Rodinné stříbro
1. 11. 2007
Rodinné stříbro
Když se ohlíží za svou dosavadní kariérou, povzdychne si. „A to je mi teprve dvacet,“ obrátí oči v sloup. Brněnský ofenzivní levák Marek Střeštík toho však už prožil tolik, že mu můžou leckteří mazáci závidět. A zdá se, že toho má ještě hodně před sebou. Jestli budou jeho zážitky příjemné, či nikoli, to záleží jen na něm.
„Vím, že mám komplikovanou povahu,“ přiznává Marek Střeštík. „Někteří z těch, kdo mě znají, o mně říkají, že jsem jako Marek Heinz.“ Brněnský ofenzivní záložník či útočník je skutečně olomouckému prokletému básníkovi v lecčems podobný. Na hřišti je schopný předvést kouzelný okamžik – přešlápnout přes balon nebo poškádlit soupeře potupnými jesličkami.
Vyjít s ním však často může být stejně těžké jako zastavit ho na hřišti. To dobře vědí jeho spoluhráči v brněnské kabině. „Je svůj. Mlčenlivý. Má okruh kluků z reprezentace, se kterými se baví...“ krčí rameny brněnský kapitán Jan Trousil. „Ale musí si uvědomit, že kabina má nějaká pravidla a že je mu dvacet.“
Vysokému stoperovi, který v brněnské šatně zastává funkci pokladníka, například nevoní Střeštíkova liknavost v placení. Když jde o zápisné, je blonďatý bohém nad věcí. „Chápu, že mladí kluci nemají tolik peněz. Tak za mnou přijdou a domluvíme se, splácejí to po tisícovce. Jenže za ním musím jít sám a desetkrát mu to připomínat,“ mračí se Trousil.
Generační půtky
Pokud přijde řeč na vztahy v brněnském týmu, je sám Střeštík zamlklý. „Je to tam zvláštní,“ připouští. „Kabina je hodně rozdělená na staré a mladé, střední generaci zastupují snad jen Martin Lejsal s Alešem Bestou.“
Napětí mezi zkušenými borci a mladými dravci je v Brně veřejným tajemstvím. A Střeštík je i pro svůj lehkomyslný charakter ve středu sváru. Do konfliktu se staršími spoluhráči se dostal třeba před rokem po zápase na Spartě. Na kluzký povrch si obul lisovky, už v sedmé minutě po rohu Letenských podklouzl s míčem a ten se po ose Tomáš Řepka – Miroslav Matušovič – Mauro Lustrinelli dostal za Lejsalova záda. Brno v Praze prohrálo 0:2 a Střeštík si v kabině vyslechl své. „Chtěl jsem se s balonem otočit, ale uklouzl jsem. Pak jsem se hádal, místo abych byl zticha,“ vzpomíná na sodu od zkušenějších parťáků. „Od té doby ale hraju s kolíky i na betonu.“
Leckomu nevoní Střeštíkův přístup v zápasech. Mladý technik si rád hraje, bojovat v obraně a rvát se o každý metr, to mu není po chuti. „Věci, které se dají řešit se spoluhráčem, chce často zvládnout individuálně. Někdy zkouší kličku navíc, pouští se do zakončení,“ kritizuje mladíka Tomáš Polách, který vedle něj nastupuje v brněnské záloze.
Trousil se – byť neadresně – do fotbalového bohéma pustil i po nedávném zápase na Kladně, kde Brno vyválčilo vítězství 2:1. „My staří jezdíme po zadku a dvacetiletí kluci tomu nedávají na hřišti všechno. Chovají se jako při přáteláku. O tom si musíme popovídat,“ oddychoval těžce do nastavených mikrofonů.
„Není to generační problém,“ je však přesvědčený brněnský asistent trenéra Miroslav Soukup. „Staří hráči na obranných postech mají zakořeněnou zodpovědnost, zatímco Marek si chce víc dovolit. Potom je drásá, že on tak zodpovědně nehraje,“ popisuje třecí plochy.
Soukup, který Střeštíka vedl i v úspěšné reprezentaci do dvaceti let, je jeho největším advokátem. Tvrdí, že právě drzé ofenzivní kousky je v něm třeba podporovat. „Můžeme mu je zakázat, ale pak přestane dělat věci, pro které ho tam dáváme. Nemůžete přece mít na hřišti jedenáct bojovníků,“ tvrdí.
Ani sám mladík nehodlá ze svých ekvilibristik ustupovat. „Dvakrát uděláš kličku, a třeba ti nevyjde. Potřetí to ale klapne a je z toho gól,“ přibližuje svoje motto.
