Kapitola 3.
20. 6. 2008
Tři
Ten večer pojedl Tarry jen lehce a hned se odebral do postele. V následujících několika dnech z ní vylézal
jen na krátké chvilky, které většinou trávil posedáváním na sluníčku, kde s očima přivřenýma odpočíval.
Kern podle jeho instrukcí nasbíral určité byliny ze zahrádky poblíž jeskyně a udělal z nich vývar, který starý
muž v častých intervalech popíjel.
Pátého dne po příhodě v lese se Tarrymu jeho stará síla zase vrátila. Večer, po jídle, nechal Kerna otevřít
jeho měšec se zlaťáky a rozprostřel je po stole. Mince se blyštily ve světle svící a chlapec je pečlivě rozmístil
tak, aby neležely na sobě. Zdálo se to příhodné, protože ani dvě neměly přesně stejnou velikost, tvar nebo
tloušťku. Většina jich byla kulatá nebo alespoň zhruba kulatá, ale některé byly osmihranné a šest jich mělo
tvar čtverce. Asi tucet jich mělo ve středu otvory nejrůznějších tvarů a velikostí. Jedna byla vyražená v
podobě draka, jiná zase štítu. Na některých byly vážné tváře vladařů, na jiných obrazy ptáků, oblud nebo
stromů, na jiných byly podivné značky, které mohly být stejně tak písmem jako stopami po nešetrném
zacházení. Jen málo jich bylo poměrně nových; ostatní vypadaly, jako by prošly četnýma rukama - některé
byly ohmatané prakticky dohladka.
„To jsou mince, které jsi měl v košíku, když tě nalezli, že?“ zeptal se Tarry. „Žádná neschází? Žádná
nová nepřibyla?“
Kern si mince rychle prohlédl a pak řekl: „Ne, jsou tu všechny. Poznávám je. Viděl jsem je už
mnohokrát.“
„Prohlédni si je, chlapče, studuj je! Možná si je měl před očima už tisíckrát, ale podíval ses na ně
pořádně? Nikdy ti na nich nepřipadalo nic neobvyklého?“
„Je každá jiná, ale na tom není nic divného...“ Chlapec se odmlčel a zamračil se. „Nebo ano?“
„Co myslíš?“
„Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel.“
„Jestli chceš žít v tomto domě, musíš začít přemýšlet a musíš přemýšlet pořád. Takže proč myslíš, že je
každá z těch mincí jiná?“
„Protože pocházejí z různých míst.“
„A čemu to nasvědčuje?“
Kern se znovu zamyslel a pak odpověděl: „Patřily někomu, kdo cestoval po různých zemích.“
„To je jedna z možností. Napadají tě ještě nějaké jiné? Promysli si to. Podívej se na ty mince, pořádně si
je prohlédni. Mysli.“
Chlapec bral do ruky jednu minci po druhé, převracel je a zase je kladl zpátky na stůl. „Některé jsou
opotřebované více než ostatní, takže musejí být starší. A některé jsou skoro nové.“
„V čím měšci se pravděpodobně naleznou takové mince?“
„V kupcově!“ zvolal chlapec. Pak se jeho obličej zachmuřil a dodal tiše: „Nebo v měšci lupiče. Ach,
Tarry, je možné -“
„Kdo tě ještě napadá?“ skočil mu do řeči Tarry.
„Král. Ano, mocný král... s loďstvem a armádou... který vybírá daně z mnoha zemí!“
„To je také možné. Ještě nějaký nápad?“
„Drak! Velice starý drak, který hromadil své zlato po mnoho let. Ale copak by drak odkládal dítě v
košíku?“
„Rozumná připomínka. Co ještě bylo s tebou v košíku?“
„Mág říkala, že jsem měl v pěstičce malý zlatý medailónek. Dala ho čarodějnici.“
„Proč to udělala?“
„Byla to její odměna za odstranění mateřského znaménka z mého ramene.“
„To jsem nevěděl. Co to bylo za znaménko? Jak vypadalo?“
„Já nevím. Nikdy mi to neřekla.“
Tarry zasténal a obrátil zoufale oči v sloup. „Bylo tam ještě něco? Cokoliv?“
„Jen peřinka, ve které jsem byl zabalený.“
„A draci obvykle nebalí děti do peřinek a nevěšejí jim na krk medailónky, že ne? Ani obvykle
neodkládají košíky. Ani děti, koneckonců. Takže bychom mohli vyloučit alespoň možnost, že jsi dračí dítě.
