ČACHTICKÁ PANÍ-JAKÁ BYLA VE SKUTEČNOSTI
Pověsti o krvavé čachtické paní nelhaly
Thurzo si schválně vybral vánoční čas, protože předpokládal, že jej lidé tráví v
rodinném kruhu. Navíc se obával, že by šlechtična mohla z Čachtic uprchnout.
Alžběta (1560–1614) byla v Čachticích už od poloviny října, ale nezabydlela se
na hradě – usídlila se ve svém domě ve městě. A v něm čekalo na Thurza
překvapení. Sotva vstoupil do Alžbětiných komnat, uviděl hrozný výjev.
„Když naši lidé a služebnictvo vešli do domu, našli tam mrtvou dívku, druhá
vyčerpaná mučením a surově zbitá, už zemřela. Kromě toho tam seděla další
zmlácená žena a další, svázané, které si ta prokletá osoba schovávala pro jinou
příležitost,“ psal později v dopise své ženě Alžbětě Czorborové.
Přistižená Alžběta byla plná vzteku a Thurzo byl otřesen. Hodlal Alžbětu
převézt na čachtický hrad a izolovat ji od vnějšího světa. Měla se stát
zajatkyní na vlastním hradě. Kromě rodinných příslušníků, kněze a jedné staré
služky, která by jí nosila jídlo, k ní nikdo neměl mít přístup. Hrad už nesmí
nikdy opustit. K uskutečnění tohoto rozhodnutí došlo ale až 7. ledna 1611. A
mezitím Alžběta ve své odporné činnosti pokračovala.
O Alžbětě Báthoryové bylo napsáno několik knih, dokonce byly natočeny i
filmy. Mnohé z nich ji idealizovaly.
Ve skutečnosti byla pouhou sadistickou vražedkyní.
Konečně, krvežíznivost provázela i její předky.
Předkové Báthoryové podle historiků přišli do Uherska v 11. století ze
Skandinávie. Příjmení Báthory začali používat od roku 1279, kdy dostali
lokalitu Bátor (dnes Nyirbátor v župě Szabolcs v Maďarsku). Jejich rod se dělil
do dvou větví – somlyovské a ecsedské. Členové obou větví patřili ve feudálním
Uhersku a Sedmihradsku k nejvyšším hodnostářům, přes sňatky byli spřízněni i s
Habsburky a s panovnickým rodem v Polsku.
V obou větvích se po staletí objevovaly určité povahové rysy – samolibost,
pýcha, sadismus a krutost.
Krutý ke krutému…
Alžběta se narodila 7. srpna 1560 v Nyirbátoru.
Byla dcerou Juraje Báthoryho
z ecsedské větve a Anny Báthoryové ze somlyovské. Alžběta prý byla šikovná a
ovládala několik jazyků. Byla pohledná, tmavooká a tmavovlasá. Provdali ji brzy
– v roce 1575 si vzala Františka Nádasdye (1555–1602) z významného šlechtického
rodu, který se o tři roky později stal hlavním kapitánem uherských vojsk. Rod
Nádasdyů měl velký pozemkový majetek a dva paláce – ve Vídni i v Bratislavě.
František , měl prudkou a drsnou povahu a vyznamenal se statečností v boji
proti Turkům. Turci jej nazývali černým begem. K vlastním poddaným byl ale
krutý. To potvrzují stížnosti obyvatel Čachtic císaři Maxmiliánovi v lednu
1575. Ten Nádasdyovi v únoru nařídil, aby nepronásledoval své poddané. Nádasdy
reagoval po svém – dal uvěznit čachtického rychtáře jeho přísedící. A to mu bylo
pouhých dvacet let.
S Alžbětou zacházel dobře, ba co víc – toleroval její zločiny. Měl s ní pět
dětí, z nichž dvě zemřely. Zůstaly dcery Anna a Katarína a syn Pavol. František
zemřel v roce 1604 a svou rodinu svěřil do ochrany právě Juraji Thurzovi. Mezitím
se u Alžběty začaly projevovat sadistické sklony. Začala vraždit v letech
1585–1610, její řádění tedy trvalo celé čtvrtstoletí. I doba jí nahrávala. V
Uhrách na přelomu 16. a 17. století vládl neklid.
Obyvatelstvo sužovala patnáctiletá válka proti Turkům (1590–1605). Nejvíc
byla postižená Nitranská stolice, kde „Turci část obyvatelstva povraždili, část
odvlekli do otroctví, část zemřela hlady“. Vypálené domy, pobití lidé, množství
sirotků, atmosféra strachu a slz pomohla Alžbětě tajit svoje činy. A
nezahálela.
Bičovala a pálila železem
Sama přejížděla z jednoho svého panství na druhé, její drábi pro ni unášeli
sirotky a mladé ženy. Zavírala je v tajných komnatách a sama je mučila.
Vraždila spravedlivě Slovenky i Maďarky. Rodiny zabitých dívek Alžbětu
nenáviděly. Její řádění se stalo veřejným tajemstvím. A nikdo nic neudělal. Ke
změně došlo až v roce 1608, kdy po Rudolfovi II. nastoupil na uherský trůn
císař Matyáš II. A v roce 1609 se stal Juraj Thurzo uherským palatinem.
Bathory Alžbětu Báthoryovou nikoli jako největší vražedkyni všech dob, ale jako oběť intrik, které ji měly připravit o majetek.
A právě Matyáš nařídil Thurzovi, aby prošetřil pověsti, které se týkaly
Alžběty Báthoryové. Dozvěděl se o nich asi ve Vídni od Imricha Megyera,
vychovatele Alžbětina syna Pavola. A také dostával stížnosti od obyvatel
Čachtic. Panovník tak získal dost podkladů, aby mohl postavit Alžbětu před
soud. A proto příslušné orgány na palatinův příkaz začaly vyslýchat na jaře a v
létě 1610 svědky Alžbětiných činů ze stolic Nitra, Trenčín, Tekov, Šoproň, Vas,
Ráb, Veszprém a Zala.
A objevily se věci. Proto notář Andrej z Keresztúra vyslýchal 34 lidí
převážně z Nového Mesta nad Váhom.
Kromě jiného vypověděli, že paní si
nechávala svými dráby přivážet děvčata, některá nalákala na slib, že je učiní
svými služkami. Uzavřela je v tajných částech obydlí, tam je sama bičovala
kopřivami a poté je strkala do ledové vody a v ní je máčela, dokud nezemřela.
Upřesnit počet mrtvých se nepodařilo.
Kastelán v Sárváru, který také patřil
Alžbětě, vypověděl, že z hradu vynesli hradní služebníci 175 mrtvých dívek.
Další hovořili o několika stovkách na jiných místech.
Kastelán na zámku Sárvár Baltazar Poky tvrdil, že mrtvých bylo dvě stě,
všechny dívky byly surově mučeny,
Alžběta
„horoucí železo strkala dívkám do
genitálií a ruce jim provazem stahovala tak, že zmodraly a z prstů jim kapala
krev“.
Kazatel ze Sárváru Michal Zvonarics
zase prohlásil, že v domě nikdy nic
neviděl, protože služebnictvo všechno pečlivě uklidilo, věděl pouze, že se
odtud v noci vyvážely rakve.
Thurzo jako pověřený vyšetřující soudce byl ohromen, když výpovědi četl. Mnozí sice ze strachu lhali, ale jedno bylo jisté
– Alžběta byla sériová vražedkyně.
A podporoval ji vlastní personál a nic proti
ní nepodnikl ani manžel. Ten o zločinech dobře věděl, dokonce radil Alžbětě, že
když nějaká dívka omdlí, má jí, aby ji probrala, zapálit papír mezi prsty.
I on
měl sadistické sklony.
Panovník Matyáš II. nebyl s výsledkem soudu v Bytči spokojen.
Palatin Thurzo byl přesto na rozpacích. Otřesné výpovědi sice stavěly
Báthoryovou do odporného světla, ale byla přece jen z váženého rodu. A tak
Thurzo dělal všechno pro to, aby Alžbětu zachránil před katem a rodinu před
potupou a hanbou. V Szatmarské stolici se sešel 7. června 1610 s Alžbětinými
zeti, Mikulášem Zrínským, manželem dcery Anny, který byl od roku 1608 hlavním
kapitánem uherských vojsk v Zadunají, a Jurajem Drugethem, manželem Kataríny,
hlavním županem Zemplínské stolice.
Dohodli se, že Alžbětin majetek se musí rozdělit na třetiny mezi její tři děti, ještě než budou vydány dokumenty o začátku soudního vyšetřování.
Dále bylo rozhodnuto, že Alžběta se musí odebrat do Čachtic, kde bude do konce života internována.
A tak se Alžběta v říjnu vydala do Čachtic, aby tam byla
přímo při činu, jak bylo uvedeno, přistižena 29. prosince 1610 samotným
Thurzem.
A na světlo se vynořily další zločiny.
Na šest set padesát mrtvých žen
Thurzo ihned jednal. Už 30. prosince poslal před soud do Bytče jednoho muže
a tři ženy, kteří Alžbětě ve zločinech pomáhali. Sama hlavní vražedkyně
přítomna nebyla. Soudní sbor měl čtyřiadvacet členů. Jejich úkolem bylo
zjistit, kolik žen bylo zavražděno, kam paní jejich mrtvoly ukryla a jestli
oběti mučila sama.
Ján Ujváry, řečený Ficko, který pomáhal děvčata shánět, vypověděl, že tři zatčené, Helena Jó, Dorota Szentesová a Katarína Benecká, paní pomáhaly.
Ta prý sama dívky mučila,
„pálila je horoucím železem na různých místech těla“. Pak je
nahé vyhnala na mráz a polévala je studenou vodou, dokud nezmrzly. Mučila je
všude, kam přijela, ve Vídni i v Bratislavě.
Katarína Benecká uvedla,
že Dorota Jó nedávala mučeným jíst ani pít. Spolu s Alžbětou umlátily před jejíma očima pět dívek.
Dívky pohřbívaly pod podlahu nebo je pohodily na poli či někde na cestě.
Hlavní jednání soudu se odehrálo 7. ledna 1611.
Rozhodlo, že čtyři obvinění si zaslouží nejvyšší trest.
Palatin to
jel oznámit Alžbětě.
Opět ji našel, jak ve sklepě v čachtickém domě mučí tři ženy – jedna už byla mrtvá.
Nechal ji ihned odvézt do hradu k internaci.
V průběhu dalšího soudního jednání vypovídala i jistá Katarína. Oznámila, že jeden ze sloužících našel v truhle už uvězněné paní seznam zavražděných dívek, na kterém bylo 650 jmen.
Soud nakonec rozhodl, že Katarína Benecká, která byla milosrdnější než ostatní, zůstane ve vězení, Helena Jó a Dorota Szentesová byly odsouzeny k upálení zaživa a předtím jim kat měl odtrhnout kleštěmi všechny prsty na rukou.
Jána Ujváryho sťali.
Také byla zatčena a upálena zaživa jistá
myjavská statkářka, která pomáhala Alžbětě při určitých čarodějnických
praktikách.
Tím ale vše neskončilo
– císař Matyáš II.
napsal 11. ledna 1611 palatinovi
list, v němž se vyjádřil, že trest pro Báthoryovou je nízký a nespravedlivý a
mělo by dojít k dalšímu soudu.
Nakonec ale panovník s původním trestem
souhlasil – s ohledem na Alžbětinu rodinu.
Na jeho žádost byl pouze obnoven nový soudní proces, který skončil v červenci 1611 a odhalil další paniny zločiny
– např. to, že děvčata pálila svíčkou, trhala jim maso ze zad a vykloubila jim ruce. A to bylo všechno.
Alžběta zůstala nadále pouze
internovaná.
Nikdy se také nezjistil přesný počet jejích obětí.
Alžběta zemřela v noci 21. srpna 1614.
Podle historika Jozefa Kočiše
(Alžběta Báthoryová a palatín Thurzo, Blaha 1996) „trpěla tzv. impulsivním
sadismem, pod jehož tlakem se dopouštěla násilí na ženách, které pro ni bylo
vzrušující.
O důsledku své činnosti ale velmi dobře věděla.“
Tak či tak,
Alžběta se stala synonymem pro největší sériovou vražedkyni v dějinách.
Proti
pověstem nedělala jediné – v krvi obětí se nekoupala.
Hrad sadistické šlechtičny
Jen třicet kilometrů od hranic s Českou republikou, v Trenčínském kraji na Slovensku, se nachází zřícenina hradu Čachtice - hradu, kde řádila známá Čachtická paní...
Trocha historie
Neblaze proslulý hrad Čachtice byl vybudován někdy před rokem 1276 a sloužil jako hraniční královská pevnost. Hrad, který často měnil majitele, roku 1299 dobyl Matúš Čák Trenčiansky. Nejznámějším majitelem hradu byl František Nádasdy, syn palatina Tomáše Nádasdyho, především ale jeho vdova - krvavá Alžběta Báthoryová, která za své zločiny seděla na hradě v doživotním domácím vězení. Za povstání Františka Rákociho II. byly Čachtice poničeny a proměnily se ve zřícenu.
Za krvavou Alžbětou
Hrad proslavila především Alžběta Bathoryová, známá vražednice mladých dívek. Její osud zpopularizoval, ale i značně přibarvil Jožo Nižnánsky. Nižňanského verze je sice záležitostí beletristickou, ale holá skutečnost byla i tak krutá. Alžběta se sice nekoupala v krvi mladých dívek, ale i tak se odhaduje, že jich mohla mít na svědomí až 650. Střízlivější odhady pak hovoří o 37 až 80 obětech jejích sadistických praktik. Alžběta však patřila k nejvyšší uherské aristokracii s významnými styky, a tak její zločiny zůstaly dlouho nepotrestané.
Co říkají psychiatři?
Podle psychiatrů se u Alžběty Báthoryové patrně jednalo o tzv. impulsivní sadismus, při němž se pachatel dopouští zločinu pod tlakem neodolatelného vnitřního impulsu
. Přitom ostatní duševní schopnosti
zůstávají zachovány.
To umožňuje zločiny tajit.
Na čachtickém hradě ji nakonec přímo při činu dopadl palatin Thurzo, který ji následně odsoudil k doživotnímu vězení. Byl to jistě velmi mírný trest, ale šlo o šlechtičnu a bylo nutné zabránit skandálu. Na hradě zemřela osamocena 28. srpna 1614, snad mohla být otrávena. Daleko hůř se vedlo jejím pomocníkům Janu Fickovi, Iloně Jó, Doře Sentešové a Kateřině Benecké. Ty už žádná modrá krev nechránila, a tak byli vydáni napospas katu.
Ves Čachtice
Na krvavou paní narazíte i ve vesnici Čachtice. Původně byla totiž pochována ve zdejším kostele. Její tělo se ale nikdy nenašlo. Říká se, že buď bylo někdy v minulosti převezeno do Polska, nebo může být ukryto v některé z dosud neotevřených krypt. Ke spekulacím svádí i nápadně honosný náhrobek jistého písaře. Je na něm patrné, že původní nápis byl nedokonale odstraněn a nahrazen jiným.
Báthoryová nebyla jediná
• V 17. století se dopouštěla stejných zločinů jako čachtická paní Anna
Rozina Listiusová, provdaná za Stanislava Thurza, uherského palatina v letech
1622–1625.
• Zabila a mučila celkem jedenáct osob na Šintavském hradě, včetně jednoho
muže. Své oběti sama tloukla lopatou a kladivem.
• V roce 1638 byla za své zločiny odsouzena ke ztrátě hlavy a majetku.
• V březnu 1638 jí panovník Ferdinand III. udělil milost. Důvodem byla
skutečnost, že její dědeček Ján Listius byl hlavním sekretářem Ferdinanda I. a
poskytl mu cenné služby.