Lovecká kynologie
Lovecká kynologie – jak ji vidím já.
Jako každého myslivce a kynologa zajímá i mě dění v lovecké kynologii i to, jak se bude v lovecké (myslivecké) kynologii dále postupovat a jak se bude vyvíjet. Velice pečlivě sleduji v časopise Myslivost publikované články, které se kriticky vyjadřují na adresu stávající Kynologické komise ČMMJ, i články (většinou členů KKČMMJ), které její činnost obhajují. Nepochybně zajímavým článkem je i návrh koncepce lovecké kynologie, jehož některé úvahy jsou velmi podnětné a naopak s některými nemohu souhlasit. V žádném případě se nechci stavět do role kynologického odborníka, neboť mých dvanáct předvedených psů na celkem jedenadvaceti zkouškách nemůže v žádném případě konkurovat kynologickým matadorům, nicméně troufnu si některé problémy myslivecké kynologie pojmenovat a nastínit jejich alternativní řešení. Stejně jako celá myslivecká a kynologická veřejnost okruhy vzájemně propojených problémů myslivecké kynologie spatřuji ve zkušebních řádech, limitních disciplínách, kvalifikacích na MRK a rozhodčích.
Zkušební řády:
Je nepochybné, že zkušební řády musí reagovat na platnou legislativu a je-li prostě používání hovězí krve zakázáno, tak se musí používat při zkouškách krev vepřová. Je-li zakázáno kontaktní norování, nemůžeme si ho pokoutně dělat, byť bylo nepochybně dobrou průpravou norníka na to, co jej čeká pod zemí v noře přírodní, kde nejsou žádné přepážky. Obdobné je to se slíděním za živou kachnou, která pro prověření práce ohaře ve vodě měla neocenitelný význam. Bohužel takové disciplíny, jež by odporovaly zákonům a právu, tedy zkušební řády opravdu obsahovat nemohou. Logicky bylo tedy nutné zkušební řády přepracovat tak, aby zároveň odpovídaly platné legislativě, co nejvíce odpovídaly obvyklé činnosti při lovu a zároveň ctila tradice našeho pojetí lovecké kynologie. Myslím, že zde se to celkem podařilo, stejně jako přepracování přinášení kachny z hluboké vody, které je nyní logičtější a více se blíží skutečnému lovu, než předchozí pojetí, tedy střílení v době, kdy byl pes ve vodě zhruba na polovině cesty ke kachně. Co však zkušební řády nepochybně obsahovat mohou, je jednotný popis obecných disciplín. Jako příklad bych vybral vodění na řemeni. Je pro mě nepochopitelné, když musí být po celou dobu všech zkoušek pes na vodítku, proč mohu jako rozhodčí posuzovat ohaře po celou dobu zkoušek, naproti tomu pro malé plemeno sleduji v kruhu, jak chodí mezi stromy. Zastávám názor, že vodění na řemeni je jen jedno, a proto je-li tato disciplína předmětem zkoušek, musí být pro všechna plemena a všechny druhy zkoušek stejná. Je v zásadě nepřijatelné, aby při zkouškách, stejně jako při praktickém lovu, pes s vůdcem cloumal, smýkal jím ze strany na stranu. Následně by prokazoval schopnost být veden na řemeni „pouze“ při obcházení stromů v kruhu kolem rozhodčího. Ač by před tím v průběhu zkoušek s vůdcem „oral“, mohl by i tak získat za bezvadnou minutovou chůzi mezi stromy známku 4. Myslím si, že nic nebrání tomu posuzovat všechna plemena při vodění na řemeni stejně jako ohaře. Obdobně je tomu i u jiných disciplín, které jsou stejné pro slidiče, ohaře nebo jiná plemena. Základní popis disciplíny by měl být stejný a odchylky by šlo umožnit v jednotlivých řádech až při hodnocení disciplíny nebo v rozdílných časových hodnotách, které by si museli rozhodčí osvojit nebo vyhledat.
Dalším nedostatkem zkušebního řádu je použití termínu „blízká osoba podle občanského zákoníku“ v souvislosti s posuzováním rozhodčích na zkouškách. Tím se dostává zkušební řád do výkladového problému, koho lze považovat za osobu blízkou, protože občanský zákoník ji definuje nesmírně široce, zejména v § 116 a 117 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Stupeň příbuzenství dvou osob se určuje podle počtu zrození, jimiž v řadě přímé pochází jedna od druhé a v řadě pobočné obě od nejbližšího společného předka.
