Podchod(moje)
Mám jít do školy? Ne, budu doma. COŽE?? doma?? To ne!! Seš blázen? Budu někde venku, nechce se mi jít do školy!!Půjdu na nádraží a tam uvidím..
Pojedu do Brna, nemám moc peněz, ale na malý výlet to stačí. Je kolem osmé ráno, tak si koupím jízdenky do Brna-Řečkovic a zpět, to stačí. Jdu na překladiště, ještě si zapálit..Cigaretu mám v sobě zachvílu, až se mi z toho točí hlava.I když v poslední době se mi v podstatě hlava motá furt, i bez cigarety. Koukám na jízdenky v ruce. Ještě, že jsem si je koupila, nemohla bych jet na "černo", měla bych výčitky svědomí. Kráčím podchodem, prohlížím si zdi, moc obdivuju ty malby..Graffita sama o sobě půvabné slovo- jemné, ale tak tvrdé.. Moc jich tam na vidění není a navíc jsou nic moc.. Jdu na nástupiště, akorát přijíždí vlak.Nastupuju do něj, ale teď sem si vzpoměla!! Nemám cvaklou jízdenku!!Co když se mi to pak zavře před nosem? Vyděsila jsem se. Vylítnu. Cvaknu jízdenku a skáču do vlaku. Už jsem jen slyšela pronikavý zvuk píšťalky. Zabouchly se dveře a já si šla sednout na sedadlo k oknu. Miluju koukání a pozorování přírody a okolí. Krásně svítí sluníčko..nekonečné pole..les, samý pařez..první stanice. Promnu si oči. Už mě z toho koukání rozbolely. Vlak zastavuje na stanici, vystupuju... Jako jediná. Vlak hned odjíždí. ,,Vydám se do města" řekla jsem si možná aji nahlas. Rozhlížím se okolo, všude ty záhadné malby... Do očí mě bije velký nápis. Vážně velice pečlivě udělaný. Bíle vybarvený a černě obtáhlý!!Ale to slovo!! Něco mi říká, ale to bych musela mít paměť na anglická slovíčka a dávat v hodinách pozor... MYSTERY- potom se podívám do slovníku, ale myslím, že to bude něco na způsob ZÁHADA nebo tak nějak, ani newím..
Vydám se podchodem? Třeba i tam bude něco na shlédnutí. Už asi na 10 schodku si všímám vpodstatě většího ruchu než v normálních podchodech. Ikdyž tudy moc často nechodím, přesto...Ale co to je? Že by nějaká parta? Můžou mi ublížit? Zmocnil se mě strach, ale aji vzrušení z poznání.. Proto pokračuji dolů. Otočím se. Velký křik, až jsem skoro ohluchla. ,,Nechte mě všichni bejt!! Táhněte do prdele!!" Říkal to muž, neviděla jsem mu do tváře. Stálo u něj několik lidí. Přistoupila jsem blíže ze zvědavosti. Muž mě spatřil. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout. Nebyl nijak škaredý, ani nijak vyjímečný. Měl nakrátko ostříhané vlasy, hnědé, až skoro černé. Jeho nádherné hnědě čokoládové oči ve mě probudily vzrušení. Viděla jsem milý a vyděšený pohled, který se v tu ranu měnil s naštvaností.. Na můj vkus až moc obtáhlé tričko, ale vypadalo to, že je pěkně tvarovaný. Na něm koženou černou bundu a volné ryfle, které měl dost vyzívavě stažené dole. Nejzajímavější a taky snad nejstrašnější bylo, že měl na krku lano. Ta smyčka prokletá!Lano měl chycené zvrchu za venkovní ohrádku(zábradlí) do podchodu. Stál na stoličce, ani na ní nebyl nijak zvlášť vysoký. Lidi na něj koukali úplně zděšeně, no taky proč ne, když se chtěl oběsit! Vzadu v davu jsem slyšela opakované syknutí: ,,On to stejně neudělá, nemá na to! Tak můžem už jít!" Po té několik lidí odešlo. Byl vystrašený, řval, až prosil: ,, Odejděte, tady není nic k vidění! Tak sakra táhněte!" Přejel si všechny pohledem a u mě se zastavil. Koukal mi do očí, jakoby říkal pomoz mi! Byla jsem tam nejmladší..Promluvil ke mě: ,,Tak mladá a už se chceš dívat jak sem příjde smrt?! To vás to baví tu čekat?!" Promluvila jsem do úplného ticha a odráželo se to mezi stěnami: ,, Ty nesmíš umřít, zasloužíš si žít!Prosím slez a promluvme si spolu.prosím." Dodala jsem prosebně a úplně se mi sevřel žaludek. Vyslal ke mě zničující pohled. ,,Já už nemám proč žít, když to neudělám teď, udělám to později." ,,Možná, ale chceš žít, pořád tu nějaká jiskřička je, seš pohledný a mladý!" Konečně se usmál. ,, Slez a promluv si semnou, možná ti pomůže, taky jsem se chtěla zabít, neznám tě, ale jestli to tady teď vzdáš, odejdu s Tebou!! To mi věř! Mám na to!" Něco mi říkalo, ať mlčím, protože to nebylo to pravé, co jsem cítila...
