KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Multipolární svět 21. století a americká snaha o dominanci

Konzumní americký systém, nemá-li se zhroutit, musí neustále expandovat. Udržovat růst spotřeby přinášející zisky si žádá obrovskou spotřebu surovin a energie.

Spojené státy jsou nyní největším spotřebitelem surovin a energie na naší planetě.

Z těchto důvodů je hlavním motivem americké expanzní politiky - po ukončení studené války a zániku sovětského zájmového bloku a rozpadu Sovětského svazu - ovládnutí světových neobnovitelných surovinových zdrojů. To jim umožňují nejen strategicky rozmístěné vojenské základy, ale také vnitřní a zahraniční politika zemí, které jsou pod vlivem této supervelmoci.

Na světových trzích však také stále více uplatňují svoje požadavky dva nejlidnatější státy - Indie a především Čína. Lze též předpokládat nárůst poptávky přicházející z Ruska, Brazílie a Mexika. Rozvoj těchto zemí - nových pólů multipolárního světa 21. století - zvýší poptávku po surovinových a energetických zdrojích. Tlak na neobnovitelné surovinové zdroje se prohloubí deficitem potravin a vody. Zdroje a ložiska však mnohdy leží a budou ležet mimo území největších spotřebitelů.

Zahraniční politiku USA ovlivňuje zejména předpokládaný vzestup spotřeby ropy do roku 2025, který je odhadován na 50 procent. Současná světová produkce ropy je kolem 80 milionů barelů denně, z čehož 65 procent ropy slouží k výrobě paliva pro automobily a letadla, nejvíce opět v USA. USA už v roce 2004 odebíraly čtvrtinu světové těžby ropy, což činilo 11 litrů ropy na osobu a den, přestože zde žije jen 5 procent obyvatelstva Země. Výroba biopaliv pro motorová vozidla sice bude pro obyvatele zemí bohatého Severu znamenat zdražení potravin, ale obyvatelstvo ze zemí chudého Jihu bude v mnoha případech hladem doslova strádat.

Je známo, že v kontinentální části USA jsou ropné zdroje téměř vytěžené a produkují jen polovinu těžby z roku 1970. Produkce navíc klesá v aljašské oblasti North Slope a v Severním moři v Evropě. Prezident Bush, nedbaje na protesty ekologických organizací, povolil těžbu ropy v chráněných lokalitách.

Vzhledem k dané současné politické situaci ve Venezuele a v Nigérii je pro USA stále obtížnější importovat ropu odtud. Zatím USA dováží ropu dlouhodobě z více než deseti států a import představuje 54 % spotřeby země. V USA ale roste zájem ropných společností importovat tuto surovinu i z netradičních regionů a dosáhnout co největší disperze zdrojů. Například v Čadské pánvi se od července 2003 těží ropa, která ropovodem proudí na pobřeží Kamerunu. Jedná se o největší soukromý projekt (3,7 miliardy US dolarů), který přináší do USA ročně 30 až 50 miliard barelů. Těžba ropy zahraničními společnostmi však neznamená automatické zvýšení životní úrovně místních obyvatel. Třeba v Nigérii, kde se USA také v těžbě ropy angažují a odkud na světový trh přichází kolem 6 % ropy, se po třicetileté těžbě dokonce počet obyvatel žijících v bídě zdvojnásobil a dosahuje v současnosti asi 66 procent populace.

Zájem o proniknutí na středoasijská ropná ložiska projevily USA ihned po rozpadu SSSR. Nejedná se o nijak nevýznamnou oblast, protože jen Kazachstán má v oblasti Kašanského ropného pole k dispozici největší světové izolované ložisko ropy se zásobou 17 až 33 miliard barelů. Ovládnout celou oblast Centrální Asie s jejími ložisky nerostných surovin a strategicky významnou polohou v blízkosti Indie, Číny a islámských zemí s ložisky ropy a zemního plynu, bylo nejprve cílem SSSR. Invazí Sovětského svazu do Afghánistánu započala podpora USA afghánskému odboji a posilování americké vojenské přítomnosti v oblasti Perského zálivu. Region Blízkého východu a Centrální Asie se po rozpadu Sovětského svazu a jeho zájmového bloku stal cílovou zájmovou oblastí USA. Vliv Moskvy v Gruzii, Ázerbájdžánu, Arménii, Kazachstánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu vystřídaly USA. V oblasti jsou nejen obrovské zásoby ropy, zemního plynu a dalších nerostných surovin, ale velký je také strategický význam těchto území. Region Centrální Asie hraničí s Ruskou federací, Čínou, vzdálená není ani Indie a země Blízkého východu.

