(213)kdo byl Václav Havel??ČEŠI PLAKALI I O GOTTWALDA
JINÝMA OČIMA
>Za režmu si žil exprezident Václav Havel nad poměry a jiní disidenti chcípali hlady. Jeho klika vrátila moc komunistům. Taková obvinění chrlí politický vězeň a antikomunista Jiří Wolf, který si po komunistických ţalářích uţil své. Přestoţe je chartista, bez skrupulí kritizuje takzvanou chartistickou šlechtu.
Nesmlouvavý antikomunista Jiří Wolf toho má za sebou opravdu hodně. Do vězení ho komunistický reţim poslal celkem dvakrát. Avšak při druhém trestu se jeho zdravotní stav tak zhoršil, ţe na případ musela upozornit Amnesty International, aby to vůbec přeţil. V roce 1989 ho prý pustili z kriminálu ve stejný den, jako Václava Havla. Právě exprezidenta však Wolf kritizuje nejvíce.
Nenaţraná šlechta
Prominentní disidenty označuje za chartistickou šlechtu. Tedy Václava Havla, Václava Bendu a několik dalších. „Okrádali nás. Havel a celá ta šlechta byly hyeny, co to dělaly pro peníze. Přes Nadaci Charty 77 dostávali prachy ze zahraničí, ale k většině vězňů a jejich rodinám se nic nedostalo. Ty prachy šly na opravy jejich chat, různý ţranice a chlast.
Navíc se o ně podělili s estébákama. Lidi, kteří se vraceli domů z kriminálu, pak často umírali hlady. Takových případů bylo poměrně hodně," rozčiluje se pro ParlamentníListy.cz Wolf.
Ostatně o vztahu Václava Havla k alkoholu uţ několikrát napsal, ţe mu musel v roce 1983 přímo z nemocničního lůţka ve špitále Pod Petřínem vyklízet kvůli přání jeho ţeny Olgy láhve plné chlastu.
Jeho obvinění zní jako z jiného světa, ale za vším si pevně stojí. Podle něj se Václav Havel dostal k moci poté, co při tajné návštěvě v Moskvě slíbil, ţe nepřipustí vliv radikálních antikomunistů.
„Asi si myslíte, ţe jsem blázen. Nicméně po roce 1989 ze sovětských archivů vyplula na povrch spousta nečekaných věcí. Takţe uvidíte, co se z ruských archivů vyvalí za dalších dvacet let. No, nebude to nic příjemného, ale lidi mi dají za pravdu," podotýká s tím, ţe mezi chartisty bylo velké procento agentů státní bezpečnosti, takţe jsou komunisté u moci stále. V parlamentu je prý většina bývalých nositelů stranické kníţky a na soudech je to podobné.
Bordel pro chamtivce
V roce 1990 byl Wolf pozván do USA, kde vyprávěl o svém ţivotě za mříţemi. „V tamním Kongresu nabídli, ţe nám pomohou opět vybudovat spravedlivý právní systém. Havel to pak odmítl, protoţe věděl, ţe v tomhle bordelu se bude ţít dobře i jemu. Bál se, ţe někdo bude vrtat do toho, proč by mu měl být vrácen palác Lucerna. Vţdyť jeho strýc byl s Němci jedna ruka a táta kolaborant, takţe nebyl důvod," vysvětluje devětapadesátiletý důchodce Wolf. Z důchodu se však nedá moc ţít, takţe si musí přivydělávat po různých brigádách.
I na snahy o zákaz komunistické strany má sveřepý názor. „Kdyţ jsem chtěl po roce 1989, aby zakázali komunisty podle dokumentu Valného shromáţdění OSN, kde se píše, ţe kaţdý totalitní reţim je nelegitimní, nikdo mě neposlouchal. Ještě s dalšími lidmi nám dokonce zakázali vstup na jednání Občanského fóra, abychom se jako antikomunisté nemohli zúčastnit údajných demokratických změn v Československu. Dnes je to na prd. Komunisti se etablovali jako rádoby demokratická strana a ti, co je chtějí zakázat, jsou směšný. Bývalý komunista Jaromír Štětina a bývalý svazák Martin Mejstřík si na tom jen dělají jméno," hodnotí současné snahy o zákaz KSČM.
Rebelský vězeň
Poprvé byl Jiří Wolf zatčen v roce 1978, kdyţ u něj policie při domovní prohlídce našla protistranické a protisocialistické dokumenty. Byl odsouzen za podvracení republiky ke třem letům vězení. Následně prohlásil, ţe byl k přiznání donucen fyzickým i psychickým nátlakem, takţe byl stíhán ještě za falešné obvinění a trest mu byl zvýšen o dalších šest měsíců. Více neţ půl roku seděl v Minkovicích na izolaci ve zvláštním oddělení, kde velmi zhubl.
Část trestu kvůli neplnění pracovní normy strávil v drsném ţaláři ve Valdicích. Podle svědectví jeho bývalého spoluvězně byl vţdy zatvrzelým obráncem svobody a ani nejtvrdší z bachařů ho nepřiměli donášet.
Nicméně při druhém trestu málem zemřel. Byl zatčen roku 1983 za to, ţe rakouskému velvyslanectví v Praze údajně předal informace o podmínkách věznění v Československu, konkrétně v Minkovicích. Za podvracení republiky byl odsouzen k šesti letům vězení. Ve Valdicích se jeho zdraví dost zhoršilo. Trpěl například bolestmi hrudníku a zhoršením zraku. Kdyţ v roce 1984 na jeho případ upozornila Amnesty International, zdravotní péče a podmínky se zlepšily. Dosud prý trpí chronickým únavovým syndromem. Ještě dnes vypadá v porovnání s ostatními vězni bývalého reţimu velmi zbědovaně.
„Kdyţ se Havel nechal pustit na podmínku z kriminálu, vyčítal jsem mu, ţe tím vlastně z části přiznal vinu. Třeba Nelson Mandela by tohle nikdy neudělal. Kvůli tomu nedostal Nobelovu cenu míru," tvrdí Jiří Wolf, jenţ si prý vzpomíná, jak exprezident Václav Havel jednou v Hovorech z Lán prohlásil, ţe čestní lidé nikdy nic mít nebudou.
„Pak stoupla kriminalita, všude se začalo krást, protoţe lidi si jeho slova uvědomili. A tahle situace, určovaná touhou po majetku, trvá dodnes. Totalita přetrvává. Degenerace národa stále pokračuje a jak to skončí, to je ve hvězdách," zakončuje Wolf skepticky s tím, ţe opravdoví bojovníci proti komunismu a disidenti jsou stále v sociálních potíţích, kdeţto jejich ţalářníci, bývalý komunisté a chartistická šlechta si ţijí nad poměry.
http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/199487.aspx
*********************************
Mašínův dopis Václavu Havlovi z roku 1996 13. srpna 2011 14:27 Otevřený dopis Ctirada Mašína "dávnému spoluţáku" Václavu Havlovi k 50. výročí zaloţení koleje Jiřího z Poděbrad, v které byli oba ţáky na jejím burţoasním začátku. Ohio, dne 25.srpna 1996 Motto: Mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se i dřív. Kdo mysli, že přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Kdo mění víru, neměl žádnou. Kdo nenáviděl, měl v sobě tu nenávist vždycky. Kdo chtěl dobře, bude chtít zase dobře. /Slova klasika české literatury Karla Čapka./ VÁCLAVE HAVLE: Jako dávný spoluţák vyzývám Vás jménem všech čestných lidí naší vlasti, pro kterou tolik lidí poloţilo ţivoty: VZDEJTE SE ÚŘADU! Vyčerpal jste dávno veškerý morální kapitál, který jste zdánlivě měl. Jste zdrojem desinformací, demagogie a morálního zmatku pro národ v kritické době. Šest drahocenných let bylo promrháno! Blíţí se naneštěstí doba, kdy Čechoslováci v exilu budou moci plně souhlasit alespoň s jednou z Vašich pochybných rad a sice: "Vy jste tady, a my jsme tam a nechme to tak", a dodávají k tomu: "Zaplať Pán Bůh!" Odjeďte a zalezte do své vily ve Švýcarsku. Nebudete ve Švýcarsku osamocen. Bude Vás následovat celá řada Vašich soudruhů. Mnozí dobrovolně. Jejich konta se rychle plní. Někteří nedobrovolně poté, aţ se národ vzpamatuje a odhodí chomout, který mu Vám podobní nasadili a pod kterým jej pomáháte mistrně drţet. Komunismus je na smetišti dějin. Mnoho smetí však po něm zůstalo a brání poctivým lidem v odvrţeni jeho dědictví. Z Vašich oblíbených hesel: "Nejsme jako oni!", nebo: "Všichni jsou obětmi komunismu", které je jedním z vrcholných produktů morálního relativismu a zcela na dně morální ţumpy všech věku. Toto demagogické heslo je Vámi uplatňováno se zpětnou platnosti. Omlouváte se sudetským Němcům. Podařilo se Vám urazit; plivnout do tváře a pošpinit památku obou mojich rodičů a památku statisíců čestných a statečných Čechoslováků, kteří trčeli a padali v boji proti krvavým diktaturám Nacismu a Komunismu. Stavíte na stejnou úroveň mého otce, generála J.V.Mašina popraveného nacisty v Kobylisích s vrahy K.H.Frankem a Heydrichem. Stavíte na stejnou úroveň moji matku, umučenou, zavraţděnou komunisty a odpočívající v hromadném hrobě opravdových obětí komunismu na Ďáblickém hřbitove, s vrahy Reicinem, Slánským a Pich-Tůmou a dalšími pochopy reţimu jako byl Honzátko, Rošický a j. Dalším důkazem Vašeho pojetí spravedlnosti je Vaše zneuţití úřadu presidenta republiky pardonováním zločinců jako Chadimová a cyklista, který zabil několik lidí svoji neopatrností - coţ
je zvikláváním, zpochybňováním důvěry občanu v existující právní systém, který se snaţí o kontrolu nad nejhoršími výstřelky kriminálního ţivlu. Zajímavou shodou okolností z Vaší "lidumilnosti" mají největší uţitek zločinci komunističtí i obecní. Václave Havle, nejste hoden úřadu který zastáváte! Vaše éra je zhoubnější pro duši národa neţ řádění Stalinova kata K.Gottwalda. Tehdy národ věděl alespoň kdo je jeho nepřítel. Gottwald měl odvahu postavit se za svůj "poblouzněný ideál" veřejně, bezkouřově clony. Vaše "duchovní vedeni" prodluţuje a prohlubuje ideologický zmatek zasetý Komunisty. Vykládám-li si Vaše výroky o obětech komunismu špatně, nic se nezmění na mé výzvě! Člověk ve Vašem postavení má znát význam slov a myšlenek. Nezná-li, nepatří do úřadu který zastáváte. Václave Havle, jako dávný "spoluţák" podle Vás a Vašeho dopisu z 16.12.1987 (dopis připojen, mám právo na důvěrnější osloveni), ale vzdám vám se této výsady. Nechci se ocitnout na stejné úrovni s Vámi. Jsou věci v ţivotě, kterých se člověk nechce dotknout ani deseti stopovým bidlem - jak říkají Američani. Podle Vás - spoluţák je kaţdý kdo chodil do školy v té samé zemi, v tomtéţ století? Podle Vás - oběti komunismu jsme všichni: Milada Horáková, Reicin, Zdena Mašinová', Slánský, farář Toufar, Pich-Tůma, Gottwald, generál Pika a j.? Měl jste tato jména a jejich význam znát dřív neţ jste začal razit Vaše relativistické a morálně pomatené heslo jímţ jste poloţil rovnítko mezi zločince a lidi statečné a ušlechtilé. Toto heslo nejlépe vystihuj e Vaši duševní a morální devastaci. Podle Vás - láska k bliţnímu soudruhu překoná všechno. Podle Bible: Zlu je nutno se bránit! Svoboda je statek, který se vykupuje krví Václave Havle. Podle Vás - demokracie a právní stát je kdyţ komunističtí zločinci mohou veřejně před celým národem na TV a dalších sdělovacích prostředcích poţadovat aby byli před soud postaveni lidé, kteří proti nim v minulosti bojovali. Podle Vás - taková drzost je důkazem demokracie. Ale běda novinářům, hlasatelům a komukoliv jinému kdo se odváţí kritizovat Vás a Vaše kumpány na poli demagogie a ekonomie. Podle Vás - pravdu lze ohýbat jako mokrou nudli, kdy se to hodí. Podle Vás - není nutno odpovídat na dopisy a ţádosti bývalých politických vězňů. Podle Vás - není nutné obeznámit se se základními fakty a historií národa. Podle Vás - americké cigarety jsou lepší neţ výrobky čsl. tabákového průmyslu. /Viz Vaše "Dopisy Olze"/ Podle Vás - Mercedes je lepší neţ český výrobek. Podle Vás - český výrobek si nezasluhuje prestiţe a pozornosti presidenta České republiky.
