Několik slov úvodem

            „Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce“ bylo heslo pro loňský rok z 1S 16,7, které pro jednoho každého z nás nebylo aktuálním jen v loňském roce, ale zůstává jím také dnes a bude jistě i zítra.

A právě toto Slovo mne především jako křesťana, ale také jako Roma, nutí přemýšlet o pravých a skutečných hodnotách mého osobního života, které jsem ve svém životě až doposavad poznal, a které v něm také snažím usilovně praktikovat. Jaká že je ta pravá hodnota mého života, kterou jsem poznal? Spolu s tím se také musím sám sebe ptát, jak jako křesťan (ale především jako Rom) mohu k tomuto poznání pomoci svým romským soukmenovcům?

Nepochybuji o tom, že i my, stejně jako apoštol Pavel, jsme poznali tu pravou a nejvyšší hodnotu, kterou je bezpochyby láska, jak o ní píše ve své epištole 1K 13. Vedle ní jsou  ještě i další hodnoty, které nám konzumní život tohoto moderního 21. století nabízí, a ve kterých nám také žel tak trochu dává zapomenout na tuto pravou hodnotu života. A tak mnohdy, byť třeba nechtěně, druhé poměřujeme podle sebe. Ne ale každý člověk dává ve svém životě přednost těm samým hodnotám jako my. Tak se nám žel většinou stává, že se s oblibou díváme na to, co máme před očima a zapomínáme hledět na lidská srdce.

Ne, že bychom chtěli. Stále se sice na ty kolem sebe díváme láskyplnýma očima, ale kultura ve které žijeme, ale také společenské postavení, nás nutí se na ty kolem sebe dívat a hodnotit je (pochopitelně) z toho našeho pohledu. Ne, že by se změnila hodnota našeho života. Tou jistě i nadále zůstává láska, ale jako by nás ten konzumní svět opravdu pohltil a ta pravá hodnota jakoby ustupovala někam do pozadí. Jsou ale mezi námi takoví lidé, kteří neustále o těch pravých hodnotách života přemýšlejí jinak. Ne že by nechtěli usilovat o ty samé hodnoty, ale oni je chápou úplně jinak, což se dá pochopit jednak z historického, ale také i z čistě pragmatického pohledu na život.

I.         Exkurz o životě

1.Co víme o nedávné historii

Nejprve bychom si měli uvědomit, že Romové vlastně nemají domov. Odkud prapůvodně vyšli, to se dnes asi přesně nedozvíme, a tak nám pouze musí stačit závěr historiků, že Romové vyšli z Indie. „Co se týče datování prvního většího příchodu romských skupin do českých zemí, shoduje se s prvními zprávami v německých zemích a dalších státech Evropy. Tyto skupiny, přicházející na kontinent z Balkánu, prošly Uhrami, dnešní Bratislavou a českými zeměmi dále na západ, kde jsou o nich četné zprávy. V r. 1417 skupina Romů pod vedením vojvody Panuela prošla velmi rychle našimi zeměmi, o čemž byl k dispozici záznam ve ztracených knihách počtů města Znojma, kde skupina dostala almužnu ve výši jedné kopy a tří grošů, a zápis v díle Cronicon nejvyššího písaře Nového Města Pražského Prokopa, podle něhož skupina, vzhledem a podobou předstihla tábority a zanechala jim své špatné mravy.“[1]

Od té doby, co se poprvé objevili na našem území, byli všelijak perzekuováni a to pak samozřejmě ovlivnilo i jejich způsob života. Sociální politika našich panovníků minulých století byla taková, že se chtěli Romů úplně zbavit – chtěli je vyhladit. „Leopold I. například (1688) nařídil vykázat cikány ze země. Ze zápisů města Berouna (1710) zase víme, že: „Cikáni se mají, kdekoliv natrefeni byli, postřílet a ze země dokonce vyhladiti.“ V roce 1721 Karel VI. dokonce přikazuje zabíjet i ženy. Podle dalšího ediktu (1726) měli být muži věšeni a ženám a chlapcům pod 18 let mělo být uťato ucho.”[2] Můžeme tedy říci, že v životě Romů nešlo o zajištění budoucnosti, ale výslovně o přežití. Tím, že byli odevšad vyháněni a nikde nebyli vítáni, byli nuceni žít pohromadě ve svých povozech.

