Kapitola 16.
Kapitola 16
„Dobrá práce, Teffe!“
Boba se usmál. Jeho otec ho přikryl přikrývkou z hvězd a pochválil ho. Ale neví, že jeho jméno není Teff? To bylo to hloupé jméno pro...
„Dýchej, Teffe!“
Kdo sundal tu přikrývku?
„Probuď se.“
Boba otevřel oči a spatřil Garrův ustaraný obličej.
Při v přetlakové komoře. Boba měl sundanou helmu. Otevřel ústa a zhluboka se nadechl. Bylo to jako si potřást rukou se starým kamarádem.
Vzduch! Nádherný vzduch.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Ztratil jsi vědomí,“ řekl Garr. „Po tom, co jsi nás zachránil. Použít vzduchovou nádrž jako malou raketu. Bylo to skvělé.“
„Každá akce vyvolá reakci,“ řekl Boba. „Myslím, že to bylo jedno z pořekadel mého otce. Ale co skok?“
„Už jsme skočili. Cítíš?“ Garr položil Bobovu ruku na přepážku a bylo to tak: chvějivé hučení lodních generátorů pole nulové hmoty. „Skočili jsme těsně potom, co jsem nás vtáhl dovnitř. Zvládli jsme to těsně!“
„Opravdu těsně,“ řekl Boba, když si sundával skafandr. „Ale myslím, že metr je dobrý jako kilometr.“
„Další z pořekadel tvého otce?“ zasmál se Garr.
„Kde jste vy dva byli?“ zeptal se jich Ulu Ulix, když se vrátili do sirotčince. Jeho tři oči metali blesky; byl rozzlobený. „Víte, že před skokem do hyperprostoru se vyhlašuje všeobecný poplach. Měli jste se ohlásit.“
„Omlouváme se,“ řekl Boba. „Byla to moje chyba. Byli jsme v zadní pozorovací výduti. Já, no, chtěl jsem vědět, jak vypadají hvězdy v hyperprostoru.“
„Oceňuji tvou čestnost, Teffe,“ odvětil Ulu měkčeji. „Ale pravidla jsou pravidla. Oba dva se jeden den nesmíte vzdálit ze sirotčince. Už žádné procházení se kolem.“
„Ne, prosím!“ zanaříkal Garr. „Je nám deset! Nevydržíme celou tu dobu s bandou malých dětí.“
„Ukázalo se, že jedna z přetlakových komor byla otevřená,“ řekl Ulu se škádlivým úsměvem. „Vy o tom nic nevíte, že ne? Měli byste být víc opatrnější. Jestli byste se nechali chytit jak porušujete pravidla, měl bych u mistryně Glynn-Beti problémy. A to je ta poslední věc, kterou bych chtěl!“
„I pro nás,“ řekl Boba docela upřímně.
Kdykoli, když chtěl Garr potom chmurném dni Bobu najít, věděl kde hledat.
V zadní pozorovací výduti. V ZPV.
Boba pozoroval a přemýšlel. Věděl, že by měl pochopit to tajemství, o kterém si Dooku myslel, že ho zná. Pamatoval si, jak byl Dooku rozrušený, když mu Boba říkal Tyranus. Proč to bylo tak důležité?
Pak to náhle – a konečně – pochopil. Tyranus si jeho otce najal, aby mu pomohl vytvořit armádu klonovaných vojáků. Ale hrabě Dooku teď bojoval proti armádě, kterou pomáhal vytvořit. Proč by někdo stavěl armádu a pak proti němu bojoval? Boba měl stále skládanku, ale byl si jistý, že nyní má důležitý kousek – kousek, který se Dooku snažil zničit. Jako hrabě Dooku bojoval proti Republice, ale jako Tyranus pomohl pro tu samou Republiku armádu vytvořit.
Boba se rozhodl, že pro tuto chvíli tu informaci v sobě uchová. Měl instinkt svého otce pro to, aby poznal, kdy se s ní vyplatí vyjít. Byla to část otcova dědictví... k tomu nejlepšímu nebo nejhoršímu.
„Nuda,“ prohlásil Garr druhého dne zíraje ven.
Boba musel souhlasit. Hyperprostor vypadal jako neobratná dětská čmáranice vesmíru.
„Ty pruhy jsou hvězdy?“ ptal se Garr.
„Hvězdy rozmazané v prostorovém čase,“ vysvětloval mu Boba. „Jakmile se z hyperprostoru vynoříme, budou vypadat jako normální hvězdy.“
„Jako ta oranžová?“
Boba zvedl oči od knihy Údržba stíhaček. Celé dny sledoval mrňavou blikající oranžovou hvězdu téměř schovanou mezi pruhy.
„Není to hvězda,“ zavrtěl Boba hlavou. „Jestli není rozmazaná v pruhy, znamená to, že má stejnou rychlost jako my. Nejspíš nás sleduje.“
Zvláštní, pomyslel si. Přál si, aby si ji mohl lépe prohlédnout.
„Brzy to snad zjistíme,“ řekl Garr. „Ulu Ulix mě pro tebe poslal. Brzy vyskočíme z hyperprostoru a měli bysme být kde máme.“
„Tak tedy jdeme.“ Poslední věc, o kterou stál byl problém s Ulem Ulixem nebo jeho mistryní Glynn-Beti. „Radši je udržíme šťastné!“
Skok proběhl bez zvláštních příhod. Jen podivné zakymácení a chvilková závrať.
Nálada sirotků se okamžitě spravila. Boba s Garrem odešli do jídelny na jejich první bezproblémové jídlo. Oběd po hyperprostoru byl jako snídaně po dlouhém spánku. Každý bzučel vzrušením.
„Musíme být blízko Bespinu.“
Oznámení z můstku přišlo brzy. Hyperprostorový skoky byli lehce nepředvídatelné, ale opravdu jen trochu.
Po obědě šli všichni dopředu do hlavní pozorovací výduti neboli HPV, aby se podívali na hvězdy. Všichni kromě Boby. Ten se sám vydal do ZPV.
Ta malá hvězda; něco s ní nebylo v pořádku. Zvedl dalekohled a hledal v moři hvězd malé oranžové světélko.
Už nestála na místě jako v hyperprostoru. Ale přesně jak čekal ji našel přesně za zádí Candaserri.
Boba si přiblížil pohled. Byla to loď. Malá a několik kilometrů daleko, ale jasně kopírovala rychlost a kurz Candaserri.
Sledovala. Plížila se. Proč?
Oranžová barva se z hvězdného třpytu změnila na rezavý, otlučený trup.
Povědomý trup.
Boba si otřel oči. Mohlo by být vyčerpáním, že jen tak vidí věci? Nastavoval zoom, aby si loď přiblížil, dokud nespatřil podsaditá křídla, poškrábaný kokpit a zbrázděné boky. Dokonce viděl i šrámy, které loď utržila, když prolétávala skrz pás asteroidů na cestě na Geonosis.
Odložil dalekohled. Oči měl plné slz, zatímco se jeho pěsti vztekle svírali.
Tu loď znal moc dobře. Bylo to dědictví po jeho otci a byla mu ukradená Aurrou Sing.
Byl to Slave I.