Vzpomínáš si na něco ohledně té peřinky?“
Kern se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Mag mi řekla, že jsem ji úplně rozžvýkal, když mi rostly zuby.“
„Něco na ní přece muselo být vyšito. Nedokážeš si vzpomenout, jak vypadala?“
Kern zavrtěl hlavou. „Ne. Ale Mag o ní občas hovořila. Říkala, že tam byl erb. Vím, že mluvila něco o
koruně... ale nic víc. Ten erb by nám mohl prozradit, kdo jsem, že ano?“
„Ne nutně. Mohl to být prostě emblém bez hesla nebo klenotu erbu nebo jakéhokoliv jiného
identifikačního znamení.“
„K čemu by byl dobrý takový erb?“ zeptal se Kern znechuceně.
„K lecčemu. Pověděl by nám, že nejsi obyčejné dítě, aniž by při tom odhalil tvůj původ.“ Starý muž se
poškrábal na strništi na bradě a znovu se podíval na mince před sebou. Po chvíli řekl: „Řekl bych, že ať už tě
tam nechal kdokoliv, nechtěl, abys strádal nebo aby s tebou špatně zacházeli, ale na druhé straně ani nestál o
to, aby tě vrátili tam, odkud pocházíš. Hob a Mag to zřejmě pochopili velice jasně. Dali si dobrý pozor, aby
nezanechali stopy někomu, kdo by pátral po tvém původu.“
„Takže moji praví rodiče o mne nestáli,“ povzdechl si Kern.
„Možná tě jen chtěli ochránit. Nechtěli, aby ti někdo ublížil, a proto tě odnesli do bezpečí.“
Chlapec se okamžitě rozzářil. „Opravdu si to myslíš?“
„Možné to je. Tvoji rodiče mohli být v ohrožení a pokoušeli se ti zajistit svobodu. Chtěli, aby nikdo
nevěděl, kdo jsi byl nebo kam tě odvezli, ale chtěli, aby o tebe bylo dobře postaráno. A pak přišli ti lupiči.“
Tarry potřásl hlavou a povzdechl si. Z rohu pokoje vzal kopí a šípy. Chvíli si je prohlížel a pak je vrátil na
místo. „Doufal jsem, že by nám něco mohly říct ony, ale nejsou nijak označené. Ani na oblečení lupičů
nebylo nic zvláštního. Zdá se, že to byli obyčejní zloději.“
Kern se na něj podíval, oči navrch hlavy. „Ty myslíš, že je... že je někdo poslal?“
Tarry se usmál, aby ho uklidnil. „Rád mám jistotu, to je vše.“
„Ty zjistíš, kdo doopravdy jsem, že ano?“
„To ti nemohu slíbit. Ale pokud budeš tvrdě pracovat, můžu tě naučit několik užitečných věcí.“
„A pak si to zjistím sám! Ukážeš mi, co mám dělat, že ano, Tarry?“
„Možná. Přijde na to.“ Tarry se zvedl od stolu a pokynul Kernovi, aby ho následoval. „Pojďme.“
Opustili známou místnost a kráčeli chodbou ve skále, ve které chlapec ještě nikdy nebyl. V
nepravidelných intervalech byla přerušována schody, z nichž některé vedly nahoru a jiné dolů. Všechny
stupně byly z kamene a neměly žádné spoje nebo spáry, které by Kern dokázal pohledem rozeznat.
Vypadaly, jako by je vytvořila sama skála. Stěny byly ze stejného drsného kamene, jen tu a tam uhlazeného.
Ta hladká místa nesla symboly, které Kern nepoznával. Uviděl široké schodiště stáčející se nahoru, až
zmizelo v temnotě, a pak jiné, které spadalo dolů do hloubky, ale byly tam i jiné schody, jež vedly k
obyčejným dřevěným dveřím. Chodba se čas od času větvila, ale Tarry tomu nevěnoval žádnou pozornost.