2. Snaha o asimilaci ve druhé polovině 18. století

„Změna přišla až s příchodem ženy na habsburský trůn. V polovině 18. století si Marie Terezie uvědomila, že není třeba Romy vyhánět. Zabraňovala pouze cizím Romům ve vstupu. Zavedla na svých územích pokusy o asimilaci tamějších Romů.”[3]

„V osvíceneckém přístupu pokračoval i její syn císař Josef II., který ve svém nařízení z roku 1782 kladl důraz na školní docházku dětí, vyučení romské mládeže, povinnou návštěvu bohoslužeb a zlepšení hygienických podmínek. V roce 1784 pak vydal další rozhodnutí, první pokus o státem řízené rozmístění romských rodin, podle nějž měly být rodiny dosud neusazených moravských Romů rozděleny dle dislokačních plánů do osmnácti moravských a dvou slezských obcí.”[4] „Za vlády Josefa II. se také objevil návrh od kanovníka Jana Rudolfa Říkovského, aby byla vytvořena zvláštní místa, kde by dostala každá romská rodina materiál k postavení obydlí a na každé místo by byl přidělen určitý duchovní jen pro Romy, jenž by dbal na vzdělávání dětí, pravidelnou docházkou na mše, etc. Jiný návrh byl soustředit Romy na stanicích náboženského fondu.“[5]

Z toho, co víme Romové neušli ani zájmu našich národních obrozenců, jak o tom pojednává Mgr. Ondřej Kováč ve své diplomové práci, kterou jsem tu již nejednou citoval. K. H. Mácha, V. Mrštík, B. Němcová se velice živě zajímali o romskou problematiku a psali články o romském folklóru. I někteří katoličtí kněží se s velkým zájmem snažili Romům přiblížit tím, že napsali studie o jejich kultuře a jazyce. Byli to například A. J. Puchmajer, J. Leština a K. Lysý.

3. II. Světová válka

            Možná o dost horší než pronásledování za vlády panovníka Karla VI. byla pro Romy II. světová válka. Oni, stejně jako Židé byli v té době dost krutě pronásledováni a ještě krutěji mučeni a týráni. Velikou roli v jejich pronásledování, stejně jako u Židů, hrála roli barva kůže. Romové, stejně jako Židé, tehdy v koncentračních táborech umírali v daleko větších počtech než ostatní.

4. Asimilační politika komunismu

            Po II. světové válce, která pro Romy byla bezesporu obrovským pogromem, Olašští Romové v Československu ještě do roku 1958 kočovali, než bylo kočování zákonem zakázáno.

Poté, co vyšel zákon o zákazu kočování, začali se Romové usazovat (zákon č. 74/1958 Sb. ze dne 17.10. 1958 zakazoval kočovný způsob života Romů). V případě porušení se dotyčný/ná dopustil trestného činu s možností nepodmíněného odnětí svobody od 6 měsíců až 3 let. Novelou z roku 1990 nebylo kočování již považováno za trestní čin, ale zákon o zákazu kočování byl i nadále v platnosti. K úplnému zrušení zákona č. 74/58 Sb došlo až zákonem č. 57/1998 s účinností od 30. 3. 1998. Od této doby mohou Romové v naši republice zase opět svobodně kočovat. (zdroj: Ondřej Kolář – student právnické fakulty v Brně). Nebylo jim ovšem umožněno bydlet přímo ve městech a vesnicích, nýbrž na okrajích (periferiích). Socialistické Československo se bezesporu o své Romy postaralo. Velmi rezolutně trvalo na povinné školní docházce, povinnosti pracovat, ale i na tom, že Romové musí bydlet v domech. Tak se stalo, že Romové dostávali byty, dospělí museli chodit do práce a děti zase do školy.