S tím se pracanti kolem něj těžko ztotožňují. Když Střeštík ztratí míč, znamená to pro ně, že ho oni musejí získat. V nejhorším případě ztráta vede k inkasovanému gólu. „Nehrajeme o malé částky – nemůžu přece riskovat prémie kvůli tomu, že zkouší na půlce jesličky a přijde o balon,“ odůvodňuje svou kritiku Trousil. „Ale podle mě tohle časem pochopí sám – až bude mít rodinu a bude ji muset zabezpečit.“
I Soukup uznává, že to Střeštík s parádičkami občas přehání. Připisuje to nezkušenosti. „Ještě se musí naučit svoje chování na hřišti rozdělit. Finty by si měl nechat do prostoru kolem soupeřovy šestnáctky, ne na střed hřiště. Až to pochopí, půjde nahoru,“ je přesvědčený.
Šéfové Brna jsou si dobře vědomi, jaký poklad chovají v rukou. Střeštík byl jedním z nejobletovanějších stříbrných medailistů z mistrovství světa do dvaceti let, i proto si ho šéfové hýčkají. Od lidí ve svém okolí slyší samou chválu, což je pro něj možná trochu na škodu. „Je v hrozně těžké situaci,“ pokyvuje hlavou Polách. „Je to obrovský talent, ale málokdo mu řekne, že něco dělá špatně.“
V Brně tuší, že blonďatý ofenzivní kreativec může být trefou do černého. Když ho před dvěma lety klub získal z Liberce, platil jen o něco málo větší než tabulkovou částku 450 tisíc korun. Angažmá ve Slovanu totiž Střeštík ukončil sám – trucem. „Měsíc před koncem třetí ligy jsem v Liberci onemocněl, tak jsem odjel domů na Slovensko a nikomu jsem nezvedal telefony. Pak jsem se dostal do spojení s Brnem a v Liberci o mě nikdo neměl zájem...“ krčí rameny.
Žít bez medu u Ještědu
Kde se v něm vzala taková touha utéct z úspěšného a ambiciózního klubu, který tak rád sází na mladé hráče? Střeštík tvrdí, že angažmá v Liberci nebylo zdaleka ideální. „Byl jsem dva měsíce v áčku, než mě dali do béčka. I to jsem bral jako krok dopředu, ale pak mi přišlo, že to nemá cenu,“ mračí se. „Hráli jsme na umělce i ve třicetistupňovém vedru. Trénovalo nás pět, doplňovali nás kluci z divize, aby nás bylo dost. Pamatuju si, že s námi trénovali třeba Lexa nebo Pilný,“ vzpomíná na někdejší liberecké ligisty.
Působení v Liberci pro něj probíhalo podivně. Do modrobílého dresu ho naverboval tehdejší sportovní ředitel František Mysliveček, který se však vzápětí ocitl ve víru vyšetřování korupční aféry. I proto se Střeštík cítil bezprizorní – prý ani smlouvu nedostal. „Volal jsem svému manažerovi, bál jsem se, že mi nebudou chodit peníze. Nakonec mi chodily, ale míň, než na kolika jsme se dohodli,“ odfrkne si.
„Byla hrubá chyba, že jsme ho nepodepsali. Dost mě to překvapilo, protože v Liberci fungovala jasná filozofie, podle níž měli mladí hráči dostávat šanci,“ kroutí ještě dnes nevěřícně hlavou Vítězslav Lavička, tehdejší asistent trenéra Stanislava Grigy.
Ondrej Chovanec, který v té době se Střeštíkem spolupracoval coby hráčský agent, však s tvrzením o kontraktu až tolik nesouhlasí. „Profesionální smlouvu Marek určitě dostal. V té době ale byl kvůli korupční aféře na klubu velký zmatek, tak nevím, kde skončila, nebo neskončila,“ krčí rameny.
Střeštíkovi je oporou v tvrzení o nepodepsaném kontraktu i bývalý liberecký kustod Antonín Kudláček. „Když jsem tam končil, říkal mi, že po něm vedení chtělo, aby vzal můj podpis z protokolu o převzetí vybavení, že tím podepíšou mou smlouvu,“ obviňuje hráč liberecké funkcionáře. „Stejně si myslím, že moje angažmá tam byl nějaký kšeft pánů Chovance a Myslivečka,“ zachmuří se.
„Jestli tohle říká, je to smrad nevychovanej,“ vypálí Chovanec. „Těžko může nějaký agent čerpat zisky z dorostence. Jít do Liberce bylo rozhodnutí jeho a rodičů. Měl nabídky i z Příbrami a béčka Sparty,“ kroutí hlavou.
K řece Nise zamířil Střeštík v lednu 2005 ze Slovácka, kde mu v té době rovněž končila smlouva – a pod Ještědem mu nabízeli její podstatné vylepšení. „Ve Slovácku jsem bral asi tři tisíce měsíčně, Liberec mi nabízel dvě stě tisíc za podpis a dvacet měsíčně,“ líčí fotbalista. „Hned jsem si maloval, jak si koupím auto,“ usmívá se.
