Kapitola 12.
Kapitola 12
„Jsem Garr,“ řekl návštěvník a napřáhl k Bobovi ruku.
Boba s ní opatrně potřásl. „Teff,“ představil se jménem, které si pro Jedie vymyslel. (Přál si, aby byl více kreativní.) Poškrábal se na hlavě. „Musel jsem usnout. Jak dlouho jsem spal?“
„Pár dnů,“ řekl Garr. „Podle lodního času jeden standardní den. Všichni jsme si všimli, že tu je někdo nový: Byl jsi v bactové lázni, ale pořád páchneš trochu uležele. Mimochodem, kde tě nabrali?“
„Na Raxus Prime,“ odpověděl Boba.
„Fuj. Je to tam tak špatné, jak říkají?“
„Horší,“ svěřil se Boba. Rozhodl se obrátit předmět. „A kde, eh, nabrali tebe?“
„Na Excargře,“ řekl Garr. „Moji rodiče jsou obchodníci s rudou. Když přiletěli Separatisté, aby ovládli továrny na zpracování rudy, všechny zatkli, a tak mě rodiče schovali. Když potom Republika udělala protiútok, nabrali mě, ale rodiče jsem nemohl najít. A co tvoji rodiče.“
„Moji rodiče?“
Garr ukázal na sirotčinec. „Všichni tu jsme, protože jsme byli odděleni od svých rodičů. Někdy si myslím, že právě kvůli tomu se Separatisté nazývají tak, jak se nazývají. Co tvoji rodiče? Byli zajati nebo, vždyť víš...“
Garr byl neochotný to slovo říct. Boba nebyl. „Zabitý,“ řekl. „Mého otce zabili. Sťali. Viděl jsem to. Přihlížel jsem.“
Boba sklopil pohled a zjistil, že má zaťaté pěsti. Ptal se sám sebe, jestli by svému novému příteli měl říct, že jeho otce nezabili Separatisté, ale Jedi.
„To je mi líto. Co se stalo s tvojí matkou? Tedy jestli ti nevadí mé vyptávání.“
„Nevadí mi otázky, pokud ti nevadí, když neodpovím.“
„Dobře.“ Garr vstal a vzal Bobu za ruku. „Pojď si najít něco k jídlu. Za pár minut kantýna zavírá a většina těch vesmírných spratků končí, tudíž budeme mít trochu klidu a ticha.“
Po několik dalších dnů a poprvé ve svém životě měl Boba přítele. Stěží tomu mohl uvěřit. Rozhodl se, že se v tom nebude rýpat, ale že to přijme jako jedno z překvapení, které mu život poskytl. Přirozeně – a naučeně – podezíral každého, kdo se k němu dostal moc blízko. Ale tohle se mu... líbilo.
Garr byl dobrý společník. Když neprozkoumávali loď, hráli sabacc nebo jen tak leželi na postelích a povídali si, snažíce se ignorovat chaos a šílenství ostatních sirotků.
Bylo tu pár dalších dětí jejich věku, ale Garr se jim vyhýbal a Boba také. Mohli by se moc vyptávat. Protože byla většina „vesmírných spratků“, jak jim Garr říkal, mnohem mladší, byl jimi Ulu příliš zaměstnaný na to, aby se staral o to, co ti starší dělají.
Všichni sirotci měli zakázáno potulovat se po lodi bez dozoru, ale přesně tohle Boba s Garrem dělali a Ulovi říkali, že jdou do jedné z lodních knihoven (i když tam měli jen vojenské manuály). Místo toho prozkoumávali zdánlivě nekonečné chodby lodi.
Boba se podělil s Garrem o své průzkumnické zkušenosti – nikdo se o desetileté nezajímá. A byla to pravda. Vojáci a členové posádky spěchající za svými povinnostmi, si stěží všimli, že dva kamarádi mají být pod něčím dozorem. Pokud je vůbec vzali na vědomí.
Politika Garra nezajímala, ale vesmírné lodě ano. „Tohle je nejlepší útočná loď v Republikové flotile,“ vysvětloval mu. „Je tu přes patnáct tisíc vojáků, všichni mají nejlepší výzbroj. A všichni vypadají stejně – myslím, že to jsou kloni.“
„To si dovedu představit,“ odvětil Boba. Přemýšlel, co by si Garr teprve pomyslel, kdyby znal pravý původ klonů.
Garrovým oblíbeným místem byl zadní hangár, kde byly v řadách vyrovnány stíhačky kvůli vyzbrojení a údržbě, kterou obstarávali techničtí droidi.
„Takovou dokážu řídit,“ pochlubil se jednou Boba a hned toho litoval; řekl toho příliš.
„Opravdu?“ ptal se Garr. „Kdo tě to učil? Otec?“
Boba přikývl.
„Z toho by mojí matku asi trefilo. Co říkala tvoje matka na to, že létáš takhle mladý?“
„Vlastně nevím. Nikdy jsem se jí neptal.“
Věděl, že ty slova znějí prázdně. Také z nich měl ten pocit.
Bobovo oblíbené místo byla zadní pozorovací výduť neboli ZPV. Malá chladná místnost byla obvykle prázdná, protože posádka neměla na pozorování hvězd čas a vojáci se zajímali jen o boj a disciplínu.
Loď cestovala normálním prostorem, což znamenalo, že hvězdy nebyly protaženy do čar, jako při rychlosti světla. I přestože loď urazila několik tisíc kilometrů za sekundu, pořád se zdálo, že stojí na místě.
