Švancara na detektoru: Jsem lepší než Messi
Existuje stovka otázek, od kterých byste čekali, že nachytají profesionálního fotbalistu. Ta, která rozhodila jednoho z nejoblíbenějších ligových hráčů Petra Švancaru, by vás ale asi nenapadla.
Zní přitom nevinně. „Umíte šít?“ Kdepak. I unikátní experiment Sport Magazínu dokázal, že přístroj odborně zvaný polygraf se nedá oblafnout. Zbystřit musí i čeští sportovci, tenhle fenomén totiž před pár týdny vtrhnul také do jejich říše. To se majitel brněnského fotbalového klubu Roman Pros rozhodl, že na polygraf bude z preventivních důvodů posílat své hráče, aby zamezil všem spekulacím o případné korupci. Je dost důvodů očekávat, že se novinka rozšíří z Brna i do jiných klubů, do jiných sportů. „Myslím, že jsem v tomhle ohledu trochu vizionář. Jsem přesvědčen, že sport bude jednou polygraf užívat úplně běžně,“ prohlásil Pros. Sport Magazín se původně rozhodl posadit do detektoru lži právě jeho. Jen tak, ze škodolibosti. Ze zvědavosti, jak bude sám na podobnou výzvu reagovat. Pros si vzal den na rozmyšlenou a pak odmítl. Koho za něj? Někoho, kdo je známý. Kdo se takové vylomeniny nezalekne. Někoho, kdo má smysl pro humor. Kdo přistoupí na hru, ve které nepůjde o pátrání po prodaných zápasech. Petr Švancara? Petr Švancara! Výtečná volba. Ačkoliv – ani s útočníkem Slovácka to nejdřív nevypadalo nadějně. Moc se mu nechtělo, navíc potřeboval svolení klubu, které se v tu chvíli zdálo asi tak pravděpodobné, jako přistání UFO na mikulovském vinobraní. „Nezlobte se, ale takhle to holt chodí. Jednou jsem tu zaměstnaný, tak musím poslouchat. Když mi šéf o půlnoci zavolá, abych mu zamíchal kafe, tak sednu do auta a jedu,“ omlouval se Švancara. Jenže klubové vedení to nakonec trochu překvapivě nechalo na svém hráči. A ten se rozmyslel: „Jdu do toho, sranda musí být. Bát se nemám čeho – žádný zápas jsem stejně nikdy neprodal.“ Stačilo nabrat v Praze dva ukrajinské profíky s detektorem za 600 tisíc korun a vyrazit za Švancarou na soustředění Slovácka do Nového Města na Moravě. Právě Alisu Šambazovou a Vladimira Rezničenka z firmy Platinum SS před časem kontaktovalo i fotbalové Brno. Ne náhodou. Tihle dva odborníci jsou v Česku jediní, kteří pracují s polygrafem v soukromém sektoru. Mají certifikát z moskevského institutu Polygraftest, s detektorem lži se vydávají do společností prověřující své zaměstnance z možné průmyslové špionáže, z falešných údajů v životopisu, z krádeže, ale klidně mohou pomoci i vám, pokud podezíráte manželku ze záletů. Cena za takový špás? 6 tisíc korun a výš. „Zrovna teď se nám daří. Z nějakého důvodu je o nás největší zájem před Vánoci a po nich,“ říká výtečnou češtinou pohledná Alisa. S Vladimirem, uvážlivým mužem pečlivě vážícím každé slovo, dorazili do Česka před dvěma roky právě proto, že tady před nimi nikdo podobnou praxi nevykonával. Jaký rozdíl oproti Moskvě, kde je podobných firem kolem dvaceti. „V Rusku a na Ukrajině se s polygrafem dělá mnohem běžněji. Ve sportu především v klubech z nižších lig. Ale i v politice – to se politik před volbami dobrovolně nechá napojit na detektor a veřejně ukazuje, že své předvolební sliby myslí vážně.“ Alise s Vladimirem jsme den před cestou do Nového Města poslali padesát otázek pro testovaného fotbalistu. Setřídili si je do šesti skupin, něco vyškrtli, jiné přidali (přišli jste tak třeba o dotaz na Švancarovu znalost Pythagorovy věty nebo na jeho strach z pavouků). Je v tom jednoduchý důvod – aby se při zkoušce někam dostali, musí v tom být systém, Švancaru je třeba si nejdřív správným sledem otázek připravit. Nelze se hned zeptat „Myslíte si, že jste lepší než Messi?“, nejdřív je nezbytné položit dotaz „Víte, jak vypadá Messi?