KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Nechme už stranou 17. listopad. Nemyslíte, že o něm bylo dost namluveno, napsáno a napromítáno?

Letošní 17. listopad neskončil. Chtěl odstranit demokraticky zvoleného prezidenta. Měl vyvolat nepřehlednou situaci, kterou by Hrad nezvládl. Dokonce čelní představitelé státu, součást červených koberců, když k nám zavítají zahraniční prezidenti, houfně z republiky utekli. Speciálem letěli do Ameriky s Havlovým »poselstvím«. Byla to partitura symfonie č. 9 e-moll Antonína Dvořáka zvaná Novosvětská. Propagovaný akt odhalení busty Václava Havla sice přivedl k slzám některé z herců, avšak konal se až dva dny po sedmnáctém. Představitelé české kotliny trávili čas turistikou, tedy přelety z města do města, a hlavně hýkáním mouder panu prezidentovi, jak by si měl v Praze počínat.

Pražští pořadatelé vzpomínky na zastřelené v roce 1939 doufali, že se jim vymkne z kloubů. Existují přece cizojazyčné manuály pro úspěšné puče – tak proč v Praze přepřahat? Nepoučili se však od dědků–disidentů. Zanechali po sobě »hafo důkazů«, že šlo o revanš za prohru knížete.

I já jsem dostal hromadný mail asi s patnácti grafickými přílohami, jaké transparenty s figurami mám vyrobit a kam s nimi v Praze přijít. S mnoha jsem se neztotožnil – s některými, které byly předem přeškrtnuty – možná; dohromady však byly hybateli dvacátého století. Na ulicích se objevily. Zdáním širší objektivity měly maskovat chuť politického převratu. Kdyby odesilatelé znali českou historii, určitě by zařadili Masaryka a smlsli si na Jakešovi. Hromadný mail přišel v jazyce anglickém, a nikoliv z naší republiky.

A tak pod těmito portréty, které ve většině vyznává i Miloš Zeman, svištělo humanitární bombardování vajíčky, moralisté troubili něco o sviních a prezident byl vyřváván k diskusi. Kdykoliv na Albertově začal, rozpoutal se jekot, vytahovaly červené karty Made in Tržiště... (V pražské ulici Tržiště sídlí Velvyslanectví USA – pozn. red.) Dav pak vykročil ke Klárovu ukázat svaly. Policie vytvořila hradbu, ale nezasáhla. Dehonestace vrchního velitele branné moci jí byly u zadku. Občané přece měli holé ruce...

Ne tak před pár dny. Paní Řezníčková, invalida se srdcem, chtěla přijet osobákem na Hradčanské náměstí. Jen vyložit stolek s podpisovými archy a hned odjet. V dané zóně parkoval bez problémů autobus, několik vozů, jiný projížděl. Policisté to paní Řezníčkové nedovolili. Poukazovala na dopravní ruch kolem. Marně. Jak dokládá kamera, jeden uniformovaný ženě přiškrtil krk pendrekem, zvrátil hlavu, aby nepopadla dech a pak tahem za obě strany pendreku spolu s dalšími policisty ženu od volantu vyvlekli. Padla na chodník. Další čtyři začali s oživováním. Na záznamu je věta »a dejchá vůbec ta ženská???« Následoval výslech a nemocnice. Téma podpisovky bylo: Stojím za svým prezidentem...

Zato 17. listopadu zůstala brána Hradu dokořán. Tisícovka křiklounů skončila až pod balkonem na druhém nádvoří a symbolicky si na prezidenta plivla... Asi by se ochranka Hradu měla ve zrychleném řízení rekvalifikovat na regulovčíky; co kdyby někdo omylem zamířil vlevo na Vikárku.

Co jste od změny před 25 lety očekával?

V létě opět přijel bývalý diplomat ze »Západu«. Jsme dlouho přátelé. Několik let byl legálem v Československé socialistické republice. Dobře vím, že jeho mise patřila do zlaté éry oné ambasády v »boji« s komunismem. Hodně o té době mluvíme. Ptal jsem se, proč nás, tedy disidenty, nepřipravili na to, jak se řídí demokratická státní správa, jaká má být ústava, bankovnictví..., že všechno přišlo ze dne na den. Víš, povídá, my to sami nečekali.

Věnoval jsem mu kuriózní suvenýr: Několik posledních stránek z jeho vnitráckého svazku. Soudruh z StB oznamuje svému náčelníkovi, že se za několik let nepodařilo aplikovat vůči diplomatovi kompromitující materiál, takže bohužel nemohl být vyhoštěn: republiku tedy opouští v rámci nekráceného termínu. Doporučuje svazek uložit do archivu.

Výsledek jsme s úsměvem zapili. Soudruha majora odměnil až režim, proti kterému bojoval: Stal se bohatým právníkem.

Splnila se vaše očekávání?

K 25. výročí listopadu 1989 řečnili mnozí. V Jazzové sekci velmi prozřelí diplomaté–analytici, vystudovaní za studené války na Východě i na Západě. Jeden byl dokonce českou stranou vyměněn za západního – vítáni byli poradci nejvyšších hlav ČSSR, komunističtí spoluautoři vět základních dokumentů pro bezpečnost v celé Evropě, zvané Helsinské dohody, na jejichž textu po dvou letech vznikla Charta 77. Zúčastnila se osoba, která zmrazila vyhlášení výjimečného stavu, na dvou setkáních nechyběly tiché síly, které zajišťovaly přepravu kontrapísemností včetně finanční výpomoci uvězněným politickým, nebo ti, kteří točili klikou cyklostylů, a to hodně dávno před Listopadem 1989, takže o nich současní dějeznalci ani nevědí.