V USA již před rozpadem SSSR existovaly různé strategické studie o čerpání neobnovitelných zdrojů ropy ve světě. Proto bylo po rozpadu SSSR naplánováno a realizováno využití zásob uhlovodíků v bývalé sovětské Střední Asii. Pro zdárnou realizaci projektu je však vždy třeba zajistit v této oblasti politický a ekonomický vliv.

George Bush si svůj vládní tým vytvořil z velkých osobností ropných společností. Rodina prezidenta Bushe řídila ropné společnosti od 50. let minulého století, viceprezident Dick Cheney byl v 90. letech minulého století výkonným ředitelem naftařské společnosti Halliburton, Condolezza Riceová byla členkou správní rady Chevronu, ministr obchodu Donald Evans byl po více než deset let výkonným ředitelem společnosti Tom Brown.

V USA byla naplánována a realizována výstavba potrubí spojujícího Kaspické moře s Indickým oceánem. Firma UNOCAL spolu s firmami Delta Oil, Gazprom a Turkmenogaz vytvořila konsorcium Central Asia Gas, které následně dalo vznik Central Asian Oil Pipeline. Projekt se začal realizovat ve spolupráci se saúdskoarabskou firmou Delta Oil, vládou Turkmenistánu, společností Indonesian Petroleum, japonskou firmou ITOCHU, jihokorejskou firmou Hyundai a pákistánskou firmou Crecent Group. Dohoda o stavbě byla uzavřena 9. září 2002.

Zajímavým způsobem se vyvíjely po rozpadu SSSR - z pozice existence jediné globální velmoci - také snahy USA o ovládnutí euroasijského ropného koridoru, který vychází z oblasti Zakavkazska. Zatímco oslabený ruský stát se snažil podporovat ruské ropné společnosti v konkurenčním boji o ropu, několik velkých ruských společností (např. Lukoil nebo Rosněft) spíše stálo za americkými zájmy v této oblasti. USA podporovaly v kontextu GUUAM (vojenská organizace založená v roce 1997 Gruzií, Ukrajinou, Ázerbájdžánem, Moldávií a Uzbekistánem, který v roce 2005 z organizace vystoupil, když změnila svou orientaci, zpočátku spíše proruskou, na proamerickou - pozn. red.) a Strategie Hedvábné stezky vytváření proamericky orientovaných vlád států ležících podél tras ropovodů. V Ázerbájdžánu byl v roce 1993 nastolen proamericky orientovaný prezident Gejdar Alijev (bývalý důstojník KGB, člen politbyra ÚV KSSS), který následujícího roku podepsal, s šesti miliardami bonusu, kontrakt s BP-AMOCO. Bylo také navrženo vybudování několika tras alternativních ropovodů, které obcházejí ruské území. V roce 1999 byl uveden do provozu ropovod Baku-Supsa, který je vojensky chráněný GUUAM. Ropa je dopravována ropovodem z Baku do gruzínského přístavu a odtud je tankery převážena do ukrajinského přístavu Pivdenny. Gruzie a Ukrajina jsou členy GUUAM a v čele těchto zemí stojí - revolucí podporovanou USA - proamericky orientovaní politici (odtud změna orientace GUUAMu - pozn. red). Terminál Pivdenny navazuje na jižní větev ropovodu Družba, který prochází zeměmi NATO (Slovensko, Maďarsko, ČR a Německo). Ruský ropovod vedl za bývalé sovětské éry z Baku přes Groznyj do Tichorecka. Trasa ropovodu končila v Novorossijsku.

Při nahlédnutí do mapy je na první pohled patrné, že se Čečensko nachází právě na křižovatce této strategické ropné trasy. Konflikty mezi vládou v Moskvě a dobře ozbrojenými čečenskými separatisty, kteří usilují o nezávislost svého území, jsou známé a média jim věnují pozornost. Na okraji pozornosti však stojí, že se jedná o vnitřní problém Ruské federace, na jejímž území Čečensko leží. Nijak zvlášť se ani nepátrá po původu zbraní Čečenců a jejich teroristické akce, např. v Beslanu či Moskvě, nejsou ve srovnání s al-Kajdá tak mediálně vyhledávanou záležitostí. V této souvislosti upozorňujeme na fakt, že ten, kdo ovládá území, ovládá také ropovod a distribuci ropy.

