Kapitola 12.
Kapitola 12
Když se Boba podíval dolů, spatřil, co bylo schováno pode dveřmi. Kapsle dost velká na to, aby se do ní vešli dva lidé. Měla průhledné stěny, a tak bylo vidět ven. Byl v ní kontrolní panel, ale žádný řídící mechanismus. Připomnělo mu to oblačné vznášedlo, se kterým létal v Oblačném městě. Akorát tohle bylo menší a nemělo to možnost měnit směr.
„Co je to?“ zeptal se.
Nuri se sehnul, aby stiskl tlačítko na boku kapsle. Horní poklop se otevřel. „Naskoč si a uvidíš,“ odvětil.
Bimm vlezl do přední části a Boba vlezl dovnitř za ním. Vršek se uzavřel. Boba se rozhlédl a všiml si, že kapsle je uvnitř dalšího tunelu – nějaké trubice nebo skluzavky, která se stáčela, vířila a otáčela se směrem dolů.
„Takhle se dostáváte do Podměstí?“ zeptal se.
Nuri přikývl. „Tohle je jedna z cest. Jsou jich tisíce. Mnoho jich je známo jen hrstce lidí. Mnoho jich bylo schováno tak dlouho, že byly zapomenuty. Samozřejmě také do Podměstí vedou i oficiální cesty – jako třeba turbovýtahy – ale také jsou pro nás potřeba speciální přístupy. A pro peníze.“
Bez varování stiskl Nuri přepínač na kontrolním panelu a kapsle náhle vyrazila dolů.
„Hou!“ vykřikl Boba, jak mu podlaha odskočila od nohou. Kapsle vystřelila téměř kolmo dolů a pak náhle zatočila vpravo. Hnala se jako zátka dál a dál – jako na gigantické, kilometry dlouhé skluzavce. Boba se přichytil a vyhlédl ven.
Všude viděl světlo. Míhající se planoucí záblesky červené a oranžové a modré a fialové.
„To jsou další úrovně,“ vysvětlil mu Nuri. Musel křičet, aby ho bylo přes svištění a řev sestupu vůbec slyšet. „Jedeme rychlostí několika kilometrů za minutu – ale v reálu, ne v hyperprostoru.“
„Skvělé!“ řekl Boba. Přál si, aby tahle věc měla ovládání!
Znovu vyhlédl ven. Viděl záblesky světel tunelů, které vypadaly, že jsou naplněny roztaveným zlatem. Jedna úroveň byla jako obrovské akvárium, kde plavaly dianogy, mávaje svými chapadly.
Boba nakrčil nos. „Smrdí to tu,“ řekl.
„Nemocniční úroveň,“ odpověděl Nuri. „Už tam skoro jsme.“
Najednou všechno zčernalo. Nebyla to čerň, jako když jdete v noci spát. Nebyla to čerň jako ve skříni nebo nejtemnější lodi. Nebyla to čerň jako ve vesmíru, který vlastně černý nebyl, protože byl posetý hvězdami, planetami a vzdálenými galaxiemi.
Takovou čerň Boba ještě nikdy neviděl. Ani si ji nedokázal představit. Byla jako obří dusící ruka na jeho obličeji. Na okamžik si Boba myslel, že sám zmizel. Jako by byl přeměněn v antihmotu. Takové to bylo.
„Tady!“ ozval se Nuri.
Obklopila je exploze světla. Fialová, zelená, tmavě modrá. Boba zamrkal. Světlo kmitalo. Už to nebylo jako exploze, ale jako záblesky barev. Tvarů. Budov. Pohybujících se vln, které byly lidmi. Známé postavy droidů, bytostí, mužů a žen. Nad nimi byla ta děsivá cizí temnota. Byla jako mrak nebo obrovská černá opona.
Kapsle začala zpomalovat. Boba si ulehčeně vydechl. „To bylo skvělé,“ řekl. „Ačkoli na konci trochu děsivé.“
Nuri přikývl. „To byla prázdnota mezi Podměstím a horními patry. Sem nikdy slunce nedosvítí. Jen umělé světlo. A temnota.“
Boba se zachvěl. Kapsle se zastavila. Pohlédl na hemžící se město. Bylo o mnoho víc přeplněno, než jakékoli místo, které zatím viděl. Chaotická masa živých tvorů, více než cokoli jiného připomínající hnízdo.
Kryt se otevřel a Nuri vyskočil ven.
„Vítej v Podměstí,“ uklonil se Bobovi.
Boba si myslel, že Úroveň Dva byla zacpaná lidmi. To samé si myslel o Coruscantu a také o Candaserri.
Ale nic z toho se nemohlo s Podměstím měřit. Bylo tam tolik lidí, tolik bytostí, tolik droidů, tolik čehokoli, že se mu z toho točila hlava.
„Drž se mě!“ řekl Nuri. „Jestli se ztratíš, už nikdy nenajdeš cestu ven.“
Boba se zamračil. „Na to nesázej. Mám docela dobrý orientační smysl.“
„Ten by ti tady asi moc nepomohl,“ odpověděl Nuri.
Boba to nerad připouštěl, ale musel s Bimmem souhlasit. Vysoko nad nimi bylo nebe, které vlastně nebe nebylo, překříženo tisíci svítícími objekty. Vypadaly jako stuhy nebo duhy. Ale ve skutečnosti to byly jen další skluzavky jako ta, se kterou se dostali dolů. Dokonce v nich byly vidět i nahoru a dolů uhánějící kapsle. Vzduch byl plný jasných spídrů, swoopů, robo-nakladačů a dokonce i závodních kluzáků. Na povrchu se ulice a chodníky vinuly kolem vysokých drolících se budov. Ulice byly plné odpadků, rozlámaného kamene a rozbitých spídrů.
A kamkoli se podíval, viděl lidi – hlavně nelidi, ale také hodně lidí. Nikdo nevypadal přátelsky. Mnoho z nich vypadalo nebezpečně.
„Hej, dávej pozor!“ vyštěkl na něj někdo. Byl to vysoký zlostně se tvářící Caridian.
„Pardon,“ řekl Boba. Caridian se kolem něj protlačil. Boba se rozhlédl: Nuri byl pryč!
Boba polkl. Kolem něj se smíchem prokráčela tlupa vesmírných pirátů. Boba se za nimi ohlédl a snažil se tvářit se nezaujatě.
„Mladý pane!“ ozval se o několik metrů dál Nuriho hlas. „Tudy!“
Boba zrychlil, aby ho dohnal. Šli kolem obchodů a tržišť, skrz opuštěné stavby vypadající jako prastaré vesmírné lodě, pod širokými popraskanými skleněnými kupolemi. Také procházeli kolem stánků s jídlem. V některých prodávali něco nechutného – věci s pařáty, chapadly a příliš mnoha očima. Ale některé jídlo vypadalo a vonělo výborně. Bobovi se z toho začaly sbíhat sliny. Ani si nepamatoval, kdy naposledy jedl. Byl si ale jistý, že to dnes nebylo.
Nejprve se snažil si zapamatovat jejich cestu. Ale za chvíli to vzdal. Jejich cesta se motala sem a tam, dopředu a dozadu. Jednou si byl jistý, že se vraceli. Byl zvědavý, jestli se ho Nuri snaží zmást. Aby sám nenašel cestu.
A ať už šli kamkoli, všude byla spousta lidí. Navzdory pravidlu, že přespolní nesmí být ozbrojeni, měla nějakou zbraň většina z nich. Vibronože, ochromující obušky, blastery, zápěstní rakety. Boba si byl celkem jistý, že většina se mezi obyvatele Aargau nepočítá.
A také si byl celkem jistý, že sám a neozbrojený by do nikoho z nich nechtěl vrazit.
„Odkud ti všichni jsou?“ zeptal se.
Nuri ho vedl ulicí k jiné uličce. „Z celé galaxie,“ prohlásil svým zpěvavým hlasem. „Přišli sem zbohatnout. Měnit peníze. A tady v Podměstí jde dělat cokoli. Zrady. Vraždy. Černý trh. Pašeráci tu nakupují a prodávají zlato, kredity, data, droidy, šperky, zbraně, lodě. Ale nejcennější věcí jsou informace.“
„Informace?“ zamračil se Boba. „To mi moc zajímavé nepřijde.“ Ve srovnání se zbraněmi nebo loděmi, pomyslel si.
„Věř mi,“ řekl Nuri. „Vím, o čem mluvím. A zůstaň blízko mě – dost riskantní je už jen přijít sem dolů. Zvlášť pro toho, kdo je tu poprvé.“
Já nevěřím nikomu, pomyslel si Boba zlostně. V té chvíli se z temné uličky vynořila nějaká postava.
„Zpátky!“ rozkázal Nuri.
„Ne!“ řekl Boba. Sáhl po zlomené cihle, aby ji po postavě hodil. Postava byla skoro na dosah, ruce natažené. Byla příliš tma na to, aby to šlo rozeznat.
Ale zase taková tma nebyla, a tak bylo vidět, že drží blaster. A ten mířil přímo na Bobu.