“ Pak je teprve křivka sledující jeho pravdivost vypovídající. Oba experti cestou do Nového Města několikrát zdůrazňují, že tenhle pokus je jenom hra, velmi odlišná od polygrafové rutiny zkoumající vážné věci. Jindy se tázaný podrobuje otázkám na jediné téma, tady je jich víc. Obvykle musí být zcela odpočatý a vyspalý, určitě ne v plném tréninkovém procesu jako Švancara, jenž splňuje alespoň zbývající pravidla detektoru lži – jde do toho nezatížen alkoholem a drogami. „Skutečně to nemůžeme brát jako standardní test,“ vysvětluje Alisa Šambazová. „Normálně může být vypovídací hodnota námi zjištěných údajů až 95 procent, teď to bude daleko menší číslo.“ Jiný požadavek dvou ukrajinských profíků už splněn být musí – tichá místnost, ve které nepanuje žádný ruch. V novoměstském hotelu Ski se taková najde hned, přestože i tady budou do jisté míry improvizované podmínky – normálně je testu přítomen jen zpovídaný a polygrafolog, teď z rohu cimry cvaká i fotografův blesk a ruší reportérovo kručení v břiše. „Nemyslete si, každý stisk foťákovy spouště výsledek o něco zkreslí,“ vysvětluje Vladimir. To už vyndavá aparát, na který jsou všichni zvědaví. Strašák všech darebáků na světě, slovutný instrument nejslavnějších detektivek. Jeho Veličenostvo detektor lži. Upřímně řečeno - na první pohled obyčejný notebook, k němu připojených pár šlahounů a čepička jak z cyklistického pravěku. „To je takhle maličkaté?“ podivuje se i Petr Švancara, který právě přišel z oběda. Taky čekal obrovskou mašinu jak z pohádky o Rumburakovi, jenže on zatím stačí jen správný software a patřičné vzdělání obsluhy. Pak už to jde samo. Švancara nejdřív dostává od Alisy Šambazové smlouvu o dobrovolném souhlasu. „S tím nemám problém. Ani to nebudu číst, jen to podepíšu. Podobně jsem dělal smlouvu i v Brně,“ směje se burácivě. Pak dostává k dispozici všechny otázky, na které bude za moment odpovídat. Tohle je běžná praxe, a je v ní trochu záludnosti. Když je „na výslechu“ poberta, jenž má něco na svědomí, v duchu si pochvaluje: „Aha, tak teď jsem ve výhodě. Přesně vím, na co se mě budou ptát.“ Zatím na něj ovšem vyzráli polygrafologové – dobře vědí, že si hříšník všiml nejnebezpečnějších otázek. I toho, kdy přesně padnou. Pokud má důvod se jich bát, jeho tělesné pochody se s přiblížením k inkriminovanému okamžiku mění. Křivky na polygrafologově notebooku začnou zuřivě kmitat a pátrači mají rázem indicii: „Tady něco není v pořádku.“ Švancara je jiný případ. Má skvělou náladu, na všechno kolem se zvídavě vyptává. Jako třeba: „Viděl jsem tam otázku: Zpíval jste někdy lidovky před lidmi? Jenže to je zavádějící. Asi jsem je zpíval, když jsem byl někde opilý. Ale nepamatuju si to. Co mám teda odpovědět?“ Hned taky upozorňuje: „Znáte mě. Asi budu mít problémy s tím, abych odpovídal jenom ano – ne. Všechno budu mít hroznou chuť nějak šířeji okomentovat. No, zaplaťpánbůh, že ráno neděláme hlavičky. To by to teď se mnou bylo ještě horší.“ „Dřív bylo jednodušší detektor obelstít. To když bylo snímačů třeba pět. Ale vyzrát na osm? S tím jsem se ještě nesetkala,“ tvrdí Alisa. „Jistým způsobem můžete ovládat svůj dech, nebo tep. Všechno najednou ovšem těžko“ Na to Švancara reaguje bleskově: „Taky mám pocit, že je celkem těžké to odrbat. A to jsem si původně myslel, že to někteří borci určitě umijó.“ Těsně před startem ještě musí na papír napsat černou fixou číslo sedmnáct. Proč? Jasné to bude v následující „zahřívací“ části testu, kdy má Švancara na každou otázku bez výjimky odpovědět NE, aby se na křivkách v notebooku plně vyjevil následek fotbalistových lží. Jenže je v tom problém. Ligový kanonýr se totiž splete. Místo opakovaného NE odpovídá: „Napsal jste číslo 11?“ – „Ne.“ „Napsal jste číslo 15?“ – „Ne“ „Napsal jste číslo 17?“ – „Ano.