Rozhovor s Dominikem Zubem, červen 2008
ROZHOVOR S DOMINIKEM ZUBEM
AKTUALITA! DOMINIK ZUB JEDE NA DOVOLENOU. Přinášíme Vám rozhovor s Dominikem Zubem z nejmenovaného časopisu:. Dozvíte se o jeho dětství, začátcích a profesionálním období od 80. let až do teď. Čtěte pozorně!
Dobrý den, Dominiku. Jak se Vám daří?
Dobrý den, dobrý den přeju. Daří se mi velmi dobře, až na ty smutky, co já občas mívám. Víte, když končí jaro a už jsou tady téměř letní tropické teploty a do toho je šedivé počasí nebo prší, víte, tak pak je mi velmi smutno. Já potřebuju se trošku rozveselit a to mě dělají písničky, děti a manželka, a samozřejmě to sluníčko.
Jaké jstě měl vlastně dětství?
No dětství … to víte, já jsem rozenej Pražák a narodil jsem se v jedenašedesátém roce. No a tehdy vlastně … co kluci mohli být, no tak určitě pilotem, to byl zásadní krok malých kluků do budoucna.
A vy jste chtěl být čím?
Já jsem chtěl být úplně původně asi v šesti nebo sedmi letech zpěvákem. Víte, on tehdy letěl Rudolf Cortés, moje maminka ho moc bedlivě a ráda poslouchala a když jsem šel asi do druhé třídy základní školy, tak tam mě napadla tahle profese.
A vyplnilo se to …
No, vlastně ano. Ale já nezpívám pop nebo střední proud. Prostě zpívám jazz a tím to hasne. Víte, já mám k jazzu zvláštní sklony. Já jsem na střední škole nejčastěji poslouchal Goodmana, Gerschwina, prostě ty největší klasiky jazzu 20. století. Ale ono zvláštní sklony … to asi ani tak ne, ale chtěl jsem si prostě složit jazzovou písničku, třeba jenom pro klavír, a tu někde předvést a mít s ní alespoň malý úspěch.
Dočetla jsem se, že jste chodil na konzervatoř a tam začal vlastně ten Váš problém, který trvá dodnes.
Ano. Já jsem dělal zkoušky na konzervatoř v patnácti a to byl rok 1976 a dělal jsem je někdy na začátku jara. No a když jsem je dělal, tak jsem si řekl: „Musíš to udělat. Udělal jsi už tolik věcí, že tohle tě nezastaví.“ A to mi tenkrát hodně pomohlo.
A co jste na talentových zkouškách hrál?
No tak klavír byl odmala mojí velkou láskou. Tam když si sednete, tak jste prostě král a nikdo Vám to nevezme, alespoň pro tu chvíli nebo dnes i pro můj koncert. Takže asi to, co se vždycky hraje: nějaké etudy na procvičování (já hrál Carla Czernyho a etudy od Cramera), pak ten klasický repertoár, romantiku a hudbu 20. století. Pamatuju si dokonce dodnes, že jsem na konci této zkoušky po vyřčení počtu bodů přidal jazzovou orchestrálku. A tím to všechno začalo. Ředitel konzervatoře si mě v zimě 1976 všiml jako dobrého studenta a hráče jazzu.
A kdy začal ten Váš problém?
To bylo před maturitou, v červnu 1980. Měl jsem myslím tehdy nějakou snídani a strašně mě po rohlících začala bolet pusa. No a potom jsem měl stále potíže, chodil jsem třeba pětkrát v týdnu k zubaři a ten mi asi po měsíci řekl ten ortel, že u devatenáctiletého kluka se objevila naprostá paradontóza. Takže v roce 1981 už jsem bohužel nemohl normálně jíst. A to mi trvá dodnes, ale všechno se dá vydržet, takže mě blízcí podrželi. Ale ty první chvíle jsem na konzervatoři opravdu trpěl. Ty veliké komplexy, však to znáte. Dnes bych například už nemohl být v Guinessově knize rekordů jako tahač kbelíků v zubech, protože žádné nemám.
A jak jste začal s Vaší nynější profesionální dráhou?
Tak to bylo v parném létě v roce 1983, kdy mě napadly první krůčky k hitům jako Dívka z druhého poschodí nebo třeba Postel. Víte, když jsem v těch osmdesátých letech natáčel tehdy ještě LP desky, tak někteří lidé si myslí, že když jsem například album Postel točil v roce 1985, že jsem v tom roce ty písně také skládal a že byly nové. Ne, naopak. Já jsem měl za sobotu a neděli třeba 5 písní, a to už je skorem jedna strana LP desky. Takže Postel jsem vlastně psal od let 1983 – 1985 a pak až teprve se realizovala.
Co Vaše první deska?
