Co mi Quenťásek vypravoval…….
Tak všichni víte, že jsem u Quenťáskových pobyl, když ta moje jela na Kanáry. To jsme měli s prďolou dost času, abychom to všechno rozebrali. Tak jsme pokecali.
Si představte, že on jako mrně ani nebyl ještě u svých pánečků. Byl u maminy. A jeho pánečkové se dohadovali zda psa ano, nebo ne. Páneček chtěl psa k boudě, ale při tom bydleli v bytě ve městě, ale panička si ho našla. Prej v tom bytě měl svou místnost pro sebe a mohl si tam dělat co chtěl. A prej taky dělal.
My se totiž známe s Quentinem dlouho. Ještě byl mrně a přijel s paničkou k nám a byli jsme na prochajdě. Panička sbírala rozumy, dokonce i u nás. Ani jsem mu raději neříkal, že jestli něco nechci být, pak je to VZOR.
On už toho má spousty za sebou, a spoustu jsme prožili spolu. Oni se totiž všichni před rokem přestěhovali do domečku ve městě, tam mají zahrádku a prostě je to jiný. Quentin říkal, že ho nebaví ležet a nic nedělat. Neví kluk o co přichází. Ale asi ho to fakt nebaví, kde by jinak přišel k vysírkovi…. to má jen proto, že se nedokáže uvolnit, hezky natáhnout a dřímat. Protože je furt v akci, je vysírka. On je jak gumovej.
Když jsem tam teď s ním byl, udělali jsme dohody. Já ho pustím do mého pelíšku, on mě pustí na svůj gauč. Já s ním budu občas jančit venku a on se mnou bude taky chvíli klidně spát. Řeknu vám, fungovalo nám to skvěle. Myslím, že mě má rád, já ho neotravuju, otravuje on mě.
Na ženský ještě tak stráááášně moc není, občas něco zkouší. V čem je hvězda, to tedy kam se hrabu, už měl několik zranění V tom týdnu zhojoval zranění na noze. Říkal, že k tomu přišel jak slepý k houslím a byl v tom naprosto nevinně jako konečně ve všem.Jenže to já dobře znám, já jsem taky ve všem úplně nevinně.Jenže jeden neví na koho natrefí.
A je strašný cestovatel. Si vemte, co on toho najezdil do Brna, do Svitav, byl s námi na srazu v Budišově, byl v Čenkách, byli jsme spolu v Mladý Boleslavi, ale on byl před tím na WT v Budějicích.. Mockrát byl u nás doma i na chatě. A taky byl v Itálii. Prostě, kolik mu je a měl by tisíce kilometrů bez nehody. A to jsem všechno nejmenoval. Taky jsem nemohl, několikrát jsem se ho ptal, kde všude jezdil a on mi říkal, že toho bylo tolik, že si to prostě nepamatuje. Možná trochu machroval, to víte, já jsem moře neviděl.
On do Brna jezdí na cvičáky a do Rájce, tam jsme taky byli spolu - trénovat.
Jako kamarády má mě, Maxíka, Rubíska a pak má spoustu známých, některé máme společné a některé já ani osobně neznám. A v Rájci je Sára a Alan.
Já mám nějaké zásluhy na tom jaký je, to on mi přiznává. Na Dubině začal zvedat nohu a začal plavat. Stačilo ukázat…. Na Dubině taky mě a Mailika nakazil laringitidou. Já už to psal. Byli jsme tam tři noci, první noc otravoval a chtěl si hrát, druhou noc smrděl, protože si našel jetou rybku a třetí noc prokašlal. Já vám řeknu, to je dáreček.
Jenže když to píšu, tak vy si musíte uvědomit, že já popisuji významné okamžiky a akce. Ne každý den jeho života. Mezi tím povídal: „Jsem stejný jako všichni ostatní, trochu jím, trochu spím, trochu ničím, trochu zlobím, trochu se mazlím….“ On vlastně nemá žádný veliký průšvihy. Ještě nikdy nezdrhnul, rozbil sice okno ze dvorka do kuchyně, ale to prý byl akt zoufalství, protože chtěl strašně domů, cítil se sám a opuštěný a to byla akce, kterou já mu schvaluji, jen škoda že ho nerozbil kamenem, ale vlastním tělem, to je pak o zdraví. Laringitidou nás nakazil, ale sám ji zvládl skvěle, občas něco zblajznul na svých výpravách, ale říkal, že nikdy nic moc a hlavně, že ta jeho mu to stejně vždycky vyškrábla. Občas zajede s paničkou na „Muchovku“, to je jeho rodiště, setkal se tam i se sourozenci, ale přeci jen doma už je jinde. Z Muchovky si do života odnesl ten svůj čeníšek. Ten je skoro typický, k tomu andělský oči a vypadá pořád jako mimino. Kdo by řekl, že to mimino váží kolem
Taky mi povídal, že samotnýho doma ho to neba. Že to doma říkal, ale nikdo ho neposlouchal, tak na protest se podíval na lino na chodbě i z druhé strany. Prej si nedovedu představit, co kvůli tomu bylo keců….
Dáša, to je jeho panička taky sháněla rozumy všude možně a nakonec začala uplatňovat metodu „ chválit jen za splněný povel“. No povídal Quentin, že ze začátku těch pochval moc nebylo, ale je to čím dál lepší. Ale nevím nevím, i ta moje má zakázaný mu cokoliv dávat, tedy cokoliv myslím piškot nebo granulku co má v kapse, takže oni ho nejspíš chválí jenom hlasem a to si moc kluk neužije.
Má před sebou asi výstavní budoucnost, jel na první výstavu a dostal V a CACe.To je veliký úspěch. Na druhé už to tak slavné nebylo, ale ani lidem to pokaždý nesedne. Ale jestli ho výstavy budou bavit tak jako mě, tak to tedy kluka lituji. Protože já nevím jak lidi, ale pro nás pesany nic moc. Čekání, čekání, pak trochu parády a zase čekání. Nevím z čeho by tam jeden mohl být odvázanej. Jedině od něčeho pevnýho, k čemu je zpravidla přivázanej……
My toho probrali mnohem víc. Postěžoval si, že on tedy doma do postele nesmí. Tím mi taky vysvětlil, proč na Dubině a v Budišově strašně chtěl být u mě. Vypravoval mi, že nejraději lítá po lese, ale víc by se mu líbilo, kdyby mohl být sám, takhle že je to samý povel. Taky povídal spoustu dalších psích tajemství, ale když tajemství, tak jen mezi námi….
Prostě Quentino je pořád milej kluk, je čím dál hodnější a já se těším, až zase přijede na Dubinu, a bude mít tolik rozumu, že se spolu natáhneme do stínu a budeme pozorovat cvrkot…