Kelstské mýty
Bohové přicházejí
Co je to za ostrov,
kde vítr s divým mořem splývá
a ve vlnách se tříští o skálu?
Kde sokol věčným strážcem bývá,
kde býk se bije po ránu
a sedmero svých soků přemůže?
Kde losos jak šíp řeky protká,
kde slunce hledí na růže
a jenom bohy potkáš?
Ten ostrov nesl odpradávna čtrnáct názvů a mezi nimi i země Lesů, neboť se třikrát zazelenal haluzemi, když třikrát zpustl. Dále pak Inis Ealga, což znamená ostrov Vznešených a hned zase Konec světa, případně kraj Rozhodnutí. Avšak posléze mu zůstalo jméno podle bohů nebo lidí, kteří se zde setkali, ať již jde o Erin na paměť božské bohyně, či o Irlandu, připomínající Ira, prvního ze smrtelníků, jenž tu byl pochován.
Avšak nepředbíhejme.
Poněvadž nejdříve se věčně zelený Erin musel zrodit v kolotajících vírech oceánu z hlubiny Tmy a Noci; jako tvrdá nesmlouvavá pěst je prorazil, aby jeho ostré útesy mohly odolávat nepřátelskému vlnobití do té doby, dokud je nezkrotilo denní světlo.
A snad právě už tehdy se zde objevily první bytosti. Jenom snad – poněvadž ani filidové o tom nezpívají, znajíce pouze mohylu jediné z nich – Biha. Poněvadž se znovu spolčil Oceán s Nocí ve snaze domoci se zpátky svého krutého, nezřízeného panství. Bouře stíhala bouři, zdivočelé vlny rvaly ostrovu jeho stromy, květy i půdu, jenže do skalnatého nitra se už nedostaly a nikdy se dostat nemohly.
Tak přetrval Erin potopu a tak ho opět zastihlo slunce. Kamenitou zbičovanou pustinu beze stopy života.
Ale ne, tu a tam lze spatřit podivné, hrůzné bytosti, jež mohla zplodit jen temnota a mořská hlubina.
Jsou to Fomorové. Svou jedinou rukou či pomocí jediné nohy, kterou mají, se jich tři sta vyškrábalo na skalnatý břeh, a teď se rozhlížejí jediným otevřeným okem, zatímco druhé zůstává pod víčky.
Obří stvůry, tu s hlavou koně, býka, berana. Těla ptačí, ještěří, lidská…, na co si jen vzpomeneš. Rozběhly se po ostrově, zvědavě obracejí každý kámen. Nejvíc se jim zalíbilo asi mezi pobřežními útesy, kde dodnes zanechaly ve skále svoje hromotlucké šlépěje.
Jenže pustina je dlouho neláká. Co se tady dá zhltnout, sebrat, zničit? O kamení a skály Fomorové nestojí, a tak na pokyn svého vůdce Kikula mizejí jako temné stíny v zelenavých vodních jeskyních, rozsedlinách, v úžlabinách. Ale nejvíc se jich hrne k malému ostrůvku v zálivu na půlnoční straně Erinu.
Tam se někteří usadí na strmých skalách, rozeklaných jako hradní věže. Ostatní dají přednost čekání v mořské hlubině.
Znovu pak ruší ticho pustiny jen nárazy větru a vln, dokud sem nezanesou první semínko, dokud nepřipluje první ryba, dokud nepřiletí první pták…
Celých tři sta let uplynulo od potopy a někteří říkají, že byl svět v oné době právě 1987 let starý, když u irského břehu přistály vznešené koráby božského Partholóna. A nebyly to koráby ledajaké.
Z podsvětí, z království boha smrti Bilé, přivezl Partholón, syn Sery, syna Sru, syna Esru, syna Pracanta, syna Fathachta, syna Magoga, syna Kadetova, 24 božských párů, aby ostrov ožil. A nebylo náhodou, že se to stalo právě prvního máje, v den zasvěcený záhrobí, v den Beltaine, protože právě ze smrti se rodí život.
Jen tři jezera a devět řek našlo tehdy Parholónovo plémě na pusté pláni Erinu. Avšak po létech, desetiletích i staletích ostrov ožil. Planinu pokryly husté lesy, tu dubové, tam jasanové, jinde zase borové, odtud se ozýval křik ptactva i hlasy zvěře; ve vodách se proháněli lososi, přičemž ke starým jezerům přibylo sedm nových.
Nejen však to. Partholón poprvé zapřáhl vola do pluhu a usnadnil tak těžkou dřinu, dokázal jako první slévat zlato, uměl vařit dobré pivo a vštípil svým poddaným také první zákony.