V roce 1997 tehdejší americký viceprezident Al Gore ve spolupráci s prezidentem Alijevem výrazně ovlivnil realizaci podpisu ropné dohody se Státní ropnou společností Ázerbájdžánu (SOČAR), umožňující Chevronu (nyní součást Texaca), aby převzal kontrolu nad ropnými ložisky v jižních částech Kaspického moře. V severních oblastech tohoto jezera se v Kazachstánu angažuje Chevron prostřednictvím ropného podniku Tengiz - Chevronoil.

Americká specifika

Jsme přesvědčeni, že většinu svobodomyslných Američanů nenaplňuje nový status jejich země - jako jediné globální supervelmoci - zvláštním uspokojením. Politický triumfalismus , spojený s americkým vítězstvím ve studené válce, se totiž většinou setkal s chladnou odezvou a byl navíc vystaven určitému posměchu ze strany liberálně zaměřených komentátorů a politiků. V současné době existující nukleární zbraně drasticky zredukovaly využitelnost války. Vzrůstající globální vzájemná ekonomická propojenost a vzájemná obchodní závislost států způsobila, že politické využití hospodářského vydírání a embarg je stále méně účinné.

V důsledku toho se válečné řešení sporů prokazatelně stává stále složitější záležitostí. Přesto zůstalo vlivem tradice v politice USA vymezování se proti nepříteli. Spojené státy jako jediná země na světě publikují seznam svých nepřátel. Jsou to podle užívané oficiální terminologie např. teroristické organizace v jiných státech, které ohrožují USA , státy podporující terorismus , nebo tzv. ničemné státy a země vzbuzující obavy. Od roku 2002 k těmto státům přibyly přímo vyjmenované země označené jako tzv. osa zla. V dějinném vývoji se prokázalo, že pokud se bude zdát Američanům jejich národ nějak ohrožen, projeví se zvýšení jejich identifikace. Při snížení nebezpečí ohrožení nabývají priority jiné identity před identitou národní.

Amerika současnosti je v daleko větší míře postvojenskou společností než většina ostatních demokracií. Příčinou je i to, že válečný konflikt mimo území USA zajišťuje vojensko-průmyslovému komplexu obrovské zisky. Jeho vliv se projevuje i v tom, že v současné době převyšuje vojenský rozpočet USA souhrn vojenských rozpočtů Francie, Německa, Ruské federace, Číny a Indie. Navzdory tomu se od druhé světové války prokázalo, že se Spojené státy nemohou úspěšně angažovat v konfliktech s perspektivou dlouhého trvání nebo ve válkách spojených s rizikem většího počtu amerických obětí. Tam, kde jim technologický náskok poskytuje strategickou výhodu, mohou vést efektivní válku, jak tomu bylo v Perském zálivu při Pouštní bouři nebo při bombardování Jugoslávie. V případě, kdy je nutnost ovládat obsazené území v dlouhodobější perspektivě a také přinášet na okupovaném území náklady, včetně obětí na lidských životech, se americká vojenská hegemonie ukazuje jako chiméra. (Např. Vietnam, Somálsko a nyní Afghánistán a Irák.)

Na rozdíl od Evropy v USA přežívá trend projevující se kulturou zaměřenou výhradně na jedince a jeho prospěch. Zapsal se do národního charakteru, i když konkrétní životní podmínky jsou v současnosti diametrálně odlišné. Vyplývá totiž z celkového historického vývoje, kdy etika získej co nejvíc umožňovala prvním kolonistům přežít bez ohledu na původní obyvatele. Zvítězil a nejvíce půdy a majetku měl ten, kdo jednal vůči indiánům nejvíce bezohledně. Půda, kterou násilím odebrali původním obyvatelům, byla ve srovnání s Evropou levná a snadněji dostupná.

