Hrabě Jan Harrach
Jeho matka (stejně jako jeho první manželka) pocházela ze starobylého a vlivného českého rodu Lobkowiczů a jistě i to se stalo příčinou, proč hrabě Jan zvýšenou měrou pociťoval své dávné české kořeny. Rozhodující vliv tu však měl vlastenecký okruh jeho vychovatelů, mezi nimiž dominantní roli sehrál Jan Erazim Vocel, básník, později profesor archeologie, dějin umění a dějin české literatury na pražské univerzitě.
Již roku 1848 se hrabě Jan spolu s otcem Františkem účastnil Slovanského sjezdu v Praze. O rok později vstoupil do armády. V roce 1856 zakoupil a převzal do své správy velkostatek Konárovice u Kolína. Zde začal uplatňovat jeden z hlavních směrů své budoucí veřejné činnosti - totiž příkladnou a osvětovou činnost v oblasti zemědělství. Záhy se postavil do čela Hospodářského spolku kolínského, později krajského spolku čáslavského a poté i královéhradeckého, roku 1863 založil rolnickou školu na svém panství Stěžery na Královéhradecku.
Také jeho přínos pro český průmysl nelze přehlédnout. Stal se předsedou Hospodářské jednoty kraje Táborského, České hedvábnické jednoty, Českého spolku pro vývoz a přívoz (rozuměj dovoz), banky Slavie atd. Své předsednictví nikdy nechápal jenom jako čestnou formalitu.
Velmi výrazně se exponoval také v českém národním životě. Přesvědčením byl staročech a český Rakušan, existenci našeho národa bez rakouského rámce si nedokázal představit. Jeho konzervativní názory, shrnuté do publikace Spása Rakouska (1862), vyjadřují zásady, od nichž se během svého života neodchyloval. Bojoval za zájmy Čechů, nebyl však nikdy nacionalistou a prosazoval spolupráci mezi Čechy i Němci, i když se právě za jeho života vztahy mezi oběma národnostmi prudce zhoršovaly a přinesly mu nejednu hořkost. Moudrosti a prozíravosti jeho postojů dokážeme plně porozumět teprve na sklonku 20. století.
Zásluhy hraběte Jana o český kulturní i politický život jsou bez nadsázky obrovské. Jako kurátor Matice české podporoval intenzívně českou literaturu. Málokdo dnes ví, že právě s jeho podporou vydal K. J. Erben v definitivní podobě "Prostonárodní české písně a říkadla" (1864) a jeho štědrou finanční dotací byl udržován po několik let významný matiční přírodovědný časopis "Živa". Velmi se zasloužil o vybudování Národního divadla v Praze, v prvé řadě jeho finanční podporou, krátký čas stál dokonce i v čele sboru pro zbudování tohoto divadla. V souvislosti s podporou divadla vypsal také soutěž o nejlepší českou operu (1863), v níž vyhráli Smetanovi Braniboři v Čechách. Jako předseda Společnosti muzea Království českého (dnešní Národní muzeum) se zasloužil o rozmach této důležité instituce a náleží mu i spoluúčast na vybudování monumentální muzejní budovy na pražském Václavském náměstí. Ve Vídni v součinnosti se Slovanskou besedou, v jejímž čele stál, a spolkem Komenský založil první českou školu a vymohl konání bohoslužeb v českém jazyce. Již v roce 1870 jako poslanec za politické okresy jilemnický, vrchlabský a vysocký vstoupil do zemského sněmu, později jej najdeme jako poslance také v říšské radě (tedy v rakouském parlamentu ve Vídni), kde velmi vydatně hájil české zájmy.
Vztah hraběte Jana k jilemnickému panství a k celým našim horám byl mimořádný a svědčí nejenom o prozíravosti a podnikavosti, ale i o jeho skutečné lásce. Ta se projevila mimo jiné roku 1904 založením první krkonošské přírodní rezervace s plochou více než 60 ha na severním svahu Krkonoše. Tento počin pak probouzel zájem o ochranu přírody v širokých vrstvách obyvatel.
Když v roce 1860 převzal tehdy ještě mladý šlechtic správu jilemnického panství, věnoval prvořadou pozornost především rozsáhlým lesům a zpracování dřeva. Lesní hospodářství za něj dosáhlo jednoho ze svých vrcholů a v mnohém pro nás zůstává inspirativní dodnes. Nelze přitom nepřipomenout, že na svém panství zavedl české úřadování, opatření tenkráte ojedinělé.
Velkou pozornost věnoval zdokonalení západokrkonošských cest včetně turistických a dnešní Harrachova cesta vedoucí z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna - Bedřichova se stala první krkonošskou turistickou cestou značenou vedle německých i českými informacemi. Vědom si významu turistického ruchu, nechal postavit na Žalém roku 1890 dřevěnou restauraci a o dva roky později místo nevyhovující železné rozhledny charakteristickou kamennou věž, kterou s oblibou navštěvujeme i dnes. Hospodářský i turistický rozmach západních Krkonoš by byl těžko myslitelný bez dobrého vlakového spojení. I tady hraběti Janovi náleží podstatná zásluha na vybudování místní dráhy z Martinic do Rokytnice nad Jizerou.
Rozmachu turistiky bezděky napomohl hrabě také tím, že v roce 1892 přivezl na jilemnické panství pro své lesní dělníky první lyže. Jeden pár pocházel z Norska, druhý z Vídně a podle dovezených vzorů pak na příkaz jeho lesní správy místní řemeslníci vyrobili první lyže domácí provenience. Jejich podstatně nižší cena umožnila snažší vstup do zasněžené přírody nejen panským lesníkům, ale také zimním turistům a hory dosud v zimním období téměř bez turistů se rázem staly živým ohniskem lyžařského sportu. A Českému Krkonošskému spolku Ski v Jilemnici, prvnímu samostatnému českému lyžařskému klubu, dobře posloužila výletní restaurace na vrchu Kozinci nad Jilemnicí. Nechal ji pro jilemnické turisty rovněž postavit hrabě Jan...
Vřelý a velmi osobní vztah měl také k centru svého krkonošského majetku - k Jilemnici. Rád zde pobýval, v roce 1870 nechal opravit zdejší zámek, v polovině devadesátých let jej pak dal rozšířit, upravit do podoby, jakou známe dnes, a obklopit rozsáhlým parkem. Výrazně podporoval školy, místní odbor turistů, věnoval dříví na stavbu sokolovny, atd. R. 1863 městu daroval také krásnou kroniku a na úvod vlastní rukou mimo jiné připsal: "...Konečně pak svědčiž kniha tato, co věrná pamětnice po věky také o upřímné lásce mé k slavnému městu Jilemnice, které milostivý Bůh stále žehnati ráčiž."
Zasadil se také o to, že Jilemnice zůstala sídlem politického okresu. Město se mu mimo jiné odvděčilo, podobně jako řada vesnic jilemnického panství (Horní Branná, Valteřice, Martinice a další), čestným občanstvím (1861) a dnes je zde po něm pojmenována jedna z hlavních historických ulic.
Když Jan hrabě Harrach zemřel, přišly se s ním do Horní Branné, kde je v rodinné hrobce pochován, rozloučit davy lidí. Z Prahy přijel zvláštní vlak s nejpřednějšími reprezentanty českého veřejného života. Smutek hostí byl upřímný a nelíčený. Odešel šlechtic, který "byl z kruhu konzervativní aristokracie téměř jediným, jenž asi nejvíce přiblížil se citům našeho národa a při spravedlnosti své ujímal se v kruzích jemu přístupných dobrých práv našeho národa..." (Listy pojizerské, 19.12.1909). A ještě v sedmdesátých letech poslední pamětníci vděčně vzpomínali na laskavého "starého hraběte Jana". Poznámka autora: Při šíři zájmů a působnosti Jana hraběte Harracha může být výše uvedený článek jen letmým nástinem této vynikající osobnosti.
Majetek Harrachů a restituce
Šlechtický rod Harrachů je v naší zemi velmi oblíben. Především zásluhy hraběte Jana o český kulturní a politický život jsou obrovské. Tento výjimečný a všestranný šlechtic se zasloužil o vybudování Národního divadla v Praze a o široký rozmach turistiky v našich Krkonoších. Velkou pozornost věnoval lesnímu hospodářství a mimořádně miloval město Jilemnici a její okolí. Na stránkách tohoto časopisu jsme měli možnost se mnohokráte seznámit s prozíravostí, podnikavostí i láskou starého pana hraběte Jana. Jméno Harrach je pojem patřící především Krkonoším - našim horám. Dnes však chceme čtenářům a veřejnosti přiblížit restituční nároky, které uplatnil bratranec Jana Harracha mladšího, pan Ernst Leonhard Harrach žijící v Rakousku, dle zákona o půdě. Rozsáhlé majetky tohoto rodu byly zkonfiskovány po válce vnukovi starého pana hraběte, který je zdědil po svých předcích. Nemovitosti zemědělského charakteru se nacházejí na Trutnovsku, Táborsku, Hradecku i Semilsku, kde zasahují do 39 katastrálních území. Celou touto složitou kauzou se zabývá Pozemkový úřad Semily a vzhledem ke značné rozsáhlosti majetku bylo správní řízení zdlouhavé. V roce 2001 došel Pozemkový úřad Semily k právnímu názoru, že pan Ernst Leonhard Harrach nesplňuje podmínky dané zákonem o půdě a rozhodl, že tudíž není oprávněnou osobou, které mohou být nemovitosti vydány.
Původním vlastníkem nemovitostí byl Jan Nepomuk Harrach, vnuk starého pana hraběte Jana. Narodil se v roce 1904 v Bruck a. d. Leitha v Rakousku. V roce 1940 se oženil se Stefanií, dcerou Ervína hraběte z Eltzu a měl s ní syna Ferdinanda Bonaventuru a dceru Johannu. Během války nastoupil vojenskou službu v německé armádě jako rakouský státní občan německé národnosti. Po válce (červen 1945) vstoupil do účinnosti dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, který se vztahoval i na majetek rodu Harrachů. Z důvodů, že v této době byl J. N. Harrach nezvěstný, požádala jeho žena Stefanie o udělení výjimky z konfiskace. Tato žádost byla opakovaně zamítnuta a konfiskace byla definitivně potvrzena pravomocným výměrem dne 31. 3. 1947. V této době však bylo již známo, že J. N. Harrach zemřel na sklonku války (12. 5. 1945) v americkém táboře pro válečné zajatce v Bad Kreuznach. Všechny restituční zákony přijaté v naší vlasti požadují, aby žadatel i původní vlastník, kterému byly nemovitosti státem odňaty, splňoval podmínku našeho občanství.
J. N. Harrach však zemřel dříve, než mohl některým zákonným způsobem tohoto občanství nabýt a tudíž tuto podmínku nesplňuje. Nemovitosti mu byly odňaty před únorem 1948, tedy před rozhodným tzv. obdobím nesvobody. Žadatel Ernst Leonhard Harrach využil svého práva a odvolal se ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který však rozhodnutí pozemkového úřadu v plném rozsahu potvrdil. Následovala stížnost k Ústavnímu soudu ČR. Ten však tuto ústavní stížnost odmítl, neboť došel také k závěru, že výše uvedený žadatel není osobou oprávněnou a k odnětí nemovitostí došlo již před únorem 1948. Pozemkový úřad Semily rozhodl v roce 2001 precedenčně jen o malé části nemovitostí. Poté, co katastrální úřad zpracuje srovnávací sestavení všech nemovitostí z tohoto hraběcího majetku odňatého dekretem prezidenta republiky, bude pozemkový úřad rozhodovat o zbývajících nemovitostech najednou tak, aby i tyto pozemky mohly být uvolněny z dosavadního blokačního ustanovení.
Boj o majetek však nekončí. Právní zástupce žadatele nyní usiluje o vyvolání dědického řízení u obecných soudů a současně podal stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Takže o této problematice ještě uslyšíme. I přesto, že nemohlo být restitučním nárokům Harrachů vyhověno, je význam tohoto rodu u nás všeobecně uznáván. Na starého pana hraběte Jana pohlíží pamětníci Jilemnicka i našich hor s úctou a uznáním. Potvrdila to i pěkná výstava věnovaná rodu Harrachů, připravená ředitelem muzea PaedDr. Janem Luštincem na sklonku roku 2002 na zámku v Jilemnici. Poklonit se památce tohoto významnému rodu se můžete i Vy v hrobce Harrachů v Horní Branné, kde na Vás dýchne minulost ze všech stran této zajímavé stavby.
Zdroj: http://www.harrachov.cz
Nice
(Ahoj, 23. 5. 2023 13:36)