“ „Napsal jste číslo 18?“ – „Ano“ Malinko to připomíná jednu ze slavných scének z animovaného seriálu Simpsonovi, kdy na detektor lži posadí Homera. Obsluha mu říká, že na otázky má odpovídat jen ano – ne a jen pro ujištění se optá, zda tomu zpovídaný rozumí. Homer řekne „ano“, načež se kreslený detektor okamžitě ozve na znamení zjištěné lži. Švancarovi se ale neposmívejte, tohle by se mohlo snadno stát i vám. Místo žertů zkrátka přišel stres. Samotný fotbalový smíšek se v přestávce mezi otázkovými bloky omlouvá: „Včas jsem si neuvědomil, že jsem teď měl schválně lhát. No jo, ty hlavičky jsou na mně přece jenom znát.“ Na příští hodinu je to poslední fór. Následuje šest sérií otázek, které jeden z největších fotbalových talentů posledních let nemíní podcenit. Od lidí za notebookem dostává povolení rozjímat o svých odpovědích v přestávkách mezi jednotlivými dotazníkovými bloky. Hráč známý svou výřečností najednou obrací: „Probereme to potom, teď jsem ideálně soustředěný. Raději pokračujme.“ Takhle vážného jej asi už dlouho nikdo neviděl. Jednou pak odpověď vypálí hned, podruhé váhá. Nejdelší dobu rozmítá nad dotazem, zda byl někdy před zápasem tak nervózní, že se mu ani nechtělo hrát. Nakonec připustí, že ano. Problémy mu dělá i přiznání, že letos nevěří extraligovému titulu Komety Brno. „Tuhle sezonu je ještě brzo. Ale časem? Určitě to klapne.“ Jindy si není jistý přesnou formulací otázky, to když zazní, zda někdy přišel na zápas opilý. „Řekl jsem, že ne. Ale to jsem mluvil o lize. Zato v nějakém srandamači někde s borcema se to stát mohlo, kdo ví…“ U Komety ho polygraf každopádně nenačapal, hodnoty byly v normě. To už spíš u otázek, jestli chtěl někdy hrát za Spartu, nebo za Barcelonu. Bez přístroje by vám přišlo, že na obě možnosti odpověděl „ano“ se stejnou zaujatostí. „Ale není to tak. Podívejte na tuhle čáru. Je vidět, že na Barcelonu máte daleko silnější vnitřní reakci než na Spartu. Za španělský klub jste chtěl hrát víc.“ A ještě pikantnější odhalení přišlo, když Vladimir klidným hlasem vyslovil: „Myslíte, že jste lepší než Messi?“ Laik by se spokojil s Švancarovým samozřejmým NE, jenže to by u toho nesměl být ruský polygraf. Na jeho obrazovce totiž najednou jedna z barevných křivek zešílela, udělala prudké cik cak. A Vladimirovou tváří se mihl pobavený úsměv. Později to vysvětlil i zpovídanému: „Řekl jste, že se nepovažujete za lepšího než Messi. Vidíte ovšem tuhle výraznější reakci? Ta znamená, že v srdci si nemyslíte, že jste horší než on. Jen máte slušnou povahu, která vám to nedovolila říct.“ Švancara se tím docela baví, se smíchem připouští: „No ano, chvíli jsem se nad tím zamyslel, to je pravda.“ Kdepak, před přísnými polygrafovými křivkami nic neskryjete. Neuteče jim ani chvilkové pochybování nad unáhlenou odpovědí. Podle ukrajinské obsluhy je směrodatný pohyb křivek v prvních pěti vteřinách po vyslovení otázky, pak už může dojít třeba právě na další vnitřní úvahy tázaného, které už samy o sobě nemají s výzkumem nic společného. Takhle přístroj přesně odhalil myšlenkové pochody Petra Švancary při otázce „Věříte, že reprezentace postoupí na mistrovství Evropy?“ Fotbalista se s tím nepáral, hned vyhrknul ANO. Na monitoru to červená čára vyjádřila mírným pohybem směrem nahoru. Hned vzápětí ale strmě klesla. Proč? Švancara se bez mučení přiznal: „No, já jsem si totiž hned po své fanouškovské odpovědi uvědomil: Ty vole, vždyť tam máme ty Španěly…“ Podle předchozí dohody nebyly v testu žádné vyloženě zákeřné otázky, pár méně příjemných jich ale padlo. Kromě už zmíněné, zda v minulosti dorazil na zápas pod vlivem alkoholu, třeba i ta, jestli někdy při utkání zalhal. Slovácký útočník dlouho neotálel: „Ano.