Chlapec byl všemi těmi schodišti a chodbami tak ohromen, že to trvalo dobrou minutu, než si všiml, že
ani on ani Tarry nemají lucernu, na stěnách nikde nejsou umístěny pochodně nebo louče, a přesto je kolem
světlo jako ve dne. Někdy, když míjeli boční chodbu, uviděl světlo, které jako by přicházelo vysoko
položeným oknem; ale venku přece byla noc, a tak to nebylo možné.
„Tarry, co je tohle za místo?“ zeptal se stísněně.
„To je část mého domu.“
„Ale je to tu... divné.“
„Všechno se zdá být divné, když to vidíš poprvé. Pojď dál.“
„Odkud pochází to světlo?“
„Z oken.“
„Jak je to možné, když je venku tma?“
„Jsou to speciální okna. A nedávej mi pořád tolik otázek.“
Kern pochopil, že se stejně žádného vysvětlení nedočká, a vzdal to. Začal počítat schody, a když jich
napočítal dvacet jedna, Tarry zastavil před obyčejnými dřevěnými dveřmi.
„Vzpomínáš si, jak se ti líbil ten příběh o králi draků, který jsem ti četl?“ zeptal se, když vzal za kliku. „A
ten o třech princeznách v zahradě? A ostatní příběhy?“
„Samozřejmě, Tarry! Byly to moc hezké příběhy. Přečteš mi je zase někdy?“
„Udělám něco lepšího. Naučím tě, jak si je můžeš přečíst sám,“ odpověděl starý muž a otevřel dveře.
Z nitra místnosti zazářilo jasné světlo a Kern zalapal po dechu. V řadě na krbové římse, v malých
hromádkách na stole ve středu pokoje i na hlubokých policích rozmístěných náhodně po obvodu se
nacházely tmavé předměty se zlatými a červenými značkami, věci, které Tarry nazýval 'knihy'. Ukrývaly
příběhy a Tarry si je cenil mnohem více než jakéhokoli pokladu.
„Naučíš mě to hned, Tarry?“ zeptal se Kern. Starý muž se zasmál. Odvedl chlapce ke stolu a řekl mu:
„Bude to trvat víc než jeden večer, příteli. A nenaučím tě to - ty sám se budeš učit. To je velký rozdíl.“
„Bude to zábavné?“
„Zpočátku to bude hlavně práce. Je čas, aby ses naučil, co to práce vlastně je, protože jí budeš muset v
životě mnoho vykonat, počínaje dneškem.“
„Dneškem?“ zeptal se Kern poněkud zaraženě. Tarry přikývl a začal prohledávat police. Vzal z nich
jednu tenkou knihu, pak jinou a řekl: „Každé ráno a každý večer věnuješ určitý čas knihám, které ti dám.
Přes den budeš vykonávat užitečné práce v domě.“
„Tak už nebudeme chodit na ryby?“
„Samozřejmě, že budeme. Rybaření je užitečné. Stejně tak sekání dřeva a oprašování knih, nošení vody,
zametání podlahy, pečování o zahrádku a konzervování jídla... spousta věcí je užitečných a ty se je naučíš
všechny. A začneme čtením.“
„Proč je čtení užitečné, Tarry?“
„Knihy ti mohou povědět skoro všechno, co chceš vědět, nebo ti alespoň řeknou, kde to máš hledat. Tak
začněme.“
Kern otevřel tenkou černou knihu a podíval se na značky, které ho v ní přivítaly. Neznamenaly pro něj víc
než zrnka rozsypaná po ubruse a mnohem méně než stopy podél říčního břehu; ale věděl, že ukrývají divy,
jen kdyby věděl, jak odhalit jejich tajemství.
„Jsem připraven,“ řekl.
