Kapitola 12.
20. 6. 2008
Dvanáct
Kern se posadil obkročmo na drakův hřbet a pevně se chytil dvou ostnitých výrůstků, které mu čněly z
ramen. Ted s ostrým plesknutím lodní plachty napjaté náhlým poryvem větru roztáhl křídla a vyrazil
kupředu. Tři dlouhé skoky, a byl ve vzduchu a rychle stoupal nad vrcholky stromů. Les pod ním ubíhal
dozadu a za pouhou minutu se jim jevil jen jako hebký zelený koberec. Tu a tam zazářilo jezero jako safír,
osamocený hrad se zvedal k obloze jako odštěpek kosti, ale lidé, zvířata, chatrče, mosty a cesty byli skrytí
pod hustým listovým baldachýnem.
Rozevřená byla Tedova křídla mnohem mohutnější a impozantnější, než se zdála, když byl na zemi. Jeho
síla byla větší, než Kern podle jeho velikosti odhadoval, a létal s lehkou sebejistotou, která poněkud zmírnila
úzkost jeho pasažéra. Jakmile se dostali do náležité výšky, přestal křídly bít a hladce plachtil, nechal se
unášet větrem a stoupavými proudy, jen tu a tam jimi jednou či dvakrát líně mávl. Kern si začal uvědomovat
hluboký bručivý zvuk, mocný a melodický, a ucítil pod rukama jemné chvění.
„Ty vibruješ,“ řekl.
Ted se obrátil a šlehl po něm pohledem. „Zpívám. Vadí ti to? Máš snad námitky proti tomu, abych si za
letu zpíval?“
„Vůbec ne. Nevěděl jsem, že draci umějí zpívat.“
„Tvůj nedostatek informací o dracích je otřesný, uvážíme-li, že jsi studoval u někoho, kdo nás znal tak
dobře. Copak tě Tarrendine o nás opravdu nic nenaučil?“
„Většinou jsem se učil jazyky a různé poučky nazpaměť. Když jsem se nezabýval knihami, vykonával
jsem domácí práce. Tarry věřil, že by se magie neměla používat k takovým účelům.“
Ted se krátce ohlédl po svém pasažérovi a řekl: „To bylo jedno z jeho oblíbených rčení. Slýchal jsem ho
velice často. Když o tom teď tak přemýšlím, strávil jsem u něj spoustu času všelijakým taháním, zvedáním a
nošením. Pořád bylo co dělat.“
„Říkal, že to upevňuje charakter.“
„Přesně tahle slova jsem od něj slyšel snad tisíckrát. Ale myslel bych, že ho napadne se ti o mně alespoň
zmínit. Prožil jsem s ním pěkných pár roků,“ řekl Ted. Znělo to rozmrzele.
„Tarry jen zřídka mluvil o minulosti. Myslím, že měl nějaké nepříjemné vzpomínky.“
„To má každý. Ale pro to ještě nemusí zapomínat na své staré přátele,“ odsekl drak.
Na to Kern odpověď neměl. Proto mlčel a snažil se vychutnávat výhled a neobvyklý zážitek z drakova
zpěvu a nemyslet na to, jak vysoko byli. Zprvu to pro něj bylo velice nesnadné, ale když Ted hladce
vystoupal do výšky a pod nimi se pomalu rozvinul svět, Kernův strach se změnil v pouhé obavy, ty v slabou
nervozitu a nakonec zbyla jen podvědomá starost. A když byli ve vzduchu asi hodinu, zmizela úplně i ta a
vystřídala ji rozjařenost. Čistý chladivý vítr, nádherná vyhlídka a pocit svobody se nepodobaly ničemu, co si
dřív dokázal představit. Rytířství ve své vznešenosti, vysoká vážnost soudnictví, svět obchodu, lékařské
umění i vize učenců, to vše vedle toho bledlo. Pokud byl let na dračím hřbetu jedním z atributů čarodějnické
kariéry, pak měl před sebou vskutku slibnou budoucnost a určitě to stálo za všechnu tu námahu.