Tento proces spolu s protestanskou kulturou v průběhu vývoje vytvořily z amerického národa snad nejvíce individualistický národ. Charakteristickým se v této souvislosti stal kolektivní étos a víra v tzv. americké hodnoty - americký sen . Američané jsou přesvědčeni, že člověk se musí sám rozhodnout a sám učinit to, co je pro něj nejvýhodnější, místo toho, aby se nechal ovlivňovat míněním jiných a tlakem vnějších okolností. V důsledku tohoto vývoje je sociální nerovnost v USA brána jako samozřejmý důsledek schopnosti jedince. Ambice jsou tak pěstovány, že mnohdy pohltí člověka samotného. Vzorem je model Američana , což je zdravý, úspěšný a bohatý jedinec, bohabojný kovboj s ráznou chůzí, který nosí ruce dál od těla a stále ho zdobí úsměv a veselá nálada... .

Ve srovnání s jinými národy ekonomicky rozvinutých zemí je možno považovat Američany za vysoce religiózní. Vliv má i to, že americké politické zřízení spočívá do značné míry také na náboženských základech, což se projevuje mezi obyvatelstvem vírou ve vlastní poslání - pověření Bohem. Stačí, všimneme-li si množství náboženských symbolů a narážek v amerických veřejných projevech, ceremoniích a rituálech s tradičním závěrem: V tom nám pomáhej Bůh ...

Perspektiva?

V hrubé prognóze lze snad vyvodit, že příští společenský vývoj může ve Spojených státech nastolit několik problémů. Prvním vnitřním problémem budoucnosti se může stát to, že v USA dochází k lokální koncentraci imigrantů. Narušuje se tradičně působící tavící kotel a probíhající asimilační procesy a omezuje se relativní rozptýlení osob pocházejících z jiných kulturních základů. (Již dnes asi 21 milionů osob neovládá dobře angličtinu.) Mnoho lidí pocházejících z Latinské Ameriky stále udržuje úzké kontakty s původní vlastí, kde žijí jejich další rodinní příslušníci. Navíc značné množství těchto lidí využívá jednoho občanství k jistým účelům a druhého k jiným, podle okamžitých výhod.

Druhý problém může paradoxně vyplynout z polohy státu. USA jsou totiž jedinou vyspělou velmocí (navíc světovou), která sousedí přímo se zemí třetího světa. Nedokonalá asimilace imigrantů může v budoucnu transformovat USA v zemi dvou kultur a dvou národností.

Třetím problémem Spojených států, klasické země konzumní společnosti, se mohou stát důsledky světové surovinové a potravinové krize.

Na jedné straně dojde k prohloubení vykořisťování zemí chudého Jihu, což může radikalizovat obyvatelstvo a tím zvýraznit odpor nejen proti expanzivní americké politice, ale i snahám nadnárodních firem o ovládnutí jejich surovinových a energetických zdrojů.

Na druhé straně budou muset Spojené státy se svojí konzumní společností omezit svoji spotřebu, což zřejmě nebude realizováno na úkor nejvyšších vrstev. Tíhu stávajících rozporů tak ponesou nejen obyvatelé rozvojových zemí, ale i lidové vrstvy ze zemí bohatého Severu a tím i USA. Situace tak může vytvořit podmínky pro radikalizaci obyvatelstva, pro vznik extremistických hnutí, což následně může vyvolat snahy o omezování demokratických a občanských svobod.

Vývoj nelze zastavit a také současný svět s jednou světovou velmocí projde proměnou. V budoucím multipolárním světě budou v politice a ekonomice dominovat nové póly růstu. Na americkém kontinentě to může být - kromě USA - Brazílie, Mexiko nebo nějaké seskupení latinskoamerických zemí (např. Venezuela + Kuba + Bolívie + Ekvádor + Nikaragua a s nimi spolupracující Chile). V Asii bude dominovat Čína, Indie a Japonsko a v Evropě - kromě Evropské unie - Rusko. Ekonomicko-politické póly světa počnou již při svém vzniku omezovat současné parazitické využívání světových surovinových zdrojů jedinou velmocí. Vlivem toho začne mít současná expanzivní politika USA, dosud realizovaná ekonomickými prostředky nebo vojenskou silou (která se úspěšně uplatňovala po celé industriální období), značně zúžený prostor a postupně bude vytěsněna.

7. dubna 2008, Prof. PhDr. Petr CHALUPA, CSc., PhDr. Dana HÜBELOVÁ