Domnívám se, že by plně postačovalo buďto odkázat pouze na část věty před středníkem nebo vyjmenovat osoby příbuzné a osoby, s nimiž rozhodčí žije ve společné domácnosti. Doporučoval bych taxativní výčet osob a nikoli právní termíny pokolení přímé nebo řadu pobočnou. Tyto vyjmenované osoby, stejně jako psy, kteří jsou v jejich nebo jeho majetku by rozhodčí posuzovat nesměl posuzovat ve skupině. Pokud by tyto osoby byly účastny na zkouškách, nemohl by dělat vrchního rozhodčího, aby nerozhodoval o případném protestu. Známe z praxe přeci řadu myslivců – bratrů, kteří kvůli sporům o dědictví spolu řadu let nemluví. I to však jsou ve smyslu občanského zákoníku osoby blízké. A je vyloučeno, aby vede-li jeden z bratrů jako vůdce, druhý posuzoval jako rozhodčí. Zastávám názor, že v tomto směru byla předchozí úprava vhodnější.
Limitní disciplíny:
Otázka limitních disciplín je od svého zavedení dlouho diskutovaná a i naše kynologická komise byla k zavedení limitních disciplín neobyčejně skeptická. Musím přiznat, že trvalo celý jeden rok, než jsem kolegy rozhodčí přesvědčil o výhodě limitních disciplín a naše kynologická komise svůj, původně negativní názor přehodnotila. Není pochyb o tom, že ohař, který nevystavuje není ohařem. Vystavování je vrozená vlohová vlastnost ohaře a je žádoucí tuto vlastnost v chovu dále upevňovat, v tom s kritiky limitních disciplín naprosto souhlasím. Je však „nevystavující ohař“ způsobilý splnit podmínky lovecké upotřebitelnosti. A zde říkám, že nepochybně ano. Ohař, který nevystavuje, je způsobilý k dohledávce drobné zvěře a bez větších potíží i splňuje podmínky kladené na lovecky upotřebitelného psa. Při posuzování na podzimních zkouškách jsme byli nuceni několik ohařů právě pro absenci vystavování ohodnotit známkou „0“ z vystavování, byť před tím předvedli jako aportéři skvělé přinášení. Takový nevystavující ohař může být při honu na kachny skvělým pomocníkem a zachránit velké množství poraněné drobné zvěře. Ničím se takový ohař neliší od labradora, když s chutí aportuje. Nelze vyloučit, že tento pes může být i vynikajícím na dosled. Do chovu však takový ohař pro absenci vystavování nemůže a nesmí a to je věc chovatelského klubu, který je garantem chovu. Je nutné, aby si kluby tuto vrozenou vlastnost u svých psů ohlídali, jako se o to snažíme u českých fousků při ověřování loveckých vlastností.
Otázka limitních disciplín je však ve zkušebním řádu nesmírně složitá a komplikovaná. Domnívám se, že nejednodušší řešení „limitních disciplín“ by bylo do soudcovské tabulky přidělat jednu kolonku s názvem „nejnižší známka pro loveckou upotřebitelnost“. Tím by byly vytvořeny sloupečky nejnižší známka pro I. cenu, II. cenu, III. cenu a loveckou upotřebitelnost. Zde by byla pochopitelně u ohaře uvedena například „0“ u vystavování a postupování a naopak známka 3 nebo 2 u společného honu. Pes by zásadně absolvoval celé zkoušky a pokud by nesplnil podmínku pro zařazení nejméně do III. ceny, avšak splnil nejnižší známky pro loveckou upotřebitelnost by obstál. Nesplnil-li by tyto nejnižší známky pro loveckou upotřebitelnost, prostě by neobstál. Myslím si, že tento způsob hodnocení by plně odpovídal podmínkám získání lovecké upotřebitelnosti a současně by nekomplikoval průběh zkoušek rozdílným pojetím limitních disciplín.
Kvalifikace na MRK:
Třetí okruh ožehavých problémů je v tolik diskutované kvalifikaci na Memoriál Richarda Knolla. Musím se přiznat, že mi vždy vadí, je-li srovnáván chov psů a chov koní, protože srovnávám nesrovnatelné. To hned z několika úhlů pohledu. První je pochopitelně věk psa a věk koně. Můj český fousek Viki z Votického vrchu v devíti letech uhynul, jeho dcera Máša v osmi letech úspěšně absolvovala všestranné zkoušky, dnes je jí deset let a ztěží by zvládla odchodit hon na Konopišti. U koně není neobvyklý věk 25-30 let a ve třinácti a více letech jsou schopni vyhrávat Velkou pardubickou. Další velmi podstatný rozdíl je ve vnímavosti na imberdní depresi. Zatím co kůň je jedním z nejméně vnímavých zvířat na imbrední depresi, je pes na tento jev neobyčejně vnímaný. To jsou ale více méně problémy chovatelské a nikoli soutěžní spojené s kvalifikací.