„Vidíš tyhle značky? Jmenují se písmena. Když je náležitým způsobem uspořádáš, vytvoří slova. Když se
pospojují slova, vzniknou písně a příběhy, kroniky, pohádky, historky, legendy... prostě spousta dobrých a
užitečných věcí. Ale všechno to začíná písmeny. A tam začneme i my, právě teď.“
Kern přikývl, fascinovaný novými vědomostmi. Tarry vzal z police list pergamenu. Zaostřil si pero a
namočil jeho špičku do inkoustu. Velice pomalu a pečlivě nakreslil na pergamen pět znaků.
„Tak. Takhle to všechno začíná: A-B-C-D-E,“ řekl. Vzal tabulku břidlice a kousek měkké křídy a podal
to Kernovi. „Teď si procvičuj psaní těchto písmen, dokud je nebudeš umět dokonale. A až se je naučíš,
přidám ti dalších pět. A až budeš umět i ty a budeš znát jejich jména nazpaměť pro každé zvlášť, začneme je
spojovat a dělat z nich slova. Do práce.“
Chlapec se učil rychle. Kreslil písmena na tabulku a ryl je do hlíny. Maloval je do písku a vyřezával do
kůry stromů. Vytvářel je z větviček, stébel trávy a oblázků. Zanedlouho už z nich dokázal poskládat své
jméno, pak Tarryho, Hobovo, Magino, Spotovo i Princeznino a také jména všech věcí kolem. Přes den pilně
pracoval a Tarry ho nechával dělat různé věci pořád dokola, až je dělal zcela správně. Ale Kern nikdy
nepracoval tolik, aby byl příliš unavený na svou večerní lekci. Ta se často protáhla do pozdních nočních
hodin.
Když se naučil abecedu a jak uspořádávat písmena, aby tvořila slova, a slova, aby tvořila věty, Tarry mu
oznámil, že už se brzy bude moci začít doopravdy učit. Kerna to šokovalo, protože si myslel, že už se naučil
všechno, co se naučit dá, a zbytek času stráví čtením nádherných příběhů.
Ukázalo se, že Tarry ho chápe. Bylo toho ještě tolik, co se musel naučit, že se Kernova iluze o vlastní
vševědoucnosti prakticky okamžitě proměnila v zoufalou bezmocnost. Ale Tarry mu určil jeho denní lekce a
dohlížel, aby je hoch opravdu dodržoval. Existovalo více jazyků, než o kolika se mu kdy snilo - mnohem
více, než by považoval za nutné nebo užitečné. Zdálo se, že Tarry má v úmyslu přimět ho, aby se je naučil
všechny a aby se je naučil dokonale. Většinou teď chodil spát s bolavými čelistmi a hrdlem a v hlavě mu
vířily nové zvuky a symboly.
Jednoho takového večera zklamaně odstrčil knihu a prohlásil: „Tarry, proč se lidé nemohou domluvit na
jediném pojmenování pro každou věc? Tak by se zabránilo mnoha zmatkům.“
„Ne, nezabránilo. Prostě by jen vynalezli jiný způsob, jak dělat zmatky,“ ujistil ho stařec. „V tomhle jsou
lidé velice dobří.“
„Ale to je hloupé.“
„Je to dokonale rozumné. Vzpomínáš si na ten příběh o kočce, psovi, hadovi, rybě a medvědovi?“
„Co to má co společného s jazyky?“
„Všechno. Zamysli se nad tím a pochopíš, jak to myslím.“
Tarry ho nutil přemýšlet při každé příležitosti. Kernovi to připadalo velice frustrující.