Letěli dál a Kern si náhle všiml, že věci dole už nebyly tak zřetelně rozlišené jako dřív. Zakrátko se mu
země dole začala jevit zcela rozmazanou a brzy poté zmizela pod mořem šedivé mlhy, které se táhla všemi
směry od obzoru k obzoru.
„Letíme nad mořem?“ zeptal se Kern.
„Samozřejmě, že ne. Moře je modré. To, co vidíš pod námi, je Temná pláň.“
„Vypadá hrozně ponuře.“
„Fraigovi to tak vyhovuje. Odrazuje to náhodné návštěvníky.“
Po čase se dostali nad rozlehlou oblast uprostřed šedých mlh, ve které byly stromy a tráva nádherné
zelené, louky porostlé květy a na slunci se třpytily bublavé potůčky. Uprostřed této idylické krajiny stála
malá vilka s několika přilehlými budovami.
„Tady bydlí Fraigus,“ oznámil drak.
„A co je to tam před domem?“ zeptal se Kern zvědavě při pohledu na velký předmět pohybující se
těžkopádně po dvorku.
„To musí byt jeho trol.“
„Trol!“ zvolal Kern poplašeně. „Co udělal s Fraigem?“
„Vůbec nic. Jmenuje se Pudmox a je to Fraigův sluha. Velice užitečný sluha.“
„Trolové nežijí v domech, ti žijí pod mosty. Dělají s lidmi strašlivé věci.“
„No vážně, mladý muži, tvoje nevědomost mne udivuje. Nemůžu uvěřit, že tě Tarrendine nenaučil ani nic
o trolech.“
„To nemusel. Každý přece ví -“
„Co ví každý, je obvykle nepravdivé a hloupé, založené na ignoranci a pověrčivosti,“ přerušil ho drak
rozmrzele. „Každý ví, že draci požírají panny, že? A že hrdinní rytíři zabíjejí krvelačné obludy pro dobro
celého lidstva? A že čarodějové jsou odporní smradlaví staříci, kterým nic nečiní takové potěšení jako
uvrhnout nějakou tu kletbu na nevinného člověka?“
Kern zamumlal něco vyhýbavého. Ted se však jen tak odbýt nenechal. „Jenže to všechno jsou nesmysly,
nemám pravdu? Ne?“
„No... s troly je to jiné.“
„Každý z těch případů je jiný. Když se vezme dostatečně mladý trol a náležitě se vycvičí, může z něj být
užitečný služebník na několik staletí. Je velice silný, rychlý jako kočka, věrný jako pes, docela bystrý a
neobtěžuje zbytečným žvaněním jako někteří lidé. Domácí trol je cenná součást čarodějnické domácnosti.“
„Tarry domácího trola neměl.“
„Tarry si vzal učedníka,“ odsekl Ted a přitom si odfrkl obláček kouře.
„Nemusíš být hned sarkastický,“ zabručel Kern. Ted ho buďto neslyšel, nebo se neobtěžoval odpovědět.
Elegantně zakroužil nad pasekou před Fraigovým domkem, snesl se na zem, složil svá křídla a oznámil:
„Jsme tady.“
Pudmox, bradavičnaté stvoření komponované do tvaru sudu, přivítalo draka příšerným šklebem, který
patrně znamenal úsměv, a řeklo: „Grk!“ Pak jeho úsměv zmizel a trol upřel svá malá očka na Tedova
pasažéra.
„Grk?“
„Jmenuji se Kern. Jsem Tarrendinův učedník. Fraigus mne očekává.“
„Svezl jsem ho, takže je tu patrně dřív, než tvůj pán čekal. Doufám, že jsem mu tím nezpůsobil
nepříjemnosti,“ dodal Ted.