Naopak kvalifikace na MRK je, jak správně píše pan Duda, dalším sítem a z mého pohledu sítem neobyčejně důležitým. Je zde koncentrováno 36 psů, kteří „nabodovali“ na různých všestranných zkouškách, každý za naprosto odlišných podmínek (rozdílní rozhodčí, rozdílné zazvěření honitby, terén, povětrnostní podmínky atd.). Při kvalifikaci jsou tyto rozdílné podmínky částečně eliminovány. Zcela je však sjednotit prostě nejde. Podle mého názoru je naprosto žádoucí, aby například hledání a vystavování bylo posuzováno jedním metrem s přihlédnutím k pracovnímu standardu plemene. Poněkud skeptický jsem však k vytváření legend v lovecké kynologii. Ano, pan doktor Novotný má pravdu, že Železník je legendou pro to, že čtyřikrát (v letech 1987, 1988, 1989 a 1991) vyhrál Velkou pardubickou (to vše tedy ve věku 9-13 let, neboť byl narozen v roce 1978). Ale on je legendou i proto, že jej při tom sledoval vždy téměř celý národ u televizní obrazovky. Nikdy nebude totiž možno srovnávat popularitu dostihů a lovecké kynologie. Legenda pro 100.000 myslivců nebude legendou pro 10.000.000 občanů. Pro mě a pro většinu mysliveckých kynologů by měl být legendou každý vítěz Memoriálu Karla Podhájského, neboť si musí udržet špičkovou výkonnost po dva roky. Myslím si, že v žádném případě nemůže zabírat místo pes, který se opakovaně kvalifikuje na MRK, protože kdo dělá loveckou kynologii ví, že udržet psa ve špičkovém výkonu, který je ne memoriálech předpokládán, po více jak tři roky je nadlidský výkon. Být třikrát na MRK znamená vždy před tím tři roky po sobě „nabodovat“ na všestranných zkouškách, na jaře zvládnout kvalifikaci a předvést se na MRK, každý, komu se to s jedním (nebo i s více psy) podaří, si zaslouží metál a nikoli závist, protože to je čtyři až pět let intenzivní „drezérské“ práce.
Rozhodčí:
I tak je mi však záhadou, že psi, kteří na podzim „nabodují 500 bodů“ při jarní kvalifikaci neuspějí. To si lze vysvětlit pouze tím, že to není v pravém slova smyslu všestranný (duševně vyspělý) pes, ale pouze pes, který na jedněch zkouškách pronikavě zazáří a pak zhasne. Druhé vysvětlení je, že mu to „někdo“ prostě namaloval. Tím se dostávám k dalšímu ožehavému problému naší kynologie, kterým jsou rozhodčí. Bohužel jako rozhodčí jsme skupina velmi problematických osob, kteří zpravidla vždy nesou vinu na neúspěchu vůdce a jeho psa (v tom je dokonalá podobnost s kopanou, protože i tam vždy za prohru klubu může rozhodčí). Dokonce jsem slyšel, že na jednom memoriálu obvinil neúspěšný vůdce neobyčejně čestného a poctivého rozhodčího z toho, že používá naprosto nevhodnou kolínskou (to proto, že mu pes nepřinesl bažanta z vlečky- nedocvičenost se tak lehce přehodí na nevhodný deodorant rozhodčího – ano, i to dokáží vůdci). Na druhou stranu je nutno připustit, že mnohdy si jako rozhodčí za kritiku můžeme sami. Ano, to právě mluvím o tom „malování“ známek. „Jánabráchyzmus“ do posuzování, do kynologie a chovu psů prostě nepatří. Bohužel domnívám se, že tak jako do myslivecké kynologie nepatří tento jev, nepatří sem ani rozhodčí bez loveckého lístku. Šoulání u ohaře nebo následování u malých plemen má pokud možno co nejvíce imitovat lov. Při posuzování mnohdy vidíme, že se šouláním mají problém i mnozí myslivci, natož nemyslivci. Šoulání je typický zvláštní způsob lovu a nelze jej zaměňovat s chůzí na posed. Já osobně se při nácviku těchto disciplín se svými psy skutečně pokouším v honitbě šoulat a přiznám se, že teprve po té, co pes vyplaší našoukanou zvěř, pochopí podstatu šoulání. Nedovedu si proto představit člověka bez loveckého lístku a potřebných loveckých zkušeností, jak šoulá, když neví, co to je. Určitě proto není cesta ke zkvalitnění rozhodcovského sboru v tom, že se „nemyslivcům“ umožní posuzovat zkoušky v myslivecké kynologii.