“ V mžiku se přiznal rovněž k tomu, že autoškolu neudělal napoprvé, stejně jako že už určitě vyprávěl trapný vtip. Došlo i na jeho památnou větu ze slávistického angažmá, kdy si postěžoval, že když ho pražský celek nechává jen mezi náhradníky, je to jako kdyby si někdo koupil za velké peníze mercedes a pak ho jenom nechával stát v garáži. „Pořád si myslíte, že jste jak mercedes?“ „Ano.“ Hráč známý svou zálibou v občasném přihrávání soupeřových faulů se nepřetvařoval, ani když měl popravdě říct, jestli se má fotbal zbavit simulování. „Ne.“ Únikové možnosti v podobě odpovědi „Nevím“, která je v ojedinělých případech tolerována, vlastně využil jedinkrát – to měl posoudit, zda je teď v dobré fyzické kondici. Bylo něco kolem hodiny od začátku celého testu, když zazněla poslední odpověď. Soustředěný Švancara se konečně uvolnil. „Obrovsky zajímavá zkušenost!“ liboval si a obsluhu polygrafu zasypával dalšími a dalšími zvědavými otázkami. Všemu chtěl porozumět. „Před klukama v kabině teď budu moct chytračit.“ Pozdě večer pak Alisa s Vladimirem sedli k notebooku a začali podrobně zkoumat uložená data. Jistě už zažili komplikovanější případy, ze Švancary se totiž vyklubal zodpovědný a pravdomluvný chlapík. Do závěrečné zprávy zanesli: „Během testování byl v dobrém psychoemocionálním stavu (sebeovládání a vnitřní agresivita v normě). Na otázky odpovídal pravdivě, reakce souhlasí s odpověďmi.“ Do podrobnějších soudů se ovšem nepouštěli. Protože šlo jen o hru a nikoliv o seriozní test, který by musel proběhnout za mnohem přísnějších podmínek, nedaly se odpovědi zcela zodpovědně rozčlenit mezi ty více a méně pravdivé. Obyčejně se významný dotaz pokládá třikrát – poprvé je koeficient důvěryhodnosti 90 %, podruhé 83 %, potřetí 80 %. Teď na tak rozsáhlý výzkum nebyl prostor ani čas. „Ale je to opravdu tak, že v případě fotbalisty Petra Švancary jsou odpovědi celkem pravdivé, přičemž u tří z nich byla zjištěna výraznější reakce,“ popisuje Alisa Šambazovová. Když tedy ze sebe Švancara opatrně sundával všech osm senzorů, mohl být spokojený. I kdyby se novinka jménem detektor lži uchytila kromě Brna také v jiných ligových klubech, on může být v klidu. Už proto, že klubové majitele by sotva zajímalo, jak je na tom se šitím.
Švancara tou dobou seděl už několik desítek minut v hotelovém pokoji spojen osmi různými senzory s počítačem. S detektorem lži. Trpělivě odpovídal na dotazy od vztahu k Tomáši Řepkovi až po hraní s alkoholem v krvi. Na otázku, zda zvládne šít, řekl po vteřině přemýšlení: „Ano.“ Až po hodinové zpovědi přiznal, že právě při téhle jediné odpovědi zalhal. Možná čekal, že to bude muset dlouze s pokorou vysvětlovat, jenže dvojčlennou obsluhu přístroje to nezaskočilo. Jen se usmála. „Že jste nám neříkal pravdu? To jsme přece poznali.“
Foto: Jaroslav Legner (Sport)Brzo se už musí soustředit. Sednout, nohy rovně, ruce na stehna, dívat se dopředu, oči nezavírat. Vladimir mezitím vysvětluje, co má na starost každý z osmi senzorů, jež budou snímat fotbalistovy reakce. První jde pod židli (odhalí mikrorotace tělem, nebo známou fintu proti detektoru – dát si do boty jehlu, ve chvíli ožehavé otázky na ni došlápnout a znehodnotit tím test). Druhý na hruď, třetí na břicho (oba zkoumají dech), čtvrtý na biceps (kontroluje změnu krevního tlaku), pátý na ruce (zkušený podvodník může zkoušku oklamat tím, že si dá na prsty rukou lepidlo nebo antiperspirant, aby se pokožka nepotila), šestý rovněž na prst (integrální svod, který měří najednou tep a tlak, ukazuje na změnu objemu cév v prstu), sedmým senzorem je mikrofon (registruje rychlost odpovědi a tembr hlasu) a osmým nenápadná čepička s mnoha čidly (ukazuje celkový emocionální stav, odhalí různé techniky obrany proti testu, jakou je třeba meditování).
Foto: Jaroslav Legner (Sport)