Cesta pobaltskými zeměmi do Ruska
2.7.2005 – 22.7.2005
Sobota, 2.7.2005
Po velikých pátečních přípravách, konečně usedáme na ohnivý motostroj HONDA X11, patřičně obagážovaný a v 8,30 místního času vyrážíme vstříc novému dobrodružství. Co nás všechno čeká nevíme, ale touha poznávat je silná. Tak hurá do Ruska! To je cíl naší cesty. Plán je jasný, projet pobaltské země: Litvu, Lotyšsko a Estonsko, dojet do Petrohradu a navštívit Karélii, případně dojet na polární kruh. No a samozřejmě se v pořádku za 3 týdny vrátit zpět domů, do Čech. Najedeme okolo 6000km. Tak nasadit helmy a jedeme!
Počasí není zrovna dobré na cestování s motorkou, je zataženo, za Nymburkem začíná pršet víc a tak oblékáme pláštěnky. Helmy se mlží od vlhka. Před hranicemi plníme nádrž bezolovnatým benzínem95 a v 11,00 hodin projíždíme za Turnovem hranice s Polskem. Ani si nesundáváme helmy, celník mává, že můžeme jet.Ve 13,00 hodin přijíždíme do Wroclavi, kde opět tankujeme. Nádrž motorky je totiž pouze na 25litrů, což zhruba po 300km vyprázdníme. Přestalo pršet, svítí sluníčko, v pláštěnkách a vrstvě teplého motorkářského oblečení je vedro, a proto jej odkládáme.Cestou párkrát stavíme na odpočinek a drobnou svačinku, jen jedna taková byla lehce dramatická. Stojíme na asfaltovém odpočívadle, kocháme se přírodou, když se ohlédnu k motorce, vidím, že padá. Žuchla na zem, protože stojan se zabořil do rozehřátého asfaltu. Těžkou motorku zvedáme společnými silami, zdá se být vše v pořádku, najednou kýchám a slzí mi oči, kapsa mé bundy se zbarvila do červeno-oranžova. No to bude ten pepřový sprej, který jsem v té kapse měla. Nárazem bouchnul a vytekl. Bezva, teď budu smrdět na sto honů. Vzpamatovaní ze šoku jedeme dál a čekáme další jobovky. Projíždíme Varšavou a tak raději natankujeme, prohlásil Dan. Projet městem bylo tentokrát o píď lepší než loni. Je 21,00 hodin a pro dnešní den naše cestování končí, našli jsme dobré ubytování u jezera ve výcvikovém jachtařském středisku, kde si můžeme postavit stan. Po dobré, vydatné večeři v místní restauraci, uleháme ke spaní.
Neděle, 3.7.2005
Sluneční paprsky nás okolo 7,00 hodiny probouzí, za třicet minut jsme spakovaný a vyjíždíme, cílem dnešní cesty je město Palanga v Litvě. Po hodinové jízdě si potřebuji odskočit, že to Dan vezme tak doslova jsem netušila. Hledáme vhodné místo, zastavujeme, ale povrch není zrovna pevný a rovný, jak se Dan naklonil, aby nohou dosáhl na zem, naklonila se celá motorka a už ležíme a válíme se v prachu. Vstáváme, zvedáme motorku, cítím jak mě bolí zápěstí pravé ruky, během chvilky je k nepoznání nateklá. Cosi vytéká z motorky, zděšeně koukáme, ale naštěstí je to jen chladící kapalina z hadičky. Ujistíme se, že vše, je v pořádku, tedy až na mou ruku a jedeme dál. Cesta docela ubíhá, sluníčko příjemně hřeje, někdy až moc. I silnice jsou o malounko lepší než loni. Asi 40km před Augustowem doplňujeme zásobu paliva, vody a energie v podobě BEBE tyčinek. Od pumpy odjíždíme v 10,30 hodin. Na úseku Augustow -Suwalki – litevské hranice, stále opravují cestu, užíváme si tankodromovou jízdu. Drkotá to s námi, div si jazyk nepřekousnu! Před hranicemi měníme peníze, eura za litasy. Průjezd hranicemi je opět hladký. Nabíráme cestovní rychlost, ale 40km před Kaunasem začíná zlehoučka krápat, je to jen přeháňka, ale zastavujeme u pumpy je 13,30 hodin, tentokrát vaříme jídlo v altánku. Po obědě se znovu oblékáme, ještě si odskočíme, hupsneme na bajk a pádíme dál. V Kaunasu najíždíme na dálnici, a asi 150km před Klajpedou stavíme u pumpy natankovat a trochu se osvěžit zmrzlinou, kterou si vychutnáváme na houpačce. Hodinky zrovna odbíjí 15,30. Provoz houstne a tak i my dva jedeme dál. Cedule s nápisem Palanga značí, že pro dnešní den jsme u cíle. Koukám na hodinky, ty ukazují 20,00. Teď je důležité sehnat dobré ubytování, vhodné i pro motorku. Projíždíme městem a ptáme se na dvou místech, to druhé vyhovuje našim požadavkům i potřebám a tak zůstáváme. Trochu se zkulturníme, oblékneme pohodlnější oděv a hurá do města a k pobřeží. Procházíme místní rušnou třídu, bosé nohy necháváme bořit v písku procházkou po pobřeží, molo vybíhající 1km do moře je také úžasné. Samozřejmě si nesmíme nechat ujít západ slunce, který začíná pár minut po desáté hodině. Spát jdeme okolo půlnoci. Tak dobrou.
Pondělí, 4.7.2005
Moc se mi nechce, vstáváme v 7,15 hodin. Pakujeme a ukusujeme další kilometry, tentokrát na mys Kolka, kde se setkávají vody Baltského moře a Rižského zálivu. Po třiceti minutách jízdy jsme na hranicích s Lotyšskem, tady po nás celníci chtějí abychom si sundali helmy, okouknou nás a pak dávají povel, že můžeme jet dál. Hned za hranicemi je jezero Pape, ale jeho návštěvu po dvou neúspěšných pokusech odkládáme na neurčito, jelikož cesta je nezpevněná a přední kolo motorky se boří a smýká.Ve městě Liepája měníme eura na laty a rovnou nakupujeme pečivo na snídani. Projíždíme městem, hledáme přístav lodí, ale vzácně jsme se shodli, najít místo pro naší snídani až za městem. Jedeme podél pobřeží,v nedohlednu nikdo, kdo by nás tu rušil a tak zastavujeme a dopřáváme si vydatnou snídani. Procházíme dunami a sbíráme oblázky pro naše přátelé. Pokračujeme v cestě, ve 12,00 hodin tankujeme benzín, kupujeme novou láhev vody, tu předchozí jsme cestou ztratili. O půl hodiny později stavíme na obídek, ležíme na karimatce mezi dunami a kocháme se výhledem na Baltské moře. A taky se na památku fotíme. Dan kontroluje a maže řetěz. Další naší zastávkou je přístav městečka Ventspils a jeho maják. Odtud je to už jen 75km na mys Kolka. Nadšení jaká tu vede krásná asfaltka po 45km opadá, před námi je hrozná štěrková cesta s velikými kameny, kam se boří kola. Ve zpětném zrcátku pozoruji zvířená oblaka prachu. Sláva po dvou hodinách pomalé jízdy 20-ti kilometrovou rychlostí přijíždíme do cíle. Jsme unavení, vyčerpaní a vypadáme jako bychom projeli vápenkou. Velice ochotný pán z místního kiosku se suvenýry nám doporučuje ubytovat se v kempu Uši. O tom, že kemp je bez vody s ošklivou kadibudkou se samozřejmě nezmínil. S Danem na sebe koukáme, chtělo by to pořádnou sprchu, není co řešit, ubytováváme se v hostelu. Okolo desáté hodiny se už procházíme po pláži a v půlnoci se vracíme zpět na pokoj, ale vstupní dveře jsou zamčené. Zvoníme na recepci, nikde ani živáčka. Co teď, budeme spát na ulici? Nemáme s sebou ani spacáky, dobírá si mě Dan, ale to už nás strážný zmerčil a pouští dovnitř. Procházíme kolem motorky, která si také dopřává komfort! Strážnému děkujeme a v pokoji se únavou klátíme do peřin.