Podle Vás - vila ve Švýcarsku je honosnější a hlavně bezpečnější: velmi prozíravé"... - souhlasím, neţ vila v České republice. Podle komunistů a hlupáků jste jediný který můţe zastávat Váš úřad za daných okolností, coţ je pravda. Jste perfektní jako zadní voj a jejich (dočasném ), nynějším částečném ústupu. Promiňte váţený a doufám, ze mi rozumíte co chci říct, přesto ţe moje čeština není součastná- up to date- stalo se tak zásluhou vašich kteří "devastovali" nejen moji otčinu, ale i česky jazyk. Coţ se nezdá, ţe by vám vadilo. Podle nás - máte místo v historií národa zajištěno. A to jako černá skvrna na počátku období, které kaţdý Čechoslovák uvítal jako nový úsvit na obloze. Podle Vás - několik set tisíc občanu ČSR, kteří byli donuceni poměry /museli/ opustit svoji vlast, mají zůstat kde jsou a neplést se Vám a těm které chráníte a omlouváte plundrovaní toho co zbylo po 40. letech totality. Podle Vás - je zapotřebí brát ohledy, mít slitováni pro kolaboranty a komunistické zločince, kteří vykořisťovali a utlačovali vlastni národ přes 40 let. Podle Vás - KSČ si nezaslouţila zrušení, protoţe neprovedli nic podobného puči proti Gorbačevovi. Podle Vás - byla Říše Zla /"The Evil Empire" - R.Reagana/ hodná pomoci Spojených Států Amerických kdyţ jste v řeči před senátem USA ţádal podporu pro SSSR. Podle vás - je těch více neţ 50 tisíc "zbytkových" trestů vyměřených bývalým politickým vězňům zcela v pořádku a nestojí za zmínku, ţe např. Václav Švéda popravený Vašimi soudruhy byl odsouzen na 15 let "in memoriam". Styďte se! Styďte se všichni kdo tomu dali kdy průchod... !! Podle Vás - zmatky na Balkáne zasluhují Vaší pozornost více neţ zmatky v zákonech a ekonomii v České republice. Podle Vás -"devastace" českého jazyka komunistickými nedouky a pseudo-intelektuály není hodna povšimnutí a je přijatým faktem; stala se známkou pokroku a je nutno v prznění a ničeni dále pokračovat chce-li člověk aby mu česká "elita" rozuměla. Jedinou sluţbu národu kterou můţete Vy dnes prokázat - ţe byste po tom touţil však pochybuji - je odstoupit a uvolnit místo člověku s čistýma rukama, rovnou páteří, nezakaleným mozkem a citlivým srdcem! JSOU TAKOVÍ ! Jak je vidět z Vašeho dopisu, nebyl jste nikdy pro "hrubé" zacházení s komunistickými zločinci jakéhokoliv kalibru - coţ přijímám! Věcné vylíčení doby a popsaní situace nazývat "holedbáním" nepřijímám. Rovněţ tak nelze přijmout Vaše tvrzení, ţe jsme byli spoluţáky. Vaše tvrzení se nezakládá na pravdě! Tenkrát, v roce 1987, jsem to omluvil. Bylo jasné, ţe Vaše korespondence do ciziny byla určitě kontrolována - nebo snad i diktována StB. Vaše pozdější chovaní od té doby vsak potvrdilo moje podezřeni nad veškeré pochyby. Podle vás - je O.K. /v naprostém pořádku/, kdyţ Vaše rodina dostane ukradený majetek nazpět a na druhé straně např. František Otta (Mýdlo Rakovník) zůstane okraden. Takto dopadlo mnoho jiných občanu kterýchţto majetek byl příliš "velký" nato aby byl vrácen... Otřesné je s jakou tvrdošíjností odmítáte vrátit ukradené majetky v plném rozsahu církvím. Církve potřebují svůj majetek k dobročinným, charitativním účelům ve prospěch všech občanů republiky.
/Odpadne Vám tak ţebráni po zdejších krajanech na zajištění ošetření těţce nemocných dětí a j. / Viditelně nedovedete docenit přínos křesťanství k formovaní civilizace! ! A znovu zdůrazňuji: Cirkve potřebují nazpět svoji nezávislost aby mohly slouţit společnosti - t.z. i Vám! Vašimi "Hovory z Lán" Bibli nenahradíte Václave Havle! I kdyţ se o to pokoušíte ... Bibli nenahradíte ani Vy, ani nikdo jiný. Ctirad Mašín 7589 Race Rd., N.Ridgeville, Ohio 44039 U.S.A. Tel.: (216) 353-0650 Fax : (216) 327-1047
http://www.lidovky.cz/masinuv-dopis-vaclavu-havlovi-z-roku-1996-f0j-/ln_redakce.asp?c=A110813_142709_ln_redakce_spa
*****************************
Tajemné Havlovy restituce
Richard Král
2.3.2006
Václav Havel nabyl po své sametové revoluci v restituci rozsáhlý majetek. Pozadí této restituční transakce, jedné z prvních, která prolomila Benešovy dekrety, je však zatemněno a objevuje se jméno praţského pozemkového krále, miliardáře Miloše Červenky.
Rodina Havlů patřila k nejbohatším ţidovským rodinám v Praze jiţ na počátku 20.století. Současné bohatství, resp. zrestituované majetky jsou dílem strýce Václava Havla Miloše Havla, filmového podnikatele. Významnou měrou se na majetku rodiny podílel i otec Miloše Havla Václav Havel, majitel stavební firmy a stavitel Lucerny. Vztahy Václava Havla se svým synem Milošem Havlem však byly později poznamenány synovou neutajovanou homosexualitou.
Asi nejproslulejším projektem Miloše Havla bylo vybudování Barrandovských studií, které vybudoval spolu s ţidovským podnikatelem Osvaldem Koskem. Miloš řídil i filmovou společnost Lucernafilm a bohatl na dovozu a promítání amerických filmů.
Po začátku války vstoupila na Barrandov německá správa a ateliéry se nebývale rozrostly. Točila se řada filmů, na kterých se podílela tehdejší elita českých herců. Miloš Havel byl ochoten učinit cokoli, jen aby se zachránil. Ochotně tedy spolupracoval nejen s okupační
správou, ale také s Gestapem. Později po válce měl štěstí, ţe se dokumenty o jeho stycích s Gestapem ztratily (stalo se tak v průběhu jeho námluv s StB).
Po válce byl Miloš Havel označen filmovou obcí za kolaboranta s nacisty, byl také obţalován, ale obvinění bylo za nejasných okolností staţeno. Z této doby existují také doklady o čilých stycích Miloše Havla s StB. Aby se zachránil, podepsal Miloš Havel StB také spolupráci. Po navázání spolupráce s StB odcestoval Miloš Havel do Německa. Oficiální prameny tvrdí, ţe poté svou spolupráci s StB ukončil.
V Západním Německu poţádal Miloš Havel jako pronásledovaný český ţid za války o odškodnění za majetek, který ztratil. V průběhu války totiţ prodal polovinu barrandovských studí německé správě za částku asi 7 milionů korun, coţ povaţoval za podhodnocenou cenu, ke které byl přinucen. Západoněmecký rehabilitační soud nároky Miloše Havla uznal a v plném rozsahu jej odškodnil.
Vraťme se však k našemu Václavu Havlovi. Ten se celý ţivot programově angaţoval v „antikomunistickém“ disentu, ve kterém však byla řada (bývalých) komunistů, tzv. „osmašedesátníků“. Namátkou uveďme jména jako Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, Miloš Hájek, Karel Šiktanc a řada dalších.
Václav Havel nebyl řadový disident. Jezdil v lepším automobilu neţ tehdejší předseda komunistické vlády (vlastnil luxusní Mercedes), obýval rozlehlý a komfortní byt na Rašínově nábřeţí a stejně tak měl k dispozici svou usedlost Na Hrádečku, kde mohl nerušeně pořádat své disidentské seance.
Havlův čas přišel v listopadu 1989, kdyţ na Letné a z balkonu Melantrichu mával nadšeným statisícům doufajících. V témţe roce byl komunistickým parlamentem jednomyslně zvolen prezidentem a kdyţ skládal slib, přísahal symbolicky na komunistickou ústavu. Neštítil se mávat nadšeným a doufajícím davům a poté přísahat věrnost komunistické ústavě.
V roce 1990 se uvaţovalo, jakým způsobem uskutečnit restituce a především v jakém rozsahu. Václav Havel, který měl tehdy v Občanském fóru rozhodující slovo, prosadil široké a rozsáhlé restituce. Vzhledem k hrozbě nároků sudetských Němců se parlament rozhodl navracet majetky zabavené teprve po 25.2. 1948.
Způsob, jakým se Václav Havel dostal k majetkům svého strýce a děda, je zahalen tajemstvím. Jeho strýc Miloš Havel byl po válce označen jako kolaborant a jeho majetek znárodněn podle Benešových dekretů. Proto se na něj klasické restituční předpisy o navracení majetku ztraceného po roce 1948, nevztahují. Václav Havel přesto jako jeden z prvních dostal veškerý majetek, o který poţádal.
Moţná i proto se Havel bojí tématu Benešových dekretů jako čert kříţe. Na přímou otázku na svůj názor na ně uvedl pro BBC v roce 2002: „Já jsem se k tomuto velmi důleţitému a citlivému tématu vyjádřil uţ mnohokrát, ale vţdycky jsem se k němu vyjádřil, kdyţ jsem já chtěl a ne tehdy, kdyţ jakási zhysterizovaná atmosféra mě k tomu nutila, já zůstanu věrný této tradici, pokud jde o ty dekrety.“ Jednoznačné stanovisko k Benešovým dekretům však Václav Havel nikdy neposkytl a dobře ví proč.
O pozadí Havlových restitucí se nikdy nemluvilo a ţádný novinář se jimi netroufl zabývat. Ještě dnes je Havel pěstovanou ikonou sametové revoluce a falešného sametového „národního obrození“. Restituce příjemně postihly řadu disidentů z Charty 77, a ti chartisté, na které nic nezbylo, si dokumenty k restituci alespoň padělali. Učinila tak Havlova spolupracovnice a disidentka z Charty 77 Marta Chadimová, jejíţ restituční podvod s
nemovitostmi na Loretánském náměstí v Praze byl však bohuţel odhalen a před odsuzujícím rozsudkem jí zachránila jen milost jejího přítele z Charty 77.