Stejně skeptický jsem i k počtu odvedených psů (tři na všechny zkoušky) pokud se týká možnosti zapsání do seznamu čekatelů. Není pochyb o tom, že pro zkoušky vloh a podzimní zkoušky (myšleno na ohaře), je počet tří odvedených psů odpovídající, avšak ne každý ohař je způsobilý být všestranným, a proto odvedení tři všestranných psů vidím jako problém stávajícího malého počtu všestranných rozhodčích. Pracuje-li někdo výhradně se svými psy (a někoho prostě nebaví cvičit psy na kšeft), zpravidla ani tři za život nemá. Z vlastní zkušenosti vím, že posuzování či hospitace dá čekateli mnohem víc než vycvičení třetího psa..
Jako jednu ze správných cest ke zkvalitnění přípravy čekatelů na rozhodčí vidím v přístupu starších rozhodčích k čekatelům, ale i nově zavedenou povinnost čekatele vyplnit a odůvodnit hodnocení psa v soudcovské tabulce během hospitace. Avšak navrhoval bych otázku odvedených psů řešit individuálně podle druhu zkoušek.
Podle mého názoru nesmírně pozitivní a následování hodný akt směřující k dalšímu vzdělávání rozhodčích a čekatelům realizuje naše Kynologická komise OMS Benešov. Při pravidelném aktivu rozhodčích působících na našem OMS, pod vedením zkušených rozhodčích, členů kynologické komise, zhodnotíme problematické body zkušebního řádu a problematické výkony některých psů, a vzájemně si ujednotíme výklad tak, že pokud možno všichni posuzujeme disciplíny stejně, přibližně stejným metrem. S ohledem na větší bezpečnost všech účastníků a návštěvníků při zkouškách používáme při disciplíně „přinášení kachny z hluboké vody“ zásadně pomocníka, který na místo vůdců střílí.
Závěr:
Kynologická komise ČMMJ určitě není spolek bezejmenných osob, jsou to nepochybně kynologové tělem i duší, ale to je někdy bohužel málo. U současné kynologické komise mi však chybí jakýsi manažerský duch, který by se pokusil ve vymezeném volebním období povznést mysliveckou kynologii. Myslím si, že při tvorbě zkušebních řádů se nelze spokojit pouze s komisí pro tvorbu nových zkušebních řádů, ale má být využito zkušeností kynologických komisí OMS ČMMJ, které se s problematikou posuzování podle zkušebních řádů potýkají. Návrh zkušebních řádů by měl být proto dán jednotlivým OMSům k připomínkám a ne pouze chovatelským klubům, protože klub hájí pouze jedno „své“ plemeno. OMS při zkouškách řeší problematiku komplexně.
Myslím si, že stávající kynologická komise nezklamala, nicméně podle mého názoru nijak ze stínu předcházejících komisí nevystoupila. To, že se nerozhodla zahájit práce na nových zkušebních řádech jí však vytýkám, neboť připravit skutečně kvalitní zkušební řády, prodiskutovat je s mysliveckou a kynologickou veřejností, zapracovat oprávněné a fundované připomínky není otázka několika měsíců, nýbrž let. Čili nepochybně práce na nových zkušebních řádech zahájit mohla a měla, neboť se jedná o dlouhodobou koncepční práci.
Naše lovecká kynologie je činností zájmovou (stejně jako myslivost), ale i tato činnost musí mít svůj zákon. Tím zákonem jsou kvalitní zkušební řády, které budou ctít tradice české myslivosti a lovecké kynologie, budou při tom respektovat veškerou platnou legislativu, ale hlavně nám nějaký ten pátek vydrží.
Přestaňme se proto různě vzájemně napadat a urážet (ať články v časopisech či prostými pomluvami typu Jedna paní povídala), přestaňme vidět za vším snahu „temných sil“ o poškození zrovna „mé osoby“. Přestaňme intrikařit, pletichařit a vzájemně si škodit. To do kynologie a chovu psů nepatří. Jen vzájemnou úctou jednoho k druhému a respektování odlišných názorů můžeme naší lovecké kynologii prospět a posunout ji dál.
Mgr. Jaroslav Rataj
