Kapitola 15.
Kapitola 15
Před několika měsíci byl Boba na palubě republikové vojenské lodi Candaserri, lodi téměř tak velké jako malá planeta.
Jabbova výletní jachta tak velká nebyla, ale velká byla i tak dost. Jak se na ní Boba díval, napadlo ho, že se dívá na malé město uvnitř města. Svět ve světě.
Byla už tma, ale kolem arény bylo dost jasného světla, které všude vrhalo stíny. Poté, co byl Jabba eskortován ze stanu, vyšel ven i Boba se zbytkem. Jachta se vznášela nad povrchem. Jabbův majordom Bib Fortuna organizoval nástup po lávkách a žebřících. Otroci a služebníci běhali nahoru a dolů a připravovali jachtu k odjezdu.
„Rychle!“ syčel Fortuna.
Jakmile byl Jabba na palubě, byl s odjezdem netrpělivý. Nebyl dobrý nápad nechat ho čekat!
Boba se potloukal pár metrů od jachty. Chtěl se proplížit do stanu pro trochu vody a pár ninchifů, mrňavých jeskyních rybek ne větších než jeho nehet. Ani si nepamatoval, kdy měl naposledy plnohodnotné jídlo.
Nechal to být a přikrčil se k zemi. Sledoval, jak Jabbovi služebníci rozmontovávají stan jako balón.
Zabralo to jen pár minut. Z jachty vyběhli další služebníci a shromažďovali stanové díly. Nábytek a vybavení pro hazard byly odneseny. Během cesty do Jabbova paláce budou uskladněny v nákladovém prostoru jachty.
Jabbův palác. Boba už o něm slyšel různé zvěsti.
Co slyšel, nebylo pěkné. Moc ne.
A teď, když viděl Jabbu osobně, si byl docela jistý, že palác bude horší, než jak ho pověsti popisovaly. Měl by se připravit na všechno.
Nastavil si helmu a přepnul na infračervený vizuální mód. Všechno okolo se najednou vybarvilo v červené a černé.
„Uch!“ ušklíbl se Boba.
Všude viděl tatooinskou noční havěť. Všude se hemžily písečné krysy, které žraly odpadky po kolemjdoucích. Mezi kameny pobíhali píseční škorpióni.
Boba si všiml několika malých postav nepovšimnutě se plížících ze stínů. Popadly kovovou bednu a okamžitě s ní zmizeli.
Libkathova armáda v práci, pomyslel si se slabým respektem.
„Vypadáš docela šťastně,“ ozval se za ním nějaký hlas.
„Boba se otočil. „Ygabbo!“
Za ním stála hubená postava v otrhaných hadrech. „Mám tě,“ řekla s úsměvem. Špinavou rukou se dotkla okraje helmy. „No. Myslím, že jsi bez ní vypadal líp. Není ti v ní horko?“
„Jo. A žíznivo.“
Ygabba se skrčila vedle něj. „Nakonec ti s tím můžu pomoct. Tady – “
Vytáhla malou nádržku s vodou. Boba se na ní podíval a pak ji vděčně přijal. Rozhlédl se kolem, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje. Pak si sundal helmu a napil se.
Voda silně páchla prachem a čistících chemikáliemi. Byly v kamínky a písek. A také byla teplá.
Byla to ta nejlepší voda, jakou kdy Boba pil.
„Díky,“ řekl, když zmizela i poslední kapka. Vrátil ji nádobku a znovu si helmu nasadil. „Našli jste, co jste hledali?“
Přikývla. „Našli. Vidíš ty všechny droidy jak hlídaj tu nádrž támhle? To je jen zástěrka. Skutečnej náklad byl schovanej s nákladem vody ze zavlažovaný farmy blízko Bestinu. Odtud to přišlo,“ dodala a pozvedla nádržku. „Abych řekla pravdu, tak raději beru vodu.“
„Ale vzali jste ty zbraně?“
Ygabba se usmála. „Samozřejmě.“ Pak její úsměv pohasl. „Nemáme jinou možnost. Když nesplníme Libkathovy rozkazy, stanou se hrozný věci.“
„Jaké hrozné věci?“
„Děti zmizí. Už je neuvidíme. Libkath je prodá jako otroky nebo sezónní dělníky. Nebo hůř.“
Její obličej potemněl. Boba si pomyslel, jak špatně na tom Ygabba s ostatními byli teď. Jestli je něco ještě horší, pak to musí být skutečně hrozné.