Tehdy již byla při Národních výborech zřizována místa sociálních pracovníků pro „Cikánskou otázku.“ Jednalo se spíše o terénní pracovníky, jejichž úkolem bylo nepřizpůsobivé Romy učit hygienickým návykům a vedení spořádaného života, jenž by odpovídal socialistickému pohledu. I přesto, že  bylo o Romy takto pečováno, byly jejich rodiny opět umísťovány na periferie vesnic a měst. V tomto období se Romové měli asi nejlépe. Na rozdíl od řadového „neroma“ pobírali různé sociální dávky, dostávali nejrůznější finanční příspěvky (na uhlí, oděv a pod.). Snad jedinou nevýhodou pro ně bylo automatické umísťování dětí do Zvláštních škol.

5. Po sametové revoluci

Od sametové revoluce měl každý, tedy i Rom, možnost se uplatnit. Romové již v této době začali poukazovat na své romství. V této době již začíná fungovat nová, dnes již politická strana ROI (Romská Občanská Iniciativa), která se pod vedením JUDr. Emila Ščuky a pana Rusenka začíná Romů zastávat. Zvrat nastal až po roce 1993, tedy po rozdělení Československa. V té době přestalo být povinností občana pracovat, rozmnožilo se soukromé podnikání, uvolnily se ceny v jednotlivých obchodech, byly uplatňovány restituční nároky na byty, domy, závody a navíc byl vydán nový zákon o státním občanství. Co to znamenalo? Že každý, kdo se narodil na Slovensku a nebo měl byť jednoho z rodičů Slováka, musel zažádat o české státní občanství. I já jsem si, díky svým pokrevným rodičům, musel vyřizovat žádost o české státní občanství, přestože jsem byl celý dosavadní život veden jako český státní občan. To vše způsobilo, že začala vznikat nová sociální skupina lidí, do níž se řadili i Romové a ti o sobě dávali čím dál hlasitěji vědět. Postupem času tedy docházelo k segregaci. V tomto důsledku Romové postupně ztráceli nejen práci, ale i střechu nad hlavou a od roku 1997 byl zahájen velký romský exodus. Romové odcházeli do Kanady a Anglie. To vše mělo za následek nařízení vlády zřídit na Okresních úřadech místa romských poradců. Výběr těchto pracovníků záležel čistě na jednotlivých úřadech, ale vládou bylo doporučeno, aby tímto pracovníkem byl Rom. Tento pracovník tak nenahradil sociálního pracovníka, ale svým působením v romské komunitě měl pomáhat a spoluřešit vzniklé problémy svých soukmenovců. Na vládní úrovni vzniká i Mezirezortní komise pro romské záležitosti a v jednotlivých ministerstvech začínají pracovat Romové jako poradci ministrů.

II.        Tradice a národní zvyklosti

            Při setkání s Romem je třeba si uvědomit otázku: „Co činí Roma Romem?“ Každý národ má své tradice a národní zvyklosti a ani u Romů tomu není jinak. Majoritní společnost si ale zvykla tyto stránky spíše nevidět a nebo potlačit, což je veliká škoda.

Nedávno jsem byl na přednášce bratra faráře  Mgr. Daniela Hellera z Pržna. Když popisoval zážitky ze svého působení v ukrajinské Bohemce a Veselinovce, uvědomil jsem si, kolik toho mají Romové s nasimi bratry a sestrami v ukrajinské Bohemce a Veselinovce společného. Jde o diametrálně odlišné chápání hodnot, neuvěřitelné sžití s přírodou a podobně.

a) Svatba a rozvod

S dodržováním romských tradic se můžeme setkat obzvláště u olašských Romů. Třeba při svatbě. Olašský Rom, jestliže si chce vzít dívku ze svých kruhů, musí tuto vykoupit. Částka, kterou otci nevěsty musí složit vůbec nebývá malá. U gádžů je tradicí, že svatební veselí trvá jen několik málo hodin, ale u Romů svatba trvá třeba i několik dní. Nevěsta se ženichovi zaslibuje již ve velmi mladém věku. Není tomu tak dávno, co se na Slovensku konala jedna taková svatba mladinké olašské dívenky. Naše zákony ani zákony Slovenské republiky sňatky mladých lidí, kteří nedovršili potřebného věku nepřipouští. V případě, že by došlo k rozvodu, což olašští Romové ze silné tradice nepřipouští, označovali muži kdysi ženu tak, aby si jí nikdo již nemohl vzít. Jedna z mírnějších variant trestu pro ženu byla, že si sama dohola oholila hlavu nebo, ale to už bylo opravdu kruté, jí její bývalý muž pořezal na tváři.

Jednou ze záhad je i to, proč se některé romské děti rodily a rodí s nějakým tělesným handicapem. Toto vyplývá z  velmi přísné tradice, kdy se Romové brali jen v tom případě, jestliže ženich a nevěsta pocházeli ze stejného kmene, popřípadě kasty. Endogamní sňatky tak byly obranou proti znesvěcení toho, či onoho romského rodu. Žel ještě i v této době jsem byl jako Romský asistent svědkem, kdy spolu žili bratranec se sestřenicí a měli spolu potomka. V dnešní moderní době se již Romové ani nežení, stejně jako mladá populace v majoritní společnosti.

b) Pohřeb

            Každý pohřeb je jistě smutný, ale u Romů asi dvojnásob. My Romové totiž všechno prožíváme mnohem emotivněji. Přesto ale je pohřeb v romském prostředí jakousi velmi významnou událostí. Obzvláště, zemře-li někdo takový, jako je Olašský král. Nebál bych se  dokonce romský pohřeb označit jako rituální obřad. Zemřelý býval vystaven v rakvi třeba i několik dní a jeho příbuzní u jeho rakve „vartovali”. „Při vartování přesahuje povinnost příbuzenských závazků a příbuzenské sounáležitosti hranice tohoto světa a vstupuje do „druhého světa“ (aver svetos), který je nedílnou součástí existence. Doba vartování trvá od úmrtí do pohřbu. Znám případy z dob komunistického zřízení kdy mí romští přátelé raději riskovali neomluvené absence v práci a stržení platu, než aby se vystavili té neomluvitelné ladž (hanbě) a nestrávili povinné dny v příbuzenské pospolitosti zesnulého. Komunikace se zesnulým nepřestává, dokud „se objevuje“ (phirel). Komunikace s muly se řídí vlastními pravidly manifestovanými při nejrůznějších příležitostech.“[6]

Samotná ceremonie pohřbu se od té zažité moc neliší. Jen je na pohřbu více smutku. Ortodoxní olašští Romové si totiž na takový pohřeb zvou i své profesionální plačky. Protože Rom věří v posmrtné zjevování mrtvých, dávají pozůstalí mrtvému do rakve i hrobu nějakou lahev kvalitního alkoholu, aby se mu šlo do věčnosti lehčeji, a cigarety, aby ani tam nezůstal bez cigaret a mohl si kdykoli zakouřit. V případě, že šlo o hudebníka dávají mu do hrobu také i housle.

c) Paťiv

Na rozdíl od neromských manželství v romské rodině panuje zcela hierarchické zřízení. Hlavou rodiny je vždy nejstarší muž rodu, který má hlavní a rozhodující slovo. Dalším je nejstarší matka, která zplodila nejvíce dětí. Tito dva členové rodiny požívají největší úctu a mohou ovlivňovat téměř všechno dění rodu.

d) Výchova

Další rozdíly jsou ve výchově dětí. Děti jsou v rodině ctěné a do věku devíti let si mohou dělat téměř co chtějí. V tomto období nejsou na ně kladeny žádné nároky. Novorozenci se plně až do věku dvou let věnuje matka. Tato pak dítě odkládá a předává jej do péče nejstarší dceři, která má plnohodnotně zastoupit matku.