Rok od roku vzrůstal počet nových obyvatel a nevadilo ani, že na ně ze svých mořských skrýší stále doráželi Fomorové, sužovali je a škodili, jak jen mohli. Málokdy směl zůstat někdo z Partholanů o samotě a nikdo už se neodvážil k pobřeží.
Drzost oblud vzrostla tak dalece, že nyní útočily i za bílého dne, a když byly pronásledovány, stačilo jim ukrýt se do hradu, který si vystavěly mezi útesy na svém ostrůvku.
Jednou se však přece jenom přepočítaly. Ve své nadutosti a pýše sehnal jejich vůdce, beznohý Kikul, všechny ty zplozence zla na pláň Ith, aby se s Partholónem dokonce utkal v přímém boji!
Kikulova pýcha vyprchala brzy. Ani nestačil shromáždit svou tlupu, a už ji Partholané hnali zpátky k moři jako divé stádo. Kdo se přitom nezachránil útěkem, zůstal na pláni leže a Kikul sám mezi prvními.
Od té doby Fomorové ze svých temných skrýší za dne nevylézali, takže po celých tři sta let mohli bohové ostrov Erin nerušeně zvelebovat.
Až pak v předvečer prvního máje jako by se na ně samo nebe rozezlilo. Neboť od toho dne začali jeden po druhém umírat, stiženi podivnou neznámou nemocí. Ta nemoc byla tak strašlivá, že nedovolila doříci poslední slovo, dokončit pohyb či krok žádnému, kdo onemocněl. Každý takový padl na místě bez dechu.
Mrtvých přibývalo po desítkách, po stovkách. A když z pěti tisíc Partholanů zůstal na konci týdne už jen malý hlouček živých, sebrali se a společně odešli na Sen Mag – Starou louku, kterou kdysi dávno zúrodnili a tak vytvořili první zelené místo na zeleném ostrově Erinu.
Neboť právě tam mohli poslední živí nejsnadněji pohřbívat mrtvé do té doby, než i je zastihla nemilosrdná smrt.
Po jediném týdnu vymřel zbytek božských Partholanů a jen navršená mohyla Tamlecht je začala připomínat, zatímco jarní vánek neslyšně povíval nedalekými cesmínami…
Dlouho nedlouho byl ostrov zdánlivě osiřelý, i když kradmé pohyby Fomorů dávaly tušit, kdo ho obývá. Po třiceti letech se však objevil Nemed, syn Agnomana, syna Pampova a dalších, opět z Magogova rodu.
Sotva přišli, hned se dali Nemedové do díla, opuštěného Partholany. V krátkosti dvanáct obrovských pruhů lesa vyklučili, čtyři nová jezera založili. I oni si zprvu dovedli poradit s neblahými Fomory a ve čtyřech bitkách je na hlavu porazili.
Jenže právě po poslední řeži, namísto aby se radoval se svými bojovníky, zemřel znenadání sám Nemed. A hned za ním další a další, až mrtvých spočítali celé dva tisíce.
Zhoubná nemoc, která tolik kosila jejich předchůdce, se vrátila! To byla příležitost pro Fomory. Teď na svém ostrůvku Tory dobře věděli, co se mezi bohy děje – nedávno si totiž tady na útesech dokonce vystavěli skleněnou věž, odkud mohli pohodlně bez nesnází pozorovat celé Irsko.
Avšak než aby využily příležitosti a své nepřátele do jednoho vyhubily, dostaly nestvůry ďábelštější plán – zotročit si je!
A tak vždy na konci léta o Samainu, tedy prvního listopadu, museli Nemedové přinášet ke skleněné věži hrůznou daň. Dvě třetiny nově narozených dětí a dvě třetiny celoroční dřiny – mléka, másla a mouky.
Sami fomorští králové Mork a Conan dohlíželi, aby berně byla řádně plněna, a popásali se na útrapách Nemedů.
Leč bohové se nesmířili se svým pokořením. Jednou o Samainu namísto očekávané daně vnutili Fomorům boj. Holýma rukama se do nich pustili a hned v první chvíli se jim podařilo zabít Conana. Zbořili i skleněnou věž, ale to byl také jejich poslední úspěch.
Jako obrovské slizké a černé pijavice se na ně démoni vrhli, strhávali je z útesu do zpěněné vody a tam, zachyceni nestvůrnými chapadly, mizeli Nemedové jeden za druhým navždy pod hladinou.
Sílil radostný řev oblud, jistých si už v tom, že jim vítězství určitě neunikne.
Nebe však nedopustilo, aby božské pokolení vyhubily úplně. Třicet bojovníků, a byli to právě synové, vnuci i pravnuci Nemedovi, se zachránilo na lodi, která se tu zčistajasna objevila. V okamžiku poté, jako by řízena neviditelným lodivodem, rychle zamířila k severnímu obzoru. Tam také zanedlouho zmizela.
Znovu tedy měli Fomorové celý ostrov pro sebe, jenže když nemohli nikomu škodit, stáhli se opět do svých podmořských sídel.
Půldruhého století se převalovaly mořské vlny bezcílně a prázdně kolem Erinu, než konečně přinesly další lodě. Nebyly to však hrdé mořské koráby s vysokými zlatistými příděmi a stejně zlatým ráhnovím ani lodice dřevěné, nýbrž jen třicet a sto tisíc koráklů potažených dobytčími kůžemi. V nich potom malé snědé postavy s houštím černých vlasů, s ohníčky jisker v divokých očích. Byli to bozi, byli to ďáblové, byli to snad lidé?
Byli to Firbolgové.
Jakmile přistáli, rozdělili se na tři proudy a pod vedením tří náčelníků, Fir Bolga, Fir Domnana a Fir Galliona, se rozešli po zeleném ostrově.
Nevynechali jediné údolí, sledovali každou sebemenší říčku od pramene k ústí nebo opačně, nebylo jim zatěžko vyšplhat se na každý kopec, prodrali se lesem i sebehustšími křovinami, zkrátka poznali Erin křížem krážem. Za celou tu dobu je Fomorové nechali kupodivu na pokoji, ba dokonce se ani neukázali.
Nakonec se Firbolgové znovu vrátili na stejné místo, odkud vyšli, a navždycky je nazvali Tara. Tady se budou setkávat a shledávat vládcové celého Erinu, tady bude napříště hrdé sídlo nejvyššího krále.
Došlo však i k jiné nezapomenutelné události. Po dlouhé poradě, trvající několik dní i nocí, rozdělili vůdcové Firbolgů zelený ostrov mezi sebe na pět částí a tohle dělení mělo rovněž platit napořád. Fir Bolg dostal Ulster, Fir Gallion chtěl Leinster, zatímco pro Fira Domnana zůstaly dokonce části tři, a sice severní Munster, jižní Munster a Connacht.
Jenom šestnáct a dvě desítky let neboli třikrát dvanáct slunovratů žili Firbolgové poklidně na Erinu a za tu dobu jim vládlo i několik nejvyšších králů; až za panování Eochaida se na severovýchodní straně objevil les stěžňů.
Bylo to loďstvo posledních a nejsilnějších bohů, kteří k ostrovu zamířili. Dananové či národ bohyně Danu se jim říkalo a věru, že předčili všechny své předchůdce.
Ať již pocházeli z nebes, z dalekých severních nebo jižních ostrovů, jak se mnozí dodnes dohadují, jisté je, že tam pobývali ve čtyřech zázračných městech, kde získali nejen božskou nadpřirozenou moc, ale naučili se také skládat verše.
A právě odtamtud přiváželi do Erinu čtyři nejcennější věci na světě: Z Findiasu meč svého krále Nuady, jehož ráně nikdo neunikl, ani se z ní nepozdravil.
Z Goriasu kopí, které vždy nalezlo cíl a které náleželo slunečnímu bohu Lugovi jako paprsek.
Z Muriasu čarovný kotel, z něhož se každý nasytil, a přece nádobu nikdy nevyprázdnil do dna. Ten prý náležel starému bohu a dobrému otci všech – Dagdovi.
Z Faliasu posléze Lia Fail, čili kámen Rozhodnutí. Měl totiž tu zázračnou vlastnost, že když se ho jen dotkl právoplatný král, kámen vykřikl, takže ho bylo slyšet i do těch nejzapadlejších koutů země, aby se všichni obyvatelé dozvěděli o svém novém vládci. A ne nadarmo se měl tedy Lia Fail stát chloubou věčně zeleného ostrova…
Toho čarovného dne prvního máje, po třiceti šesti slunovratech za panství Firbolgů, připlouvalo k břehům Erinu loďstvo Dananů. Dávno už se sice rozednilo, ale co to? Jitřní mlha stále houstla a nebyla mléčně bílá jako jiné dny: Sotva se v ní začal prohánět vítr ze severovýchodu, jako by v ní všelijaké skvrny naskákaly, ale jakmile zavál přímo z východu, tu ztemněla celá do šarlatova. Konečně pak, když se do plachet božských korábů opřel vítr z jihovýchodu, hned se nad Erinem převalovala neproniknutelná žlutá mračna.
Ta mračna vyčarovala se svými dvěma sestrami bohyně Morrigú, aby Firbolgové Danany nespatřili.
Tři dny a tři noci táhli proto vetřelci nikým nepozorováni ostrovem z východu na západ a rozsévali smrt a zmar.
Teprve v Leinsteru, když opět vzduch zprůzračněl, Firbolgové Danany spatřili a král Eochaid sehnal i narychlo vojsko, aby se jim postavilo.
Stáli tedy Firbolgové s Danany proti sobě a proti sobě začali i postupovat.
Neozval se však zatím válečný křik, nevrhl se zatím nikdo do boje. Namísto toho jako by magnetem přitahovala pohledy Firbolgů jehlovitě štíhlá, dlouhá kopí nepřítele. A kupodivu Dananové mohli zase oči nechat na těžkých, sice nepříliš umělých, ale o to mohutnějších a účinnějších zbraních protivníka.
Proto vyjednavači dohodli, že bitva nevypukne dřív, než si každá strana opatří takové zbraně, jaké sama uzná za vhodné. Pouze král Dananů Nuada se ještě zeptal hromovým hlasem:
„Za celou dobu tří dnů, co v Erinu pobýváme, neutrpěli jsme jedinou ztrátu. Zato vy jste přišli o stovky a tisíce bojovníků. Nuže, nechcete se dohodnout, že vám necháme rovnou polovinu Erinu a nám zbude také půl?“
Chvilku bylo ticho, potom odpověděl stejně hlasitě Eochaid:
„Budeme-li souhlasit, brzy uchvátíte Irsko celé. Ať tedy rozhodne mezi námi raději boj…“
A při tom také zůstalo. Pět desítek a celou stovku dní se konaly na obou stranách přípravy a během té doby postoupili Dananové dále na západ až do Connachtu. Nepochybovali o vítězství, a poněvadž každý z nich spálil svou lodici hned po přistání, chtěli mít za zády co nejvíce místa.
Obě vojska se nakonec setkala na rozlehlé pláni Moytura a o svatojánském dni započal nelítostný boj.
Třicetkrát devět Dananů vyrazilo se svými ohnivými štíty do pole a jako skutečný oheň v té chvíli zahubili stejný počet Firbolgů.
Tehdy vyslal král Nuda k Eochaidovi znovu vyjednavače s následujícím vzkazem:
„Je zbytečně dívat se na tolik mrtvých. Navrhuji proto vybrat z každé strany jen deset válečníků. Ti ať spolu bojují až do úplného rozhodnutí!“
Eochaid zprvu s návrhem nesouhlasil, poněvadž měl vojsko mnohem početnější než Dananové, ale na radu svých náčelníků ho posléze přijal. Bylo totiž nad jiné zřejmé, na čí straně je síla.
A tak po celé čtyři dny a čtyři noci se bili na pláni Moytura nejstatečnější Firbolgové s nejudatnějšími bohy. Byl to boj krutý, ale čestný, neboť Dananové nepoužili svých zázračných zbraní – Lugova kopí ani Nuadova meče. Proto i padlo rozhodnutí tak pozdě: Do té doby totiž neutrpěl ani to nejmenší zranění žádný z králů a síly obou stran zůstávaly stále vyrovnané.
Dne čtvrtého pak, sotva se objevilo slunce, vyrazili Firbolgové do boje s lítým vztekem. Hned prvním strašlivým úderem meče uťal hrdina Sreng králi Nuadovi ruku. To Danany polekalo a začali ustupovat.
Avšak Nuada sám ústup zastavil, třeba mu krev z rány crčela proudem, třeba mu sil kvapem ubývalo, sám se vrhl do největší vřavy.
V oné chvíli za divého třesku zbraní, v oblacích prachu, kde se pohybovala těla bojovníků jen jako stíny a pouze jejich ryk se rozléhal po celém ostrově, tedy právě v oné chvíli padl král Eochaid.
Mlčí písně filidů o tom, kdo Eochaida zabil, a snad ani žádný z bojovníků to přesně nevěděl. Nicméně sotva zůstal jejich král bez hnutí na zemi, dal se hlouček Firbolgů na zmatený útěk.
Jen s velkým úsilím je král Nuada zastavil:
„Neutíkejte! Nechceme vás pronásledovat, a poněvadž jste s námi bojovali, jak se na válečníky sluší, můžete i v Erinu navěky zůstat.
Zvolte si proto jednu z těch pěti částí ostrova, na které jste ho před nedávnem sami rozdělili…“
Sreng se zastavil na to volání první, a byl to on, který s hlavou skloněnou na znak porážky, avšak bez bázně odpověděl:
„Nechte nám tedy ten kraj, kde se právě teď dohadujeme. Nechte nám Connacht!“
Nuada neoslyšel Srengovo přání a sám odvedl své bohy, takže bys jediného z Dananů v Connachtu do večera nenašel.
Tak Connachtští začali počítat svůj původ od chrabrého Srenga.
Tak skončila bitva moyturská,
tak Danani přišli do Irska…
Opsáno z knihy: Keltské mýty a báje: Vladimír Hulpach