Pudmox zavrtěl drúzovitou hlavou posetou hrbolky a bradavicemi a naznačil odmítavé gesto velkou
sukovitou rukou.
„Grk!“
Z domku vyšel vysoký muž s ohnivě rudými vlasy a s houštinou stejně rudých vousů na bradě. Blížil se
pomalu a při tom si návštěvníky měřil přísným pohledem. Na praktikujícího čaroděje vypadal poměrně
mladý, byl sotva o dvacet let starší než Kern, ale nesl se s jistotou a vážností kmeta. „Ty jsi Kern, že?“
zavrčel místo pozdravu. Znělo to spíše jako obvinění než jako přivítání.
„Jsem. A vy musíte být Fraigus.“
„A kdo jiný bych měl být, mladíku? Pudmox ti ukáže, kde budeš spát.“ Zaclonil si oči rukou a podíval se
do slunce. „Jíst budeme při západu slunce. Dost času, aby sis vybalil své knihy a setřásl prach z cest. Po
večeři probereme tvá studia.“ Pak se obrátil k drakovi a řekl: „Vítám tě, Tede. Máš žízeň?“
„Trochu,“ připustil drak.
„Copak nemáš žádné vychování, mladíku? Ukaž trochu vděčnosti drakovi a přines mu vědro vody.“
Kern by velice rád vyhověl, ale neměl představu, kde by mohla být studna nebo vědro. Zmateně se
rozhlédl. Pudmox ho poklepal po rameni svým prstem podobným kladivu, řekl: „Grk,“ a ukázal k rohu
stavení, kde stála studna s okovem.
„Díky,“ odpověděl Kern a spěchal ke studni. Zatímco tahal plný okov nahoru, rychle si prohlédl Fraigův
příbytek. Jeho exteriér byl mírně řečeno nepřitažlivý. Nenašel nic, co by nepotřebovalo opravit, a některé
věci byly viditelně na pokraji zhroucení. Srdce mu sevřela ledová ruka při představě plesnivého slamníku v
nějakém studeném, vlhkém koutě a na předpokládanou kvalitu jídla se ani neodvažoval pomyslet.
Ted vypil šest plných věder, než dal najevo, že má dost, a odloudal se do stínu dubu, aby si trochu
popovídal s Fraigem. Pudmox pokynul Kernovi, aby ho následoval, a zamířil do domu.
Uvnitř byl Fraigův dům mnohem úhlednější, než by se dalo soudit podle jeho vnějšího vzhledu. Byl také
větší - naprosto nemožně větší, s příliš mnoha pokoji a chodbami a síněmi na to, aby se všechny vešly do
malé chaloupky, kterou bylo vidět zvenčí. Kerna to nijak nepřekvapilo. Bylo to přece čarodějnické obydlí,
kde bylo možné cokoliv.
Hlavní místnosti dominoval masivní krb obklopený několika velkými a pohodlně vyhlížejícími křesly, z
nichž každé mělo svou vlastní podnožku. Uprostřed byl rozměrný kulatý stůl zcela pokrytý hromadami knih,
svícny a nádobami všech velikostí a tvarů, stejně jako jinými věcmi, které Kern neznal. Jiné hromady knih a
zvláštních předmětů byly všude na podlaze a na policích po obvodu pokoje.
Z této místnosti vedly na všechny strany četné dveře a chodby. Odněkud sem zavanula příjemná vůně,
která Kerna přiměla poopravit si naděje na večeři. Neměl však čas si ji vychutnat, protože ho Pudmox vedl
jednou z chodeb kolem tuctu dveří, z nichž některé byly zamčené a zajištěné závorou, až do zadní části
domu, kde se nacházel malý, jasně osvětlený pokojík, z jehož jediného okna byl výhled do zahrady, na les a
na potůček, který protékal mezi nimi. Na polici na zdi bylo vyrovnáno devět tlustých svazků, z nichž pět už
Kern znal. U jiné stěny stála postel a vedle ní velká truhla na jeho věci. U truhly stálo vědro.