Z pohledu spořádané majoritní společnosti se bude jistě zdát, že romské děti jsou nevychované, drzé a že se o ně nikdo nestará. V dnešní době dávám všem kritikům romské výchovy dětí za pravdu, ale v době, kdy Romové ještě mohli volně kočovat, měl tento systém své opodstatnění. Zatím co se matka starala o to, aby měla rodina navařeno a uklizeno, nejstarší dcera rodu měla ostatní děti, tedy ty dvouleté a starší, na starosti. Jen do dvou let se o dítě starala matka, jelikož jej asi nejspíše do té doby kojila.

e) Jídlo

Další rozdíl je v nakládání s jídlem a vše, co s tímto souvisí. Každá ortodoxní romská rodina má stůl a kolem něj o jednu židli více, než je členů rodiny. Tato židle je určena pro nezvaného hosta. Jestliže je nám v romské rodině nabízeno něco k jídlu, je třeba si pamatovat několik zásad:     

1) Rom nabízí vždy ze srdce.

2) Nikdy se neomítá. Snad jedinou omluvou může být odůvodnění, že mi to lékař zakázal.

3) Jestliže dostaneme něco k jídlu, nikdy nedojídejme úplně, ale nechejme vždy alespoň něco na talíři. Tím hospodyni dáváme na vědomí, že nás uctila a že jsme spokojeni s její pohostinností. V opačném případě může dojít ke dvěma jevům. V tom lepším případě si hostitelka domyslí, že nám chutnalo a dojde k pokračování hoštění, což jsem osobně zažil, a nebo celou rodinu proti sobě popudíme, jelikož tato bude naše počínání brát jako zneuctění své pohostinnosti k naší osobě.

Ke každému etnokulturnímu společenství patří čistota. Představy o čistotě však nejsou vždy totožné. Ti, kteří se s kulturou romského stolování setkali, jako třeba já, jistě slyšeli i větu: „Jezte a nebojte se, my jsme čistí Romové“. Tato věta v prvé řadě znamená, že to, co nabízejí je kultovně čisté (maso, které předkládají není ani koňské ani psí, jelikož toto považují za nečisté). Tato věta ovšem také znamená i mimo jiné to, že rodina, která je hostitelem, se neživí prací, kterou pokládají za nečistou. K takovým pracím patří třeba vybírání žump, hrobnictví a někde se za nečistou považovala výroba pálených cihel, tedy dotyk s hlínou.

Dalším z jevů, se kterým se můžeme u Romů setkat, je i fakt, že tito téměř nikdy nejí společně. Každý jí tehdy, když má hlad a neohlíží se na druhé. Snad výjimkou jsou svatby, pohřby, vánoce a návštěva příbuzenstva se kterými se rodina dlouho neviděla.

Až neuvěřitelné se může zdát tvrzení, že Romové neplýtvají jídlem, když jsme byli třeba svědky toho, jak vyhazují spoustu nedojedených zbytků. Zde bych ale upozornil na to, že Rom nikdy nejí pokrm ze druhého dne a sám by jej svému hostu jistě také z úcty nepředložil.

f) Náboženství a náboženské představy

„O romské religiozitě je poměrně málo zpráv. Hrst animistických, resp. démonistických pověr a magických praktik – to je vše, co většina etnografů popisuje jako romské náboženství. Nenajdeme zde o mnoho víc než to, co je běžné v primitivních náboženstvích. Vlado Olah (1997) patrně příliš přehání, když říká, že Romové emigrací z Indie ztratili své náboženství. Eva Davidová (1995) píše o „duchovní kultuře Romů“ o svéráznosti romského „lidového náboženství, pověr a magických praktik“, které podle jejího pozorování ještě dnes zůstávají v mnohém živé v prostředí některých uzavřených komunit na Slovensku. Romské náboženství charakterizuje jako „synkretický komplex názorů křesťanských a jejich vlastní víry, založené na přírodně animistickém základě“. Církevní svátky přejali Romové podle Davidové spíše formálně a slaví je po svém: jídlem, pitím a tancem. Etnografové sbírají relikty nejrůznějších pověr léčebných i ochranných (vázat novorozeněti na zápěstí červenou stužku proti uhranutí atd.). Silný býval strach z duchů zemřelých. Zbytky jídla je například nutno vyhodit, protože je očichávají duchové mrtvých, a do toho, kdo by je jedl, vejdou mrtvolné zárodky. Věřilo se však i v převtělování duší. Když host našel v jídle vlas, dostal strach, že ho chtějí očarovat. Zásady rituální čistoty se v některých případech dodržovaly ještě donedávna, např. olašské ženy nesměly prát v jedné nádobě současně ženské a mužské prádlo. – Současná mladá generace Romů však na tyto staré zvyky a pověry rychle zapomíná a pokud žije nábožensky, přiklání se – v naší sociokulturní oblasti – k některé křesťanské církvi.

