Naku: Your Boss ^^

Zvedl hlavu k nebi a zadíval se na hvězdy na něm.  Hvězdy ho vždy  fascinovali. Bylo jich tu tolik,že i když teprve nastávala noc,a hvězdy se teprve ukazovaly,měl přesný počet. Jenže s nastávající nocí v tom přehled neměl a točila se mu s toho hlava. Hvězdy ho vždy dokázali uchvátit natolik,až zapomněl na cely svět a existovali jen ony. Až do svítání tady byl schopný sedět a dívat se na ně. Tedy,pokud neměl hlad a nemusel se jít nakrmit. Dnes v noci tomu ale bylo tak. Neměl čas dívat se na hvězdy.  Měl hlad,chtěl jíst. Jeho sluch upoutal čísi křik. Zaměřil se víc aby zjistil,že je to mužský křik. Hlas volal o pomoc. Usmál se pro sebe. Že by nakonec dneska měl víc jídla než obvykle? Usmál se.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

„Ale notáááák…poď sem líž a my ti ukážem,že nemáš venku v noci co dělat chlapečku.“ Pronesl nějaký chlap.  Nikko  se díval po únikové cestě,ale žádnou nemohl najít.  Zaměřil se opět na tři chlapy stojícím před ním. Šel z nich strach. Všem svítili rudě oči a z úst jim vyčnívaly ostré,nepravidelné špičáky. Ze zad jim trčeli odporné štětiny a byly celý…chlupatí. Nikko  na ně hleděl s odporem. Slyšel o takových věcech,ale nikdy jim nevěřil. Teď zjevně změnil názor. Nebezpečně se k němu blížili,až jeden se vrhnul do předu a strhnul Nikko k zemi. Jazykem mu olíznul tvář a zavěl.

„hmmm….sladká tvářička,“ Nikko se mu snažil vykroutit,ale nešlo mu to. Začal tedy křičet o pomoc. Vlkodlak nebo co to bylo,mu dráp přiložil na krk a udělal mu tak rýhu do krku. „Mlč krasavče,nebo tvoje smrt bude velmi bolestivá.“

„Di…do..prdele..“ procedil Nikko mezi sevřenými rty a plivnul na něj. To toho chlápka zřejmě nepotěšilo,protože vycenil zuby ještě víc a zavrčel.

„Tak ty budeš plivat,ty malá prodejná děvko!“ zařval a začal ho mlátit hlava nehlava. Byl vzteky bez sebe,takže mu bylo jedno,že zabije svojí kořist dřív než jí vysaje. Nikko se ani nezmohl už na volání o pomoc,a tak jen ležel,snášel bolest a čekal na smrt.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Nejdřív se chtěl na smrt toho kluka jenom dívat,ale když zahlédl jeho obličej,rozhodl se něco udělat. Krásnějšího člověka nikdy neviděl. Zářivé zelené oči,až se zdáli být tyrkysové,krásně tvarované rty s malinkou jizvou v pravém koutku, s dlouhýma  sytě modrýma Vlasta.  Byl nádherný. Nemohl dovolit,aby se mu něco stalo. Chtěl,aby mu patřil. Znal hierarchii lip než kdo jiný,takže když nu zachrání život a udělá na něm svou značku,bude celý jen jeho. A když viděl,jak se do něj pustili,dostal nehorázný vztek. Vyskočil z křoví,za kterým stál a šel přímo k nim.¨

„Hej!“ řekl ledově klidným hlasem a upoutal tak jejich pozornost. Dokonce i ten co mlátil to nádherné stvoření se na něj podíval.

„Co tady jako votravuješ?“ zeptal se ten co na něm ležel. Fialové oči se zaklesly do udě rozžhavených. Nepěkně se usmál.

„Ten patří mě.“ Pronesl s naprostým klidem.

„A co ti jako k němu dává právo?“ vyjel ten. Rozepnul si košili v barvě krve a ve všech očích se objevila hrůza.

„Pane,odpusťte,“zašeptali dva najednou. Ovšem ten co mlátil nebohé bezbranné stvoření,se mu neomluvil. Zlostně se na něj podíval.

„Jestli ti vážně patří,napij se.“ Vyzval ho. Ostatní dva jenom přikývli.Pokud by mu tento člověk patřil,nedělalo by mu problém se napít jeho krve a dokázat tak vlastnictví. Ušklíbnul se.

„Dobrá,“  odpověděl s klidem. Přešel k tomu překrásnému stvoření,které sotva vnímalo jeho přítomnost a vzal ho kolem pasu a vyzvednul ho k sobě. Všimnul si,že k němu upírá svoje nádherné oči,plné strachu a odevzdanosti. Naklonil se k jeho uchu.