„Tak tady budu bydlet?“
„Grk,“ řekl trol a přikývl.
„To je velice hezký pokojík, Pudmoxi.“ Kern se podíval z okna. Slunce se blížilo k obzoru. Kern zvedl
víko truhly a řekl: „Teď si vybalím své věci. Nerad bych přišel první den pozdě k večeři.“
Pudmox to nekomentoval. Vyšel ven a Kern za chvíli uslyšel uklidňující zvonění hrnců a pánví svědčící o
čilém ruchu v kuchyni. Uložil to málo, co měl, do truhly, postavil své knihy vedle těch na polici a začal
zkoumat svůj nový domov. Byl jiný, než Tarryho jeskyně, ale svým způsobem velice příjemný. Připomínal
mu chýši Hoba a Mág, až na to, že byl mnohem prostornější a pohodlnější.
Večeře proběhla v naprostém tichu. Pudmox se ukázal jako skvělý kuchař a stolovníci věnovali veškerou
svou pozornost talířům a miskám před sebou. Po jídle Fraigus odvedl Kerna do hlavní místnosti, posadil se
do křesla u krbu, nabídl jiné křeslo mladíkovi a když se oba pohodlně usadili, řekl: „Teď si poslechnu, co
umíš. Řekni mi první zákon magie. A rychle, mladíku!“
Kern zákon odříkal slovo za slovem. Fraigus přikývl. „Alespoň tohle tedy znáš,“ poznamenal bez
přílišného nadšení. „To je základ. Teď mi řekni, jaký je rozdíl mezi transformací a transmutací, a pověz mi,
jak se obojí odlišuje od translace.“
Kern mu podal jasné a úplné vysvětlení. Zdálo se, že to Fraiga uspokojilo, ale opět nedal najevo, že by
byl vědomostmi svého budoucího učedníka nadšený. Kern brzy pochopil, že Fraiga není zrovna lehké
nadchnout. „Jaká zaklínadla znáš?“ otázal se ho čaroděj po chvilce přemýšlení. Když mu Kern odrecitoval
krátký seznam svých dovedností, Fraigus se zeptal: „Použil jsi už některé? Nemyslím při cvičení, ale
doopravdy.“
„Pouze uspávací zaklínadlo,“ přiznal Kern skromně. Když si všiml zájmu v čarodějových očích, vylíčil
mu příběh svého zajetí a útěku. Fraigus chvíli zamyšleně mlčel a pak řekl: „Dobrý čaroděj by se nikdy
nenechal takhle překvapit. Copak jsi nikdy neslyšel o varovných nebo ochranných kouzlech?“
„Slyšel jsem o nich. Ale nenapadlo mě je použít.“
Fraigus se zamračil a smutně potřásl hlavou. „To není příliš slibný začátek.“
„Mluvil jsem s myšmi. A s koni.“
Fraigus mávl rukou. „To byl dar, ne zaklínadlo.“
Náhle se Kern rozzářil: „Ale počkat, já zapomněl! Ještě jsem nějaká zaklínadla použil. Hned na začátku,
když se Tarry ztratil, vyvolal jsem ho a pak jsem ho vysvobodil ze skály. To byla alespoň dvě další
zaklínadla.“
„A proč jsi to neřekl hned?“
„Myslel jsem, že se nepočítají. Udělal jsem je dřív, než jsem o magii něco věděl.“
Fraigus se předklonil a podíval se na něj. Jeho výraz byl velice vážný. „Tak moment, mladíku. Ty mi tady
tvrdíš, že jsi zvládl dvě zaklínadla ještě předtím, než ti vůbec někdo něco řekl o magii?“
„Musel jsem. Tarry zůstal uvězněný ve skále a musel jsem použít zaklínadlo, abych ho odtamtud dostal.