Pokusme se však o hlubší pohled na romskou religiozitu. Jak říká naše nejpřednější romistická autorka Milena Hübschmannová (1996), odnesli si Romové z Indie hinduistickou tradici přičemž slovně formulovaná nauka je málo významná. Žitá religiozita ( jež je ovšem podstatnější než učení) je podle téže autorky „zakódována“ ve způsobu života, ve zvycích a mravech, v postoji k přírodě a k existenci, v pospolitosti, v pohostinné otevřenosti, v upřímnosti a pokoře, v obsahu nejrůznějších tabu, v řádu vztahů mezi muži a ženami stejně jako mezi rodiči a dětmi, ve způsobu přijímání autorit atd.

Příklad: V tradičních romských rodinách se neděkuje. Jestliže to Rom učiní, může slyšet: „Neděkuj, nejsi u gádžů!“ To je podle Hübschmannové pozůstatek víry v karmu, v zákon, podle nějž se dobré a zlé skutky sčítají. Jestliže mi někdo prokázal dobro, pak jsem mu dal příležitost zlepšit si karmu, a nemám tedy proč mu děkovat.“[7]

Prakticky o tom samém se v příručce „Jak konáme evangelizaci“ zmiňuje Radislav Novotný. Jeho vnímání romské religiozity je stejné jako u Pavla Říčana, jen bych k tomu, co ve své knize „S Romy žít budeme – jde o to jak“ dodal: „Nedogmatické přejímání různých kulturních a náboženských prvků může korespondovat s rysem tolerance a otevřenosti některých orientálních náboženských učení (hinduismus, buddhismus), která nikdy nevystupovala nepřátelsky proti věroukám zakořeněným v jiných částech světa. Romové se navíc nerozpakovali zabývat černou magií, a tak začali brzy v řadách hluboce věřícího obyvatelstva budit nedůvěru.

Pobytem na maloasijském území mohli Romové převzít některé prvky místní kultury a zvyklosti, které byly typické i pro sektu Antinganů. Je však možné, jak míní někteří byzantologové, že Anhtingani bylo skutečné označení pro Romy. Za sektu kacířů byli označeni tehdejšími církevními autoritami kvůli odlišnostem a z tehdejšího hlediska velmi nebezpečným, a proto odsuzovaným praktikám v oblasti černé magie. Dle duchovních se měli vyvarovat setkání s těmito heretiky a především je neměli vpouštět do svých domovů, neboť učí ďábelské věci.

Náboženské názory Romů ve středoevropském prostoru v sobě spojují prastaré vlivy indické kultury s modifikovanými /přizpůsobenými/ prvky křesťanské víry. Podstatnou součást víry Romů tvořily animistické představy, které vysvětlovaly vznik nemocí a veškerého zla působením nečistých sil.”[8]

g) Jiné odlišnosti

Dalším rozdílem mezi Romem a „neromem“ je i fakt, že romští muži se s cizími romkami nebaví. To je ovšem důsledek vžité hierarchie, která se dodržuje ještě dnes a to zvláště u Olašských Romů. Naopak platí ovšem to samé.

I přesto, že Romové dnes bydlí tak jak bydlí, je morální povinností se při návštěvě zout anebo alespoň tento úkon naznačit.

