podzimními zkouškami úplně přestal aportovat. Ty jsem mu ale všechny odpustil a vzpomínáme jen na to dobré. (Jsem však poučen, a proto při výcviku nepoužívám hravý aport, ale zásadně aport s donucením, což zase ale není tvrdý „parfors“. Ten se podle mého názoru pro většinu českých fousků nehodí. Nebo alespoň pro ty, které jsem cvičil já.)
Od dob Vika jsem měl řadu českých fousků. Jeho přímé potomky, fousky ze stejné linie, ale i z dalších linií. Žádný z nich však neměl „hrbolek chytrosti“ a zatím žádný nebyl tak dokonalý. Tím chci říci, že stejně jako člověk i každý pes je svým způsobem jedinečný a „vlastní osobnost“ se svým vlastním vnímáním a svými osobitými projevy. Nikdy nevěřte tomu, že se vám podaří „udělat si“ svého nejoblíbenějšího psa znovu. Toho se nedočkáte. Sourozenci nebo potomci mohou mít třeba některé projevy podobné nebo dokonce stejné (moje fena Máša Bouček – dcera Vika, má úplně stejně „oblíbenou“ lišku jako ji měl on), ale ve svém souhrnu jsou každý úplně jiný individuál. Na to je potřeba pamatovat i při výcviku, protože ne každá výcviková metoda se vždy hodí na každého psa. To je to, co mě na kynologii uchvacuje, hledání toho nejefektivnějšího způsobu, jak na tu chlupatou, fousatou individualitu vyzrát (bez násilí, bez elektrických obojků a jiných „výcvikových“ vymožeností). Jde to. Skoro vždy to jde, jsou-li psovi dány do vínku patřičné vlohy. A pokud to nejde, a i to se může stát, je lepší takového psa nebo fenu darovat dobrým lidem jak já říkám „na gauč“. Zde jim bude po zbytek života dělat radost, pokud se po nich nebude chtít myslivecká práce.
Snad úplně na závěr. Nezatracujme výstavně „dobré“ feny. I „dobrá“ fena (ve smyslu výstavního ocenění) je při vhodném výběru krycího psa schopná dát neobyčejně kvalitní potomky. Matka mého Vika byla „ jen dobrá“ a já nepochybuji o tom, že kdybych měl zálibu v soustavném obíhání výstav (jako že nemám a raději se věnuji praktické myslivosti), byl by Vik nepochybně šampiónem.
Mgr. Jaroslav Rataj
Fotografie:
Bývalý chovný pes Viki z Votického vrchu – linie Jiné
Klubový vítěz, CAC, R. CACIB, 3x výborný. O: Ajax z Melechova, M: Mira z Votického vrchu,
vržen: 11. března 1993, uhynul 2002.