Jako zázrakem to pomohlo! Ne hned, ještě delší chvíli přemlouváni a usilí to stálo.. Sundal si lano z krku a koukal na něj. Měl ho pevně sevřený v rukách. Slezl dolů a já se na něj usmála, aby věděl, že udělal správně. Koktavě a zdrženlivě dodal. Spíš nesměle začínal vyzvídat: ,,Víš, asi nebýt tebe, tak..."odmlčel se. ,,Tak by to udělal někdo jiný, než já, malá, bezvýznamná holka." Dodala jsem rychle a rozvážně. Uhnul pohledem, koukal do země a vypravuje ze sebe: ,, Ne, ne s tím si nejsem tak jist, víš, šla si na mě opravdu mazaně..Jsi pohledná dívka, proč se teď zahazuješ tady semnou?Jak tě něco může trápit? Říkalas, že ses taky chtěla zabít." Cítila jsem jak jsem zčervenala. ,,Trápí, chtěla, málem se mi to povedlo, ale teď to dělám v menším rozsahu." Nechápavě se na mě podíval. ,,Moc to nechápu, jak ses chtěla zabít? Ubližuješ si?" Chtěla jsem pomoct Já Tobě, ne aby jsme se tady bavily o mě, ale chtěla jsem se podřezat, už půl roku se řežu do ruk...." Soucitně a výhružně si mě prohlídl. Sundala jsem si bundu a vyhrnula rukávy, aby viděl..Hvízdnul. Pečlivě a zblízka si moje jizvy prohlížel. Začali jsme si bez ostychu povídat. Konečně přešlo téma na něj. Naráz byl skleslý. Měl dívku, ta ho opustila kvůli jinému. Prý byla pohledná a prostě si ji neuhlídal, ale nesl to velice špatně. Rozpovídal se bez zábran. Jeho rodina se rozpadá. Ze školy ho vyhodily. Najednou jsem poznala, jak mizerně se musí cítit. Bylo už hromadu hodin. Hrklo ve mě. ,,Známe se, ale neznáme, jak se jmenuješ?" ,,Luboš a ty?" ,,Markéta, jo a ty bydlíš někde tady?" ,,Jo o pár domů za Řečkovicema, zachvíli mi bude 18, byt seženu jiný. Odkud jsi ty?" ,,Bydlím v Tišnově, právě mi pojede zachvili vlak" ,,Ale já Tě nemůžu pustit jen tak!!" skoro vykřikl! ,,Pomohla jsi mi od smrti, sice jsem chtěl konec všeho, ale...." ,,Ale?" ptám se zvědavě. ,,Nevím, prostě ti moc děkuju, náramě mě to s tebou bavilo, jsi opravdu fajn holka, doufám, že se nevidíme naposled!!" ,,To newím, jsem ráda, že jsem ti takhle mohla aspoň pomoct, neumím moc podpořit" ,,Ale umíš!!Je mi fajn!!A to díky TOBĚ!!" zdůraznil a nahnul se ke mě, jakoby mi chtěl dát pusu,ale uhla jsem krok vzad. Zčervenala jsem a radši řekla, že už musím jít. Sklopil oči. ,,Ahoj a prosím už nic takovýho nevymýšlej!" křikla jsem a otočila se. ,,Čau, neboj, pokaždé si vzpomenu na tebe! Jsi můj anděl strážný!!" zaslechla jsem. Ještě několikrát opakoval ,,Anděl strážný..!" Byla jsem už skoro z podchodu pryč. Světlo slunce mě oslepovalo...Slyšela jsem poslední ozvěnu z podchodu: ,, Anděl strážný-ale hezkej!" Opravdu jsem zrudla. Naštěstí mě nikdo neviděl, protože jsem tam čekala úplně sama.
Na opačnou stranu jel nákladní vlak. Dělal strašný rámus, já koukala jak mě míhá před očima a úplně se mi z toho zatočila hlava. Ještěže vedle byla tyčka, které jsem se mohla chytnout, jinak bych spadla... Sedla jsem si na zem a koukala na lesy okolo. Přemýšlela jsem jesi je to pravda, to co se stalo...Není to sen? Ne... Přijíždí vlak, rychle stoupnu, cvaknu si jízdenku. Motá se mi zase hlava. Vlak zastavuje..strašně piští..Užívám si ten zvuk. Úplně zastavil. Ticho. slyším jen tlukot svého srdce. Zalehly mi uši. Nastupuji zase sama do vlaku. Hvízdnula píšťalka. Vlak se pomale rozjíždí. Vidím postavu běžící z podchodu. Někdo nestihl vlak, říkám si, ale to je Luboš! Uviděl mě, rozběhl se. Mával. Poslal mi vzdušnou pusu a zpomalil. Zamávala jsem mu taky. Mizí mi z dohledu. Jdu si sednout. Cesta utekla strašně rychle. Buší mi srdce vzrušením a radostí, že jsem někomu pomohla! Já bezvýznamná holka! No teda! Mám vážně velkou radost, že to tak dopadlo!!
Doufám, že se má Luboš skvěle... Tím bych ho chtěla pozdravit..nic víc...