Kde je Tvůj Bůh?
Kde je Tvůj Bůh?
Ž. 42,12;
Salutatorio : Milost Vám a pokoj od Boha Pána našeho...
Introit : Žd. 11,1-2;
Píseň : 623 „Důvěřuj se v Pána“
Modlitba :
Čtení : Ž. 42,1-12;
Píseň : 631 „Nám pomoz Pane milý“
Text : Ž. 42,12;
Modlitba :
Píseň : 697 „Moc předivná“
Ohlášky :
Poslání : Kolos. 2,2;
Slovo
Požehnání : Ž.121,5-7;
Píseň : 636 „Z Tvé ruky Pane můj“
Kde je Tvůj Bůh?
Ž. 42,12;
"Kde je Tvůj Bůh? Kde se ukrývá Tvůj Bůh?" Tak nějak znějí různá přebásnění tého písně, našeho dnešního žalmu. Aby nám tato otázka byla ještě zřejmější, musíme si, milí bratři a sestry, ujasnit kde se vlastně náš žalmista nacházel. Byl v otroctví! V Babylóně - odvlečen ze své země a odloučen od svého pobývání v chrámu, kde asi sloužil v důležité funkci kněze. Byl tedy daleko od zaslíbené země, daleko od svého domova. Znamená to ale také, že byl daleko od Boha? Je snad Bůh vázán jen v zemi, kterou svému lidu zaslíbil? Může snad Bůh být přítomen v zemi, kde jeho lid žije v zajetí? Neztratil zde na svůj lid právo? Sahá i sem jeho působnost? A jestli ano, tak proč svůj lid nevysvobodí? Nezapoměl tedy Bůh na svůj lid? Ano! Tyto a podobné otázky jsou pro našeho žalmistu bytostné, protože si je neklade sám. Jsou mu kladeny jeho okolím a dokonce i jeho přáteli. A žalmista? Není vůči těmto otázkám netečný, protože jej bolí, jako rána v kostech. Zasahují až do jeho vnitřností a stávají se tak i jeho osobními otázkami. "Kde je Tvůj Bůh?" to je otázka, která jej obklopuje nejen z vnějšku- ze strany jeho okolí plného pohanských božstev, nadvlády cizích náboženství, převahou vítězů nad Israelci. Jsou to tedy otázky, se kterými se musí nejen vyrovnat, ale i si na ně odpovědět. Otázky, v kterých se jeho duše topí jako v propastné tůni a tak je předkládá Bohu. U něj náš žalmista hledá pomoc, u něj hledá odpověď a spoléhá se na něj v naději, že právě tam nalezne tu správnou odpověď.
Ve své písni žalmista vypovídá o své duši. Říká o ní, že dychtí po živém Bohu, stejně jako laň u vyschlého horského potoka dychtí po tekoucích vodách, které se tu valí v době dešťů. Tak jako ta laň má ve vzpomínce bystřinu, tak právě tak má žalmista ve vzpomínce slavení svátků v chrámě a také svou zemi v jordánských krajinách - chermónských končinách u hory Miseáru. Je to mohutný obraz o lani, která dychtí po bystré vodě, je to ale také naděje žalmistovi duše, která dychtí po Bohu, protože se cele spoléhá jen na jeho vysvobození. Dychtí po svobodě, kterou může přinést jedině Bůh a jen on může svůj lid vysvobodit ze zajetí a přivést ho z Babylónu zpět do Jerusaléma. Z toho, jak žalmista mluví o své duši, jak se k ní obrací a jak ji povzbuzuje, aby čekala na Boha. Z toho jak zpívá o strastech své duše, o tom, jak se trpce rmoutí a úzkostlivě sténá, bychom mohli usoudit, že je ponořena do chaosu, ale i přezto jí nabádá k tomu, aby čekala na společné vzdávání chvály. Co si má ale počít? Místo chleba poliká své slzy a od svého žalu si nemůže odpočinout, protože tí, kteří jej odvlekli do zajetí se mu vítězoslavně vysmívají: "Kde že je ten Tvůj Bůh?"
Když takto společně milí bratři a sestry o tomto žalmu přemýšlíme, musíme si být vědomi také toho, proč se Israel do tohoto zajetí dostal. Protože se nespolehl na Boha a nedbal varování, které mu přinášeli jeho proroci. Byl nevěrny Hospodinu v tom, jak se choval ke vdovám, sirotkům a svým slabým, kteří byli v jeho středu. Protože jeho králové dělali to, co je zlé v Hospodinových očích a to tím, že se přizpůsobovali svému okolí. Sloužili a podstrojovali pohanským bohům. Žalmistovi otázky jsou o to bolestnější, protože ví, že ani on není bez viny na tom, jak teď trpí v zajetí a snad tedy i proto má Bůh teď právo na něj zapomenout. Přesto ale sám sebe nabádá a utvrzuje v tom že jediná šance a výchdisko je čekání na Boha. Čekání na Boha, který j????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????????tův zármutek odpovědí Hospodinovo milosrdenství. Že se Bůh nad ním slitovává, že se k němu smí obracet v písni a modlitbě. Že mu Bůh nedá na sebe zapomenout. " Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh"
"..., jemu své spáse. On je můj Bůh." To Boží vysvobození -spása, na které celý Israel s obrovskou nadějí vyhlížel, je skryta v hebrejské podobě Ježíšova jména [;vuAhy. Jméno, které israelci dávali svým chlapcům v naději a očekávání, že jim Bůh pošle vysvoboditele, který je vyvede z Babylóské ho otroctví a pak i zvítězí nad římany.
My už dnes ale víme, že se nic z těch prvozních plánů nestalo. Že ten jediný a pravý vysvoboditel se narodil v ústraní a svou smrtí na kříži a svým vzkříšením nam všem , kteří jsme v něj uvěřili, přinesl tu pravou spásu. A tak proto i my smíme na otázku: "Kde je Tvůj Bůh?" odpovědět: "V Kristu".
Víte, bratři a sestry, možná, že i nám se zdá jako by se nám Bůh také pro naši neposlušnost odmlčel. Jako by na nás přestalo svítit slunce a jako by se z našich srdcí zcela vytratila láska. Přesto ale nepřestáváme věřit. Copak se Bůh dá umlčet? Copak se slunce dá zhasnout jako nějaká žárovka a nebo se dá jeho svit přesměrovat jen na spravedlivé? A láska? Ta se také nenechá zapudit jako otravný hmiz!
Co tedy odpovědět na otázku nejen svých nepřátel, ale především sami sobě: "Kde je Tvůj Bůh?" Především v Kristu, ale pak také i v naději, že všechno, co ve svém životě prožíváme má svůj smysl. Nejen svůj smysl, ale chce nás dovést k lepšímu a hlubšímu poznání Boha. Že nám chce pomoci a né ublížit. Že nás chce vyvést z našeho otroctví hříchu. Je velice dost pravděpodobné, že tomu, co nyní prožíváme nerozumíme, ale ve světle mocné Boží a Kristovi lásky, Božího a Kristova vedení snázeji pochopíme nejen ona žalmistova slova o čekání na Boha, ale bude nám i zřetelnější a jasnější proč mistr Jan Hus, jehož odkaz jsme si zde minulou neděli připomínali, nemoh odvolat. On totiž, stejně jako mnoho svědků před ním, ale i po něm pochopil cenu čekání na Boha.