Úterý, 5.7.2005
V 7.00 hodin řinčí mobil, znamení abychom vstali. Do brašen chystám všechny věci, abychom odpoledne, až se vrátíme z kolařského výletu, byli nachystáni na přesun k hlavnímu městu Lotyšska. Oblékáme sportovní kalhoty a trička, v obchůdku vedle hostelu kupujeme snídani a na motorce vyjíždíme na mys Kolka. Chtěli bychom si půjčit kola na prozkoumání místního terénu přírody. Nikdo tu není, v 9,00 hodin je na místní obyvatele asi brzo.V poklidu tedy posnídáme na pláži a blbneme. Zdá se nám to dlouhé a tak rada starších rozhodla, že na průzkum půjdeme pěšky. No dobrá, zamykáme motorku, helmy dáváme do fusaků, v tom přijíždí pán ze stánku od suvenýrů. Půjčujeme kola aspoň na dvě hodiny a tradá na výlet. Užíváme si pěknou legraci, jedeme lesem, po naučné stezce, hlubokým pískem i po pláži. Vracíme kola je 13,00 hodin nejvyšší čas, abychom ještě stihli přejet na další zajímavé místo. Převlékáme sportovní oblečení za motorkářské, na oběd se zastavíme cestou. Našli jsme romantické místečko na pláži, rozbalujeme karimatky a odpočíváme. Poobědní siesta končí, musíme přeci dojet do Jurmaly. Mořské pobřeží - Jurmala je souhrnný název pro pás malých městeček a letovisek, který se táhne 20km po pobřeží na západ od Rigy. Zastavujeme v kempu Nemo, je tu jediný tak se rovnou ubytováváme, po zaklimatizování jdeme na pláž, kde si dáváme místní pivo, procházíme se, cachtáme v moři a s nedočkavostí vyhlížíme západ slunce. Vytvoříme pár snímků na památku a vracíme se zpět do kempu. Už je pozdě a tak si jdeme lehnout. Plán na zítřek je jasný, pojedeme do Rigy, hlavního města Lotyšska.
Středa, 6.7.2005
Budík na mobilu je opět nařízený na brzké ranní hodiny, když zvoní je jen 7.00 hodin, takže vstáváme odjíždíme na lehko obleknutí do města. Do Rigy přijíždíme po šestiproudé silnici, které se za sovětské éry přezdívalo „ 10 minut v Americe“.To proto, že zdejší filmy, které se měli odehrávat v Americe, se vždy natáčeli zde. Hledáme hlídané parkování v podzemí, jeden pán nám nabízí pomoc a dovádí nás až k parkovišti, tady si necháváme u hlídací služby helmy a jdeme do centra. V kavárničce si kupujeme čerstvé koláče, na kterých si pochutnáváme v parku a plánujeme naší prohlídku starého města. Hned při východu z parku narážíme na Památník Svobody, po hlavní třídě Kajku iela přicházíme ke kostelu sv. Petra. Z jeho věže je nádherný výhled po okolí. Zakoupíme lístky a jdeme, nejdřív pěšmo, pak výtahem čtyři patra, jsem nervózní, takové výšky já nerada, ale po dosažení cíle vidím Danovu tvář zelenou jak sedma, chytající se zábradlí, nechápu. Podává mi vysvětlení, koukni na ty posvařované kotlové plechy, teď chápu. Vytvořím honem pár snímků, Dan se ani nehne, jen po chvilce volá, Ani je tu výtah, pojeď! Výhled je opravdu pěkný, chvátám k Danovi a už sjíždíme zpět. Z výšky 72m stojíme zase na pevné zemi a pokračujeme v prohlídce. Radniční náměstí s radnicí, dům Černohlavců, okolo tmavočerné sochy lotyšských střelců na náměstí Doma laukums k obrovské cihlové katedrále Dóm, na hradní náměstí, kde stojí Rižský hrad v němž dnes sídlí prezident. V parku před hradem nabíráme síly, protože jdeme omrknout k nábřeží do jachtařského klubu plachetnice. Hm, pěkné, moc pěkné, jednu bychom si tu vybrali. Začíná krápat, snad je to jen přeháňka. Při cestě zpět ke katedrále Dóm prší víc, vbíháme ke vchodu do banky, abychom se schovali. Po pár minutách přestává, navštěvujeme muzeum rižské historie a plavby, tedy zatím ho hledáme, tady někde to musí být. Ptáme se dvou policistek, které ukazují na protější budovu, poděkujeme a vcházíme dovnitř. Znovu venku prší, jen letmo pomyslím na stan, aby nám do něj nenateklo. Po prohlídce muzea obědváme, pochutnáváme si na šašliku, platíme a jdeme zpět k motorce.Vyzvedáváme si helmy, nastartujeme a vracíme do kempu je 17.00 hodin. Přemýšlíme, pak se dohodneme, zajet do města Tukums, kde poblíž jsou dva hrady ve kterých je možnost přespat. Najít aspoň jeden, je tak trochu oříšek, ale zadařilo se. Asi po 12km jízdy směrem na Ventspils leží hrad Jaumokupils. Cestou zpět tankujeme, kupujeme pití a v kempu vaříme večeři. Balíme a chystáme se na zítřejší cestu. Umyjeme se a chystáme si spaní.
Čtvrtek, 7.7.2005
Dneska v 7.00 hodin máme budíček, pakujeme stan, oblékáme se, nasazujeme helmy, rukavice, startujeme motorku a vydáváme se na cestu přes Rigu do Estonska na ostrovy
Saaremaa a Muhu. Přes Rigu projíždíme intuitivně, jen jednou za městem se ptáme sekuriťáka, který nás ujistí, že máme správný směr. V Saulkvasti kupujeme čerstvé koláče a chleba. Snídáme u motorky, před obchodem. Cesta se místy opravuje, počasí je super, svítí sluníčko, příroda je tu moc pěkná. Tankujeme v Anaiži, kousek odsud je Lotyšsko - Estonský hraniční přechod. V itineráři máme uvedenu poznámku, že Anaiži je rybářská vesnice, a bývalá námořní škola, z které je dnes muzeum. Dan je velice zatížený na lodě a vše s tím spojené, takže tuto návštěvu nemůžeme vynechat. Je to opravdu pěkné muzeum a té legrace při pózování na památeční fotky! Odsud jedeme přímo na hranice, kde nám kontrolují i motorku a papíry od ní. Fuj, co to tu smrdí? Při ujetí pár kilometrech mě cosi šimrá v nose. Čuchám jako když se něco pálí. To je asfalt, poučil mě Dan. První větší město je Parnu, tady měníme peníze, eura za estonské koruny. Z města jedeme po žluté, skoro podél pobřeží do Virtsu. Cestou několikrát stavíme, zajíždíme na zajímavá místa a kocháme se přírodou. Na jednom místečku u moře jsme objevili maják, nadšením jásám, konečně pořádný maják. Na trajekt ve Virtsu přijíždíme okolo poledního, kupujeme lístky, máme štěstí, za chvilku se naloďujeme a po třiceti minutách vjíždíme na pevninu ostrova Muhu. Teď musíme sehnat ubytování, je to problém a zadaří se až v Kuressare na větším ostrově, kam jsme z Muhu přejeli po hrázi, která oba ostrovy spojuje. Ubytováváme se v hotelu Sport, vybalíme zavazadla, převlékneme se a ve 20.00 hodin odcházíme na večeři do větrného mlýna. Trochu bloudíme, bolí mě nohy, mám hlad, stěžuju si. Dvakrát se ptáme, ale pokaždé nás pošlou jinam. Najednou se mlýn před námi objeví, výskneme si radostí. Ochotný personál nás mile přivítá a usadí ke stolu. Objednáváme si místní specialitu a pivo, které nám přináší ve vyšším modrém hrnku. Specialitu nesou v takové pánvičce, je to vepřo, zelo s bramborem, ale moc dobré. Platíme a procházíme se městem, okolo hradu, který stojí na umělém ostrově na jižním konci města, má čtyři bastiony a je obehnán částečně zasypaným příkopem. Od hradu scházíme k místní loděnici, šeří se a proto se vracíme do hotelu a jdeme spát. Řídíme budíka, abychom ráno nezaspali na snídani. Přeji Danovi dobrou noc.