Za dosti teatrální prvek by se také dalo považovat i uvítací ceremoniál příbuzných,  kteří se velmi dlouho neviděli. Nejde o žádný teatrální prvek, nýbrž o vžitý rituál. Členové rodiny si pláčou v objetí (obřadně i skutečně) a hostitel je povinen svou vzácnou návštěvu uctít tím, že vystrojí hostinu, i kdyby si na ni měl třeba půjčit.

III.      Pojem identity

Píše-li Pavel Říčan ve svém článku v Křesťanské Revue č. LXIV z roku 1997 „Čeští Romové v zápase o svou identitu“, že: „Identita národa se vytváří na hranici mezi ním a jinými národy ve vzájemném kontaktu a konfrontaci.“[9], pak musíme říci, že je to bezpochyby pravda. Spolu s tím si ale také musíme položit otázku: „Co vlastně činí Roma Romem a jak se takovýto člověk smí najít v nynější majoritní spleti? Jak se do ní spolehlivě, ale hlavně bezpečně zařadit?“ Podívejme se tedy dál na onen pohled Pavla Říčana: „Teprve ve vztahu k ostatnímu obyvatelstvu republiky si čeští Romové uvědomují, čím se od něj liší, co je tedy pro ně jako pro Romy charakteristické. Důležitou složkou tohoto procesu je, že se seznamují s představou, kterou o nich máme (a kterou jim víceméně vnucujeme); s jednotlivými prvky této představy se musí vyrovnávat a zapracovat je do své identity, ať již jako přijaté, nebo jako odmítnuté.“[10] A to je ten hlavní problém Romů. Již několik staletí sice žijí uprostřed jiného národa, ale i přes mnoho pokusů v něm nenašli svou identitu. Žel ani v něm se necítí být doma. Je to opravdu zvláštní, že jiná minoritní společenství nemají podobné problémy najít svou identitu, zatím co u Romů tento problém přetrvává po celá staletí.

1. Aspekty romské identity

a) Etnická solidarita a vědomí národní jednoty

            Jedním z těchto aspektů je etnická solidarita a vědomí národní jednoty, což u majoritní společnosti není tak markantní. Je to možná způsobeno tím, že Olašští Romové až do druhé poloviny minulého století u nás ještě kočovali. Mezi Olašskými Romy a Rumungre panovala hostilita, která se projevuje ještě i dnes, i když již ne tak výrazně jako dříve. Stejně tak je to s endogamií, i když v současné době není výjimkou, když si Rom (Olach nebo Rumungre) vezme gádži. Jde o výjimečné případy spíše u Olaškých Romů. U Romů označovaných Rumungre jde také o výjimky, ale tento jev smíšených manželství je u této skupiny Romů v poslední době častější, než u prvně zmiňované.

Ale přesto všechno mohu ze své vlastní zkušenosti říci, že zachovávání jistých tradic je u nás Romů silnější než my sami. A tak se zdá, jako by se etnická solidarita a vědomí národní jednoty pomalu vytrácela. Jako by se dnešní český Rom za své romství styděl. Mnohokrát jsem se setkal s Romy, kteří mi do očí tvrdili, že Romy nejsou, i když se o jejich romství nedalo pochybovat.

b) Antropologické znaky

            To, co Romy od majority odlišuje na první pohled nejzřetelněji, je barva pleti a charakteristická fyziognomie. A právě tyto odlišnosti, které Romy navzájem spojují, mohou posilovat jak pozitivní, tak i negativní aspekty jejich identity.

„Romové nejsou antropologicky uniformní. Někteří z nich mají tmavší pleť a Romové se tak sami rozdělují na „bílé“ a „černé“. Mnozí se liší od naší většiny tak málo nápadně, že nebývají identifikováni jako Romové, zatím co někteří cizinci (Bulhaři, Maďaři, Italové) bývají mylně považováni za Romy a stávají se „nevinnými“ oběťmi rasového násilí. Současný vývoj Romské identity je ovlivňován nejen jejich antropologickou odlišností od majority, nýbrž také jejich podobností s příslušníky jiných antropologických typů či ras, s nimiž se romové cítí „na jedné lodi“, zejména jako objekt rasismu. V době vyznačující se stále četnějšími kontakty mezi obyvateli zeměkoule (cestováním i prostřednictvím médií), hraje tato okolnost velkou úlohu.