Neměl jsem na výběr.“
Fraigus ho vyzval, aby mu vyprávěl celý příběh o svém uvedení do čarodějnické profese. Když si ho
vyslechl, vyptal se na některé podrobnosti, pak vstal, několikrát přešel po místnosti, potom zase zastavil,
upřeně hleděl na svého nového učedníka a kroutil hlavou. Nakonec se vrátil do křesla, tam nějaký čas seděl a
hleděl do ohně, přičemž se prsty probíral ve svých rudých vousech.
„Něco takového jsem ještě neslyšel,“ řekl. „Udělat dvě těžká zaklínadla bez předchozí průpravy... Ne,
něco takového jsem vážně ještě neslyšel. Máš čarování v krvi, o tom nemůže být pochyb. Kdo byli tvoji
rodiče?“
To byla pro Kerna příležitost k vyprávění dalšího příběhu. Když skončil, tvářil se Fraigus ještě zmateněji
než předtím.
„Říkáš peřinka s erbem? Měšec zlata? A našli tě ve vílím kruhu?“ zeptal se a pak těžce klesl do křesla.
„Ano. Po Svatojánské noci.“
„Vo tomdle mi Tarrentine nic nepoudal,“ zabručel Fraigus a při tom se vrátil k nářečí své rodné vysočiny,
jak to dělával, když se rozzlobil nebo byl v rozpacích. „Učil tě starým jazykům?“
„Procvičoval jsem je denně.“
„Tak v tom budeš pokračovat a navíc tě naučím jiné, o kterých jsi ještě neslyšel. Nic složitého ani
nebezpečného to nebude, přirozeně. Jednoduchá zaklínadla, aby ses naučil soustředit se a zřetelně
vyslovovat. S učením jazyků začneš hned zítra.“
A tak tomu i bylo. Hned příštího dne začal Kern cvičit a učil se staré jazyky celé dopoledne. Odpoledne
strávil venku sbíráním bylin a sekáním dřeva, protože Fraigus sdílel tutéž víru v užitečnost fyzické práce a
cvičení jako Tarrendine. Večery pak byly zasvěceny čtení při světle lampy nebo svíce.
Kern většinou pracoval samostatně, protože Fraigus byl docela jiný mistr než Tarrendine. Starý čaroděj
byl chlapci víc než jen učitelem: působil jako kombinace otce, staršího bratra a strýčka, stejně jako
společníka a přítele. Fraigus byl přísný a tvrdý učitel s vysokými standardy a bez tolerance vůči lajdácké
práci. Tarry sám obvykle nepracoval s výjimkou chytání ryb, zato Fraigus neustále studoval a spokojil se s
tím, že Kernovi zadal úkoly, podrobnými dotazy sledoval v nepředvídatelných intervalech jeho pokroky a za
sebemenší chybu ho ostře plísnil, nazývaje ho bluntie callan a glaiklt skellum. Nikdy neobjasnil význam těch
slov, ale Kern o něm ani v nejmenším nepochyboval. Fraigus nikdy nehovořil o ničem, co přímo nesouviselo
s jedinou věcí: Kernovým studiem. Neusmíval se a často bez zřejmých příčin odpovídal na dotaz jen
neartikulovaným vrčením, ale nikdy nebyl na Kerna surový nebo zbytečně krutý. Byl ve svém chování
odtažitý, ale byl tady doma, a tak Kern jeho chování akceptoval a soustředil se na učení.
Když byl takto většinu dne odkázán sám na sebe, stěží vnímal běh času. Připadalo mu, jako by se nic
neměnilo, a často měl pocit, jako by se čas zpomalil; jindy to ale naopak vypadalo, jako by dny míjely s
neuvěřitelnou rychlostí. Pokaždé, když se pokoušel přesně stanovit dobu, byl zmatený. Vzpomněl si na
Tarryho poznámky ohledně času a rozhodl se zeptat se na to Fraiga.