„Nic ti neudělám,ale hlavně se nebraň,pokud chceš žít,“zašeptal a rty sjel na krk. Několikrát ho olíznul a pak se tvrdě zakousnul. Nikko  vzal jeho radu k srdci a jen přidušeně vydechl.  Nějak vycítil,že by ho mohl tenhle muž zachránit. Bolelo to,ale poddal se tomu. Byl to neznámí pocit,když mu někdo úplně cizí pije krev. Bylo to…vzrušující. Cítil jak u jeho vlastní krev stéká po krku na zem.

Odtrhnul se od něj a zadíval se na ty tři. Oči  měl zbarvené do  fialové. V koutcích krev.Těm jakoby to stačilo a na jedno mrknutí oka vypařili. Podíval se zpět dolů na své vlastnictví. To se mu upřeně dívalo do očí.

„Jak…jak…se …men…menuješ?“ zašeptal vysíleně.

„Yuuto,“pronesl a dlaň mu položil na čelo. Tím ho poslal do krásného světa snů.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Bolela ho nesnesitelně hlava  a v ústech cítil hořkost. Bože,cítil se jako kdyby propil cely víkend. Chtěl se posadit a zjistil že leží uprostřed ohromného letiště v nadýchaných peřinách a čerstvými květinami u nočního stolku. Oknem do pokoje procházelo světlo od zářícího Měsíce. S úžasem to sledoval a ani by si nevšimnul že někdo přišel,kdyby dveře dokonale nevrzali. Podíval se ke dveřím a uviděl tam stát vysokého muže,s dokonalou postavou a pronikavýma fialovýma očima. Nemohl od něj odtrhnout zrak a tak se na ně pořád jenom díval. Yuuto se na něj s úsměvem ušklíbnul a položil džbán s vodou na noční stolek. Přešel blíž a sedl si na kraj postele. Nahnul se k Nikkoovi  a sáhl mu na krk. Až teď si Nikko uvědomil, že má na krku šátek a pak si hned vzpomněl na to,jak ho Yuuto kousnul do krku. I na to,že ho pokousal „vlkodlak“. Zamrazilo ho při té vzpomínce,ale ze záhadných okolností mu jeho blízkost nebyla nepříjemná,naopak. V jeho přítomnosti se cítil. Bezpečně,cítil,jakoby teprve teď našel o co celý život hledal. Jakoby k němu patřil.

„Nikdy tě nenapadlo,proč jsi dostal takové jméno?.... Nikko“ zašeptal mu u ucha. Oslovený sebou trhnul. Jak může vědět jak se jmenuju? „Vím to,protože jsem pil tvojí krev a tím jsem se něco o tobě dozvěděl. Například,tvoje jméno,“usmál se a něžně mu sundal šátek z krku. Nikko syknul,protože to šíleně pálilo. Šátek jakoby do té doby neuralizoval bolest. Yuuto se usmál. „To je běžná reakce. Kousnutí pálí,ale jenom několik hodin. Potom se rána zacelí a bolest ustoupí.“ Vysvětloval mu s úsměvem.

„Proč..Proč jsi mě zachránil?“ zeptal se Nikko. Yuuta se na něj podíval.

„Řekl jsem s,že by byla škoda,někoho tak krásného,jako ty.“ Nikko zrudnul. Radši změníme téma.

„Co jsi to říkal o mém jméně?“ Mezitím Yuuto vytáhl desinfekci a kousance vydesinfikoval. Opět Nikkovi vyšlo ze rtů hlasité syknutí. Neměl rád bolest. Byl vychovaný tak,aby zvládal všechno s elegancí a aby se nezapojoval do rvaček a hádek. Vždy seděl ve třídě v zadu a plně se věnoval studiu a na spolužáky kašlal. Taky možná proto,měl ve třídě samé jedničky a jeho spolužáci za 5. Yuuto odložil desinfekci a podíval se na něj. Byl přesně jako jejich první vládce,jen…..bylo na něm něco divného. Chytil jeho hlavu do dlaní. Tak hebká pleť.

„Nikdy jsi nepřemýšlel,proč máš takové jméno?“ zeptal se ho. Nikko  zavrtěl hlavou. Yuuto to tedy zkusil jinak. „Nikdy ti tvá matka neřekla důvod? Neřekla ti,proč se jmenuješ Nikko?“ Všiml  si,jak při zmínce o matkách sklopila zrak a díval se jinam. On,vážně nikdy nepřemýšlel,proč má takové jméno. Matka mu to jednou řekla,ale to se stala ta nehoda. Nehoda,na kterou už zapomněl,ale Yuuto mu to připomněl. Jeho srdce zaplnil žal a chtěl pryč. Odstrčil ho a hnal se ke dveřím. Yuuto ho však doběhl a přimáčkl ke stěně. Chtěl na něj vyjet,ale když viděl ty stíny a slzy v očích,nevěděl co dělat.

„Nikko?Co se stalo?“ pohladil ho po tváři.

„Já…“  vztáhl k němu ruce a instinktivně si přivlastnil jeho rty.