KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Paní Barbora si povzdychla. Její zesnulý manžel Karel Škopek z Bílých Otradovic k ní byl velkorysý. Zdědila polovinu hradu Pecka a navíc jí odkázal ze svého podílu slušnou sumičku. Jenže její tchýně a dva švagři se pro sebe dožadovali většího dědického podílu. Tahanice přerůstaly v otevřenou nenávist. Aby se ubránila jejich útokům, měla by mít po svém boku muže, který by se jí zastal. A tak s novým sňatkem dost spěchala. Příbuzní zuřili, když se v květnu roku 1603, snad ne ani rok po skonu prvního chotě, znovu provdala. Na hrad se přistěhoval další vetřelec, navíc s prázdnou kapsou. Jenže nemohli podceňovat jeho vlivné postavení na pražském císařském dvoře.

Novopečený příslušník panského stavu Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic věrně sloužil Rudolfu II., ale většinou se marně domáhal vyplacení služného. Když se jednou císař při jídle zakuckal a začal se dusit soustem, nikdo si netroufl ho uhodit do zad. Přísný protokol zakazoval se ho dotknout. Až Kryštof se odvážil rány. Za záchranu života mu vděčný Rudolf II. přiřkl odměnu. Ale dostal ji vůbec? Harantovy dluhy narůstaly a po šestiletém vdovství se nový sňatek s bohatou vdovou jevil jako východisko z nouze. Nebo je spojila náklonnost?

Luční válka

»Okolnosti seznámení a sblížení Kryštofa Haranta a Barbory Škopkové, které nakonec vyústilo až do jejich sňatku, zůstávají zahaleny tajemstvím,« píše v monografii o Kryštofovi Harantovi Marie Koldinská. Každopádně si císařův komorník polepšil. Nestěhoval se na nehostinný gotický hrad, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1322. Původní pevnost sloužila k ochraně zemské hranice a nedalekých středověkých zlatých dolů. Když se ale na hradě usídlili Škopkové, začali ho přestavovat na pohodlné renesanční sídlo. Obdélníkové nádvoří obklopovaly čtyři obytné paláce. O úchvatné sgrafitové výzdobě tří z nich vypovídá poslední objevený fragment. Podle odborníků nešlo jen o okrasu. Některé obrazce měly chránit sídlo od zlých sil. Zda si to pán na Pecce myslel ještě i ve chvíli, kdy ho odtud odváželi k soudu po bělohorské bitvě, je nepravděpodobné.

V roce 1603 ale jistě cítil přinejmenším uspokojení z výhodného svazku. Vstupoval do něj bezdětný, takže jistě doufal i v narození potomka. Syna a dceru z prvního manželství totiž ztratil v roce 1599, kdy podlehli infekci. Marie Koldinská cituje z jeho pozdějšího díla: »obidví, jedno po druhém, v šesti dnech s mou velikou žalostí z tohoto bídného do onoho věčného života prostředkem smrti vykročilo.«  

Nevěstě Barboře určitě lichotilo, že svatební dar poslal sám císař. Pokud byla později poněkud zklamaná nezájmem svého chotě o hospodaření na panství, zřejmě to nedávala příliš najevo a s příbuznými se dál střetávala především sama. Jednu typickou příhodu popisuje Marie Koldinská: »V červenci 1605 například Petr Škopek s ozbrojeným doprovodem zabavil seno na jedné z luk, náležejících k Barbořině polovině panství. Napohled banální konflikt se nakonec řešil na úrovni krajských hejtmanů, neboť rozhádané rodině už v té chvíli chyběla sebemenší vůle k jakékoli kompromisní dohodě.«

Barbora dala Kryštofovi dcerku, kterou pojmenovali Rozina Alžběta. Pokud byla Barbora v Praze, nejspíš se těšila z manželova postavení u dvora. Jenže už v červenci roku 1607 zasáhla Kryštofa Haranta nečekaná rána. Obětavá Barbora zemřela právě v Praze při porodu společně s dítětem. Už zase byl vdovec, i když bohatší o polovinu panství Pecka.

Tchýně zajistila dceru

Fragment sgrafita

Už je to tak. I Kryštof Harant chtěl syna, pokračovatele rodu. A tak se oženil potřetí. V případě sňatku s třetí dcerou Jana Hradišťského z Hořovic a Anny, rozené Pouzarové z Michnic, získal podnikavou a uznalou tchyni. Novomanžele zakládala penězi, aby Kryštof Harant vybředl z dluhů, které způsoboval nákladný život v císařském sídelním městě. Mladou Annu Salomenu si komorník vzal v únoru bouřlivého roku 1609, který do dějin vstoupil vydáním Majestátu, zaručujícího svobodu vyznání všem nekatolíkům v Čechách. Mimochodem byl to právě Kryštof Harant, který podepsaný dokument doručil na shromáždění stavovských představitelů.