Restituce Václava Havla proběhly však tiše a úspěšně. Upozornit na to, ţe prolamují Benešovy dekrety a jdou hluboko za stanovenou restituční čáru 25.2.1948 si nikdo netroufl a netroufá si tak učinit ani nyní. Lze přitom konstatovat, ţe právě Havlovy restituce byly jedny z průkopnických v tom smyslu, ţe prolomily Benešovy dekrety.
Na počátku 90. let se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, současného miliardáře a pozemkového magnáta v Praze. Absolvent moskevského MGIMO (aneb „Akademie KGB“) Červenka také Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova „peněţenka“. Naskýtá se proto otázka, pro koho vlastně dnes agent Červenka svůj obrovský majetek spravuje.
Havlovy úzké vztahy na staré struktury v souvislosti s jeho majetkem ukazuje i známá transakce, kdyţ prodal svou polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol vedené agentem StB Václavem Junkem. I u této transakce asistovala šedá eminence jménem Červenka.
Dnes je (bývalý) majetek rodiny Havlů zdevastován a pomalu chátrá. Důkazem toho jsou jak Barrandovské terasy, tak Lucerna. Havlův praděd se musí obracet v hrobě, vida jak Václav s rodinným majetkem naloţil. Rozhodně však nezchudl, svá aktiva má uloţené jinde.
Skutečný obraz Václava Havla je diametrálně odlišný od toho, jak jej vykreslují některá média a samozvaní kulturní elitáři. Vyzní tedy velmi trefně, je-li při jedné společenské akci k nazvání Václava Havla za „jednoho z nejlepších synů národa“ vybrán jistý deviantní fotograf obscénních polopornografických snímků a sál plný ovcí nadšeně tleská. Je to jen důkazem, kterak se instalovaná „česká kulturní elita“ utápí v bahně pokrytectví a bezpáteřnosti.
Václav Havel zneuţíval ideály, kterými se zaštiťoval. Ač celý ţivot ţil s maskou bojovníka s totalitou a s komunismem, jiţ v období Charty 77 s (bývalými) komunisty ochotně spolupracoval. Po jeho úspěšném 17. listopadu 1989 Havel v čele Občanského fóra zajistil, aby si komunistická elita udrţela moc ve státě. Symbolicky jmenoval federálním premiérem bývalého komunistického ministra Mariána Čalfu.
Svou maskou plachého, slušného a sympatického „Vaška“ ohlupuje Havel řadu občanů dodnes. Václav Havel je dokonalý symbol falešné a pokřivené morálky naší společnosti. Zradou vlastních ideálů, které hlásal v roce 1989, se na úpadku morálky a národního cítění Václav Havel podepsal ještě více, neţ celý komunistický reţim. Ten, kdo jej uznává a uctívá jako „morální symbol“, tímto zároveň přijímá tuto pokřivenou a neupřímnou morálku za svou.
************************
Balkanizace Německa pokračuje
Stručná zpráva o konferenci z Německa
Jan Čulík
21.6.2010
O minulém víkendu jsem se na pozvání vestfálské Wilhems-Universität v německém Münsteru účastnil konference "Iconic Turns" na téma "Národ a náboţenství ve východoevropském filmu od roku 1989" a to s podvratným příspěvkem - totiţ ţe český hraný film od r. 1989 konstruuje skoro výlučně nepřátelský postoj vůči jakémukoliv náboţenství, které je pro něj totéţ co bigotnost, uzavřená mysl a komunistická strana, píše Jan Čulík a dodává: Zde je pár postřehů z Německa. Dále text zkrácen.
Jinak mě profesor Schlegel během konference obšťastňoval podrobnostmi o tom, jak prý Miloš Havel, strýc Václava Havla, někdejší majitel barrandovských filmových studií, za druhé světové války spolupracoval s německými nacisty. Uvedl také, ţe Miloš Havel údajně natočil za nacistické okupace na Barrandově pro Němce jakýsi protičeský film, a kdyţ po komunistickém puči r. 1948 emigroval do Německa, tvrdě se prý doţadoval od filmového podniku Bavaria v Mnichově, aby mu za ten protičeský film zaplatili honorář.: Mezi Čechy byla prý celá řada pozoruhodně nadšených kolaborantů s německým nacismem, například prý herec Čeněk Šlégl. O Havlově spolupráci s nacisty vydal profesor Schlegel celou kníţku, bohuţel v němčině, a tak se prý v některých kruzích v Praze octl na indexu. Doufáme, ţe budeme informace z této kníţky moci v budoucnosti přinést v Britských listech.
Text zkrácen. Celý text na : http://www.blisty.cz/2010/6/21/art53184.html
***********************************************
Václav Havel a ideál demokracie
Příspěvek vychází z celkem snadno ověřitelné skutečnosti, ţe celkový důraz na demokracii nebyl v minulém desetiletí určující, ačkoli se revoluce v listopadu roku 1989 uskutečňovala ve jménu demokracie. Neméně významnou skutečností je, ţe uţ základy politického systému, které se kladly v prvních letech po revoluci, postrádaly závaţné hodnoty týkající se moţnosti rozvíjet efektivně demokracii, a ţe ideologický a praktický obsah práce
předních disidentů před rokem 1989 hrál v tomto kontextu závaţnou roli, neboť měli po revoluci zásadní vliv na kladení základů politického systému. Protoţe Václav Havel patřil v ideologické oblasti k osobnostem nejvýznamnějším, zvláště po revoluci, můj příspěvek je orientován na stručné shrnutí velké většiny politických projevů a článků Václava Havla od listopadu 1989 do začátku roku 1995 ve vztahu k demokratickému ideálu, včetně některých významných esejů z doby před rokem 1989. (1) Výsledky tohoto výzkumu byly značným překvapením ve srovnání s původním očekáváním.
Hlavní teze, které vyplynuly ze zkoumaných dokumentů, indikují, ţe ideologické a filosofické postoje Václava Havla ovlivňovaly celkovou atmosféru a vývoj po roce 1989 po několik let daleko více neţ se obecně soudí, ţe v pozadí jeho politické filosofie, hodnot a názorů nebyla skutečná víra v moţnosti pozitivní role veřejnosti v politice a tím i demokracii, ale ţe naopak politickými koncepty, které přijal jako ústřední ve svých projevech, vědomě či nevědomě otevíral prostory k těm nedemokratickým a málo konstruktivním aspektům, které v politice a ekonomice po roce 1989 v praxi převáţily.
Jeho politické ideje obsahovaly koncepty, které měly jen málo společného s filosofií demokracie, a jeho názory byly do značné míry pokračováním myšlenek přijatých jiţ z počátku 70. let, kdy navštěvoval semináře filosofa Jana Patočky, jehoţ politické názory také nevycházely z demokratické a humanitní filosofie. Nejvýraznějším důsledkem této situace je skutečnost, ţe veřejnost měla a má na celou politiku vliv nedostatečný, neodpovídající pravidlům. (2)
Před rokem 1989 viděl Havel cestu z totality a k obnově občanské společnosti v obecné obnově „lidské identity“, v osobní statečnosti a v přijetí „absolutní a univerzální hierarchie hodnot“, (3) v potřebě vyvinutějšího metafyzického pocitu bezpečí a individuálního svědomí. Nejen, ţe náplň těchto abstraktních a od ţivota odtaţených pojmů zůstala nevyjasněná a cesta jak jich dosáhnout nevysvětlená, ale vytvářela se tu nebezpečná iluze, ţe charakter a kvalita politického systému je závislá na kvalitě jednotlivců a na hodnotách a ideologii, které budou závazné pro všechny.
Pomíjí se tu důleţitost politických a právních pravidel, které jsou ve skutečnosti důleţitější jak pro charakter a efektivnost politického a společenského systému, tak pro dosahování politické dospělosti jednotlivců. Pokud se vychází z úrovně jednotlivců jako určující kvalitu demokratických institucí a systému, pak se všechny nedostatky těchto institucí mohou vysvětlovat špatnými vlastnostmi jednotlivců, jejich nedospělostí, atd., coţ se dosud často děje. Součástí tohoto přístupu bylo i hluboké podcenění potřeby osvěty a výchovy lidí v demokratických hodnotách a principech. Podobně se ignorovalo, ţe kaţdý demokratický systém je v prvé řadě zakotven ve všech důleţitých duchovních, kulturních i ekonomických potřebách společnosti jako celku i většiny jejích jednotlivců. Tak se „demokratický systém“ dostal do začarovaných kruhů bránících jeho skutečnému rozvoji.
Není náhodné, ţe v souladu s filosofií Charty 77 ještě v roce 1992 Havel konstatoval, ţe lidem je jedno, v jakém systému ţijí, jen kdyţ slouţí jejich zájmům. (4)
Není snadné určit, jaká filosofická stanoviska jsou v pozadí tohoto názoru, ale nedocenění nutnosti politické participace veřejnosti pro systém, který má slouţit jejím zájmům, je jednou z nejzávaţnějších slabin tohoto postoje.
Nejvíce zavádějící je, ţe je ignorována skutečnost, ţe fungující demokracie má silné korektivní mechanismy související s efektivní participací veřejnosti, a ţe jedině demokracie má potencionál slouţit potřebám a zájmům většiny a společnosti jako celku, protoţe jedině demokracie umoţňuje, aby veřejnost své zájmy svobodně formulovala, obhajovala a politicky prosazovala. Ve stejné době začal Havel zboţňovat demokracii s lidskými právy a občanskou společností, jakoby funkčnost a efektivnost obou nebyla přímo závislá na existenci demokracie – filosoficky i institucionálně.
O rok později označil „přirozené síly“ (aniţ by učinil pokus vysvětlit obsah tohoto pojmu) za nejpřijatelnější mechanismus pro korekci společenského vývoje, a versailleský a jaltský systém za zhroucený v důsledku působení těchto sil. (5) V podtextu této úvahy je zcela zřetelný respekt pro mocensky silnější subjekty. Zároveň Havel označil „lidskou přirozenost“, „svědomí“ a „lidskou identitu“ za dostatečný základ pro zodpovědnou účast v politice. Je zřejmé, ţe tato koncepce ignoruje základní principy demokracie, a ţe postrádá myšlenku mechanismu kontroly moci veřejností, bez níţ se kaţdá moc zvrhne v nějakou formu útlaku. Zmíněné pojmy dávají nekonečnou moţnost k různým interpretacím. Zdá se, ţe tyto jeho názory zapadají do radikálních postmoderních pokusů smést tradičně uznávané a nutné předpoklady pro zodpovědnou politickou participaci veřejnosti, která není moţná bez důkladnějšího všeobecného vzdělání, kontinuální osvětové práce směřující ke sdílení mravních a politických hodnot a k praktickým schopnostem v demokracii efektivně participovat, bez konkrétních znalostí o společnosti, bez víry v potřebu spravedlnosti, bez schopnosti k účinné komunikaci, atd. Václavu Havlovi také schází vědomí, ţe demokracie počítá spíš s tím, co lidi spojuje – jak na základě konkrétních potřeb a zájmů, tak na základě společné historie, kultury, národních a státních zájmů,atd. Přehlíţí, ţe lidská práva tak, jak je začal ve své politické filosofii zdůrazňovat, mají silný potenciál stavět lidi a skupiny proti sobě. Také jeho postupné zdůrazňování „občanského principu“ jako nadřazeného principu politickému ignoruje skutečnost, ţe bez vysoce integrované společnosti, bez skutečné tradicí vytvořené komunity, se obsah „občanského principu“ velmi zuţuje a dokonce se můţe stát téměř prázdným pojmem.