Jednou se Tarry rozhodl, že ho začne učit matematice. Dal mu břidlicovou tabulku a kus křídy a řekl: „Je
čas, aby ses naučil počítat. Spočítej tohle, jestli to umíš: jestliže dva muži potřebují na vyhloubení jámy dvě
hodiny, jak dlouho by trvalo čtyřem mužům, aby vyhloubili stejnou jámu?“
Kern, který Tarryho dobře znal, vytušil, že je v tom nějaký chyták, a proto se zeptal: „A má každý svou
lopatu?“
„Samozřejmě, že má. Jak by mohli hloubit jámu bez lopaty?“
„Mohli by to být chudí nevolníci, kteří mají jen jednu lopatu dohromady. Hob mi jednou říkal -“
„Na tom teď nezáleží, co ti říkal Hob. Každý z nich má vlastní lopatu. A všechny jsou stejně velké. Stejně
tak ti muži. Ted vyřeš úlohu.“
„Prší?“
„Ne.“
Kern se zamyslel. „Používá někdo z nich magii?“
„Ne!“
„Co je to za jámu, kterou hloubí?“
Tarryho oči se zúžily a jeho hlas získal zlověstný tón, když řekl: „Jáma. Je to naprosto obyčejná jáma v
naprosto obyčejné půdě vyhloubená naprosto obyčejnými lopatami, a jestli hned nepřestaneš klást hloupé
otázky...“
„To nejsou žádné hloupé otázky! Jestli hloubí jámu na zapuštění sloupku, tak to bude čtyřem mužům trvat
dvakrát déle než dvěma, protože si budou překážet. Jeden člověk by to svedl rychleji než čtyři. Ale pokud je
to velká jáma, široká a nepříliš hluboká... jak hluboká má být ta jáma?“
Tarry neodpověděl. Po delším mlčením blýskl očima po chlapci a řekl: „Zapomeň na jámu. Uč se jazyky.
Matematik z tebe nikdy nebude, ale jestli všechno ostatní selže, vyučím tě právníkem.“
Od té doby se Kern učil výhradně jazyky. Tarry jeho studia brzy rozšířil o cvičení výslovnosti a rétoriku.
Chlapec se učil hovořit s oblázky v ústech, křičet za burácení větru a hřmění vodopádu, vyslovovat každou
slabiku přesně a jasně, i když mluvil ve spěchu, zatímco se na něj řítily nejrůznější nepříjemnosti.
Kern si všiml, že mu Tarry nic nevysvětluje. Řekl prostě: 'dělej tohle' nebo 'nedělej tamto' a chválil ho
nebo káral podle toho, jak se chlapec svého úkolu zhostil, ale neříkal mu, proč měl tohle dělat nebo se
naopak onomu vyhnout. Když na něj Kern naléhal, starý muž mu pokaždé vyprávěl nějaký příběh a pak se
tvářil, jako by tím všechno vysvětlil. Znal spoustu příběhů. Vždycky byly zajímavé a mnohdy i zábavné, ale
obyčejně zanechávaly Kerna stejně zmateného, jako byl před tím, a Tarryho ujištění, že brzy všechno
pochopí, mu bylo jen malou útěchou.
Jak míjely měsíce a Kern se v jeskyni cítil stále více jako doma, viděl věci, které ho mátly. Život tu byl
úplně jiný než život s Hobem a Mag. Věci v Tarryho jeskyni se neustále měnily a to bez jakéhokoliv
viditelného důvodu. Záležitosti, které vždycky považoval za konstantní a jednoznačně dané a kterým jen
zřídka věnoval pozornost, mu najednou připadaly proměnlivé jako počasí. Dveře a schodiště, kterých si
všiml jeden den, příští den zmizely. Chodby se chovaly naprosto nepředvídatelně a vedly tu jedním směrem,
tu zase jiným. Někdy na celé dny a týdny mizely úplně. Světlo zde bylo naprosto nezávislé na střídání nocí a
dnů nebo na poloze slunce. Vždycky jako by bylo tam, kde ho potřebovali, a zmizelo, když už ho nebylo
třeba.
Ale přestože nerozuměl všemu, co se kolem něj dělo, neshledával Kern Tarryho příbytek děsivým nebo
nebezpečným. Pokud v něm byla nějaká magie, pak to byla dobrá magie. Cítil se tam v bezpečí a přijímal
podmínky svého nového bydlení stejně jako přijal každodenní stereotyp starého. Čas od času se ptal Tarryho
na příčiny nějakého podivného jevu, ale stařec ho vždycky odbyl, stejně jako to dělali Hob a Mag, když jim
kladl otázky, na které nemohli - nebo nechtěli - odpovědět. Chlapec to přijal jako normální chování
dospělých. Předpokládal, že mnohé věci pochopí později, a nenaléhal. A měsíce ubíhaly.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář