Kapitola 5.
Kapitola 5
Fuj! To je smrad! Obloha byla tmavá a plná kouře; na zemi se povalovaly odpadky a smetí z tisíce planet. Promíchané vraky stovek lodí se krčily opodál. Vzduch byl na dýchání pořád odporný.
Naštěstí byl Boba vybavený otcovou bitevní helmou. Nasadil si ji na hlavu a vyrazil k věži. Helma byla překvapivě lehká a dýchání znatelně ulehčovala; ačkoli neměla žádný vlastní zdroj vzduchu, její filtry odstranily to nejhorší z jedovaté atmosféry Raxus Prime.
Samostatnost začíná správným vybavením.
Cesta vedla přes prosakující kopec škváry. Boba se drápal nahoru, klouzaje po měkkém terénu. Nahoře se zastavil kvůli odpočinku.
Odtud na věž viděl lépe. Byl to jeřáb. Ramena byla vybavena vrtáky a lžícemi, které se hrabaly hluboko v zemi. Světla seshora věže osvětlovaly velkou jámu, kde se dřely v temnotě a páře droidi a dělníci.
Všude kolem byly zhroucené zdi a oblouky jako pozůstatek velkého pohřbeného a zapomenutého města, které je znovu vyhrabáváno.
Boba došel k okraji ohromné jámy a pohlédl dolů. Hluboko pod ním drkotali a přejížděli dálkově ovládaní kopající a záchranní droidi. Na okraji jámy hlídkovali dobře ozbrojení pavoučí droidi a poblíž v pohotovosti čekaly tanky AAT. Ale zdálo se, že se o Bobu nikdo nezajímá.
Docela velká palebná síla kvůli díře v zemi. Zvlášť na odpadní planetě. Boba znovu užasl, co tak cenného může být pohřbeno ve špíně a blátu Raxus Prime.
Jako odpověď se za ním ozval drsný hlas: „Jdeš k tomu blíž, co?“
Boba vyskočil. Vůbec si toho geonosianského řidiče, který vystoupil ze svého vrtacího vozidla a přešel vedle něj, nevšiml.
„Asi tak,“ odvětil Boba. Nechtěl připustit, že neví, co má to zmíněné ‚to‘být.
„Jo.“ Řidič ukousl kousek radniového kořene a nabídl ho Bobovi. „Chceš si žvejknout?“ Boba zjistil, že v helmě ho řidič považuje za dospělého. Další výhoda otcova dědictví.
„Ne, díky, nežvýkám,“ odmítl. Pak se odvážil: „Tam je ten – poklad?“
„Poklad?“ zasmál se Geonosian a plivl do jámy. „Ledaže říkáš poklad smrti. Nikdo neví oč jde, ale hrabě mluvil o ňákým ‚kombajnu na Sílu‘.
Boba už o Síle slyšel. Podle toho, co mu říkal jeho otec, ji používali Jediové. Ale hrabě nebyl Jedi.
„Ale mě si nevšímej,“ řekl řidič a vyšel zpět ke svému zablácenému vozidlu. „Já tu jen pracuju.“
„Bezpečnostní kontrola!“ zahřměl blízko známý hlas. Boba se skrčil za kus skály zrovna, když mu do výhledu vešel Cydon Prax.
„Všechno zabezpečeno?“ ptal se Prax. „Žádní vetřelci?“
„Kdo by čmuchal na týhle planetě?“ odpověděl řidič a nasedl do sedadla. „Ani náhodou.“
„Měj oči otevřené,“ zavrčel Prax. „Hrabě nechce, aby kdokoli čmuchal kolem výkopu. Jasné?“
„Jasný, jasný,“ řekl řidič.
Radši odtud vypadnu a to rychle! pomyslel si Boba. I s helmou by ho mohl Prax poznat už díky jeho velikosti. Počkal až byl Prax z dohledu a pustil se zpátky.
Problém byl, že cesta byla příliš odkrytá a rovná. Prax by ho tam měl jako na dlani. Boba se rozhodl, že to vezme tím, o čem doufal, že je zkratka. Cesta se kroutila mezi odpadky, ale Boba měl dojem, že zahlédl vrata hrabětovy základny.
Potom co sešel z hlavní cesty a prošel pár zatáček, zjistil, že se dostal moc daleko. Jako většina zkratek se i tahle ukázala být tou delší cestou.