Majorita a její instituce v minulosti nejednou identifikovaly Romy především podle jejich chování, nikoli podle antropologických znaků. Byly například vydávány edikty  proti „potulným“ Cikánům, tj. proti těm, kteří se odmítali usadit, stát se nevolníky a přijmout mrav země, v níž žili. Podobně komunistické vlády registrovaly jako „občany cikánského původu“ jen ty, kteří – podle jejich názoru – pro svou nedostatečnou socializaci vyžadovali speciální péči.“[11]

c) Romský jazyk, slovesnost a hudebnost

Jedním ze základních stavebních kamenů národa je jazyk, kterým lidé mezi sebou mluví. Žel ale romský jazyk upadá. Snaha Romů přiblížit se majoritní společnosti jej téměř vytlačila někam na periférii. V mnoha romských rodinách se dnes již romsky nemluví, v některých téměř ne, tedy alespoň před dětmi ne. Žel musím i já, stejně jako mnoho znalců romistiky, konstatovat, že dnešní generace mladých Romů ke svému původnímu jazyku již nemá takový vztah jako dřívější generace.

Zde bych opět velmi rád připomenul naše národní obrozence, kteří svému českému národu připomínali národní uvědomělost a význam  českého jazyka. Tito buditelé si také všímali tradic ostatních národů, zvláště Romů. Ten, kdo si měl možnost přečíst „Romské pohádky“, byl asi jistě mile překvapen. Romové tyto pohádky a vyprávění sami nikdy nenapsali, jelikož psát neuměli. Přesto si svou tradici udrželi „ústní tradicí“, stejně jako starozákonní Izraelský lid. Kdo ví, jestli by se nám něco z romské lidové slovesnosti zachovalo nebýt K. H. Máchy, V. Mrštíka, B. Němcové, A. J. Puchmajera, J. Leštiny a nebo K. Lysého. Chvála Pánu Bohu, že i dnes, v této tolik pro Romy pohnuté době, jsou mezi námi romští literáti, kteří se ve svých básních, písních, ale i povídkách snaží o jakousi obnovu romské lidové slovesnosti. 

K dalším největším přínosům romského národa patří vynikající hudební projev. Je škoda, že tato tradiční opora romské identity se poněkud vytrácí, jelikož právě v písních dokázali Romové vyjádřit to, co cítí a prožívají. Třeba píseň „Joj mamo“ zcela jasně poukazuje na jejich tehdejší chudobu. Další píseň „Andro verdan“ vyjadřuje pocity jistého mládence, který se zamiloval do dívky, jež není tak hezká, jak si vysnil. Mnohé písně se vyskytují ve filmu o životě Romů „Cikáni jdou do nebe“. Tento film však neprobudil národní sebevědomí Romů ani nepomohl ostatní majoritní společnosti pochopit romskou mentalitu.

d) Identita ukřivděných

            Až dosud jsme mohli sledovat, jak identita Romů slábne. Důsledkem toho je, že se tak do popředí dostávají negativní rysy. Jde o to, že z postoje majority k romské minoritě se tak v Romech samotných vytváří vědomí křivdy. Oficiálně jsme sice vedeni jako rovnoprávní občané, ale ve skutečnosti jsme diskriminováni. Tento prvek vědomí křivdy může vést a mnohdy žel i vede k naprosté apatii, až rezignaci, zahořklosti a v krajním případě může vést dokonce i k hostilitě.

e) A co dál?

            Aby se křivda mohla napravit, je nutno hledat její příčiny. Je třeba hledat odpovědi na otázky, které jsme si možná až dodnes nepoložili. Je třeba se ptát po prapůvodu toho, co diskriminaci způsobilo. Je hlavní příčinou problému neschopnost Romů přizpůsobit se nebo násilná snaha vnutit romskému etniku něco, co Romové  nedokáží a nemohou přijmout? Nebo je to tím, že je majoritní společnost nedokáže pochopit? Co tedy bude dál?