Kapitola 17.
Kapitola 17
V hyperprostoru se všechny sektory galaxie spojovaly. Blízko bylo daleko a daleko bylo blízko.
Loď padala do díry. Ne, z díry.
Boba byl zpátky v normálním prostoru.
Vznášel se na orbitě planety, která vypadala jako oblačná koule sešitá blesky.
Bouřlivé Kamino!
Domov. Nebo alespoň se mu to podobalo.
Boba si promnul oči, protáhl se a začal s lodí klesat. Šedé mraky šlehaly kolem jako roztrhané prapory. Všude kolem se míhaly blesky; hromy duněly. Jak loď zpomalila pod rychlost zvuku, na transparioceli kokpitu se rozpleskávaly kapky deště.
Boba poupravil rychlost a zamířil ke světlům Tipoca City. Viděl, jak takto otec několikrát přistává, ale teď poprvé byl u řízení on.
Zvláštní bylo, že se necítil sám. Bylo to, jako by Jango Fett seděl za ním. Boba téměř cítil jeho ruku na svém rameni.
Snadné! Ubral a dosedl na přistávací plošinu s lehkým zaduněním.
Počasí v Tipoca City bylo normální, což znamenalo, že zuří velká bouře – což bylo v pořádku, protože Boba nechtěl, aby si ho někdo všiml.
Měl na hlavě helmu, takže si kdokoli, kdo se na Slave I podívá, musel myslet, že tam sedí dospělý. Ale nepotřeboval být rušen.
Přistávací plošina byla prázdná. Nikde nikdo.
Boba přes sebe přehodil pláštěnku a nastavil lodní vybavení na VLOŽIT, aby doplnila vodu a vzduch. Zvlášť vodu – lilo jako z konve.
Pak vystoupil ven.
Malá knihovna na konci ulice byla temná. Boba zabušil na dveře.
„Whrr, jsi tam?“
Bylo moc pozdě? Nebo moc brzy? Boba byl z hyperprostoru posunutý a zjistil, že neví, kolik je v Tipoca City hodin.
„Whrr, prosím. Otevři!“
Uvnitř se rozsvítilo.
Boba si přál, aby se dveře otevřeli a on mohl odejít z deště, ale tato knihovna byla jen pobočka.
Aspoň se vysunula plátěná stříška a pak uvnitř zaslechl povědomé vrčení a klikání.
„Whrr, to jsem já.“
„Bobo? Jsi zpátky! Kde jsi byl? Co se stalo?“
Krátká otázka s dlouhou odpovědí. Boba mu všechno vypověděl, od chvíle co s otcem ve spěchu opustili planetu, až po strašný zážitek v aréně, kde viděl smrt svého otce.
„Oh, Bobo, to je strašné. Jsi sirotek a je ti jen deset. Máš co jíst? Máš nějaké peníze?“
„Vlastně ne,“ řekl Boba. „Pár sušenek. Náhradní ponožky.“
„Hmmmmmm,“ zavrčel Whrr.
„Budu v pořádku,“ řekl Boba. „Ale potřebuji něco, co mi dal otec. Omylem jsem to nechal u tebe.“
„Knihu?“
„Ano! Pamatuješ se na ni! Vypadá jako kniha. Je černá, na obalu nic není. Omylem jsem ji vrátil s posledními knihami. Přinesl jsem je těsně před odletem.“
„Hned jsem zpátky.“
Zevnitř se ozvalo zavrčení a kliknutí, potom nějaký rachot. Za chvíli byl Whrr zpátky – s dobrými zprávami!
„Tady je,“ řekl a prostrčil knihu otvorem ve dveřích. „Ale jak víš, mnoho si tím ulehčíš.“
„Cože!?“
„Za tuto knihu je peněžitá odměna. Docela vysoká.“
„Vlastně to kniha není. Kromě toho si odměnu asi nevyzvednu. Je moje! Zapomněl jsem ji u tebe.“
„Přesně,“ řekl Whrr. „Což znamená, že ti knihovna dluží, hmm, dvě stě padesát kreditů.“
„To je nemožné...,“ začal Boba.
„Promiň,“ řekl Whrr a prostrčil otvorem peníze. „Dobré účty dělají dobré přátele a musí být splaceny. Teď jdi za svými povinnostmi, Bobo, a hodně štěstí. Někdy se přijď podívat. Jestli budeš mít cestu kolem.“
Došlo mi to, pomyslel si Boba. Jsem trochu pomalý, ale došlo mi to.