„Kam ty zbraně jdou?“ zeptal se. „Pašeráctví je na Tatooinu rozšířené. Někteří říkají, že je to tady jediný obchod. Je tu spoustu lidí, co chtějí zbraně.“
Na chvíli se zamyslel. „Takže říkáš, že se sem ty zbraně napřed pašují. Teď Libkath podvede kohokoli, kdo to dělá tím, že mu je potom ukradne?“
„Správně. A jedinej důvod, proč se nám to daří je ten, že nás nikdo nepodezírá. Jak už jsem řekla. Dospělí nás neberou vážně. Než nás chytí.“
Najednou vstala. „No, asi bych měla jít. Musím za ostatníma.“
„Počkej, Ygabbo,“ řekl Boba.
„Co je?“ zastavila se.
„Proč prostě neutečete? Myslím jako, že Tatooine je velká planeta. Když utečete, tak vás Libkath nedokáže všechny vystopovat. A říkala jsi, že ten jed se neuvolní, pokud planetu neopustíte.“
„Pravda,“ pokývala smutně hlavou. „Ale mrňata jsou moc malí. Nedokázaly by s náma odejít.“
„Ale můžete jít pro pomoc,“ řekl Boba. „Někdo bude naslouchat. Někdo pomůže.“
Ygabbiny oči se zalily slzami. „Nemáme rodiny a těm, kdo stále mají příbuzný vyhrožoval, že je zabije, pokud půjdou domů. Život je pro ně tady na Tatooinu dost těžkej. V Mos Espě dokážeme přežít. Jednou, až budeme starší, cestu domů najdeme. Nevím jak. Ale najdeme.“
Boba na ní zíral. Přikývl. „Myslím, že jsi statečná, Ygabbo. Pokud budu moct nějak pomoct, udělám to.“
„Děkuju, Bobo,“ usmála se na něj.
Podívala se na Jabbovu jachtu. Její prapory byly roztaženy. Posádka stahovala hadice a připravovala se k odjezdu.
„Vypadá to, že jsi našel, co jsi hledal,“ řekla.
Boba se postavil vedle ní. „Ano. Jabba souhlasil, že mě vezme s sebou – jako nájemného lovce!“
Nedokázal ve svém hlase zakrýt pýchu.
Ygabba se pomalu usmála. „Nájemný lovec Boba Fett! To už teprve nezapomenu.“
„Ne. A já také nikdy nezapomenu na vás.“
Z jachty se ozvala famfára trumpety. Jabba Hutt byl připraven k odjezdu.
„Sbohem, Ygabbo!“ zvolal Boba a rozběhl se k jachtě. Popadl provazový žebřík, rychle vyšplhal nahoru a vyšvihl se na palubu. Najednou ho uchopily hrubé ruce a přitiskly na podlahu.
„Padej dolů!“ vyštěkl na něj gamorreanský strážný. „Žádná lůza v Jabbově dohledu!“
„Byl jsem Jabbou pozván,“ protestoval Boba. „Jako nájemný lovec – “
Strážný se hrubě zasmál. „Táhni dolů k ostatním najatým pistolníkům!“ zahýkal a strčil Bobu ke dveřím.
„Ty – !“ vykřikl Boba. Pak ho napadlo něco lepšího. Naposledy se podíval k aréně. Tam kde byl stan, stála malá postava a pozorovala ho.
„Padej!“
Drsné ruce ho prostrčily dveřmi ho temnoty Jabbovy jachty.