Ve stejnou dobu (1993) odsouvá demokratické ideje ještě více do pozadí a začíná propagovat roli vlády ve smysli liberalisticko-ekonomickém, tj., ţe má především vytvářet podmínky pro soukromou ekonomickou iniciativu; do ní je moţné zahrnout i iniciativu mezinárodních korporací, bank, globalistů, atd. Nedostatek jejich vazby na pozitivní společenské, sociální, kulturní, historické a obecně demokratické dimenze vztahující se k blahu obce (coţ je jeden z nejstarších principů demokracie) zmíněn není, podobně jako schází jakékoli pozitivní úvahy o lidském pokroku. (6) Téměř se zdá, ţe trţní ekonomiku vítá i s jejími destruktivními prvky, které zahrnuje do pojmů „přirozený svět“ a „přirozený stav“, coţ v daném kontextu můţe snadno znamenat svrchovanost hrubé síly ať uţ fyzické, ekonomické, politické či vojenské. (7)
Tento přístup beroucí malý ohled na ty, kteří jsou v mocensky slabší pozici, je v přímém rozporu s principy demokracie. Zahalen do konceptů práv menšin a různých nedemokraticky orientovaných skupin můţe takový stav vést časem ke konfliktům ve společnosti a v důsledku nesprávně chápaných příčin vytváří prostor pro volání vlády silné ruky i pro moţnost zásahu zvenčí.
Uţ dnes se často svádí zodpovědnost za mnohá selhání po roce 1989 na demokracii, bez vědomí, ţe nelze ztotoţňovat demokracii s ekonomickým liberalismem a globalismem a ţe hlavní příčinou těchto selhání je naopak nedostatek demokracie. A tak nesprávně informovaná veřejnost by mohla být zmanipulována k podpoře těch, jimţ potřeby a zájmy veřejnosti připadají zbytečné, kteří nemají zájem na rozvoji demokracie a jejichţ podíl na ekonomické a politické moci je jiţ v současnosti nepřiměřený. Důvody, pro které Václav Havel důvěřuje spíše mocným tohoto světa a ne veřejnosti a vlastnímu národu, nejsou úplně jasné.
Jiţ před rokem 1989 byla součástí těchto málo demokratických názorů V. Havla nejasně vyjadřovaná víra v nutnost dezintegrace společnosti a nutnost vytváření menších komunit. . Po roce 1989 je tato jeho orientace spojena se sympatiemi pro globalismus. Postupně Václav Havel povyšuje globalismus na arbitra řešení všech závaţných konfliktů, včetně tzv. „konfliktu kultur“, nově vymyšleného v duchu globalismu a povaţovaného za potencionálně „nebezpečnou realitu“.
Na rozdíl od demokracie globalismus interpretuje jako nejlepší cestu k celkové zodpovědnosti, aniţ se zabývá skutečnými příčinami konceptu globalismu, jeho konkrétními rysy, obsahem a důsledky. (8)
Globalismus vítá jako schopný zavést nový humánnější pořádek, ale důvody této naivní víry zůstávají zatajeny, podobně jako důvody, pro které je ochoten vyslyšet argumenty proti-globalistů v současnosti. Havel někdy více někdy méně otevřeně útočí na myšlenku lidského pokroku.
S výše zmíněnými politicko-filosofickými přístupy Václava Havla souvisí i málo vstřícný pohled na existenci národů. Zvláště kdyţ mluví o českém národě, pouţívá negativistických interpretací jeho dějin, zdůrazňuje nejrůznější negativní rysy Čechů a českého národa, vytýká mu nedostatečnou politickou kulturu.(9) Tím samozřejmě nepřispívá ani k jeho větší politické a celkové dospělosti, ani k jeho větší sebeúctě a sebedůvěře. Tím vědomě oslabuje jeho celkovou integraci, schopnost k demokratické participaci a posiluje moţnosti k manipulaci mocnými. Tradice navazující na vlastní pozitivní demokratické zkušenosti nebyly těmi, kteří se po listopadu 1989 dostali k moci, vítány a v současnosti řada historiků přirovnává celkovou politickou atmosféru k atmosféře druhé republiky po Mnichovu.
Ač českému národu Havel vytýká nedostatek politické kultury, skutečným příčinám, které souvisí s prodejem českého tisku a s přílivem západní úpadkové kultury do země, pozornost nevěnuje. Přitom stál u tichého a rychlého výprodeje českého tisku většinou německým majitelům s odůvodněním, ţe soukromým vlastníkům jde jen o investice a o zisk a ţe obsah tisku neovlivňují. Celkový přístup tohoto tisku (aţ na nepatrné výjimky) je však podobný: negativní vůči českému národu, jakoby záměrně orientovaný na pěstování nedospělosti, konfliktu a tlaku na sebeobviňování českého národa v mnoha směrech. Celkový postoj Václava Havla vůči českému národu je v hlubokém rozporu s demokratickými hodnotami a s jeho demokratickou politickou orientací. Ta je postavena ve značné míře na důvěře v lidi, na důvěře v jejich pozitivní potencionál a na úsilí vytvářet takové společenské a ekonomické podmínky, které by dávaly většině jednotlivců i společnosti jako celku moţnost se k tomuto pozitivnímu potencionálu rozvíjet, umoţňovaly veřejnosti se efektivně účastnit záleţitostí veřejného zájmu a umoţňovaly řešit problémy prostřednictvím informovaných debat a rozumnými kompromisy prostřednictvím politického systému.
Shrneme-li rysy metody Václava Havla k přístupům k různým nově se objevujícím trendům politického myšlení, je moţné říci, ţe jedním z hlavních rysů je, ţe se daleko dříve neţ ostatní myslitelé ve svých úvahách začne zabývat pojmy, které s těmito trendy souvisí, spojujíc je s určitými nadějemi, které jsou pro lid důleţité. Kdyţ se později ukáţe, ţe tato realita nesplnila naděje do ní vkládané, a trend slouţil k jiným účelům, buď se o problematice uţ nezmiňuje nebo ji dokonce i kritizuje, ale realitu je nesmírně těţké, aţ nemoţné napravit. Je otázka, zda si je této skutečnosti vědom či ne. Tato metoda se dá dát do souvislosti s mnoha závaţnými událostmi, jaké jsou omluva sudetským Němcům, agresivní pronikání západní úpadkové kultury, rozpadu Československa, výprodej českého tisku do cizích rukou atd. Ani v jednom případě neměla česká veřejnost moţnost vlivu na politická rozhodování, ale nepřiměřené důsledky musí nést ona. Tento vývoj je v podstatě v souladu s Havlovou vírou, ţe současnost je jen přechodným obdobím „postmodernismu“, v němţ dojde ke zhroucení samotných základů naší civilizace, coţ povaţuje dlouhodobě za pozitivní jev, aniţ vysvětluje důvody k této iracionální víře. Destruktivní aspekty, které doprovázejí tento umělý proces, v jehoţ centru je boj o zásadní mocenské pozice určitých nedemokratických mezinárodních skupin, se Václav Havel nezabývá.
Kdyţ Václav Havel kritizuje západní demokracie, uznává sice některé jejich pozitivní atributy, ale především na ty aspekty, které se mu jeví jako negativní materialismus, morální relativismus, bezduchovost, sobectví, expansivnost. (10) Neuvědomuje si, ţe hodnoty, které kritizuje, mají jen málo společného s demokracií, ale ţe jsou součástí trţní globalistické
ideologie, kterou obhajuje a do které vkládá velké naděje. Rozdíly mezi těmito dvěma ideologickými světy unikají jeho pozornosti. Tím jistě přispěl k tomu, ţe v této zemi nejen veřejnost, ale i odborníci a politici ve vysokých funkcích nerozlišují mezi filosofií demokracie a ideologií ekonomického liberalismu (trţní ekonomiky). Tento postmoderní způsob myšlení, svou podstatou daleko více abstraktní neţ konkrétní, destruktivní neţ konstruktivní, a upírající lidem moţnost objektivního pohledu na realitu i moţnost ovlivňovat vývoj pozitivním způsobem, vytváří myšlenkový a filosofický zmatek, který je vysoce zneuţitelný jak v ekonomické, tak v politické oblasti a v ţádném případě není v souladu a hodnotami a filosofií demokracie.
PhDr. Marie Neudorflová (Spory o dějiny III, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000, str. 149-154)
Poznámky:
1)Tento příspěvek je do určité míry kritickým shrnutím rozsáhlého výzkumu, jehoţ výsledky byly publikovány pouze v angličtině: „Václav Havel and the Ideal of Democracy.“ In: Historical Reflections on Central Evrope. Ed. Donald Hill, Great Britain, Macmillan Press Ltd., 1999, str. 116-137. V tomto článku je uvedena podrobně všechna pouţitá literatura, která zabírá řadu stránek.
2) Václav Havel jako politický činitel začal svou komunikaci s veřejností na konci roku 1989 po revoluci symbolicky známým citátem u Jana A. Komenského o navrácení vlády do rukou českého lidu, ale tento citát byl podivně změněn.
3) Základ jeho názorů je v jeho sbírce esejů O lidskou identitu (1969-1978), Francie: Svědectví 1980.
4) Václav Havel, Váţení občané, Projevy červenec 1990 – červenec 1992. Praha: Lidové noviny 1992, str. 155-7; O lidskou identitu, str.87
5) Tyto myšlenky, obsaţené jiţ v souboru O lidskou identitu (str.123, 126-7), se znovu objevují v dalších souborech esejů. Do různých stran (eseje a články z let 1983-89 a vybrané texty z let 1965-69), Scheinfeld-Schwarzenberg, Čs. středisko nezávislé literatury, 1998, Libiny in Trud; Londýn; Faber und Faber Ltd., str. 136-42, a „Středoevropské justiční forum“. In: Václav Havel 1992-1993, Praha: Paseka, str. 124-7. Další prvky Havlova „přirozeného světa“ občas obsahují víru, ţe lidská práva se vztahují k jednotlivcům i skupinám, ale relevantní povinnost a závazky jen k jednotlivcům.
6) Václav Havel, Váţení občané, str. 93-6;
7) Váţení občané, str. 99-101, 147-51.
8) Relevantní články jsou: „Zamyšlení nad světem“, Lidové noviny 7.7.1994. „Konflikt civilizací“, Nový domov (Kanada, 09.10.1994.)
9) Václav Havel, Váţení občané, str. 14-15, 121-22; Václav Havel, 1992-1993, str.46-8, 50-56;
10) Václav Havel, 1992-1993, str. 86-95, 134-6.
**************
Václav Havel – přítel Německa
Kdyţ se chartista Václav Havel objevil na národní scéně, nikdo se neptal po jeho politické filosofii a jeho schopnost vést národ na cestě do „nového Jeruzaléma“. Havlova dosavadní politická činnost sestávala z odhalování nedostatků stávající vlády; šlo mu o její reformu. Základní debata o ideální by signatáře Charty právě tak jistě rozvedla, jako je jejich odpor k nesmyslnostem stávajícího reţimu drţel pohromadě. (1) Havel ostatně dal urbi et orbi vědět, ţe nehodlá na nezvyklém výsluní dlouho zůstat a ţe doufá v brzký návrat k povolání, jemuţ tak dobře rozuměl. Ale nemělo tomu tak být.
Ještě v době, kdy Havel byl zajatcem starého reţimu, dal si do vínku svého budoucího prezidentství problém, který bylo vskutku nesnadné řešit: otázku odsunu sudetských Němců.
Kdyţ v roce 1989 jako chartista dostal mírovou cenu Západoněmeckého kniţního obchodu, nebylo mu dovoleno přijet do Frankfurtu, aby ji osobně přijal. Místo toho začátkem listopadu poslal spolkovému prezidentu Richardovi von Weizsäckerovi dopis, ve kterém mj. psal: „Já osobně, stejně jako mnozí mí přátelé, odsuzuji vyhnání Němců po válce. Povaţoval jsme ho vţdy za nejhlubší nemorální čin, který způsobí nejen Němcům, ale snad v ještě větším měřítku Čechům samotným jak morální, tak také materiální škody. Kdyţ se na zlobu odpovídá jinou zlobou, znamená to, ţe se zloba nepotlačuje, nýbrţ rozšiřuje.“ (2)
Tato slova byla přijata s nevolí velké části českého obyvatelstva, nejen komunistů. Historik Jan Křen se snaţil napravit škodu způsobenou jeho „ţákem“ z disentu. V Lidových novinách vyslovil sice souhlas s Havlem o nutnosti usmíření s Německem, avšak poukázal na údajně chybné pouţití Havlova slova „Entschuldigung“ místo „Bedauern“. (3) Kdyţ Havlova kritická věta byla 23. prosince opakována v televizi, „omluva“ za nemorální odsun stala se, alespoň v očích sudetských Němců, oficiálním postojem československé vlády se všemi právními důsledky. Dne 29. prosince 1989 byl Havel formálně zvolen prezidentem ČSSR a jiţ čtyři dny nato se vydal na oficiální návštěvu obou částí rozděleného Německa. V závěru návštěvy Mnichova spolkový prezident Richard von Weizsäker neopomenul zdůraznit skutečnost, ţe Havel si pro svou první návštěvu vybral právě Německo, čímţ „dal znamení k překonání minulosti v duchu dobrého sousedství.“ (4) Z této formulace („Vergangenheitsbewältigung“) se dá usoudit, ţe 1. předseda Collegia Carolina, profesor Ferdinand Seibt, se tehdy nacházel v blízkosti spolkového prezidenta, jehoţ ostatně také doprovázel při pozdější oficiální návštěvě ‚ČSSR v témţe roce. Kdyţ na tiskové konferenci v Mnichově Havel charakterizoval tuto první zahraniční návštěvu obou německých států jako „symbolickou“, hned toho litoval a snaţil se věc napravit poukazem na to, ţe byl do Německa pozván, zatímco Washington a Moskva „tak dosud neučinily“.
Je to podivné vysvětlení pro hlavu státu, jejíţ cesty jsou dojednávány štábem diplomatů týdny a měsíce dopředu. Je blíţe pravdě, ţe Havel se rozhodl hrát německou kartou s jasným úmyslem opírat politiku Československa o mocného a zámoţného souseda, s úmyslem, který byl v souladu s názory disidentů a v neposlední řadě s názory jeho přátel a poradců Karla Schwarzenberga a Jiřího Grůši, kteří měli k Bonnu blíţe neţ k Praze.
Kdyţ von Weizsäker v březnu přijel do Prahy, Havel pokračoval ve své snaze být uznalým interpretem historie, málo se ohlíţel na politické následky. Mnichovskou kapitulaci pokládal zčásti za důsledek špatného svědomí praţské vlády za její pochybenou politiku vůči národním menšinám, jeţ také jistě, podle Havla, ovlivnila mnohé československé občany německého původu natolik, ţe se zúčastnili konspirace onoho šílence Hitlera proti vlastnímu státu. A pak pokračoval: „Jsme si zajedno, ţe základním předpokladem opravdového přátelství mezi našimi národy je pravda, pravda vyřčená za všech okolností, jakkoliv můţe bolet. Naši hosté řekli bolestnou pravdu o utrpení, které, svět a my zvláště, jsme utrpěli z rukou Němců, nebo přesněji z rukou jejich předků. Řekli jsme také my všechno, co by mělo být z naší strany řečeno? Nejsem si jist. Šest roků nacistické vlády stačilo, například, abychom se nakazili zárodkem zla. Donášeli jsme jeden na druhého, během války (5) i po ní; přijali jsme ve spravedlivém i přehnaném hněvu zásadu kolektivní viny. Místo řádného soudu pro ty, kdo se dopustili zrady proti tomuto státu, vyhnali jsme je ze země a potrestali je druhem retribuce, jeţ přesahoval meze zákona. To nebylo potrestání. To byla msta.
Navíc, nevyhostili jsme tyto lidi na základě prokázaného individuálního provinění, nýbrţ prostě proto, ţe byli příslušníky jiného národa. A v domnění, ţe připravujeme cestu historické spravedlnosti, ublíţili jsme mnoha nevinným lidem, zejména ţenám a dětem. Jak
tomu obyčejně v historii bývá, ublíţili jsme sami sobě ještě více: zúčtovali jsme s totalitou způsobem, který nakazil naše vlastní jednání a tím naši duši. Brzy nato bylo nám to vráceno s plnou krutostí ve formě nové totality dovezené zvenčí. A navíc, mnozí z nás jí aktivně pomohli na svět.
Ale ani v jiných ohledech nám rozhodnutí z těchto poválečných dnů dobře neposlouţilo. Zpustošili jsme velké oblasti naší země a nechali jsme tento zhoubný plevel zamořit celou naši zemi. Oběti, jeţ budou poţadovány k nápravě, budou tedy platbami za omyly a hříchy našich otců.“ (6)
Teprve po této historicky poněkud jednostranné a z hlediska diplomacie velmi pochybené mea culpa, začal Havel vyjednávat: „Nemůţeme změnit minulost, a tak, vedle pátrání po pravdě, můţeme udělat jen jedno. Můţeme přátelsky vítat všechny ty, kdo k nám přicházejí s mírem v srdcích poklonit se u hrobu svých předků, nebo se podívat, co se stalo s vesnicemi, v kterých se narodili. … Němci mají nyní velikou příleţitost, kterou jim nabízí historie. Záleţí na nich, zda chtějí rozptýlit obavy ostatních Evropanů například tím, ţe potvrdí jednoznačně konečnou platnost všech existujících státních hranic, včetně hranice s Polskem…“.
Havel dnes ví, ţe Polsko mezitím dostalo německé prohlášení o nedotknutelnosti nové hranice na Odře a Nise, (7) zatímco z Bonnu neslyšel ani slovo o nedotknutelnosti historické hranice Čech. Tak mu zbývá jen naděje, ţe v „Bundesrepublik Europa“ (8) hranice ztratí na důleţitosti.. V téţe řeči Havel odmítl koncept kolektivní viny německého národa, ale učinil tak způsobem pro něho typickým, který nesnese přísnější analýzu: „Uvalit vinu jednotlivých Němců na celý německý národ znamená zprostit tyto jednotlivce veškeré viny a s pesimistickým fatalismem je ponořit do anonymity bez zodpovědnosti… To je totéţ, jako kdyby nás, tj. celý národ, někdo nazval stalinisty. (9) Kdyţ se Havlova argumentace obrátí naruby, je právě tak skutečností, ţe potrestáním několika jednotlivců byly miliony Němců zproštěny přímé, nebo nepřímé zodpovědnosti za zločiny spáchané v evropských zemích, a tím celý německý národ byl zbaven pocitu viny a hanby natolik, ţe se zrodila legenda o německém národu jako oběti nacismu.
Havel si vypůjčil od svých přátel z komunistického disentu techniku pars pro toto, kdyţ si vybíral stalinisty z celého komunistického hnutí… Havlovo odsouzení koncepce kolektivní viny v případě nacistického Německa je v podivném rozporu s jeho odsuzováním vlastního národa za skoro čtyřicetileté trvání komunistického reţimu. Tyto dramatické výlety do historie a diplomacie se setkaly s nesouhlasem a kritikou, na coţ prezident Havel nebyl zvyklý.
V roce 1993 obvinil politickou levici, hlavně komunisty, ţe hlásají nacionální kolektivismus jako náhraţku za kolektivismus komunistický. Tím dal pokyn k nařčení všech protivládních a protihavlovských kritiků z komunismu anebo alespoň z komunistické mentality. Týkalo se to i českého exilu. Havlova zaujatost vůči „emigrantům“ byla patrna jiţ z rozhovoru, který poskytl v roce 1968: „Na jedné straně velice tíhnou k domovu. To se nedá škrtnout…Na druhé straně je pak jejich osobní politický příběh neustále zatvrzuje proti domovu, a tak se ocitají ve vnitřně rozporném postavení… Základní situace, za které odcházeli – tj.: buď je komunisté vyhnali, nebo před nimi prchli -, je v nich konzervována natolik, ţe prostě nejsou s to velkoryse transcendovat historii svého konfliktu se státem.“ (10)
Havel zde zřejmě mluví o druhé vlně lidí, která dala přednost ţivotu mimo vlast, (11) nikoliv o lidech z roku 1948. Ale i tak výběr slov „zatvrzení proti domovu“ či „konflikt se státem“ prozrazuje, ţe Havel ve svém vlastním boji na domácí půdě usiloval stále intenzivněji o reformu a nikoliv o nastolení demokracie, ţe se zapojil do řad komunistických disidentů a nakonec se stal jedním z nich.
Havlova řeč v Karolinu 17. února 1995 měla přinést vyjasnění jeho postoje k odsunu a německé otázce vůbec. Po dlouhém historickém úvodu prezident došel k jádru věci: „Ti, kteří byli od nás kdysi vyhnáni či odstěhováni, jakoţ i jejich potomci jsou u nás vítáni tak, jako všichni Němci. Jsou vítáni jako hosté..“.Tato slova uspokojila předsedu sociálnědemokratické opozice Miloše Zemana, který prohlásil, ţe Havel se přiblíţil stanoviskům jeho strany, aniţ kdo pochyboval o tom, ţe Zeman také sleduje rady, ne-li víc, vůdců SPD. Mnohem významnější bylo, ţe pro Sudetendeutsche Landsmanschaft Havel udělal spíše jeden krok zpět. (12)
Závěrečná slova Havlova praţského projevu připomínají konstrukcí a svým hlasitým optimismem proslulou řeč Martina Luthera Konga o lidských právech, pronesenou 28. srpna 1963 ve Washingtonu: „Přes všechny nesnáze, jeţ stále ještě máme před sebou dnes a jeţ nás zítra čekají, stále sním. Sním, ţe ...; sním, ţe…; sním, ţe …“.Jako Kingova slova před třiceti lety, tak i Havlova slova byla apelem k nevěřícím doma a zároveň úzkostnou výzvou těm, kteří z něj mohli udělat nerealistického snílka. „Věřím v demokratické, liberální a evropské Německo. Věřím v Německo Theodora Heusse, Konrada Adenauera, Kurta Schuhmachera, Ludwiga Erharda, Willyho Brandta a Richarda von Weizsäckera. Věřím v miliony německých demokratů. Věřím v upřímnou snahu Německa rozvíjet a prohlubovat evropský sjednocovací proces zaloţený na univerzalitě základních hodnot euroamerické civilizace, věřím v jeho snahu utvořit z Evropy kontinent míru, svobody a spolupráce, bezpečnosti a spravedlivých vztahů všech jejích států, národů a regionů. Věřím proto i v upřímnou vůli Německa podporovat rychlé včlenění střední Evropy do Severoatlantické aliance i do Evropské unie. Věřím prostě v jeho vůli být vlivným spolutvůrcem sjednocující se Evropy…“.
Kdyţ byla po dlouhém a úmorném vyjednávání česko-německá deklarace schválena parlamenty obou států, prezident Havel, podle dohody. Pronesl 24. dubna 1997 řeč v Bundestagu, v níţ pozvání sudetským Němcům, udělené v Karolinu před dvěma lety, bohatě osladil: „Řekl-li jsem – věda dobře proč – před dvěma lety pouze to, ţe Němci pocházející z naší země jsou u nás vítáni jako hosté, pak dnes mohu bez obav říct i to, co jsem tehdy neřekl: ţe jsou u nás vítáni nejen jako hosté, ale i jako naši někdejší spoluobčané, respektive jejich potomci, kteří tu mají své staleté kořeny a kteří mají právo na to, abychom tuto jejich vazbu s naší zemi vnímali a ctili.“ (13) Bylo to více neţ pozvání k návštěvě. O kolik více, bude v podstatě záleţet na benevolenci silnějšího partnera česko-německého sousedství. Není zapotřebí číst Macchiavelliho k tomu, aby se ukázala bláhovost takové politiky.