Ukradený reprezentant
Střeštíkovo angažmá na stadionu v ulici Stonky začalo rok a půl předtím. Byl to start cesty, na níž se z talentovaného slovenského dorostence stal tahoun levé strany ofenzivy české jedenadvacítky. „Tehdy jsme si všimli na Slovácku útočníka, který pravidelně dával góly. Ale věděli jsme, že to je Slovák,“ vzpomíná Soukup, který prochází trenérské posty u českých mládežnických reprezentací.
V té době začala mise, která měla za cíl udělat z mladíka oficiálně Čecha. Trenérům bylo podezřelé písmeno Ř ve Slovákově příjmení, a tak po chvilce pátrání zjistili, že fotbalistův otec je Vyškovák, který se na východ přestěhoval jako dítě – do blízkosti termálních lázní ho přivedly problémy s průduškami.
„Když jsem končil v Liberci, kontaktoval mě trenér Horák, který mě znal z dorostu. Ptal se mě, jestli bych nechtěl hrát za Česko,“ vybavuje si několikanásobný slovenský reprezentant v kategoriích do šestnácti a osmnácti let. „Měl jsem radost, hned jsem souhlasil,“ usmívá se.
Administrativní snažení trenérů a Chovancovy agentury se vyplatilo – Střeštík získal české občanství a vzápětí ČMFS vyjednal se svým slovenským protějškem a s orgány UEFA svolení, aby fotbalista oblékl dres se lvíčkem. Za rok už byl hbitý levák nejlepším střelcem devatenáctky, která na evropském šampionátu vypadla v semifinále se Skotskem.
Umístěním před branami finále si generace mladíků zajistila účast na letošním mistrovství světa do dvaceti let, odkud si přivezla slavné stříbrné medaile. Na světovém turnaji však Střeštík tolik nezazářil. Kdo sledoval noční přenosy zápasů českých reprezentantů, viděl jeho tradiční střídání – pokaždé kolem šedesáté minuty uvolňoval místo na hřišti Tomáši Pekhartovi. Brněnský útočník totiž odjel do Kanady s ne zcela dokonalou kondicí po zranění vazů v kotníku.
„Na jaře jsem měl fazonu, ale měsíc před mistrovstvím jsem se zranil v zápase s Plzní. Smůlu mi přinesl Smola,“ glosuje blonďatý mladík nepřízeň osudu. „Dobře jsem se cítil až ve finále, ale tam jsem musel taky střídat. Ke konci jsme pořád běhali, Argentinci nám nepůjčili balon...“
Přes osobně nepříliš šťastný šampionát je jasné, že někdejšího Slováka čeká v českém dresu světlá budoucnost. „Pokud zlepší činnost po ztrátě balonu a zvýší odolnost, posune se dál. Je vynikající s míčem, dovede vytvořit překvapivou situaci. Jeho platnost pro tým je hodně vysoká,“ říká trenér jedenadvacítky Lavička. „Kreativních hráčů jako on není nikdy dost.“
Kdo ví – třeba se i v reprezentačním áčku vrátí na levou stranu ofenzivy dominantní blonďatá hlava.
Jeho otec Zdeněk to na Slovensku dotáhl do třetí ligy. „V dorostu měl jít do Interu Bratislava, ale těsně předtím se zranil,“ popisuje
Marek Střeštík utrpení svého rodiče. I junior ztratil v mládežnickém věku rok kvůli komplikovanému zranění kolena, nicméně fotbalově už teď otce překonal. Blonďatý ofenzivní špílmachr se narodil 1. února 1987 ve slovenském Komárně. Když mu byly tři roky, jeho otec se s maďarskou manželkou Adrianou rozvedl. V současnosti žije fotbalista v Brně, kde studuje obchodní akademii.
2001 V mladším dorostu obléká dres Dubnice nad Váhom. Má za sebou několik startů za slovenskou reprezentaci U-16 a U-18, jeho kariéru komplikuje složitá operace kolena.
2003 Přichází do fotbalové akademie v Uherském Hradišti.
2005 V lednu přestupuje do Slovanu Liberec, odkud ho však po půl roce získává Brno.
2006 V pětadvacátém kole nastupuje v základní sestavě ke svému prvnímu zápasu v nejvyšší soutěži – na hřišti Slavie. První gól střílí na podzim doma do brány Příbrami.
- Na ME U-19, kde česká reprezentace vypadává v semifinále se Skotskem, je se třemi góly jejím nejlepším střelcem.
2007 Po zranění vazů v kotníku nastupuje ke všem zápasům na MS U-20, kde česká reprezentace získává stříbrné medaile.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář