Osudná minulost
…Zemřeli. Dva lidi padli pro něj. Věrní smrtijedi, kteří za něj dali život. Ta malá by teď žila skoro pod mostem, neměla skoro ani tři roky. Nevěděla co se stalo, ještě to nechápala. Zdědila vlastnosti po svých rodičích, to věděl. Nemohl by přece dovolit, aby taková osobnost zahynula. Cítil z ní něco neobyčejného, něco co by mohl uplatnit pro sebe, pro stranu ,,temna''. Nikoho neměla.
Prohlédl si dvě mrtvoly, které ležely nehybně. Neměly však vystrašený výraz, jak by se dalo očekávat. Naopak. Tvářily se statečně. I po smrti.
Vzal malou holčičku do náruče a usmál se na ni. Poprvé v životě se usmál na dítě.
,, Jednou, malá Nikol, budeš vládnout za mě, pokud se mi něco nepovede. Naučím tě lsti, naučím tě zabíjet. Budeš cítit požitek ze smrti mudlovských šmejdů, budeš milovat křik obětí, které prosí o smrt," holčička zatleskala rukama, přemístil se do svého sídla.
Ano, byla jeho pojistka. Musí vychovat jeho následovnici. Musí ji vychovat dle obrazu svého…
Tak to je osudná minulost, Nikol. Já, Pán zla a má nejdražší žena jsme z tebe vychovali kus kamene.