Ať už Boba stál nebo seděl na lavičce, viděl všude moře hvězd. Nikde nebyly vidět žádné planety. Jen plynní obři, trpaslíci, kvazary a občas rozmazané šmouhy, které označovaly přítomnost černých děr. Vzdálené galaxie vypadaly jako ohnivé větrníky.
„Fajn, viděli jsme vesmír a je to nuda!“ Garra vždy zajímalo víc dobrodružství než astronomie. „Pojďme něco dělat.“
„Jen pár minut...“ Boba měl ten výhled rád, ale také se mu líbily sny co měl, když se na hvězdy díval. Vždycky snil o dni, kdy získá Slave I zpátky a pak bude hvězdy zkoumat sám.
Když prozkoumali chodby, postávali často kolem procházejících formací klonů, kteří šli do jídelny nebo do hlavního hangáru na bojový let.
„Myslím si, že jsou děsiví,“ poznamenal Garr.
„Já taky.“
„Když je vidíš bez helem, vypadají všichni stejně,“ dodal Garr.
Vojáci pochodovali sem a tam nebo seděli ve svých pokojích a leštili blastery. Nikdy nemluvili s nikým mimo jejich dosah a vzácně mluvili mezi sebou; a nikdy si nevšímali dvou desetiletých dětí, které kolem nich procházeli. Vždy chodili ve skupinách po čtyřech, šesti, deseti – vždy v sudých číslech. Nebyli rádi samotní.
Bobovi a Garrovi nevěnovali žádnou pozornost, ať už šli kamkoli. Viděli rozsáhlé droidy řízené hydroponické farmy, které měnily odpad na vzduch a vodu, přesně jak to dělaly chaluhy a lesy na různých planetách. Viděli ohromné plasmové motory, na které dohlíželi další droidi a několik uspěchaných členů posádky. Viděli klonové vojáky, nikdy unavené, nikdy znuděné, do nekonečna čistíce své zbraně.
Po pár dnech prošli celou obrovskou loď mimo jedné oblasti.
Můstku.
„Dal bych cokoli, abych se na můstek mohl podívat!“ řekl Garr. „Zkoušel jsem to, ale nedokázal jsem se tam dostat. Děti tam nesmějí! Na můstku, jak víš, jsou Jediové.“
„Koho zajímají?“ opáčil Boba. Čím míň Jedie viděl, tím lépe. Naštěstí se zdálo, že o něj po tom, co ho našli na Raxus Prime ztratili zájem.
„Mně!“ odpověděl Garr. „Obdivuju je. Jsou to strážci civilizace, kteří obětují cokoli, aby mohli ostatní žít v míru. Přál bych si, aby u mě našli dar Síly a vycvičili ze mě Jediho. Ty ne?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Boba. Přemýšlel o tom, že Garrovi řekne pravdu – že Jedie nenávidí a chce se stát nájemným lovcem jako jeho otec.
Ale zamítl to. Byl tu limit, do kterého jste mohli někomu věřit, i když to byl nejlepší přítel.
Garr měl také tajemství, aspoň co se Boby týkalo. Nebo to alespoň byla záhada.
Tou záhadou pro Bobu bylo, jestli je Garr chlapec nebo dívka. Boba to dlouho nezjišťoval, protože z toho byl příliš v rozpacích na to, aby se zeptal. Ale věděl tolik, že se nemá rozpaky držet zpátky. (To také byla část moudrosti.)
„Garre,“ zeptal se jednoho dne, kdy spolu šli dlouhou chodbou, „nevadí ti, když se tě na něco zeptám?“
„Ani ne,“ opáčil Garr, „když ti nebude vadit, když ti neodpovím.“
„Dobře,“ vzpomněl si Boba na to, jak se ho Garr ptal na matku. „Jsi chlapec nebo dívka?“
„Jako jakého jsem pohlaví?“
„Jo, přesně tak.“
„Já vlastně nevím,“ odpověděl Garr. „Tím myslím, že vím co myslíš, ale opravdu ještě nevím, jaké mám pohlaví. Na mé planetě se to neurčí, dokud ti není třináct.“
„Neurčí?“
„Někdy okolo našich třináctých narozenin se naše těla mění a stanou se jedním nebo druhým. Do té doby to je něco jako předpověď počasí.“
„Skvělé. Jen jsem byl zvědavý.“
„Je na tom něco špatného?“ zeptal se Garr.
„Pro mě ne.“
„Výborně. Přál bych si, aby byli všichni jako ty, Teffe. Nikdy jsi nebyl zvědavý, proč se nepřátelím s ostatními desetiletými? Chtějí s tebou nějak jednat pokud jsi chlapec a jinak, pokud jsi dívka a něco mezi tím pro ně není. Nic jenom jako dítě nebo prostě jenom osoba.“
„Hloupost,“ řekl Boba. Ale překvapen nebyl. Vždy si myslel, že většina lidí a většina dětí, je trochu zpomalená. „Nemůžou s někým jednat jenom jako s přítelem?“
„Ani nápad. Ale pojďme! Půjdem něco dělat!“
A byli zase pryč.
Vojenská loď pomalu (podsvětelnou rychlostí) klouzala normálním prostorem a hledala Separatistické jednotky. Ačkoli slyšeli, že bitvy zuří po celé Republice, tady se nic nedělo.
„Brzy loď skočí do hyperprostoru,“ řekl Garr jednoho dne. „Vezme nás na jeden z centrálních světů, nejspíš Bespin, kde nás vyloží do sirotčince. Doufám, že zůstaneme spolu.“
„Já taky,“ přikývl Boba. Nechtěl svému příteli říct, že k tomu nedojde. Neměl zájem jít do sirotčince.