KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Rozhovor Haló novin s poslancem Václavem Exnerem (KSČM)

Máme za sebou měsíc a půl českého předsednictví EU.

Jak ho hodnotíte?

Náš nástup byl poněkud hektický, především kvůli tomu, co se stalo v Gaze a kolem dodávek plynu přes Ukrajinu. České předsednictví tudíž zatím daleko více řešilo operativní problémy než koncepční problematiku, kterou si připravilo.

A uspělo?

Řekl bych, že si splnilo své povinné minimum. Avšak zjevně nebylo vůdčí silou při řešení problémů. Ukazuje se, že v rozhodujících otázkách musí předsednická země stejně nakonec vycházet z pozic silných členů EU, především trojice Německo, Francie, Velká Británie. Přičemž Francie opticky trochu vyčnívá, protože je ve specifické poloze jakéhosi aktivisty, zejména díky aktivistickému přístupu prezidenta Sarkozyho.

Ze zahraničního tisku nezřídka zaznívají až posměšky vůči Topolánkově řízení EU.

Ano, ovšem přiznejme, že velmi kritické články, které se k českému předsednictví objevily v zahraničním tisku, jsou často nespravedlivé. Pramení z jakéhosi velmocenského nadhledu. Z pohledu KSČM je problém českého předsednictví jiný, než jak ho formulují zmínění žurnalisté. Od samého začátku jsme upozorňovali, že se české předsednictví nesoustředí na hlavní problémy občanů EU, přehlíží sociální problematiku, přestože právě ona se s nastupující hospodářskou krizí jeví jako stále výraznější. Řada opatření, která se přijímají jako protikrizová, by měla směřovat k záchraně sociální úrovně rodin a lidí. A to se neděje. České předsednictví setrvává v jakémsi neoliberálním dogmatismu.

Druhá věc, kterou českému předsednictví vyčítáme, je určitá zaslepenost v zahraniční politice. Stále unikají nepřiměřené komentáře a poznámky týkající se Palestiny, Ruska, Ukrajiny či Gruzie, jež prozrazují stanoviska, která dnes velká část EU nesdílí. Tím se ČR dostává na okraj názorového spektra a těžko může sehrávat roli smírčího orgánu při konfliktech, což je důležitá role předsedající země.

Premiér Topolánek svolal summit EU do Bruselu kvůli krizi. Co od takové akce máme čekat?

Svolání tohoto zasedání je záležitost tak trochu vynucená. Je to další příklad situace, kdy základní aktivita nevyšla z českého předsednictví, ale toto předsednictví bylo k činu dotlačeno kroky rozhodujících zemí. Na summitu bude třeba pokusit se zastavit uzavírání evropských ekonomik do sebe. V nouzi totiž některé země usoudily, že bližší košile než kabát a začaly uvažovat v rozporu s principy EU. Začaly hrát na sebe . Pokud by došlo k dohodě, že EU bude postupovat společně, a že se přitom pokusí zabránit, aby krize prohloubila propast mezi bohatým Severem a chudým Jihem světa, bylo by vše v pořádku. Nedá se ovšem předpokládat, že ze zasedání vyjdou takové příznivé výsledky. Naopak. Je možné, že výsledkem bude jen to, že namísto jednotlivých zemí začne hrát na sebe Evropa jako celek, že se obrní proti zbývajícímu světu a ten na to doplatí. Stejně jako na to už doplácejí vyslanci zbývajícího světa , tedy zahraniční pracovníci v zemích EU, kteří se stávají přednostními oběťmi krize a naprosto bezohledně se jim říká: postarejte se sami o sebe, už vás nepotřebujeme. A s tím my, komunisté, nemůžeme souhlasit.

Ve sněmovně nyní leží Lisabonská smlouva i smlouva o radaru. Máme čekat nějaký, řekněme - handl?

Obchodování, které naznačujete, velice snižuje politickou kulturu země. Vyhandlovat za nějaký ústupek věc, která je zásadní, je filozoficky, emotivně i politicky problematické. Nejsem zastáncem takového obchodování. Samozřejmě si nemyslím, že politikou budoucnosti je bigotnost. Domluvy a kompromisy jsou nutné. Ale v otázkách zásadních nelze hledat kompromis cestou obchodu. Přijetí logiky ty se vzdáš tohoto zásadního a já na oplátku tohoto zásadního má dle mého soudu rozkladný účinek na celou společnost.