„Děkuji, příteli,“ řekl. „Někdy se na Kamino vrátím. Přijdu a zajdu za tebou, slibuji.“
„Sbohem,“ řekl Whrr přes dveře. Světlo zhaslo a Boba zaslechl podivný huhňající zvuk.
To musí být déšť, pomyslel si, protože každý věděl, že droidi nepláčou.
Boba mohl stěží uvěřit svému štěstí! Dvě stě padesát kreditů bohatě stačí na nákup jídla, možná i oblečení a ještě zbude na palivo. To bylo důležité, zvlášť, když nevěděl, jak se dostat k otcovu kontu.
A má černou knihu! Pohladil ji pod pláštěnkou, kde ji ukrýval před deštěm.
Ještě než opustí planetu, chtěl udělat jednu zastávku.
Chtěl se naposledy podívat do bytu, kde s otcem žili a kde strávil prvních deset let života (ačkoli si z toho většinu nepamatoval).
Cesta naštěstí vedla kolem přistávací plošiny.
Jak Boba stoupal v turbovýtahu, myslel na zámky. Změnily se nějak? Poznají jeho otisky prstů a obraz sítnice?
To nezjistil. Dveře byly otevřené.
V bytě byla tma. Bylo to děsivé. Vůbec se to netvářilo jako domov.
Boba zavřel dveře a chystal se rozsvítit, když za sebou uslyšel hlas.
„Jango.“
Byla to Taun We.
Boba ji stěží viděl v tlumeném světle okna. Seděla na podlaze se svýma dlouhýma nohama zkříženýma pod sebou.
„Viděla jsem přilétat Slave I,“ řekla.
Boba přešel místnost a postavil se před ní.
Taun We překvapeně vzhlédla. „Bobo? Jsi to ty? Kde je tvůj otec?“
Boba vždy Taun We považoval za přítelkyni. Proto si sedl a vypověděl jí to.
„Ubohý chlapče,“ řekla. Ale její slova byla chladná a jakoby mechanická. Boba zjistil, že už tak přátelská není.
„Co jsi chtěla otci?“
„Jediové,“ řekla. „Po tom, co jste odletěli, přišli a vzali si klonovou armádu. Také s tvým otcem chtěli mluvit. Když je teď mrtvý, budou chtít tebe.“
„Otec Jedie nenáviděl.“
„Vůči Jediům nic necítím,“ řekla Taun We. „Samozřejmě, my Kaminoané chováme nějaké city jen pro málo věcí. Není to v naší přirozenosti. Ale slušnost vyžaduje, abych ti řekla, že už pro tebe asi jdou. Řekla jsem jim, že Slave I přistál v Tipoca City a že sem se svým otcem pravděpodobně přijdete.“
„Co žes to udělala?“
„Musím být spravedlivá ke všem. Je to v mé přirozenosti.“
„Děkuju mockrát!“ řekl Boba a vyrazil ke dveřím. Ani se neobtěžoval je za sebou zavřít. Nemohl věřit, že ho Taun We zradila Jediům. Navíc si vždy myslel, že je to přítel. Pak si vzpomněl na otcův kodex: Žádní přátelé, žádní nepřátelé. Jen spojenci a protivníci.
Ale co Whrr?, pomyslel si, když mačkal tlačítko pro přivolání turbovýtahu. Nebyl snad Whrr přítel? Bylo hodně matoucí o tom přemýšlet!
Boba byl stále ztracen ve světě myšlenek, když turbovýtah dorazil. Dveře se otevřeli a...
Uvnitř byla Jedi. Mladá vysoká žena.
Boba ustoupil stranou a nechal ji projít. Zůstal zticha a nechal jí projít.
„Siri? Jdeš pozdě,“ řekla Taun We z bytu.
„Můžeš se vsadit, že jsem pryč!“ řekl Boba, otevřel odpadní šachtu a zmizel v ní. Zavřel oči a zadržel dech, zatímco padal, padal, padal...
Čeho se bál, bylo přistání. Hromada odpadků dole bude buď tvrdá nebo...
ŽUCH!
Měkká! Naštěstí to byla hromada papíru a starého oblečení.
Boba se ušklíbl, oprášil se a vyrazil k bezpečí Slave I – a odletu!