Pátek, 8.7.2005
Vstávám okolo půl osmé, Dan ještě polehává. Uklízím pokoj a pomalu balím některé věci do brašen. Po osmé hodině sedíme v hotelové restauraci a dopřáváme si vydatnou snídani z té rovnou vyrážíme na malý motorkový výlet po okolí. Ve městě se jistíme a raději bereme benzín. Projíždíme spoustou krásných míst podél pobřeží poloostrova Sorve, zastavujeme u majáku v Sääre, o kus dál trčí nepěkné pozůstatky sovětské vojenské základny. Dalším zajímavým místem by bezpochyby byla rozhledna ve Viidu, ale cesty tu jsou vhodné tak spíš pro terénní auto. Po ujetí pár metrů to raději vzdáváme a zajíždíme do přístavu jachet v Nasva. V 11:00 hodin jsme zpět v Kuressare, nakupujeme nějaké vody na cestu a vracíme se do hotelu pro bagáž. Nyní opět obagážovaní jedeme na kráter Kaali, což je kráter po meteoritu 100m široký, zaplavený vodou. Patří mezi největší evropské krátery. Ve skandinávské mytologii je znám jako „sluneční hrob“. Když si slunce vybralo, že bude pohřbeno právě zde, byli Estonci považováni za požehnaný národ. V okolí tohoto hlavního kráteru je ještě sedm dalších. Tady jsme se potkali s krajany, jezdí poznávat parky a rezervace na kolech. Jaká to náhoda, většina z nich jsou skoro sousedé z vesnic okolo Zelenče a tři vlastní také motorku. Chvilku povídáme, pak si vzájemně popřejeme šťastnou cestu a rozjedeme se každý svým směrem. My do Angly na největší a nejfotogeničtější skupinu větrných mlýnů, pak silnice dále pokračuje do Leisi do přístavu Triigi v malebném zálivu na severním pobřeží s výhledem na Hiiumaa. Tady se honí mraky a zvedá vítr. Obloha zatažená, v dáli prší, snad se to brzy přežene. Schováváme se v malé restauraci na oběd. Byla to jenom přeháňka, nyní opět po krátké obědní siestě jedeme dál podél pobřeží přes Orissaare, po hrázi zpět na ostrov Muhu. Tady stavíme, abychom se podívali na staroestonskou pevnost Muhu a větrný mlýn Eemu Tuulik, ale ani jedno nás nijak neuchvátí, pevnost už neexistuje a mlýn? Škoda mluvit či psát. Zklamáni odjíždíme na trajekt, máme štěstí, je 17:00 hodin a zrovna přijel, tak honem koupit lístky a hurá na plavidlo. Z pevniny uháníme na Tallin, hlavní město Estonska, jen nesmíme zapomenout včas odbočit na Keila-Joa. Cestou poprvé tankujeme na automat, nasoukáme dovnitř peníze, navolíme druh benzínu a čekáme co se bude dít. Ty brďo ono to fakt tankuje. Žasnu. Natankováno, zavřít nádrž, položit tankvak a frčíme dál. Odbočili jsme na správném místě, ale přesto trochu bloudíme. Nějaký kamioňák zastaví a radí nám kudy dál. Konečně dorazíme do hledané vesnice, která jen tak mimochodem není nic moc, ptáme se na novogotický zámeček z roku
Sobota, 9.7.2005
To je snad první den, kdy vstáváme o malounko později. Je půl deváté, kamarádi kolaři už mají sbaleno a zapakováno, sedí v autobuse a odjíždějí na prohlídku Tallinu. My se taky balíme a plánujeme stejnou návštěvu, kdo ví, třeba je tam potkáme. Najít cestu do centra je vcelku jednoduché, ale kde zaparkovat je problém. Myslíme si, že potkáváme místního policistu, žádáme o pomoc a on nám velice ochotně pomáhá. Ukáže nám místo ve dvoře, kde zaparkovat motorku, helmy nám bere a dává je na bar, teď mi to dochází. Restaurace se jmenuje Scotland Yard a pán se tu stará o zákazníky. Slíbil, že na motorku občas koukne, je to moc prima a nabídky využíváme. Kráčíme do města v parku hodnotíme peněžní situaci a pro jistotu ještě raději vyměníme peníze, až se budeme vracet. V supermarketu kupujeme snídani a vymýšlíme plán na dnešní den. Je to jednoduché, projít centrum města, poobědvat a načerpat síly tolik potřebné pro přesun blíže k ruským hranicím. U květinového tržiště vcházíme do historického centra branou Viru. Stejnojmennou ulicí přicházíme na Radniční náměstí, které je centrem tallinského života již od 11.století, kdy se na něm pořádaly a ještě pořádají trhy. Stojí zde jediná dochovaná gotická radnice v severní Evropě. Z náměstí pokračujeme v prohlídce podél středověkých hradeb, až k Velké pobřežní bráně – středověkým vstupem do tallinského přístavu, k ní přiléhá bašta Tlustá Margareta, která střežila vstup do města. Její stěny u základů jsou silné přes čtyři metry. V baště se nachází Námořní museum, které jsme samozřejmě poctili návštěvou, z terasy na střeše je vcelku pěkný výhled. Odtud ulicemi Pikk a Pikk jalg k pravoslavné katedrále Alexandra Něvského a k Hradu Toompea ve kterém dnes sídlí vláda. Ještě pár kroků po schodech na vrch Toompea a před námi je úžasný výhled. Funíme, protože je teplo a my máme na sobě motorkářské oblečení. Vracíme se zpět k motorce přes Radniční náměstí, květinový trh, měníme peníze a v restauraci Scotland Yard si dopřáváme vydatný oběd. Moc si pochutnáváme, restaurace je zajímavě stylově vyzdobená starými předměty, obsluha je obléknuta do policejní uniformy a má v pouzdře u pásku dokonce pouta a bouchačku. Po zaplacení se na památku fotíme u motorky s pánem z restaurace. Oblékáme se, nasadíme helmy a odjíždíme z Tallinu do národního parku Lahemaa. Asi po dvou hodinách cesty sjíždíme z hlavní silnice na vedlejší, která nás dovede do městečka Võsu, kde se ubytováváme v kempu. Stavíme stan, rozložíme karimatky, spacáky a bydlíme. Umyjeme motorku a běžíme se také vykoupat k moři, dovádíme jak malé děti, je to príma legrace, voda krásně teplá. Pak jdeme na procházku do města, ale večír to tu moc nežije. Vracíme se lesem podél pobřeží, jenže Dan navigátor skoro zabloudil. Raději jdeme zpět na asfaltku a v kempu jsme za pár minut. Krásně voňavě vykoupaný jdeme spát a necháme si krásné sny zdát.
Neděle, 10.7.2005
Dnes také nevstáváme příliš brzo, ale ještě není až tak pozdě na nějaký výlet po okolí. Vzácně se shodujeme nad vymyšlenou trasou. Oblékáme si motorkářský mondur a odjíždíme do dvacet kilometrů vzdáleného Sagadi, kde je zrestaurovaný německý zámek. Procházíme parkem, odtud pokračujeme dál do Palme, zde je taky zámek a park, jenž je skvostem Lahemaa. Za zámkem se rozprostírá park, založený už ve středověku, s chovnými rybníky. Současné budovy jsou zrestaurované verze objektů z 18. a 19. století. V takzvaném Starém skladišti je dnes malé muzeum s historickými automobily a motocykly. V průvodci se zmiňují o starém zrezivělém harleyi, ale koukáme, hledáme, nic podobného tu nevidíme. Nevadí, jsou tu zajímavější objekty, jako třeba stará čajka, předchůdce škody superb, a pohled na Dana tetelícího se blahem, je zase zážitek pro mě. Světe div se, koho tu nepotkáme. No jasně, opět naše kamarády kolaře, zdravíme je a protože už odcházíme přejeme šťastnou cestu. Přesouváme se na další zajímavé místo do Loksy, kde bychom měli vidět ty největší a nejkrásnější loděnice, tak tady se průvodce opět náramně seknul. No aspoň si koupíme něco k snědku a snídani spojíme spolu s obědem, už je totiž něco málo po dvanácté hodině. Obědváme v Käsmu, což je stará mořeplavecká vesnice, nebo-li Kapitánská. Také tu jsou bludné balvany, velká koncentrace a obrovské, na jeden lezu. Pádíme zpátky do kempu, ještě si uvaříme polévku od vitany a balíme stan a ostatní naší bagáž a odjíždíme do Narvy. Jedeme po hlavnějším tahu, jsem docela unavená, pak zahlédnu ceduli na Valaste, povykuji na Dana, že ve Valaste je ten největší estonský vodopád měřící 25,6m a jenom 10km odsud. Tak tedy otáčíme motorku a za pár minut stojíme před vodopádem. Jenže je sucho, a tak to není nic moc, ale ta propast pod námi, to je tedy hloubka. Danovi nesedly už ty schody, vrávoravým krokem schází jen na kraj lávky a už chce jít zpět. Nervózně pokukuje a volá mě, ať sebou hýbnu. Nahoře si u kiosku za odměnu kupujeme zmrzlinu. Necháváme ještě chvilenku odpočinout naše osezelé zadky a pak znovu usedáme na stroj a za hodinku cesty jsme v Narvě. Projíždíme město zjistíme, kde je celnice, fotíme Ivangorod, Narvskou pevnost, pravoslavný kostel a vracíme se 12km zpět na Talin do kempu, kterého jsme si všimli cestou. Je okolo dvacáté hodiny, hodí se nám nacvičit si rychlé postavení stanu. A to ze dvou důvodů, v restauraci kam si chceme zajít na večeři je otevřeno jen do devíti hodin. A ten druhý důvod, až pojedeme s kamarády Zdenkou a Martinem, vždy soutěžíme kdo zvládne rychleji postavit stan. Podařilo se to i s vybalením převlečení a mycích potřeb za 10 až 15minut. Teď sedíme v restauraci a večeříme. Umýváme se a zalézáme do spacáků, je asi 22 hodin a oči už zavírám únavou, tak dobrou. Vždyť zítra nás čekají další zajímavé zážitky.
Pondělí, 11.7.2005
Dneska ráno vstáváme brzo, balíme a v 7,00 hodin přijíždíme na hranice, kde čekáme až se zvedne závora. Stojíme tu spolu s dalšími návštěvníky Ruska, ale už třičtvrtě hodiny se neděje vůbec nic. Toto pěkně začíná. Hurá, po hodině konečně celníci zvedají závoru a úřednická mašinérie nás zcela pohltí. První kontrola, ukazujeme pasy, popojedeme 10m tady vyplňujeme papír, tu prohlášení, co tu vlastně děláme, kdo nás pozval, pokaždé vytahujeme nějaké lejstro a pokaždé musíme vyplnit nové. Raději si nechávám do převážených věcí zapsat batoh s fotovýbavou, aby při zpáteční cestě nevznikly nějaké problémy a přijít o foťák, to tedy nechci. Postupujeme dál, obtloustlý celník kontrolující motorku a doklady od ní, si žádá jakousi „strachovku“, s Danem oba vyvalíme oči cože to vlastně chce. Netuším, ale zkouším vytáhnout pojistku a zelenou kartu na motorku, ale to u nich neplatí, musíme mít tu jejich strachovku. Takže teď víme, že naše pojistka tady znamená strachovka. Dan se s celníkem skouší domluvit rusky, kde teda jako sehnat ten papír. Pak odchází do jedné budovy a mě nechává u motorky, tak sepisuji do deníčku náš zážitek na celnici. Za dvacet minut se vrací pro 25 dolarů, tolik dáváme úředníkům za vyřízení strachovky. U dalšího okýnka předkládáme všechny nasbírané dokumenty a s touto úřednicí vyplňujeme adresu bydliště, v domnění, že je to poslední kontrola. Oblékáme se, nasazujeme helmy, ale jeden kluk povídá, „ to není všechno, ještě bude jedna pasová kontrola“. Tak to už se neudržím a smíchy vybuchuji. Celé to úředničení trvalo zhruba 2 až 2,5 hodiny. Jo a to tu ještě je změněný čas o další jednu hodinu. V 10,00 hodin máme v Petrohradě nástup na ubytování, ale to fakt nestíháme, protože tou dobou teprve opouštíme celnici. Sotva nás jeden úřad vyprdne, čeká na nás další ruská jobovka. Při výjezdu z města Ivangorod mineme stopku na rovné silnici, bez křižovatky. Odkud se ten policajt vzal, to netuším, zastavuje nás a žádá doklady. Pak mého manžílka vede do budníku podobném maringotce, to je jejich kancelář, o co jde vůbec netuším. Po pár minutách Dan ke mně přichází s vysvětlením. To je taková kontrola, kde na stopce musíš zastavit a pak pokračovat dál, pokud se policajt rozhodne pro kontrolu, nebo nezastavíš, odstaví tě a žádá úplatek. Peníze za pokuty tu nesmějí vybírat z důvodů korupce. Jedině jít zaplatit do banky. Ten policajt chce 20 euro, ale my dáváme jen 10. Nejdřív mu to nešmakuje a hrozí, že nás pošle zpět do Estonska, pak bankovku sbalí, vrací doklady a pouští nás. Rychle nasedáme na motorku a uháníme cestou necestou po děravé silnici, hlavním tahu na Petrohrad, kam dorazíme mezi
Úterý, 12.7.2005