Tak, Dívka z druhého poschodí, no tak na to mám krásné vzpomínky, i když někdy nepřesné a mlžné. V tom roce 1983 jsem na silvestra složil asi 4 písničky a než jsem je složil, tak my jsme bydleli v paneláku a tam byla jedna taková protivná sousedka. Já jsem šel jednou z vysoké školy domů a šel jsem po schodech a myslím, že ta paní šla s nákupem. Tehdy jí bylo asi kolem sedmdesáti, ale byla to opravdu protivná „baba metrnice“, samozřejmě to myslím v dobrém, po tolika letech. A já jsem se jí nabídl, jestli jí můžu pomoct s tou taškou, a protože měla dvě tašky plné rohlíků, moučníků, drůbeže a tak podobně, tak já jsem jí vzal raději obě dvě tašky. A ona se na mě tak zvláštně podívala a strašně mile mi poděkovala. Donesl jsem jí ty tašky až do bytu (který byl o 2 dveře napravo dále než jsem měl byt já) a vtom jsem zahlédl běžící holku v nějakých džínách (džíny byly za komunismu výjimka) a ta vyběhla jako „čamrda“ po schodech a strašně se mi líbila. Pak jsem jí potkal ještě jednou v kině a pak jsme spolu nějaký krátký čas chodili. Myslím, že v roce 85 jsme se rozešli. No a když jsem byl nejšťastnější, protože jsem předtím žádnou dívku neměl, tak jsem napsal tuhle písničku Dívka z druhého poschodí. Bavilo mě to, na Nový rok 1984 jsem napsal dalších 13 písní (skládal jsem i pozdě večer) a v létě 84 tu byla moje první deska.
A pak už to šlo „jako na dračku“. Máte ještě nějakou vzpomínku vázající se na další alba osmdesátých let?
No tak podívejte se, ono to bylo tak. Po Dívce jsem natočil ještě alba Postel, o které jsem se už zmínil, dále Počítací stroj … Ano! Počítací stroj mi vyšel na jaře 1986 a když jsem byl šťastný, že tato modrá deska šla do distribuce a pak se celkem slušně kupovala, tak jsem z Československého rozhlasu v Praze slyšel o tom, že vybouchl Černobyl. Také zajímavá vzpomínka, která se mi váže k tomuto albu. V tom albu je také písnička Kous mě pes, která je podle pravdy. Já jsem tehdy šel (ještě v březnu 86 byl sníh) myslím že nakoupit a když jsem šel z ašeho sídliště do samoobsluhy, tak první co jsem viděl, byla veliká doga, která se paní utrhla z vodítka a běžela za mnou. Nejspíš asi proto, že jsem na ní dělal takové to jazykové „ttt“, které se na pejsky pověstně dělává. Asi jsem jí moc nevoněl a tak mě trochu rafla do nohy, tadyhle dolů. No, pravda, já si musel zavolat záchranku, ale tehdy to ani takové mediální fiasko nebylo, protože neexistovaly bulváry jako dnes. Převezli mě na chirurgii na Bulovku a tam jsem si dva týdny poležel. A hned jak jsem přišel domů, dal jsem si kávu a cigárko a hned jsem začal zase skládat.
Teď Vám, myslím loni na podzim, vyšlo další nové album plné Vašeho laskavého jazzu.
Ano, jmenuje se Červený auto a vyšlo mi v září 2007, ale jak je u mě známo, já ho připravoval už od jara 2006. No, nechci se vychloubat, ale největší hit z něj je asi určitě titulní Čevený auto a pak asi ještě píseň Na trhu, kde dokonce po 20 letech (!) stepuji. A na to jsem se půl roku každý den připravoval, protože pokud jste něco rádi a s chutí každý den dělali před 20 lety, to se Vám úplně vykouří z hlavy a často to nejde ani vrátit.
Chystáte se někam v létě? Prázdniny nám klepou už na dveře.
Ano, klepou, přišel jsem jim i otevřít. Zkrátka chystám se do Itálie. Ale víte, já jsem sice mediálně už skoro 25 let známý a tak mám sice „nějaký ten peníz hodně navíc“ a mám i vilku poprvé z 10.5.1998, ale řeknu Vám, já jsem prý až přehnaně skromný. Já nejedu svým autem, ale jedu s dobrými přáteli, kterých mám naštěstí požehnaně, na zájezd autobusem (!) do Itálie. Uděláme si to jako ve filmu Účastníci zájezdu, který je z roku 2006 a mimochodem se mi také líbí. Ale to není reklama na film, prosím pěkně.
Dominiku, já Vám moc děkuji, na shledanou, a ať se Vám dovolená i vše ostatní líbí a hlavně daří.
Já také děkuji. Vše hezké.