Do vyšších úřadů však Rudolf II. prosazoval pouze katolíky. Pro komorníka, který nezneužíval své postavení, ale čekal přece jen uznání, nastalo v této souvislosti trpké zklamání už v roce 1606. Tehdy se zdálo téměř jisté, že jako oblíbenec Rudolfa II. získá uvolněné místo prezidenta české komory. Jenže se ozvali Kryštofovi protivníci a osočovali ho z kacířství, tedy z příklonu k evangelíkům. V té době byl ale podle všeho stále katolík, jenže nehořel fanatismem a nevystupoval okázale na podporu »jediné pravé víry«. Rudolf II. nátlaku podlehl a svého komorníka do úřadu nejmenoval. Této funkce se Harant dočkal až za třináct let za vlády Fridricha Falckého.

Mladá manželka alespoň v roce 1610 naplnila jeho tužby a porodila mu syna. Pak následovaly i další děti. Kryštof Harant byl věrný podivínskému císaři až do jeho skonu v lednu 1612. Jistě nemohl očekávat, že by ho nástupce Matyáš chtěl do svých služeb. Kam se ale uchýlit? Po dobu druhého manželství s Barborou Škopkovou nezajížděl na Pecku příliš často. Jistě ho odrazovaly sváry s jejími příbuznými. Tomu se rozhodla učinit přítrž jeho současná tchýně, nyní již podruhé ovdovělá, a poskytla dceři Anně Salomeně prostředky na odkoupení druhé poloviny peckovského panství. Teď tedy měl bývalý dvořan vhodné zázemí a jeho manželka zajištění pro případ, že by zemřel dřív než ona. Což se skutečně stalo, ovšem za dramatických okolností na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Spisovatel, skladatel a cestovatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic skončil za účast na stavovském povstání a především za rozkaz střílet na císařský palác při obléhání Vídně, na popravišti. Chování Anny Salomeny, která se pak provdala za jeho bývalého přítele Heřmana Černína, většinou považují historici za osobní selhání ženy, která se na nic neohlížela a myslela především na své zabezpečení. Černín se totiž stal Harantovým protivníkem a jeho popravě přihlížel, aniž by hnul brvou.   

Ošidný vítr

Kryštof Harant se zřejmě jako někteří další šlechtici domníval, že císař Ferdinand II. nezúčtuje s účastníky povstání, kteří nepatřili k vedoucím osobnostem, příliš krutě. Nepřipojil se proto k první vlně emigrantů a zůstal ve vlasti. To se ovšem přepočítal. »Začátkem března 1621 dorazil na Pecku oddíl vojáků z pluku Albrechta z Valdštejna, vedený hejtmanem Petrem Mostem, který měl za úkol zatknout a převézt do Prahy Kryštofa Haranta,« píše Marie Koldinská, která vyvrací zažitý názor, že pro Haranta přijel samotný Albrecht z Valdštejna.

Se zatčením se pojí pověst, podle níž při výjezdu z peckovské brány vítr odfoukl z Kryštofovy hlavy klobouk. Podle jedné verze na zděšení své manželky z neblahého znamení Harant jen odtušil, že kdyby byl Římanem, tak by ten den nevyšel z domu. Jiná verze vypráví, že trpce podotkl: »Brzy poletí za kloboukem i hlava.«  

Po Harantově popravě Anna Salomena rychle konvertovala ke katolictví i s dětmi. Vychovávala dcerku z mužova prvního manželství a čtyři vlastní. Přání popraveného, aby zůstala pevná ve víře pod obojí, nesplnila. Snažila se zabránit konfiskaci poloviny peckovského panství, která patřila popravenému po jeho druhé ženě Barbaře. To se jí sice po získání vlivných přímluvců povedlo, ale tohoto panství si moc neužila. Albrecht z Valdštejna spojoval statky a na hrad v Podkrkonoší měl taky zálusk. Když vdova nechtěla prodat, poslal na Pecku oddíl žoldnéřů, aby se tady na náklady Anny Salomeny ubytovali. Bývalá Harantova manželka to vzdala a v listopadu roku 1624 panství Albrechtu z Valdštejna prodala. V roce 1627 pak vojevůdce věnoval Pecku kartuziánům z Valdic u Jičína. Ti hrad používali jen jako letní sídlo. Pecka chátrala a zkázu dovršil požár v roce 1830. Úřady povolily rozebírat zdivo na okolní stavby. Až v roce 1921 získali obyvatelé městečka pod hradem trosky do svého vlastnictví a začalo se s částečnou rekonstrukcí místa, kde žil a tvořil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Miroslava MOUČKOVÁ

Foto: Milada HALÍKOVÁ