Fraiga ta otázka nepřekvapila. Spíše se zdálo, že je jí potěšen. „To je dobré znamení. Zdá se, že tě magie
přijímá.“
Kern zavrtěl hlavou. „Tomu nerozumím.“
„Copak ti Tarry neřekl nic o vztahu času k čarodějům?“
„Řekl, že mi to vysvětlíte vy.“
Fraigus si pohladil vousy a po delší zamyšlené odmlce řekl: „Jak dlouho si myslíš, že tu už jsi?“
Kern se to pokusil spočítat. Najednou však zjistil, že si není s to vzpomenout na uplynulé měsíce a roční
období, v hlavě se mu všechna pletla dohromady. Připadalo mu, jako by si jich pamatoval podstatně víc, než
bylo za tak krátkou dobu možné. Nakonec s bezmocným gestem odpověděl: „Nejsem si jistý. Někdy mi to
připadá jako dlouhá doba - snad roky - jindy mám pocit, jako by to bylo sotva pár měsíců. Ale když se je
pokouším spočítat, nikdy k ničemu nedojdu.“
„To je dobře. Ano, to je dobré znamení.“
„Je to poněkud matoucí.“
„Nesmíš nechat čas, aby se stal tvým pánem. Naučit se všechno, co čaroděj potřebuje, trvá dlouho. Jediný
lidský život by na to nikdy nestačil. Proto jakmile se u čaroděje začnou projevovat skutečné schopnosti,
nastoupí magie a zpomalí pro něj plynutí času.“
„To se teď stalo mně?“
„Ale ne, mládenče. Na to je příliš brzy. Ale ten zmatek, který cítíš, je první příznak, že jsi na dobré cestě.“
„Ale čarodějové přece pořád stárnou.“
„Samozřejmě, že ano, ty hlupáku. Každý stárne,“ odsekl Fraigus. „Ale čarodějové s tím nijak nespěchají.
Koncem svého druhého století možná budeš mít nějaký ten šedý vlas a koncem třetího budeš mít asi na
obličeji tolik vrásek, kolik se jich ti tam vejde, a k tomu dlouhé bílé vousy, abys je měl čím zakrývat. Možná,
že se tou dobou dostaví už i všechny ty bolesti stáří, ale jestliže budeš pravidelně cvičit, jíst dobré a zdravé
jídlo, dlouho odpočívat a vyhneš se zlé magii, nepocítíš tíhu let dřív než koncem čtvrtého století.“ Kern
úžasem zalapal po dechu a Fraigus přivřel oči a slavnostně přikývl. „Slyšel jsem o čarodějích, kteří zaklínali
ještě po pěti stech letech, ale to jsou spíš výjimky.“
„Odkud se všechen ten čas navíc bere? Jak ho získáme? Nebereme ho jiným lidem, že ne? To bych
nechtěl.“
Fraigus se na něj zamračil. „Co si myslíš, že jsme, mladíku? Nikomu nic nebereme. Prostě jen využíváme
všechny ty roky, které lidé poztrácejí, promarní a prolenoší. Víš, čas se nedá zabíjet, nikdy se neztrácí
úplné.“
„Tak co se s nim děje?“
„Leží všude kolem nás. Nemůžeš ho vidět, ale je tu a stačí si ho jen vzít. Naše magie ho k nám přitahuje a
nikomu tím neubližujeme, když ho sbíráme. A to jsou jen drobty, přebytečné minuty a vteřiny. Dny, měsíce
a roky se dostávají do Údolí ztraceného času, kde leží, dokud si pro ně někdo nepřijde.“
„Kde je to Údolí ztraceného času?“
„Mnozí by to chtěli vědět, mladíku, a mnozí po něm už pátrali, ale cestu není lehké nalézt. Slyšel jsem o
něm více příběhů, povídaček a legend, než bych ti mohl vyprávět, ale nejsem k jeho nalezení o nic blíže než
v den, kdy jsem se o něm doslechl poprvé. Ale vím, že tu někde je.“
„Jednou ho najdu, půjdu tam, a přinesu si odtamtud tisíce let času, takže se budu moci naučit všechno.“
„Nezván takové hlouposti, mladíku. Pět nebo šest set let musí stačit každému. Uvidíš, až se toho dožiješ -
jestli se toho dožiješ.“
Kern se opatrně zeptal: „A kolik je vám, Fraige?“
Čaroděj se zamyslel, chvíli počítal na prstech a pak řekl: „Jsem ještě mladík - je mi jen něco přes sto
padesát.“
Fraigus vypadal asi na třicet a na velice zdravých třicet k tomu. Kern hlasitě polkl a chvíli na něj užasle
hleděl; pak se zeptal: „Jak je starý Tarry? Řekl mi, že je mu víc než sto.“
Aniž změnil výraz ve tváři, Fraigus se ostře zasmál - poprvé od chvíle, kdy ho Kern poznal. „Tarrymu je
hodně přes tři sta, to vím jistě.“
„To je dlouhý život, Fraige,“ řekl Kern pomalu.