Do Jazzové sekce opět přišly mozky, prosté nenávisti, aby si konfrontovaly historické detaily. Alespoň v úzkém kruhu několika desítek osobností probraly minulost s ohledem na přítomnost, a hlavně na budoucnost. A tito technologové moci neštvali na současné poměry. »Jen« s rozvahou analyzovali postavení naší republiky z globálního pohledu a já byl otrávený, že tyto mozky ze škol v Moskvě, Washingtonu, Paříži nebo z pražské Thákurovy a Valdštejnské ulice nevyužívá náš stát.

Co v této souvislosti říkáte o oněch až militantních útocích na všechny, kteří mají jiný názor než ti, kterým se říká »pravdoláskovci«?

Zneužití Václava Havla při demonstracích nutí ke zvracení. Na Národním muzeu dokonce visela jeho fotografie nikoliv s textem S Havlem na věčné časy, ale S Havlem navždycky... Sakra, vždyť pisálkové z klubu Pussy Riot Prag, na něm nenechali dvacet let nit suchou. Zapomněli na ráčkování, krátké kalhoty, meditace s tibetskými mnichy, nabytý majetek, kolaboraci, fotky s nejvyššími nácky, kontakty s Jelcinem, estébáky, vynucovali si publikovat jeho zdravotní kartu, jedovatosti, že musel dát zavřít Sládka, aby se o jeden hlas stal znovu prezidentem,  – kdo se netrefil do Havla, nebyl na výplatnici...

Vyhledal mne autor kdysi vydané knihy o Václavu Havlovi a zajímal se o manželky. Vyprávěl jsem mu hezké příhody o Olze, se kterou mne párkrát odváželi v antonu, a o pozdější Dagmar. Neotiskl slovo. Přilítla za mnou uštvaná novinářka: Je v presu. Má psát o Havlových milenkách. Prý vím... Poslal jsem ji tam, kam – o řádek níž - příznivce pražského Fanklubu Pussy Riot. Oba intelektuálové pak pochodovali s červenými kartami, žádajícími odstoupení Zemana kvůli českému překladu názvu oné punkové kapely. Jak vás jen, demonstranti, poslat noblesně do prdele...

Když už jste se o této skupině zmínil...

...Název si dámy zvolily samy. Ctí jej v pražských kavárnách i na kulturních toaletách. Jistě je autorsky ošetřen, jinak by v Praze již existoval bordel stejného jména. Jestliže někdo na veřejnosti řekne, že je svině, pak mluví o sobě. Kdyby se ale stalo, že by jiný křikem sděloval mládeži, že sviní je Miloš Zeman, třeba na demonstraci, a hypoteticky takto rétoroval, dejme tomu profesor s nejvyšší vědeckou a pedagogickou kvalifikací dekorovanou byť malou protekcí, pak jde o výtok veřejného činitele žijícího z peněženek většiny, jež si Miloše Zemana za prezidenta svobodně zvolila. Onen profesor by plival na půldruhého milionu lidí.

Obdobně, když jsem v Knihovně Václava Havla slyšel jednu pražskou výběrovou ikonu Listopadu říci do mikrofonu, že Zeman je vožrala a nevzdělanec, pak k radosti této knihovny tam již nikdy nevstoupím. A to jsem na Borech sdílel stejný hajzl jako Vašek, mám-li to říci s noblesou...

Četl jsem, že se u nás připravuje »nový Majdan«, jenž by zemi vrátil do správných kolejí a zbavil se těch, kteří ji brzdí. Co o tom víte?

Četl jsem, že Velvyslanectví Spojených států amerických vydalo tiskové prohlášení, že neiniciovalo protizemanovské akce. Nevím, proč se ozvalo. Nevím ani, kdo rozšiřuje čísla, kolik dolarů vydalo na červené karty, vymýšlení hesel, ani kdo za pokusem o svrhnutí prezidenta stojí. Dočítám se sice jména »pusyrioťáků«, jejich fotografie, jak karty nabízejí, jakési krabice, a nevěřím ani mému mailu, abych udělal transparenty, ale rozhodně jde o provokace.

Pokud by to bylo pravda, co by mohly být ty správné koleje?

Zaujal mne dlouhý projev pana velvyslance USA v Praze z 30. října, který měl v Černínském paláci v Praze. Vysvětlil nám, jakou cestou se máme dát a jaká je od nás očekávána. Řekl bych – cosi, jako bylo Poučení z krizového vývoje po roce 1968.

Řekl: »Společně uvalíme na Rusko sankce za jeho agresi a společně budeme čelit lžím pravdou. Je třeba, abychom také věnovali pozornost znepokojivým trendům vývoje v Rusku, které se týkají zásahů vlády proti občanské společnosti, svobodě projevu a disentu.«

A dodal nadějeplné ujištění: »Když jsou disidenti umlčováni, promluvíme my, a budeme poskytovat podporu, kde se dá.«

A pravdoláskařská veřejnost považuje Pussy Riot za disidentskou skupinu. Ta dokonce letos obdržela Cenu Václava Havla za boj o lidská práva. Válčila formou »kreativního disentu«, což z fotografií vypadá jako kolektivní soulož tří párů v pravoslavném kostele. Jedna z kreativ byla prý v devátém měsíci – a ona oběť konána proto, aby padl Putin. Knihovna Václava Havla, nebo kdo o laureátech rozhodoval, by měla cenu udělit sama sobě.

Jaroslav KOJZAR