Havle od prvních dnů svého prezidentství byl zřejmě unesen poklonami liberálního tisku a politiků západní části světa, k nimţ se s velkou ochotou přidali politici Spolkové republiky. Jak jinak vysvětlit jeho opětovné udělování pretenčních rad na světových fórech moci? Jako by nevěděl, ţe aplaus, který mu je udělován, slouţí jeho posluchačům za osvobozující náhraţku reforem, které mohli předepsat právě jen Bertrand Russel, George Orwell, Pius XII., nebo Václav Havel, vizionáři, kteří nemají, jak kdysi cynicky poznamenal Stalin, potřebné divize.
Náš třetí „tatíček“, po Franz Josefu a T.G. Masarykovi (podle Lidových novin), nese těţkou zodpovědnost za budoucnost národa, který přivedl do přátelského objetí německého obra, jeţ nám jiţ dnes vyráţí dech.
Poznámky:
1)Autor měl příleţitost číst podnětnou analýzu Havlova politického myšlení, která byla přednesena na mezinárodní konferenci historiků ve Varšavě a bude letos uveřejněna v Kanadě (Marie Neudorfl, „Václav Havel and the Ideal of Democracy“).
2) Citováno R. von Weizsäkerem ve vánočním projevu zde dne 22.12.1989, Rudé právo, 4.1.1990. Viz také komu sluší omluva. Dokumenty, fakta, svědectví, (Praha,1992, str. 130).
3) „Dvě německé otázky“, Lidové noviny, 14.12.1990. – Křen však prohrál svůj sémantický argument, kdyţ byl v roce 1992 uveřejněn text Havlova dopisu (viz. M. Alexander, „Die tschechische Diskussion über die Vertreibung“, Bohemia, 1993, str. 401).
4) Podle dálnopisů ČTK (Michael Janata a Peter Frankl) z 2. ledna 1990, podaných v Mnichově.
5) Je otázkou, zda Václav Havel, kdyţ pronášel tento verdikt nad svým národem, věděl o zprávě spisovatele Zdeňka Němečka o svém strýci Milošovi, poslané domácím odbojem do Londýna 2.12.1943: „Havel, majitel Lucerny, Němeček vzkazuje, ţe je velmi kompromitován svojí spoluprací s Němci a ţe český lid je nad tím pobouřen. Havel je prý něco jako Emanuel Moravec a Němeček doporučuje, aby byl varován českým vysíláním z Londýna“. (Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943. Vydala L. Otáhalová as M. Červinková, Praha 1966, str. 744.) Prezidentův otec se ve svých memoárech snaţí očistit i jméno svého bratra Miloše, avšak o Němečkově zprávě se nezmiňuje (nelze tam také najít jméno J. Goebbelse, zejména ve spojitosti návštěvy tohoto milence hvězdy Havlovy stáje Lídy Baarové na Barrandově dne 7. listopadu 1940. A.V.Havel, Mé vzpomínky, Praha, Lidové noviny,1993).
6) Tento citát z Havlovy řeči (15.3.1990) pochází z anglického překladu v Internetu pořízeného prezidentskou kanceláří. (Václav Havel, Challenges of our Time, Selected Speeches and Writings, 1990-1997).
7) Prohlášení nově zvolené „Volkskammer“ NDR a bonnského „Bundestagu“ z 21.6.1990.
8) Velvyslanec Jiří Průša: „Meine Vision ist die Bundesrepublik Europa“, PZ/Wir in Europa, listopad 1994, str. 15.
9) Leták ve špatné češtině, rozdávaný nedávno českým turistům nedaleko hraničního přechodu u Mikulova, se opírá o Havlova slova: „Neexistuje kolektivní vina!“ To také zjistil prezident Havel, a proto je také vyvlastnění neplatné (Benešův dekret č. 3 ze 21.6.1945 – rozdělení zemědělského jmění Němců a Benešův dekret č. 5 ze 25.10.1945 o vyvlastnění všech Němců bez náhrady).“ M. Borák, Hlasy ze skanzenu, Moravskoslezský den, 27.7.1996.
9) Lidové noviny,30.3.1993; srv. Lidové noviny, 15.4.1996.
10) Antonín J. Liehm, Generace, str. 313.
11) „Také Váša se tam setkal s několika svými literárními přáteli,“ píše otec Havel o pohřebním obřadu v mnichovském krematoriu pro zemřelého bratra Miloše v roce 1968 (V.M. Havel, Mé vzpomínky, Praha 1993, str.82).
12) Lidové noviny, 18.2.1995; Právo, 20.2.1995.
13) „Projev prezidenta republiky Václava Havla ve Spolkovém sněmu, 24. dubna 1997.“ (Tiskový odbor Kanceláře prezidenta republiky.)
Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, str. 19-25
Collegium Carolinum (CC)
Po rozpadu komunistických struktur v Československu musela bonnská vláda rozhodnout, jak nejlépe vyuţít této příznivé situace. Nový prezident Československé republiky projevil jasně své přátelství k Německu a i v oţehavé otázce sudetoněmecké byl krajně přístupný… Jeţto jádrem česko-německých vztahů byla otázka odsunu sudetských Němců, bylo nutno je do procesu zapojit. Bonnská byrokracie však měla špatné zkušenosti s radikálními mluvčími sudetoněmeckého „landsmanšaftu“… Naproti tomu sudetoněmecké Collegium Carolinum …vţdy jednalo „zodpovědně“. Navíc, Collegium Carolinum pod vedením profesora Seibta si získalo mezi disidenty, kteří nyní byli v Praze u vesla, dosti přátel.
Collegium Carolinum (CC) se dnes prohlašuje za čistě vědecký ústav bez jakýchkoli politických cílů, který sdruţuje bohemisty, a tím popírá svůj sudetoněmecký charakter… Je nabíledni, ţe zakladatelé CC měli na mysli organizaci pro sudetoněmecké vědce a ţe moţnost kooptace jiných osob se vztahovala jen na výjimečné případy. Zakladatelé v těchto výjimečných případech zajisté pomýšleli spíše na sudetské Němce, kteří nesplňují základní
akademickou podmínku, snad i na „staro-Němce“ a Rakušany, neţ na kooptaci českých profesorů. To je také zřejmé ze skutečnosti, ţe všichni zakládající členové byli akademickými příslušníky Německé univerzity v Praze; a dále, ţe z prvních 40 řádných členů nejméně 32 byli rodilí sudetští Němci (zbytek tvořili „staro-Němci“ a Rakušané“).
Pro „slovanské“ vědce byla vyhrazena „spolupráce“, nikoliv členství… První jména českých a slovenských profesorů, která se objevují ve zprávách CC, patří politickým uprchlíkům z r. 1945, stíhaným pro kolaboraci s Němci: Minister a. D. prof. dr. Durčanský, Gesandter, a Dr. Tiso…
K vrcholnému uznání práce CC došlo v září 1991, kdy předseda vlády ČR Petr Pithart překročil práh budovy „Sudetendeutsches Haus“, aby navštívil ono „proslulé“ středisko bohemistiky. Pithart byl jedním z disidentů oddaných novému kursu české zahraniční politiky, kteří se snaţili přesvědčit národ o jeho růţové budoucnosti v „nové Evropě“. V Jihlavě se od roku 1991 kaţdoročně scházejí české a německé osobnosti veřejného ţivota na pozvání organizace sudetoněmeckých katolíků Ackermann-Gemeinde a její české odnoţe Nadace Bernarda Bolzana, aby přispěly k řešení česko-německé otázky.
V roce 1995, na závěr sympozia s tématem „Češi a Němci – co nás bolí, co nás spojuje“, předseda nadace Bernarda Bolzana, Jaroslav Šabata, prominentní člen Charty 77 a v roce 1990 člen kabinetu Petra Pitharta, předpovídal, ţe obě strany se vbrzku propracují ke společné politické vůli.
Na posledním Jihlavském sympoziu (na jaře 1997) německý velvyslanec Anton Rossbach uznal za vhodné, nalít Čechům čistého vína. Poukázal na to, ţe text deklarace skutečně připouští v kritických bodech dvojí výklad. Význam tohoto prohlášení byl oficiální Prahou zlehčován jako diplomatické klábosení.
;
Jihlavě byla česká vláda podrobena kritice. Herbert Werner, předseda Ackermann-Gemeinde, jí vyčetl, ţe se stále ještě odmítá setkat s představiteli sudetských Němců.
Několik dnů nato se prezident Havel sešel k diskrétnímu téte-á-téte s mluvčím sudetoněmeckého „landsmanšaftu“ Franzem Neubauerem. Sudetští Němci neměli dobrého důvodu takové vítězství tajit před veřejností, takţe Havel byl nucen setkání s Němci potvrdit. Jeho mluvčí přiznal, ţe k setkání došlo, ţe se však omezilo na potřesení rukou a na několik zdvořilostních frází. „Jediným konkrétním výsledkem“, dodal s obratností slona v obchodě s porcelánem, „bylo Havlovo ujištění, ţe z uvaţovaného česko-německého dialogu není nikdo vylučován.“
Ve skutečnosti toto „potřesení rukou“, jakoţ i nedávný vstup člena Společné komise historiků prof. Jörga Hoensche do sudetoněmeckého „landsmanšaftu“ znamená, ţe vláda ČR jiţ jedná přímo se sudetskými Němci o jejich poţadavcích. Naposled, kdy se naše vláda uvolila jednat přímo se sudetskými Němci, to bylo na jaře 1938. Výsledkem byl debakl tzv. Karlovarských poţadavků. …
Bilaterální vyjednávání české vlády se Spolkovou republikou Německo odrazilo všeobecnou náklonnost disidentských kruhů učinit z našeho poměru k Německu pilíř československé zahraniční politiky. Velká většina disidentů jakoby po zhroucení sovětského panství ztratila rovnováhu a hned také našla oporu ve SRN, která se k ní v Praze i v samém Německu zachovala jako nejlepší přítel v nouzi.
Václav Kural, kolega Jana Křena, dnes píše o debatách v disidentských kruzích z konce let sedmdesátých: „V debatě jsme došli k závěru, ţe překonání sovětského hegemonismu nad námi není myslitelné bez česko-německého vyrovnání – jeţ zase není myslitelné bez nového prozkoumání vývoje česko-německých vztahů v průběhu moderní
historie“. Tato slova prozrazují jak velikášství malého českého člověka („překonání sovětského hegemonismu“), tak i jeho náklonnost k sluţebnictví.
Ministr zahraničních věcí Spolkové republiky Německo Hans-Dietrich Genscher na nátlak odsunutých Němců jiţ v únoru 1990 na prvním setkání s Jiřím Dienstbierem, ministrem zahraničí nového reţimu v Praze, zdůraznil, ţe „dobré sousedství obou národů vyţaduje vyřízení několika sporných záleţitostí; jednou z nich je otázka odsunu.“
Československá vláda odmítala hrát trumfy, které drţela – prohlášením vítězných Spojenců z 5. června 1945 o poráţce Německa a Postupimskou dohodou z 2. srpna 1945 – a dala se svést k bilaterálnímu vyjednávání s německým kolosem. Naivně se spoléhala na vděčnost Němců za prohlášení Charty ve prospěch sjednocení Německa a nezodpovědně propásla šanci dát kauzu Československa na pořad konference „4+2“ (delikátně takto pojmenované, aby se nemluvilo o vítězích a poraţených), na které by se mohla spoléhat na podporu čtyř vítězných velmocí, jak to učinilo s úspěchem Polsko. Ač okolnosti roku 1990 jsou v mnohém odlišné, přece jenom se zde vtírá vzpomínka na rok 1934, kdy Hitler uzavřel s Polskem smlouvu, jeţ měla zavést „novou fázi ve vztazích mezi Německem a Polskem“, avšak skončila tragédií, nejprve pro ČSR a pak pro Polsko.
„V podstatě to byla věc důvěry v partnera“, komentoval Radko Břach rozhodnutí praţské vlády disidentů dát se cestou bilaterálního jednání s Německem, a dodal delfské orákulum: „Kdyby se tento počáteční krok československé zahraniční politiky ukázal nesprávným , musela by se neúčast ČSR na konferenci 4+2 označit za chybu“. A tak od roku 1990 se otázka dobrého sousedství stále zřetelněji stává otázkou dobré vůle silnějšího. Česká politika vůči Německu, inspirovaná disidenty, kteří věřili, ţe opření o Německo je conditio sine qua non pro únik ze sovětského jařma (pokud tato naivnost nezakrývala pocity vděčnosti za nabídnutý chléb), spolu s nonšalantním rozloţením Československa ve dva sotva ţivotaschopné díly, bude bezpochyby zapsáno na černých stránkách naší národní historie.
Kdyţ se ukázalo, ţe odstranění překáţek k dobrému sousedství nebude věc jednoduchá, ministři Genscher a Dienstbier zvolili tradiční cestu politiků v nesnázích: dali věc do rukou „odborníků“. „historizace“ sudetoněmeckých poţadavků, stará taktika Collegia Carolina a jeho 1. předsedy prof. Seibta, poskytovala vše, čeho bylo zapotřebí. Genscherovým prvořadým cílem bylo sjednocení rozděleného Německa a k tomu potřeboval dobrou vůli vítězných velmocí.
V této kritické době si nemohl dovolit podezření ciziny, ţe spojené Německo bude opět představovat nebezpečí pro jeho sousedy a celou Evropu. Zdlouhavé historické sedánky by měly také dokázat sudetským Němcům, ţe na ně nebylo úplně zapomenuto. Na české straně „historizace“ tohoto politického problému měla velkého přítele v Janu Křenovi. Ustavená Společná komise německých a českých (a slovenských) historiků je tudíţ orgán veskrze politický, ač jeho členové jsou historici… Ještě přesvědčivější důkaz o podřazenosti češtiny byl podán na Filosofické fakultě UK na přednášce dr. Jiřího Pešky v rámci konference o česko-německých vztazích. Celý pořad se odbýval v němčině, přestoţe mezi posluchači byli jen dva či tři účastníci z Německa. Omluva předsedajícího, ţe nemohl sehnat tlumočníka, zněla dutě, neboť Pešek četl svou velmi dlouhou přednášku z německého textu. Tím se také potvrzuje, ač to asi není nikde napsáno, ţe oficiálním jazykem Společné komise českých a německých historiků je němčina. To je jen povrchní příznak asymetrie, kterou je poznamenána zdánlivě paritní společná komise českých a německých historiků.
Podstatná nesouměrnost je v tom, ţe předmětem Komise jsou dějiny českého národa, a nikoliv dějiny národa německého. Jak rozumět našim politikům, kteří se zřekli vyjednávání s Německem?
K této asymetrii byli naši historici vedeni konceptem „Geschitsbewältigung“, který přijali od německých kolegů, jakoby odsun sudetských Němců se všemi bezprávními excesy, byl i jen přibliţně srovnatelný s tím, čím Třetí říše počastovala český národ, Evropu a celý svět. Po tuto paralelu, spolu s násilným nahraţením českých národních dějin nadnárodními dějinami českomoravského prostoru, je slovo „Geschichtsvergewältigung“ mnohem vhodnější… Po listopadu 1989 jsou na přání Německa zpitvořeny ve jménu „Bundesrepublik Europa“. Je pozoruhodné, ţe za … deformací je vidět stín českého historika.
Bořivoj Čelovský, Mnichovský syndrom, r. 2000
**********************
Havel si přál návrat sudetských Němců i jejich majetku
Autor: Adam B. Bartoš
16.2.2011
Karel Schwarzenberg a Václav Havel připravovali v 90. letech dohodu s Německem, která by sudetským Němcům umoţnila návrat a vrácení majetku.
Bylo to v květnu 1991, kdy Václav Havel společně s německým kancléřem Helmutem Kohlem vypracoval v rozhovoru mezi čtyřma očima pětibodový balíček.
Ten mimo jiné navrhoval pro sudetské Němce moţnost návratu, získání státního občanství a na jeho základě i moţnost získat prostřednictvím kuponové privatizace půdu a majetek.
Nabídka to byla tak velkorysá, ţe ji Havel raději ani představil veřejnosti. Naštěstí pro Českou republiku neinformoval ani Kohl o tomto návrhu svého ministra zahraničí ani předáka sudetských Němců, čímţ nechal návrh vyznít do ztracena.
Píše o tom rakouská novinářka schwarzenbergského rakouského týdeníku Profit (obdoba českého Respektu) Barbara Tóthová ve svém německy psaném ţivotopise Karla Schwarzenberga, který vyšel i v českém překladu.
Dotýká se na několika stránkách Schwarzenbergovy role v usmiřování s Němci, kterou je dobré si připomenout pro pochopení i nedávných událostí na české politické scéně, kdy Schwarzenberg pozval do Prahy na historicky první návštěvu bavorského premiéra Horsta Seenhofera i s mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu Berndem Posseltem.
Německou delegaci Schwarzenberg hostil a jednal s nimi, s oběma muţi se setkal i premiér Petr Nečas, třebaţe se původně dušoval, ţe s Posseltem si ruku nepodá. Nakonec si ji podal, i kdyţ se to média neměla dozvědět. Schwarzenbergovo počínání, které tehdy řada politiků odsoudila, není ale v kontextu jeho působení z počátku devadesátých let po boku Václava Havla nijak překvapivé.
Tatáţ kniha popisuje, jak – kdyţ po výše zmíněném návrhu z května 1991 uvízly českoněmecké rozhovory přes léto na mrtvém bodě – Havel tehdy vybavil svého kancléře potřebnými kompetencemi a vyslal ho do Kohlova letního sídla v St. Gilgen, aby rozhovory oţivil.
Jednání, ze kterého neexistuje záznam, trvalo celých šest hodin – aţ do půl druhé v noci. Politici se dohodli, ţe se dohodnou a ţe se sejdou ještě jednou – 1. září 1991 a to na schwarzenberském zámku v Scheinfeldu v Bavorsku. Aţ tam se podařilo uzavřít kompromis, který otevřel cestu pozdější česko-německé smlouvě o dobrém sousedství a přátelské spolupráci.
A byl to opět Schwarzenberg, který stál za s rozpaky přijímaným Havlovým gestem, které učinil ještě předtím, neţ se stal československým prezidentem. Soukromý dopis tehdejšímu prezidentovi Spolkové republiky Německo Richardu von Weizsäckerovi (ve funkci byl od roku 1984 do roku 1994), ve kterém se Havel omluvil sudetským Němcům, proběhl prý na Schwarzenbergovo doporučení.
„Za svou osobu odsuzuji – stejně jako řada mých přátel – poválečný odsun Němců. Vţdycky jsem ho povaţoval za hluboce nemorální čin, který přivodil nejen Němcům, ale snad ještě ve větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak i materiální škody,“ řekl tehdy Václav Havel.
Ten, kdo dal podnět k tomuto Havlovu dopisu, byl právě Karel Schwarzenberg, kterého si Havel přivedl na Hrad jako svého kancléře, ale byl s ním v úzkém kontaktu ještě v době disentu. Disidenti tehdy Schwarzenberga navštěvovali například v jeho vídeňském paláci.
„Nápad pochází od kníţete,“ přiznal tentýţ den, co dopis odešel, Havel svému kamarádovi z disentu Vilému Prečanovi, který se na Schwarzenbergově scheinfeldském sídle staral o archiv samizdatové literatury. „Přál bych si, aby věděl, ţe na jeho rady nezapomínám,“ dodal tehdy.
A byl to pro změnu Prečan, kdo se zase postaral o to, aby tento Havlův dopis Weizsäckerovi nezapadl, ale aby se o něm prezident veřejně zmínil a tím pádem mu (ale i Havlovi) dodal publicity. Havlovi přátelé tehdy počítali s tím, ţe tento kok můţe Havlovi pomoci v jeho kandidatuře na prezidenta.
Prečan tak dostal za úkol přesvědčit Němce, ţe by Havel zveřejnění dopisu uvítal. To se nakonec podařilo a Weizsäcker ve svém televizním projevu dopis zmínil a citoval z něj. Označil psaní za „pozoruhodné“, Havla za „čekého bojovníka za svobodu“ a jeho čin za „příklad mravní síly a lidské moudrosti“.
Poté následovaly první dvě zahraniční cesty nové české reprezentace (Havel, Dienstbier) právě do Berlína a Mnichova. Tyto jednostranné kroky ale na tehdejší domácí politické scéně způsobily značný rozruch a Havel si za ně vyslouţil tvrdou kritiku.
Vazby Václava Havla a okruhu disidentů na sudetoněmecké hnutí ale pocházejí z ještě dřívější doby. Podle řady svědectví získával disent peníze i od sudetoněmeckého landsmanšaftu, na čemţ se měl údajně podílet sám Schwarzenberg.
Právě zde je třeba vnímat pozdější vstřícnost politiků blízkých Havlovi (Petr Pithart, Cyril Svoboda a další) vůči sudetským Němcům, jejich návštěvy na sudetoněmeckých srazech a vazby KDU-ČSL a politiků dalších stran do Bavorska.
http://www.euportal.cz/Articles/7246-havel-si-pral-navrat-sudetskych-nemcu-i-jejich-majetku.aspx
**************************
Havel? Prase v žitě!
Osvícený prezident - selektivní humanista - nešťastná Jugoslávie
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Jak napsaly Novinky.cz ze 7. 3. 2011, náš současný prezident pan Klaus se střetl s exprezidentem panem Havlem v otázce vojenské invaze západu jak vůči bývalé Jugoslávii, tak vůči současné Libyi. Exprezident označil libyjského předáka Kaddáfiho za „šíleného zločince“, jehoţ je nutné odstranit. Svůj varovný prst opřel o tvrzení, které připomíná bývalé „Poučení z krizového vývoje v Československu“, jak je stvořili normalizátoři. Prohlásil - „O Miloševičovi se čtyři roky debatovalo, ale opatrnická prodleva se nevyplatila, spustila naopak bezpočet hrůz“. Na to prezident Klaus připomněl našemu exprezidentu Havlovi, ţe měl zásadně rozdílný názor jak na agresi v Jugoslávii, tak má odlišný názor na zásah v Libyi. Pan prezident Klaus údajně prohlásil: „A nejfatálněji jsem s ním nesouhlasil v momentě, kdyţ chtěl bombardovat Bělehrad. A nesouhlasím s ním ani v této věci.“ Tak pravil náš současný prezident.
Jako příslušníci Čs. obce legionářské i jako prostí občané republiky nemůţeme jinak, neţ naprosto souhlasit s prezidentem Václavem Klausem. Pan prezident Klaus totiţ projevil mnohokrát nejen hlubokou znalost historie Jugoslávie, ale téţ pochopení pro situaci naprosto nevinného srbského obyvatelstva zaniklé svazové Jugoslávie. Pan prezident chápal, ţe rozvrat v Jugoslávii není jen produktem jakéhosi černobílého střetu „srbských zločinců“ na jedné straně a „andělských Albánců, Bosňanů, Chorvatů“ atd. na straně druhé. Tuto umělou barikádu nevyrobili ani Srbové, ani Chorvati ani Bosňané, ani muslimové,a dokonce ani Albánci sami ze své vůle. Byli k tomu iniciováni satanskými praktikami, a horami financí, zbraní, munice a výstroje z tzv. západních demokracií – a především z Německa.
K pravdivému obrazu dění v Jugoslávii je třeba říci toto. Je obecně známo, kolik zbraní, uniforem, munice a výstroje putovalo různými cestami ze skladů zaniklé východoněmecké armády do Bosny, do Chorvatska a zejména do Albánie.
Kořeny společenské tragédie Jugoslávie jsou mnohem starší, neţ současná odtrţení Slovinska, Chorvatska a Bosny-Hercegoviny, neţ odtrţení Černé Hory, a neţ mnichovské uloupení Kosova Srbsku. I jen průměrně vzdělanému zpravodajci by stačilo prostudovat například seriózní a faktograficky bohatě dotované práce profesorů Dolečka a Chossudovského o dějinách moderní Jugoslávie a o situaci v Bosně, na Kosovu, v Makedonii a v Albánii. Tento fakt ovšem glajšaltmédia pochopitelně zamlčují – cenzura mlčením násobená goebbelsovským lhaním o jugoslávských konfliktech, je stoprocentně produktivní. Rovněţ fenomén démonizovaného „dábla Miloševiče“ byl vyroben na objednávku vojenskoprůmyslových komplexů a zpravodajských sluţeb, z nichţ na čestném místě figuruje Deutsche Bundesnachrichten Dienst, není-liţ pravda? Není pravda, ţe celá desetiletí tato zpravodajská sluţba a její skryté organizace financovaly nejhorší nepřátele Jugoslávie, ustašovce v Kanadě – stejně jako financovaly tzv. Svetový kongres Slovákov???
Aniţ bychom se Miloševiče nějak zvláště zastávali, je faktem, ţe pod jeho „ďábelskou knutou“ se Srbům a nakonec jistý čas i Albáncům nevedlo ve srovnání s jinými částmi světa podobné úrovně zvláště zle. A jeho tzv. klokaní proces v Haagu se nakonec zvrhl v právní frašku, která musela skončit jeho neobjasněnou smrtí, kterou mnozí specialisté povaţují za justiční vraţdu. Daleko více neţ Miloševičova tzv. „nelidská diktatura“ ničilo Jugoslávii desítileté ekonomické embargo západu, které zasahovalo i do takových oblastí, jako je
zdravotnictví naprostou absencí určitých léků pro obyvatelstvo! Sám mám v Srbsku i v Černé Hoře rodinu a něco o tom vím.
Pa panu exprezidentu Havlovi nejvíce zaráţí - a to by mělo vyzvednout z pohodlných křesel především jeho kavárenské intelektuální zastánce – jeho tzv. selektivní humanita. Tato humanita, která mává na jedné straně dobrotou vůči nebohým tzv. Kosovanům – Albáncům jako obětem jakéhosi srbského šovinismu, na druhé straně třímá plamenný meč vůči všem Srbům bez rozdílu pohlaví, věku a příslušnosti.
Havlův postoj - „bombardovat Bělehrad“ jako jakési hnízdo satanismu, miloševičovství a „komunofašismu“ nápadně připomíná starý habsburský postoj „Nieder mit den Serben!“ Ten postoj, který vyvolal shnilé austromonarchii sebezáhubný tanec smrti. Zde je nutno připomenout, ţe na rozdíl od germanofilského Záhřebu to vţdy byl jen a jen Bělehrad, který byl v dějinách bombardován – poprvé Hitlerem, a podruhé NATO, svými bývalými spojenci z II. světové války! Pan Václav Havel, manifestní odpůrce kolektivní viny, kterou tak ohnivě odmítá pro tzv. sudetské Němce, ji neváhá automaticky a bez důkazů přisuzovat celému srbskému národu – od kojenců aţ po starce, od bývalých komunistů aţ po srbské monarchisty!
Pan Havel chce léčit Srby tak, jak to kdysi zpívali Voskovec a Werich - „Na churavé zuby máme plomby – na churavá města háţem bomby!“ Údajnou vinu jediného Miloševiče aplikuje na celý národ, včetně jeho zásadních odpůrců a případných obětí. Zde nejde jen o interpretaci pozitivistické historie, zde nejde jen o tzv. „počítání ţivých a mrtvých“ na všech stranách konfliktů, zde jde o zásadní politický a především morální postoj k problému, zde jde téţ o filozofii dějin. Jde o to, zdali přijmout či nepřijmout jakýsi morální kodex kolektivní odpovědnosti jednoho národa za olbřímí společenský rozvrat zaniklého soustátí a z něho pak odvodit systém trestání. Pak tu jde téţ o otázku kompetence vnějších mocností k trestání vnitřních poměrů státu, který nevyvolal ţádnou vnější agresi.
Ti, kdoţ záměrně stavějí na rovinu hitlerovské Německo na jednu stranu a rozvrácenou Jugoslávii na druhou stranu, systematicky lţou. Jugoslávie byla nejméně od konce II. světové války stát, který nepoţadoval územní zisky a nenapadal jimi ţádné sousedy tak, jak to činil Hitlerův lupičský Grossdeutschland! Nejen historikové a sociologové by se měli pozastavovat nad tím, jak je vůbec moţné přičítat zaniklé Jugoslávii jakési vnější agresivity a vinit z toho jakýsi „Miloševičův fašismus“, jak nám to namlouvá uţ léta západní, ponejvíce německá a rovněţ jistá americká propaganda (v U.S.A nejsou pouze jestřábové proti Jugoslávii, je tam téţ uměřená a o objektivitu snaţící se vrstva společnosti).
Války a vzájemné střety národností a sociálních skupin (počítaje v to skupiny náboţenské) lze dnes s téměř 99% jistotou označit za uměle a zvnějšku - zejména z určitých německých kruhů - vyvolané konflikty, které pak byly zvnějšku systematicky rozdmýchávány a ţiveny hmotnou i peněţní podporou válčících stran. V Titově Jugoslávii aţ do 80. let byly střety a konflikty toho druhu buďto ţádné, anebo latentní či minimální. Ne nadarmo se v jistých částech dnes slavně „samostatných“ zemí objevují nápisy typu „Tito, vrať se!“.
Pan Václav Havel jako přední obhájce lidských práv, zejména vzdálených etnik jako Tibeťanů, by měl snad zváţit, ţe rovná práva by měli mít téţ občané a obyvatelé nám blízkých slovanských zemí, které jsou od nás vzdáleny pár stovek kilometrů, s nimiţ máme nejen společné kulturní kořeny a příbuzný jazyk, ale téţ mnoho mezníků v moderní historii počínaje rokem 1918 a konče rokem 1968. Ovšem dnes, v tzv. novém světovém řádu, jsou obrovské tlaky na to, aby všechny tyto svazky slovanských zemí byly zpřetrhány, atomizovány – a naopak, aby jednotlivé slovanské státy byly poštvávány systematicky proti sobě.
Avšak zpět k panu Havlovi – jako legionáři se domníváme, ţe lidská práva nejsou nic selektivního. Ţe platí stejně tak pro Němce, Rakušany, Maďary jako pro Čechy, Slováky, Poláky, Ukrajince, Rusy, Slovince, Chorvaty, Bulhary Albánce, Makedonce, Černohorce, Kurdy, Araby, Libyjce, Turky, Ţidy, Řeky, Armény, Gruzínce, Čečence atd. atd. - takţe podle pana Havla Srbům a jejich dětem rozřezávaným na orgány v Kosovu „neznámými pachateli“(!!) lidská práva neplatí??
Na ně musely být posílány bomby – na civily, ţeny a děti, které létaly po zásahu porodnice v Bělehradě i s postelemi?? Máme za to, ţe pan humanista Havel obhajuje neobhajitelné. Bombardování Bělehradu, Nového Sadu a všech jugoslávských měst a míst nezpůsobil ţádný Miloševič – to způsobilo NATO, vyšlé z Atlantické charty, NATO, které mělo hájit demokracii a zejména lidská práva a lidské bezpečí. A co hájily jejich bombardéry?? Vznik pastátu Kosovo?? Vznik „laţne drţave“, jak Kosovo správně nazývají Srbové své ukradené území, ukradené proti mezinárodnímu právu a proti rezoluci OSN? Vznik státu, kde srbské matky a ţeny marně hledaly své děti a manţely, kteří byli rozřezáváni na orgány, které pak putovaly do sanatorií různých magnátů?? Kde ti Albánci, kteří projevili sebemenší snahu o dorozumění se svými sousedy Srby, byli sami trestáni?? A toto vše se vydává za civilizovanou „normalizovanou“ společnost podle evropských kritérií práva a pořádku. Kdopak to spouštěl ty „hrůzy“ v Srbsku, na Kosovu, v Bosně a jinde. Byly to srbské ţeny a děti? Byly to jen a jen „Miloševičovi ţoldáci, paravojenská soldateska, srbští vrahové“ atd. jak jsou paušálně nazýváni v jistých západních médiích.
Neřádili v Bosně od začátku války téţ ţoldáci Usámy bin Ládina na muslimské straně? Údajně jich bin Ládin poskytl dvacet tisíc! Kdopak to řádil ve vesnicích kolem Srebrenice?? Kdopak to navýšil počty zabitých Chorvatů a muslimů ve Srebrenici z nějakých 6000 obětí aţ na 70.000 obětí a nikdy to neopravil?? Kolik srbských obětí u Srebrenice vlastně bylo? Byly to čtyři tisíce, bylo to pět tisíc, bylo to 6500 obětí? A tyto srbské oběti, které byly zabity dříve ne ty chorvatské a muslimské, nemají právo na veřejnou publicitu, na důstojné pohřby, a na stejnou úctu?? Poukazy a vyčítáním „ţivých - mrtvých“ všech jugoslávských konfliktů – pokud je nečiníme přesně – se ovšem nikam nedostaneme. A i kdyţ bychom dospěli k relativně přesným číslům, pak je to opět jen ukázka všeobecné válečné hrůzy, nikoli míra zavinění jednotlivých stran! Nelze zamlčovat oběti ani zločiny ţádné strany konfliktu. Na druhé straně však nelze paušálně odsuzovat a démonizovat jednu stranu na úkor druhé. Nelze zamlčet ani zločiny se strany srbské, ani z druhých stran. Avšak nelze je ani maximalizovat.
Ovšem lze zjistit p ř í č i n y konfliktu. Jiţ dnes lze konstatovat, ţe zavinění válečných střetů v Jugoslávii iniciovaly fašistické, šovinistické skupiny uvnitř jednotlivých zemí, podporované ze zámoří i z okolní Evropy. U zrodu těchto konfliktů pak stála systematická iniciativa jistých - převáţně n ě m e c k ý c h - kruhů. Těch kruhů, které po desetiletí nenáviděly titovskou Jugoslávii. Těch kruhů, které po desetiletí usilovaly o rozbití nenáviděné slovanské Jugoslávie. Těch kruhů, které spatřovaly v rozbití Jugoslávie „odplatu za rozbití starého Rakouska a za německou prohru II. světové války“. Těch kruhů, které po desetiletí jako protiváhu Jugoslávie podporovaly velkou Albánii a samostatnou Makedonii. Těch kruhů, které jako první mezinárodně uznaly samostatné Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a tzv. Kosovo. A konečně těch kruhů, které si přály a přeji definitivně vyhnat slovanský a ruský vliv z balkánského prostoru.
Světoznámý reţisér a tvůrce Emir Kusturica natočil jeden film, kde aktér praví : „Fašista začal“.
Ano, je to přesně tak. Zločiny a rozbití Jugoslávie nezačal ani Slovinec, ani Chorvat, ani Srb, ani Černohorec, ani Makedonec, dokonce ani Albánec. Začal to fašista.
ČSOL Brno
http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/phdr-jiri-jaros-nickelli-osviceny-prezident-selektivni-humanista-nestastna-jugoslavie.html
***********************
Znovu