V 7, 00 hodin vstáváme, oblékáme se a přicházíme do kuchyně na snídani, kterou pro nás připravila paní bytná. Po snídani bereme batoh s foťákem a pádíme na autobus, který nás doveze k Ermitáži, odtud z nábřeží jezdí loď do Petrodvorce. Kupujeme zpáteční lístek a pohodlně se usadíme na sedačku, za pár minut totiž vyplouváme. Po třicetiminutové jízdě podél jižního břehu Finského zálivu kotvíme v přístavu. Vstupujeme na pevninu, platíme vstup do parku, který obklopuje palác a kráčíme podél mořského kanálu až k zámku. Procházíme prostory Velkého paláce, toto místo si vyhledal sám Petr I a osobně nakreslil návrhy parku i paláce. S pracemi se začalo v roce 1712. Nejprve to byl německý stavitel Braunstein, kdo realizoval carovy návrhy, pak Francouz Leblond, který vytvořil již zahrady ve Versailles. Když v roce 1944 skončilo obléhání Leningradu vojskem německého Wermachtu, zbyly z Petrodvorce jenom ruiny a parky byly zpustošeny. Nyní je opět vše postupně rekonstruováno. Pro Petrodvorec je charakteristická poloha Velkého paláce, který stojí souběžně s mořem a dělí Horní a Dolní park. Velká kaskáda je považována za jeden z nejkrásnějších a patrně i největších fontánových komplexů na světě. V jejím středu stojí pozlacená Samsonova fontána. Procházíme se dolním parkem a fotíme fontány, je tu plno lidí, skoro jako u nás doma na Václaváku. Bolí mě nohy a myslím, že Dana taky, ale nechce to přiznat. Navrhuji jít na oběd, ale než se dočkáme jídla skoro hlady šilhám. Konečně se to nese, hurá. Po obědové vsuvce pokračujeme v prohlídce parků a fontán. Fotíme si, Lví kaskádu, Evinu fontánu, pak kaskádu Zlatá hora, Adamova fontána, zámek Monplaisir, Sluneční fontánu, sochu Petra I, strom jako vodotrysk, Pyramidovou fontánu, Římské fontány, Šachovnicovou fontánu, Velký palác, Oranžérie, Neptunovu fontánu. Kouknu na hodinky a protože už je 16,30 hodin, vracíme se zpět k přístavu lodí. Po dvaceti minutách cesty parkem usedáme do vznášedla a v 17,00 hodin odplouváme. Oči mi padají únavou, usínám, proberu se skoro až na konci cesty a Dan si mě dobírá, že v jakémkoliv dopravním prostředku ihned po usednutí usínám. Jen nechápavě kroutím hlavou. Vystoupíme a sháníme se po další loďce, tentokrát naším přáním je projet kanály Petrohradu. Už v jedné sedíme, ale kapitán se rozhodl pro poloviční jízdu, my nesouhlasíme a hledáme jinde. Po hodinové okružní pochůzce podél kanálů konečně sedíme v loďce a vyplouváme na průzkum „Benátek Severu“, což se ukázalo jako docela zvláštní, ale bezva zábava. Od dob Petra Velikého protékají petrohradskou Velkou stranou tři uměle vytvořená ramena Něvy – Fontanka, Mojka a Gribojedovův kanál, aby odvodňovala bažiny něvských zátočin. Kateřina II nechala všechna ramena řeky propojit kanály a zpevnit břehy, takže každý kout jádra města je dostupný lodí. Výlet končí, vystupujeme, ještě bychom dnes chtěli vidět chrám Kristova vzkříšení. Z Něvského prospektu u Kazaňského chrámu, podél Gribojedova kanálu odbočíme vlevo a ihned upoutává naší pozornost „nejruštější“ ze všech kostelů s pěknými barvami v Petrohradu. Také se tomuto kostelu říká Chrám spasitele v krvi, protože jej car Alexandr III nechal postavit na místě, kde jeho otec Alexandr II podlehl roku 1881 bombovému atentátu. Cestou do bytu voláme domů do Čech rodičům. Je to zvláštní pocit, s mamkou máme slzičky dojetí na krajíčku. Sedíme v autobuse, Něvský prospekt zacpaný, čas okolo deváté hodiny večerní. Konečně vystupujeme, přicházíme do bytu, jsme tu zatím sami, bytná šla juchat na svatbu, po večeři se klátím celodenním chozením do peřin. Skoro jsem ani nepostřehla, že na stole leží naše vrácené pasy s nějakými letáky o Petrohradě. Usínám.
Středa, 13.7.2005
Dnešní den pro nás začíná v 8,00 hodin, vydatnou snídaní. Vydatnou proto, že se chystáme na prohlídku Ermitáže. Balím a kontroluji batoh s fotoaparátem, zjišťuji nízký stav filmu, který je potřeba koupit do zásoby. Loučíme se s paní bytnou, dneska musíme přijít v osm hodin na večeři. Jedeme autobusem, jednu stanici před Ermitáží vystoupíme a ve fotošopu nakoupíme 4 filmy. Ermitáž právě otevírají, platíme lístky i pro fotoaparát, procházíme důkladnou kontrolou. Z bezpečnostní agentury mi chtějí vzít batoh, zuby nehty se bráním. Nakonec vyhrávám a batoh si mohu ponechat. Hlavní budovu obrovského muzea, kde bychom bez mapy jistě zabloudili, tvoří carská rezidence Zimní palác. Další jsou Malá Ermitáž, Stará Ermitáž, Nová Ermitáž a Ermitážní divadlo. Umělecké předměty kupovali ruští panovníci již od dob Petra Velikého, ale teprve Kateřina to provozovala opravdu ve velkém stylu. Nechávala nakupovat předměty na dražbách po celé Evropě. Procházíme přízemí, částečně i 1 poschodí, okolo druhé hodiny si děláme přestávku na oběd. Jíme, odpočíváme a datlujeme esemesky kamarádům a známým. Bavíme se nad jejich trefnými odpověďmi, které nám zasílají. A samozřejmě se těší na naše zážitky. Znovu se vrháme do víru poznávání tajů Ermitáže a po Jordánském schodišti vystupujeme do nejkrásnějších místností Zimního paláce. Toto schodiště se dochovalo v původním stavu podle Rastrelliho návrhu. Pozoruhodný je Trůnní sál Petra Velikého, vojenská galerie, kterou vytvořil Rossi v roce 1826 na počest vítězství nad Napoleonem, Velký trůnní sál z bílého kararského mramoru a pozlaceného bronzu. Druhé poschodí je po výtvarné stránce také velice zajímavé, jsou mezi nimi Cézannova, Matissova a Picassova díla. Fakt dobrý, takové množství obrazů pohromadě jsem nikdy neviděla. Koukám kolik hodin to vlastně je, půl šesté, hodin jak na kostele, víc toho prohlédnout asi nestihneme, bolí mě puchýře na nohou z toho věčného cupitání, navíc za pár minut zavírají. Naposledy se tu rozhlížíme a odcházíme. Další náš plán je pěšmo dojít na Auroru, přes špičku Vasiljevského ostrova, nazývaném „strelka“ se sloupy vysokými 34metrů, které dříve sloužily jako majáky. Cestu si krátíme přes takzvaný Zaječí ostrov s Petropavlovskou pevností. Položením základního kamene roku 1703 je zároveň hodinou zrodu celého Petrohradu. První plány hradeb, jež měli chránit Rusko ze severu před Švédy, načrtnul sám Petr I. Několik tisíc nevolníků vybudovalo v bažinaté zemi základy schopné nést celou stavbu. V roce 1706 se začalo se stavbou mohutné zdi z pálených cihel ve tvaru nepravidelného šestiúhelníku, v rozích jištěnou šesti baštami. Roku 1721 bylo zažehnáno nebezpečí ze severu a Rusko se stalo evropskou velmocí, ale pevnost získala pověst obávané státní věznice (Ruská bastila). Ulicí Kujbyševa přicházíme k cíli,Velké Něvce postrannímu rameni Něvy, před námi se zjevuje křižník Aurora. Ještě dříve než tato loď dosáhla svého historického významu byla nasazena v rusko-japonské válce a později i v první světové. Roku 1917 vypálila posádka ten legendární výstřel, který dal signál k útoku na Zimní palác. Vyfotíme pár snímků, protože je dost hodin pádíme na smluvenou večeři, nemůžeme přeci nechat paní bytnou čekat. Za pět minut osm dorazíme do bytu, ufuněný s jazykem na vestě, usedáme ke stolu. Cesta z centra města nám pěšky zabrala zhruba 2,5 hodiny. Dobrý, co? Ochutnáváme pravý ruský boršč a běžné hranolky s kuřecím masem. Po jídle ještě chvilku sedíme a povídáme o běžném životě v Rusku. Studenou sprchou končíme tento pěkný den a těšíme se na ten následující.
Čtvrtek, 14.7.2005
Dnešní den je pro nás posledním, který strávíme v Petrohradě, proto si to pořádně užíváme, už z toho důvodu, že dnes je to přesně pět let co nosíme společné příjmení. Na Něvském prospektu v knihkupectví kupujeme pohledy a mapy Karélijské oblasti, tam se totiž chystáme také. Poslední co bychom chtěli vidět je samozřejmě Jantarová komnata. Musíme na autobus, který nás doveze do Carského Sela vzdáleného 24km jižně od Petrohradu. Najít autobus, který by nás tam dovezl individuálně se nepodařilo, ale podnikáme organizovaný výlet s průvodkyní v ruském jazyce. Je to fakt legrace. A taky bez starostí, dovezou nás až na místo, provedou palácem i parkem. Historie Kateřinského paláce v Carském Selu je podobná jako v případě Velkého paláce v Petrodvorci nebo Ermitáže v Petrohradě. Petrova manželka zadala roku 1717 zakázku německému architektu na vybudování zámku. A za vlády jejich dcery Alžběty I, tento palác přebudoval stavitel Rastrelli. Dále pak Kateřina II dala sálům poslední luxusní lesk a založila park. Prohlížíme si palác, na vlastní oči vidíme Jantarovou komnatu, ta je moc pěkná, vlastně skoro vše na co koukneme je z jantaru. Navštěvujeme také Alexandrův palác. Okolo šesté odjíždíme zpět do Petrohradu, po hodinové jízdě vystupujeme a jdeme na večeři poblíž chrámu Kristova vzkříšení. Ještě vyměníme nějaké dolary za ruble, koupíme kytičku pro paní bytnou, jako poděkování a vracíme se do bytu v půl deváté. Paní není doma, kytku dávám do vázy, balím naší bagáž do brašen, Dan kontroluje motorku a maže řetěz. Ohříváme vodu na mytí, jenže Daniel má svou hlavu a opět se umývá ve studené. Já si dopřávám komfortu teplé vody. Ve 23,00 hodin jdeme spát, nařídíme mobil na 4,45 hodin.
Pátek, 15.7.2005
Mobil vyzvání jen pár hodin poté co jsem tvrdě usnula, vstáváme před pátou, na stole v kuchyni je již nachystaná snídaně. Dan rozcuchaný, já ještě zalepené oči a už do sebe tlačíme energii na cestu do Karélie, což je oblast kus nad Petrohradem směrem na Murmansk. Proto také vstáváme tak brzo, ráno snadno projedeme Petrohrad a před námi je cesta 500km dlouhá. Dneska bychom chtěli dojet k vodopádu Kyvač. Bereme si na sebe motorkářské oblečení, balíme poslední drobnosti a připevníme na motorku. S paní se loučíme, slibujeme, že určitě ještě někdy přijedeme. Tak nashledanou, bylo to tu príma, zamáváme a odjíždíme. Odjet brzy ráno byl opravdu dobrý nápad, není vůbec žádný provoz, vlastně jsme tu sami. Hned za městem při nájezdu na silnici s více pruhy tankujeme. Cesta je až překvapivě dobrá. Po ujetí asi 100km více pruhů končí, je chladno a vyndáváme z brašen teplé mikiny. Pokračujeme v cestě poblíž Ladožského jezera, proto se rozhodneme k němu zajet na snídani, podle mapy to je velké jezero, ale my ho nemůžeme najít. Otáčíme se a jedeme zpět na cestu ze které jsme uhnuli. Na křižovatce vidím policistu, staví nás a žádá naše doklady, od motorky a tu jejich slavnou strachovku také. Prohlíží si motorku, pak se zeptá odkud jsme, kam jedeme a proč. Povídáme, vrací nám doklady,ujedeme pár metrů, Dan před mostem trošičku víc vezme za plyn a šup další policajt nás staví. Povolená rychlost tu je 30km/hod., nám naměřená je o 18km větší. Mrknu na mého řidiče proč dělá blbosti, ale to už mě nevnímá, protože ho odvádí do auta, asi budeme platit další úplatky. Když přichází zpět ptám se, kolik to bude tentokrát? Nic, máme koukat po značkách, aby nás nic dalšího nepřekvapilo, zněla jeho odpověď. Takových kontrol je cestou ještě pár a každá nás zastaví a kontroluje. Jak jsem na začátku zmiňovala, naším cílem bylo Bílé moře a polární kruh, ale to není možné stíhat, silnice se taky kapku zhoršily a to nemluvím kde tam seženeme ubytování, na divoko v lese spát odmítám. Odpoledne přijíždíme ke zmiňovanému vodopádu, tady se fotíme a odpočíváme. Sami uvidíte na fotkách, že vodopád je moc pěkný. Trávíme tu zbytek dne, u stánku s občerstvením si Dan dává šašlik, místní specialitu. K večeru přejíždíme jen kousek na ubytování k Oněžskému jezeru. Nesmíme pohrdat, neboť toto je jediné co tu seženeme. Spíme v chatce co vypadá jako kurník, sprchy tu nemají a záchod je dřevěná kadibudka v lese. Půjčujeme si loďku a odjíždíme se projet po jezeře a také vykoupat, jen tak na Adama a Evu. Vracíme se za hodinku a Dan letí vyzkoušet kadibudku, sotva se vrátil běží znova, takhle asi třikrát. U Kyvače si dal šašlik a teď má srajděru. Je pozdě večer, povídáme si, domlouváme se na zítřku a usínáme.
Sobota, 16.7.2005
Asi se nám tu dobře spalo, protože je něco málo po desáté hodině a teprve vstáváme. Sbalíme věci a oblékáme se. Až do teď jsme byli rozhodnuti pro pomalý přesun zpět s malou zastávkou u Čudského jezera, ale skoro při odjezdu se s námi dal do řeči jeden návštěvník kempu a opět nás nahlodal, abychom pokračovali v cestě dál na sever. Doma sice mají informaci, že se vracíme, ale nás to láká dál. Je rozhodnuto, jedeme k Bílému moři do Kemu a na Solovecké ostrovy. Stalin tam vybudoval gulagy a posílal lidi na nucené práce. Vždyť je to zhruba 300km. Příroda kolem je nádherná, spousta jezer, lesy, klid, ale ta cesta je čím dál horší, samá ďuzna, tady odrovnáme sebe i motorku, proto činíme velké rozhodnutí. Po ujetých 100km motorku otáčíme a už se skutečně vracíme zpět. Aspoň k Petrohradu. Plán na dnešek je celý den v sedle. Párkrát stavíme abychom si odpočinuli a fotíme přírodu kolem, před hranicemi Karélijské oblasti zajdeme na oběd, já si vybírám kuře a Dan kotlet. Sedíme venku a pijeme nealkoholické pivo, když nám přinesou jídlo vykuleně zírám na ten talíř, to snad je noha od krocana, stehno bylo totiž přes celý talíř. A Danův kotlet? Obyčejný karbanátek. O to kuře se samozřejmě podělíme. Asi 50km před Petrohradem odbočujeme na Pskov, chceme pokračovat podle původního plánu a dorazit k Čudskému jezeru, to však není možné, cesta je jak tankodrom, opět měníme plán. Na tvrdo jsme rozhodnuti přejet ještě dnes Rusko-Estonské hranice v Narvě a ubytovat se v tom samém kempu. Je to pěkný kus cesty, ale doslova utíkáme před ruskými silnicemi. Ještě asi dvakrát tankujeme benzín, jen tak mimochodem ten je tu o polovic levnější než doma v Česku. Po jedenácté hodině večer přijíždíme k hranicím, zvedá se závora, modlíme se, aby kontroly netrvaly věčnost, jestli prý nevezeme narkotika, co je v brašnách, k čemu jsou ty černé pytle. Doufám jen aby se nechtěli podívat, při představě, jak vybalujeme brašny se mi točí hlava, dá to dost práce nastrkat tam všechny ty naše krámy od spoďárů až po olej. Hurá, po 45minutách nám vízum v pase jak řekli „zakriváju“ a pouštějí nás do Estonska. Je půlnoc, když přijíždíme do kempu za Narvou. Stavíme stan a uleháme.
Dnešní den jsme najeli skoro 1000km, to je náš osobní rekord.
Neděle, 17.7.2005
Dnes vstáváme okolo deváté hodiny a jdeme se zkulturnit, Dan se holí a já si umývám hlavu. Po teplé snídani zase balíme stan a v pravé poledne odjíždíme do Narvy vyměnit nějaké estonské peníze, cestou nakupujeme jídlo k obědu, které za městem směrem na Tartu slupneme jako malinu. Do kempu v Kauksi přijíždíme ve čtyři hodiny, pro dnešní den je naše cestování u konce, tak se ubytováváme. Zbytek dne budeme odpočívat a čerpat síly na další náročné přesuny, podobné tomu včerejšímu. Určitě si to oba zasloužíme. Postavíme stan, ale neválíme se v něm, jak by si někdo mohl myslet, jdeme relaxovat k jezeru Peipsi. Tak se jezero jmenuje z estonské strany a z ruské strany zase Čudské, střed jezera protíná estonsko-ruská hranice. Procházíme kus pláže, ruský břeh není vidět, tak velké je jezero. Hledáme oblázky pro naše kamarády a vůbec děláme všelijaké blbosti až nám z toho vyschlo v krku. V restauraci na pláži si dáváme české pivo a píšeme domů pozdravy. Když se vracíme do kempu lehce krápe, ale je to jen přeháňka. Navečeříme se ve stanu, plánujeme program na další dny až usneme. V noci se budíme, protože někdo vyhrává z autorádia na celý kemp a až po dvou hodinách přestává. Znovu usínáme a spíme až do rána.
Pondělí, 18.7.2005
Vstáváme okolo sedmé hodiny, sbalíme stan, oblékáme se, startujeme motorku a necháváme pár minut ohřát motor, na oplátku za tu hudbu a frčíme do Lotyšska. Párkrát si dáváme pauzu, u pumpy v supermarketu utrácíme estonské peníze, bereme benzín a kupujeme snídani. Peníze nám stejně nějaké zbyly. Přejíždíme hranice z Estonska do Lotyšska, celník s námi chvilku povídá o motorkách, pak ale musí jít pracovat. Je zde nádherná, mírně kopcovitá krajina a všude se pasou krávy. Ve dvě hodiny přijíždíme k Rézekne, v obchodě koupíme vodu a pár kilometrů za městem vaříme oběd v přírodě. Máme za sebou přes 5000km a před námi domů do Čech tak 2000km. Dnes se ubytujeme ještě v Lotyšsku, proto balíme naší polní kuchyňku a jedeme dál, ať se nám cesta krátí. Před Aglonou začíná pršet, zastavíme u statku s cedulkou nakresleného stanu. Hlavou nám třeskne myšlenka, že na statku jsme ještě nespali, tak proč to nezkusit. Z domu vybíhá velice příjemná paní a zve nás dál, omrkneme místo, schovaní před deštěm pod stromem se chceme rozmyslet, ale již zabydlení starší manželé turisté nám nabízejí místo pod stříškou párty stanu a povídají si s námi. Mluví na nás anglicky, ale jsou to turisté z Německa, je s nimi velká legrace, naše definitivní rozhodnutí je tu zůstat. Po hodinové konverzaci přestává pršet, prozatím se loučíme s našimi sousedy a stavíme si stan. Pan a paní farmáři jsou moc milí a nabízejí nám ubytování pod střechou, kdyby v noci začalo pršet. Nejsme přeci žádné padavky, to musíme zvládnout, ale přesto děkujeme za nabídku. Omrkáváme terén ve městečku, u pumpy čerpáme benzín, v obchodě kupujeme jídlo na snídani a zajdeme si do baru na večeři. Po osmé hodině jsme připraveni zalehnout, v tom kdosi buší na stan, vykoukneme a přijímáme pozvání do karavanu k německému páru, přicházejí i domácí. A tak máme dýchánek v několika jazycích. Anglicky, německy, rusky, rukama, nohama pokud to jinak nejde. Je to zábava, popíjíme víno, jíme keksy a čokoládové bombóny. Okolo desáté se rozloučíme s přáním dobré noci a odcházíme spát. Ještě zanecháváme adresu kvůli společné fotce, pokud budeme mít někdy cestu do Německa, máme se zastavit.
Úterý, 19.7.2005
Zvoní nám mobil okolo sedmé hodiny, vstáváme a jak už je našim zvykem balíme. Tentokrát snídáme ještě tady v altánku. Zamáváme na pozdrav novým kamarádům i domácím a odjíždíme. Přemýšlím, když k nám do Čech přijedou Němčouři jsou hluční, ale oni ne. Jsou to velice příjemní lidé. Takových by mělo být víc. Daugavpils je před námi, v průvodci se o tomto městě zmiňují jako o velice depresivním. Mě to tak ale vůbec nepřipadá. Projíždíme okolo pevnosti, postavenou v roce 1810 na severozápadním konci města. Přijíždíme k lotyšsko-litevské hranici i tady projíždíme bez problémů. Odsud je naše cesta naplánovaná přímo do divočiny s jezerní oblastí, která se táhne do Běloruska a Lotyšska. Jedeme do Aukštaitského národního parku na východ Litvy, kde se ale bohužel čerstvý vzduch mění v „ožehavý“, neboť na hranici parku sídlí jaderná elektrárna Ignalina. Opravdu je to tu moc krásné, plno jezer asi 126, lesů, mírných kopečků i místy opravující se silnice je taky super. O 100 % lepší než v ostatních zemích. Je jedenáct hodin dopoledne, když v informačním středisku města Ignalina sháníme informaci o zajímavých místech a ubytování. Dostáváme mapku a tip na kemp, ale až ve třetím se ubytováváme, postavíme stan, vybalíme oblečení, ručníky, kosmetiku a hurá do vody. Ta je nejdřív příšerně ledová, ale pak to jde. No vlastně ještě teď mě zebou nohy. Takto krásně vykoupaní sedáme na motorku a jedeme do vesnice Ginučiai vzdálené asi 2km nakoupit a na jídlo. Danovi k obědu přinesou kuřecí s hranolky, já si dávám šašlik a hranolky, to vše zapíjíme pivem. Dan se mi ale divý, prý abych se nepo… . Mimochodem je to moc dobré. Dělám Daníkovi chutě, nechává se zviklat, objednáváme si na půl porci šašliku. Zaplatíme a vracíme se zpět ke stanu, kde odpočíváme. Jenže Dan by rád do lesa na houby a borůvky, mě se nikam nechce a tak vyráží sám, řádně vyzbrojen proti klíšťatům. Já zatím dopisuji náš cestovní deníček plný zážitků. Z lesa se má drahá polovička vrací otrávená, všude jsou klíšťata. Prohlídneme se a jdeme do vesničky na zmrzku k vodnímu mlýnu. Zítra zajdeme dovnitř na exkurzi. Připozdívá se a tak je čas vrátit se zpět do stanu, ještě plánujeme zítřejší program a usínáme.
Středa, 20.7.2005
Dnešní nástup na rozcvičku před stan je v půl deváté, Dan chvátá pro pečivo do obchodu ve vesnici a já jsem pověřena jako vždy balením. Také chystám na snídani, dnes si poprvé uvaříme čaj, mezitím stíhám psát Hance esemesku. Po pozdní snídani sedláme naši motorku a odjíždíme k vodnímu mlýnu na exkurzi, je poledne. Chtěli bychom ještě zajet k jednomu mlýnu, ale ten se nám nepodařilo najít. Cestou obědváme v místní restauraci, opět šašlik, ale tentokrát s rýží a kuřecí salát jako předkrm. To jsme si ale pochutnali, lehce začíná poprchávat, vracíme se zpět ke stanu, jsou asi dvě hodiny. Oblékneme motooblečení, přidáme teplejší vrstvu, zabalíme stan a po pár minutách vyjíždíme na další cestu. Tentokrát nás čeká přesun do města Augustow v Polsku, kde začínají Mazurská jezera. Projíždíme kolem litevských jezer krásnou přírodou, klikatící se silničkou až do Uteny, kde nás stihne pořádná přeháňka, naštěstí se za pár minut vyčasí, takže nemusíme navlékat pláštěnky. V Ukmergé stavíme u pumpy, tankujeme benzín a kupujeme si bagety, po krátké přestávce pokračujeme v jízdě směr Kaunas. Čím jsme blíže k tomuto městu provoz houstne, a to ještě Dan odbočil brzo, takže místo na Marijampolé jedeme po dálnici na Klaipedu. Naštěstí tu můžeme přejet na druhou stranu, vracíme se a projíždíme přes centrum Kaunasu, vždyť už to tu trochu známe od loňské dovolené, tedy aspoň si to tak myslíme. Místní značení nás rychle vyvádí z omylu, neboť všechny města na značkách vedou stejným směrem a to s prominutím do prd… .! Je to tak, kdo zde nebyl, neuvěří! Další jobovka na nás čeká před mostem přes řeku, není v provozu a značení objížďky tu taky není, ptáme se jednoho motoristy kudy vede cestička, poradí nám a za pár minut ujíždíme pryč z města. Když už jsme dostatečně vzdáleni stavíme na odpočinek. Civíme na sebe a říkáme si, že ta horší cesta nás ještě čeká, tohle byla jen příprava na Polsko. Pokračujeme dál k hranicím mezi kamióny, při pohledu ve zpětném zrcátku se dost polekám, našel se tu totiž i jeden český blbec, který na nás najížděl. Asi chtěl omrknout vzorek, jaký používáme na pneumatikách. A proto Dan řadí další rychlostní stupeň, přidává plyn a raději uháníme pryč od nich. Kousek před litevsko-polskými hranicemi zastavujeme natankovat benzín a utratit drobné mince za sladkosti. Koukám na hodinky, ty ukazují sedm večer a o třicet minut později projíždíme hranice. Zase jsme o kousek blíž k domovu. Za hranicemi měníme všechny pobaltské peníze za polské. Přijíždíme do Augustova vzdáleného 50km od hranic, tady pro dnešek naše cestování končí. Ubytováváme se v privátě u jednoho chlapíka v kempinkovém domku na zahradě s príma teplou vodou. Té si do sytosti užíváme a pak vyrážíme na večerní procházku městem. Ozývá se hlad a tak kotvíme v restauraci na rohu, objednáváme kotlet, ale v domnění jakési specialitky nám přinesou obyčejný vepřový řízek. Posedíme až do zavíračky a pak jdeme rovnou na kutě. Popřejeme si dobrou noc a na vrzavém gauči kempinkového domku usínáme.
Čtvrtek, 21.7.2005
Dneska ráno vstáváme v půl deváté, oblékáme se a jdeme si prohlédnout město za denního světla a nakoupit snídani. Na náměstí v informacích zjišťujeme podrobnosti o plavbě po jezerech. Za hodinku nám jede loď a tak chvátáme pro teplejší oblečení. První den, kdy je opravdu deštivé a chladné počasí. Vracíme se zpět do města k přístavišti, máme to jen taktak, kupujeme lístky, nasedáme na loď a vyplouváme. Cesta lodí je opravdu moc příjemná, jen trochu prší, ale během výletu se mračna protrhávají a vysvítává sluníčko. Také projíždíme komorou s vraty na ruční pohon, lidé tlačí na dřevěný trám a zavírají nebo otevírají vrata. Také jsme tu posnídali a koupili si čaj pro zahřátí, no a mezitím dopisuji deníček s našimi zážitky. Kotvíme v přístavišti okolo jedné hodiny, ale ještě čekáme až vypluje další loď, abychom si ji mohli vyfotit než opět zmizí v dálce. Naproti v restauraci si dáváme jídlo, obědváme pstruha, zapíjíme černým a nealko pivem, ale vůbec mi nechutná. Platíme a ještě se procházíme po městě, zajdeme k jezeru a po šesté hodině se vracíme do domku, balíme bagáž na zítřejší cestu, umyjeme se a v osm si jdeme lehnout, protože zítra vstáváme velice brzo.
Pátek, 22.7.2005
Jsou čtyři hodiny ráno, mobil vyzvání, je čas vstávat. Oblékáme se do motorkářských věcí, ale začíná pršet, tak na sebe soukáme ještě pláštěky a vyrážíme na cestu. Dnes máme v plánu přesunout se kousek před naše hranice, leje jak z konve, obloha zatažená a asi 66km před Waršavou kupujeme benzín, převlékáme mokré ponožky za suché. Měníme i rukavice a také padá zásadní rozhodnutí. Škemrám abychom ještě dnes dojeli domů. Čeká nás cesta o 300km delší než je naplánováno a tak se vydáváme na cestu, projíždíme polským velkoměstem okolo deváté hodiny, jen jednou se ptáme na cestu. Hurá jsme venku! Za Waršavou, asi 115km před Pětrkovem stavíme u pumpy na snídani, mraky se protrhávají, vylézá sluníčko a Dan si sundává pláštěnku. Posnídáme, odpočineme si a hurá do sedla, pokračujeme dál v cestě. Do Wroclawi přijíždíme ještě s pár zastávkami, na české hranice to už je asi 115km. Za naše poslední polské peníze kupujeme benzín, Dan je pár kilásků před hranicemi lehce nervózní, protože se na motorce rozsvítilo hladové oko a obává se abychom nezůstali trčet někde v lesích. Při představě jak tlačíme tu těžkou, obagážovanou motorku se děsím a spoléhám na těch pár kapiček v nádrži, které tam uvízly. Hurá, v 16.00hodin projíždíme hranice v Náchodě, celníkům se omlouváme, protože vydolovat pasy z pod pláštěnky a bund je menší problém, ale oni se jen chichotají a vyptávají odkud se vracíme. Povídám, že z Ruska, vytřeští oči, vřele nás přivítají a popřejí příjemný zbytek cesty. Benzín, ten taky vyšel, hned za hranicemi natankujeme klasicky plnou nádrž a v 16.30hodin již sedíme v restauraci u České Skalice a objednáváme si jídlo. Voláme mým rodičům do Vestce, aby se okolo osmé zastavili v Zelenči. Moc se těším až je znovu po třech týdnech uvidím. V restauraci platíme, nasadit helmy, sednout na bajk a jedeme. Zadky máme osezelé, každá kůstka bolí, ale touha být zase mezi svými nás žene dál. Ještě asi dvakrát cestou stavíme a okolo půl osmé je naše třítýdenní cestování u konce, jsme v Zelenči. Vítáme se s rodiči, v očích slzy dojetí. My to dokázali! Dan, já a motorka, jsme zpět. Máme nejeto víc jak 7000km, plno zážitků, fot a pár nových přátel. Bylo to opravdu moc krásné!.
Náhledy fotografií ze složky Pobaltím do Petrohrahu a dál na sever 2005