„Olé, olé, olé, olé, vyhrajeme, vyhrajeme…“ Ozývá se z rozhlasu a budí mě ze spánku. Tato písnička je věnována všem fotbalistům. „Cože? Proč?“ Říkám si a protírám si oči. Vidím kolem hromady svých neuklizených věcí, stohy učebnic a nedopitý čaj ze včerejšího večera. Ach jo, zase po mně budou chtít, abych vstávala a uklízela… Vtom přichází vysmátá Míša. „Co v té posteli ještě děláš? Oblíkej se, vždyť jdeš dneska na ten fotbal.“ Vtom mi to konečně dojde, jo, já se dneska nemusím učit. Jdu přece pomáhat s organizací fotbalového utkání církevních škol. Tento fakt v podstatě mění situaci. Za několik okamžiků jsem již na cestě na stadion. Tu je však jako po vymření. Nikde ani noha. Že by fotbalisté nereagovali na náš školní budíček a zaspali? Nebo snad tak dlouho snídají… Tyto mé úvahy bohužel netrvají dlouho. Z přemýšlení mě vytrhnou kluci, kteří přinášejí branky. Hned máme co dělat… Jde to ráz na ráz. „Jdi tam, přines to, máš to naopak, udělej to znovu…“ Tolik starostí jenom s přivazováním sítí. O půl deváté, po proslovu hlavního organizátora této akce pana Cibulky a po požehnání otce Antonína je odpískáno a začínají první zápasy. Pohodlně si sedím na okraji jednoho ze tří hřišť a obracím cedulky s čísly, které ukazují skóre. Občas prohodím pár slov s hráči. na kterých je vidět, že se snaží za každou cenu vyhrát. Ve vzduchu je kromě vůně posekané trávy a květin také nadšení. Ta pohoda mě ukolébává až k tomu, že se po chvíli už přestávám orientovat v zápase a zabředávám do svých myšlenek. Proč jsem si jen nevzala tričko na ramínka, ale kdo mohl vědět, že bude dnes sluníčko tak pálit. „Slečno, my jsme před chvíli dali gól!“ vytrhne mě z přemýšlení jeden z fotbalistů. Tak teď se cítím fakt trapně… S provinilým úsměvem a omluvami dávám vše do pořádku. Hraje se dál a já začínám mít v oblibě kromě „našich“ i jiná mužstva. Jak důležité je, aby rozhodčí byl nestranný. To sluníčko už mi ale opravdu leze na nervy. Jsem červená po celém těle a asi brzy usnu. Hráči jsou unaveni a gól už nepadl dobrých deset minut.
Příjemně ospalou atmosféru však narušuje pan Cibulka s pověřením: „Budeš dělat rozhodčího.“ Mám pocit, že mé protesty neslyší. „Tu máš praporek, usmívej se a tvař se důležitě.“ Kdybych pana Cibulku neznal, tak nevím… Naštěstí jsem díky Boží prozřetelnosti zachráněna – na pomoc mi přišel zkušený slovenský trenér; nebýt toho, skončila bych v nejlepším případě s modřinami. Sice gentlemani dívky nebijí, ale já bych zasloužila. Zápas je zachráněn. Přesto za sebe velmi brzy hledám náhradu. Ke konci je únava znát již na všech. Dohrávají se poslední zápasy a závěrečné písknutí oznamuje, že „naši“ z posledních sil získali bronz. Tak teda „hoši, děkujem“, těším se na další zápas a doufám, že na zlato.
Hana Přivřelová