Je chyba vlády, že se dosud soustřeďovala na prosazování radarové základny a dostala se do určitého presu s Lisabonskou smlouvou. Vysvětlovací kampaň k ní se neuskutečnila. Mnoho otázek je otevřených a nejasných. Není vyjasněno, jakým způsobem se má vnést do našeho právního řádu Listina práv Evropské unie. Nedošlo na věcnou debatu o mnoha nových zásadách, které Lisabonská smlouva zavádí. Nedomýšlí se konkrétní situace, ve kterých mohou být tyto zásady uplatněny. Zkrátka klouže se v celé té debatě spíše po povrchu. Přesto jsou zastánci smlouvy, ve snaze ji protlačit, ochotni ustoupit od řádného projednání v obou komorách parlamentu. Sociální demokraté, zelení a lidovci se snaží smlouvu urychleně protlačit, ať se děje, co se děje. Činí tak pod podivným psychologickým tlakem, že ČR by neměla být tím posledním a problémovým , navíc když je ještě předsednickou zemí. Podléhání takovému tlaku a odmítání diskuse v jeho jménu jen zakrývá, že kolegové z těchto stran neumějí odpovědět na některé základní otázky.

Co komunistům na Lisabonské smlouvě nejvíce vadí?

Nám vadí, že demokratický deficit EU je v Lisabonské smlouvě odstraněn velmi nedostatečně. Bohužel je také zjevné, že se v ní minimálně prosazuje politika mírové diplomacie a dodržování mezinárodního práva, naopak se posilují vojenská řešení a militarizace. To má udělat z EU budoucího konkurenta Spojených států v soutěži, kdo lépe dokáže řešit problémy světa mocensky. Což je věc, které se nechceme účastnit. Další problematická věc: EU na sebe postupně strhává všechna strategická hospodářská rozhodování a jednotlivým členským zemím zůstává malý prostor pro stanovení vlastní hospodářské strategie. Naopak smlouva nijak neřeší, že potřebujeme zajistit základní celoevropskou sociální úroveň. Občané EU by určitě přijali pozitivně, kdyby sociální problémy byly jedny z ústředních, které unie řeší. A poslední výhrada se týká zahraničněpolitické orientace. EU prosazuje ve vztahu k Africe, Asii či Latinské Americe více politiku než hospodářskou spolupráci. Tato spolupráce bývá kategoricky podmiňována něčím, co tyto země často musejí vnímat jako vměšování do svých záležitostí.

A co problém možného zpochybnění tzv. Benešových dekretů?

Právníci ujišťují, že není možné. Ale naše zkušenost s restitucemi říká, že nakonec rozhodují soudy a něco, co se politikům zdálo nemožné, u soudů nezřídka možné je. Ve sněmovně proto padl návrh poslankyně Heleny Mallotové z ODS, aby český parlament udělal určité prohlášení v této věci. Předběžně jsme se v našem poslaneckém klubu dohodli, že takové prohlášení bychom podpořili. Měla by to být jakási rána jistoty, abychom vyloučili možnost, že poválečné zákonodárství bude na základě Lisabonské smlouvy revidováno.

Kandidujete do Evropského parlamentu. Někdy se říká, že je to moloch, který ve skutečnosti ovlivní málo.

Evropský parlament samozřejmě moloch je, byť bude maličko zeštíhlen. Více však vadí, že zatím nemá obvyklá práva parlamentu. Prakticky nemá legislativní iniciativu. V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky takřka nemá kontrolní funkci. To, že mají v této oblasti představitelé výkonných orgánů EU povinnost jednou za rok odpovídat na otázky parlamentu, je spíše směšné. Přesto má Evropský parlament sílu vynutit si určitý směr EU a navíc doufám, že se podaří jeho roli posílit. V takovém orgánu by rozhodně měly být zastoupeny všechny politické směry a bylo by potřeba, aby komunistický a radikálně levicový směr byl výrazně posílen. Třeba právě proto, aby mohl ovlivnit zmíněné záležitosti kolem Lisabonské smlouvy.

Jste na desátém místě kandidátky. Myslíte, že máte naději na zvolení?

Naděje umírá poslední. (smích) Ale to neřeším. Povinností nás, kteří chceme politiku KSČM prosazovat, je usilovat o co největší počet mandátů; kdo konkrétně je získá, je druhotné. My komunisté se lišíme vždy tím, že jsme dělným kolektivem, partou, která si rozděluje rozumně práci, spíše než skupinou sólistů, v níž každý usiluje o to, aby zrovna on urval kus popularity a moci.

18. února 2009, Jan STERN