„Ne delší, než by měl být. Sto let se budeš muset učit, než budeš připraven udělat se pro sebe a začít sám
zaklínat, a i potom budeš pouhý začátečník. Učit se budeš tak dlouho, jak dlouho budeš žít.“
„Vy se pořád učíte?“
„A co si myslíš, že dělám celý den? Za posledních čtyřicet let jsem dělal, co bylo v mých silách, abych
nahlédl do budoucnosti a zjistil, co nás čeká, a když zrovna nedělám tohle, hledám Údolí ztraceného času -
jen jako předběžné opatření, víš, pro případ moru nebo něčeho takového. Ale cesta se těžko hledá a těžko se
po ní chodí, když se najde. Možná, že mi to bude trvat ještě celé další století.“
Kern užasle hvízdl. „Čaroděj starý jako Tarry musí vědět všechno, co je k vědění. Musí být
nejmoudřejším člověkem na světě.“
Fraigus zavrtěl hlavou. „Kdepak, mladíku, nesmíš si plést učenost s moudrostí. Vezmi si Merlina. Ten byl
jeden z největších z oboru, ale když šlo o ženy, byl velice hloupý.“
„Tarry mluvil o Merlinovi často, ale nikdy mi neřekl, že byl hloupý.“
„Je to smutný příběh. Na sklonku svého života se Merlin zamiloval do krásné nymfy a naučil ji svá
tajemství. A když se dozvěděla všechno, co potřebovala, uvěznila ho ve skále. Je tam dodnes a zůstane tam
navěky.“
„Nemůže ho někdo osvobodit?“
Fraigus pomalu a vážně zavrtěl hlavou. „Nemůže, mladíku. Použila k tomu jeho vlastní magii a
Merlinova magie je tak mocná, že ji nedokáže zrušit nikdo, jen on sám. Tak ať je to pro tebe poučení. Nikdy
nesmíš vyžvanit svoje tajemství nějaké glip-glabbet trajdě, jinak bys mohl hořce litovat, až by ses ocitl v její
moci.“
Kern si sice nebyl jistý, co ta slova znamenají, ale pochopil smysl a předsevzal si, že bude v ženské
společnosti opatrný - alespoň dokud nebude dost starý a moudrý, aby se vyhnul hloupým chybám.
Dodržet toto předsevzetí nebylo nijak složité. Až na občasné návštěvníky, kteří přišli žádat o pomoc, se
široko daleko nic, co by se dalo nazvat společností - ať už ženskou nebo mužskou - nevyskytovalo. Kern se
dál pilně učil, vykonával domácí práce a s vnějším světem neměl téměř nic do činění. Čas ubíhal, aniž si
toho kdo všímal, až jednoho dne přišel k domku posel polomrtvý dlouhým cestováním. Přinesl naléhavou
prosbu o pomoc. A to byl klíčový okamžik v Kernově životě.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář