KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Je zajímavé, jak sdělovací prostředky hlavního proudu chronicky ignorují vliv krajní pravice. Co vlastně nazýváme z pohledu politologického krajní pravicí?

 

Krajní pravice je hnutí, které sdílí některé hodnoty s konzervativní pravicí, prosazuje ale i řadu zásad, které lze charakterizovat jako radikální nebo extrémní, tj. vycházející za rámce obecně uznávaných hodnot demokratické společnosti.

Mezi teoretiky neexistuje obecná shoda, které hodnoty charakterizují krajní pravici. Nejčastěji se sem řadí požadavek na jednotu dovedenou do totality (podřízení se celku a politická kontrola všech stránek života), antiracionalismus (preference vůle a emocí, vytváření mýtů, kterým se musí věřit), boj (důraz na násilí, odmítá se diskuse a pochybnosti), princip vůdcovství a elitářství (společnost je hierarchicky organizovaná: nezpochybnitelný vůdce – aktivní elita, plnící bez zaváhání příkazy vůdce – bezprávná masa, kterou je potřeba donutit), militantní nacionalismus (»vyvolené« národy si podřizují »méněcenné« národy).

Ke krajní pravici lze zařadit autoritativní, fašistické a nacistické režimy nebo hnutí.

Někdy si lidé ztotožňují fašismus a nacismus. Jaké jsou rozdíly?

Ve fašismu je důraz na etatismus (stát je nástrojem stability národa a modernizace), v řízení společnosti (ekonomika a politika) se uplatňuje zásada korporativismu (parlament je nahrazen komorou korporací, důležitou úlohu má vůdce, fašistická rada a plebiscity, potvrzující vůli vůdce).

Nacismus vychází z rasismu a antisemitismu, vůči »méněcenným« národům se uplatňuje genocida.

Jaké jsou projevy krajní pravice v současném světě, především v Evropě?

Pro nacistické hnutí je typický kult bílé rasy a antisemitismus, právě představitelé tohoto hnutí nejčastěji napadají představitele jiných ras nebo kultur. Fašistické hnutí může více zdůrazňovat národní zájmy – může mít protiamerické, protiruské nebo protievropské zaměření.

Nejvýrazněji a nejkomplexněji lze vidět tyto tendence dnes na Ukrajině v politice celé řady subjektů, které kladou důraz na jednotu a podřízení se Kyjevu, vytvářejí se mýty o minulosti ukrajinské státnosti a paralelně se idealizuje budoucnost Ukrajiny v EU. V rámci prosazení jednoty se odmítá jakákoliv diskuse, tím spíše s opozicí, která chce decentralizovat stát. Opozice je vnímána jako nepřítel, kterého je nutno zničit (»titušky«, »separatisti«, »teroristi«, »podlidi«).

Společnost je rozdělena na vůdce, hrdiny (Majdanu) a masu (především rusky mluvící obyvatelé jihovýchodní Ukrajiny). Společnost de facto kontrolují oligarchové, kteří se opírají především o »hrdiny Majdanu« (Národní garda a Pravý sektor). Je odmítán ruský jazyk jako druhý státní jazyk (naopak na Krymu jsou dnes schváleny tři státní jazyky), prosazuje se ukrajinizace společnosti.

Řekl bych, že na Ukrajině se dnes spíše prosazují principy fašismu než nacismu (chybí výrazný antisemitismus – někteří oligarchové, sponzorující a podporující převrat, mají i izraelské občanství).

Proč se u mnoha údajně demokratických politiků – českých, eurounijních, amerických - zformovalo takové vědomí, že jim nevadí tyto projevy krajní pravice na Ukrajině, ačkoli se běžně účastní oslav vítězství nad fašismem v Evropě, spolupracují s Izraelem, který se přirozeně bojí růstu antisemitismu apod.?

Původně mělo protestní hnutí na Ukrajině proevropský a antioligarchický charakter, údernou silou se ale rychle staly paramilitantní nacionalistické a fašizující skupiny. Západ je potřeboval pro svržení režimu a nemohl přiznat, že jejich vliv je značný, tím spíše, že roste. Západ doufal, že volby povedou k vítězství demokracie a vliv radikálů bude i prostřednictvím jejich zapojení do státního aparátu nakonec paralyzován. Je to podobná situace jako v Afghánistánu, Iráku, Libyi. Ani tam to nevyšlo.

Je pravdou, že ukrajinský parlament zrušil zákon zakazující propagaci fašismu?

Šestnáctého ledna 2014 schválila Nejvyšší rada Ukrajiny zákon zakazující propagaci a ospravedlňování fašismu. Tento zákon byl 28. ledna 2014 v rámci balíku zrušen (zákon Ukrajiny č. 729-VII). K uváděným důvodům patřilo: nejednoznačné definování pojmů a snaha zabránit ideologickým sporům ve společnosti.

Je potřeba dodat, že zákon byl znovu díky komunistům schválen (zákon Ukrajiny č. 4038) většinou 257 poslanců.

Na konferenci Fakta o Ukrajině, konané před časem v Praze, jste si položil otázku, zdali všeobecná bagatelizace krajní pravice je nahodilá, či se jedná o reálnou politiku, nebo dokonce strategii. Jak to tedy je?

Pro násilnou změnu režimu je nutné disponovat skupinami odhodlaných a vycvičených lidí. V demokratické společnosti je zpravidla tvoří pravicoví radikálové nebo náboženští fanatici, které je jednodušší motivovat k násilné akci a vycvičit je. Rozvědky je mohou používat pro realizaci svých cílů, přičemž je logické, že vzhledem k demokratickému charakteru Západu se o tom nebude psát. Takže se o tom nepochybně dá hovořit jako o reálné politice a strategii.

Všichni se po druhé světové válce domnívali, že 60 milionů obětí a miliony strádajících jsou dostatečnou zkušeností, která zabrání dalším válkám a nástupu fašismu a nacismu. Proč je lidstvo nepoučitelné?

Neřekl bych, že je nepoučitelné. Podobné situace mohou ale vyvolávat vzhledem k neznalosti dějin nebo manipulaci s informacemi podobné reakce. Pokud je společenský systém v důsledku ekonomických problémů nestabilní, část společnosti může odmítnout demokracii, protože jí nezajišťuje minimální životní standard, může se i radikalizovat, čehož následně využije část elit pro získání moci.

Ukrajinská revoluce začala z kritiky oligarchy Janukovyče a skončila vznikem oligarchátu, kdy si oligarchové jako gubernátoři rozparcelovali Ukrajinu.

USA a některé země Západu podporovaly fašistické režimy, např. v Jižní Americe po druhé světové válce. Jak se jim dařilo před antifašisticky smýšlející světovou veřejností obhajovat to, co je neobhajitelné?

Antifašisté na to vždy upozorňovali, nicméně pokud lidé profitují ze systému, který tyto režimy využívá pro zajištění své ekonomické prosperity, jsou zpravidla náchylní nezatěžovat se pravdou, tím spíš jejím hledáním, protože ve »slušné společnosti« není politicky korektní se zabývat tzv. konspiračními teoriemi, které rozporují oficiální pravdy.

Vidíte analogii současné mezinárodní situace s 20. a 30. lety minulého století?

Určitá analogie tu nepochybně je, nicméně tu jsou i podstatné rozdíly. Nacistický režim v Německu pro zastabilizování přerozděloval majetek Židů ve prospěch árijců a nakonec vyvolal světovou válku. Dnes není prakticky možné tuto trajektorii zopakovat, protože není možné podobný majetkový převrat uskutečnit a světová válka by mohla být jadernou válkou, která by pravděpodobně zničila i útočníka. Navíc je problém udržet v podmínkách globalizace sociální stát.

Nicméně Ukrajina může být vzhledem ke svému charakteru výjimkou. Na Ukrajině lze přerozdělit majetek »separatistů« z jihovýchodu hrdinům Majdanu a tzv. protiteroristické operace. Rovněž si lze představit pokus o válku s Ruskem, kterou sice Ukrajina nemůže vyhrát, může to však zdiskreditovat Rusko a oslabit jeho vazby na západní Evropu.

Ve své přednášce jste uvedl, že globalizace omezuje prostor pro demokracii, a nyní jste zmínil, že také omezuje sociální stát. Jak?

Budování sociálního státu předpokládá přerozdělování prostřednictvím daní. Globalizace je ale spojena s volným pohybem kapitálu. Pokud se levice pokusí kapitál zdanit, ten odejde a nemáte zdroje na udržení sociálního státu. Pokud pravice sníží daně, aby přitáhla kapitál, logicky nemá na udržení sociálního státu (zisky odplynou majitelům do zahraničí). S kapitálem zpravidla přijde i levná pracovní síla, která zvýší konkurenci na trhu práce a sníží cenu pracovní síly. Ve výsledku nemáte zdroje ani od státu, ani z pracovní činnosti.

Výběr mezi tradiční socialistickou levicí a pravicí ve volbách je tak otázkou rychlého nebo pomalého zbídačení a demokracie pro řadu lidí může ztratit smysl.

Jaký z tohoto výběru plyne úkol pro moderní autentickou levici a obecně pro demokraty? Čtěte v úterních tištěných Halo novinách.

Monika HOŘENÍ