KSČM Frenštát pod Radhoštěm

Problémy s imigrací se stále výrazněji dotýkají států Evropské unie, Českou republiku nevyjímaje. Na semináři v Poslanecké sněmovně, který se i touto otázkou zabýval, zaznělo mj., že v Evropě se nyní pohybuje na 50 tisíc lidí bez identity. O jaké lidi jde?

Na semináři v Poslanecké sněmovně zaznělo mnoho statistických údajů. Co se týká prezentace otázky migrace, myslím, že nejobjektivnější obraz podal ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman, který se této oblasti věnuje mnoho let. Přesto se obávám, že odhad 50 tisíc imigrantů bez identity je podceněný. Přes všechna opatření, která jsou realizována na vnější hranici Evropské unie, se nekontrolovatelný počet ilegálních imigrantů neustále zvyšuje. Víme jen o těch, kteří byli nějakým způsobem zachyceni či zahynuli. Nevíme, jakým způsobem evropské instituce odhadly zbytek nelegálních migrantů, zejména z oblasti Středozemí a Blízkého východu. Počet těchto lidí bude nepochybně vytvářet základní množství nelegálních migrantů, a to nejen díky použití námořních cest přes Středozemní moře, ale i migrace přes tzv. balkánskou cestu.

Podle Dublinského nařízení mají členské státy EU všem cizincům, kteří žádají o mezinárodní ochranu, odebrat otisky prstů. Proč se toto nařízení nedodržuje?

Dublinské nařízení stihl osud mnohých ostatních nařízení EU. Připomeňme, jakým způsobem se tzv. účtovalo využití evropských fondů v Řecku, ale i některých dalších zemích EU. Ostatně výjimky si vytvářely i velké členské země, zejména v oblasti fiskální politiky.

 

Dublinský systém obecně říká, že žadatel o mezinárodní ochranu má právo na posouzení jeho žádosti o ochranu pouze v jednom členském státě Evropské unie (tzv. one-chance-only princip). Imigrační politika je pravomocí každého státu a v České republice je v gesci ministerstva vnitra. Státy EU jsou právě v procesních otázkách vázány určitými závazky vyplývajícími například ze zmiňované Dublinské směrnice.

Pokud jde o vaši otázku, jedná se o osoby, kterým nebyly otisky prstů z různých důvodů odebrány, a nejsou tak zařazeny do společné databáze. Jsou to tzv. migranti bez identity, většinou původem z Afriky, kteří využívají cestu přes Itálii. Evropský systém je nastaven tak, že tito lidé jsou navráceni do země, kde odevzdají otisk prstů, takže pokud nechtějí zůstat v Itálii, chtějí odevzdat otisk například až v Německu, kde tak budou vždy vráceni. A to je důvod problému, na který poukazujete. Není tajemstvím, že Itálie netouží mít takové množství uprchlíků na svém území, ale i z praktického hlediska je raději, když tito lidé pokračují dále.

Otázka snímání otisků prstů je však zajímavá i z hlediska ochrany osobních údajů…

Máte pravdu. Především po nedávných aférách s nedostatečnou ochranou údajů v USA, např. aféra Snowdena, se čím dál více vynořuje otázka zneužívání osobních údajů, včetně otisků prstů či vzorků DNA. To je mimochodem problém, který se dotýká i České republiky, protože zatím jsem nedostal relevantní odpověď na otázku jak dlouhou dobu, kde a pod čí kontrolou jsou tato data archivována a na základě jakých zákonných předpisů. Ale k této otázce se chci vrátit později, až dostanu odpovědi od odpovědných institucí. Nerad bych se dožil kruté pravdy, že i tato data včetně vzorků DNA jsou bez patřičných důvodů dlouhodobě schraňována, a to i v případech, kdy došlo k odběrům v rámci ochranných akcí, kdy nakonec majitelé vzorků nemají jistotu, zda se doživotně neocitají v jakési tiché databázi, kterou mohou využívat i cizí, dokonce i zpravodajské služby.

Co další by měly unijní státy, pokud jde o přistěhovalectví, dodržovat?

Principiální otázka, kterou musí řešit Evropská unie a nejen EU, je, že především ekonomické a snad i z části náboženské migraci nelze zabránit pouze restriktivními opatřeními, tj. posilováním hraničních kontrol na vnější evropské hranici. I tato ochrana má své limity a konec konců si nikdo soudný nemůže přát, aby se ze Středozemního moře anebo východní hranice Evropské unie, stal jeden velký hřbitov zoufalých migrantů.

Mnohé evropské země, které byly koloniálními mocnostmi, nyní vyzývají k solidaritě mezi členskými zeměmi EU. Jak se na tyto výzvy díváte?

Osobně se mi takový přístup nelíbí. Nejsem proti solidaritě s politicky pronásledovanými, ba naopak. Ale musíme si být vědomi, že kapacita naší země, pokud jde o schopnost přijímat uprchlíky tak, abychom jim byli schopni zajistit důstojné podmínky, což se nám zatím v řadě případů nedaří ani u občanů vlastní země, je omezená. Navíc je třeba zcela upřímně konstatovat, že jsme dosud nedořešili otázku tzv. nepřizpůsobivých či málo přizpůsobivých a neměli bychom si brát větší sousto než to, které jsme schopni sociálně, kulturně a ekonomicky zvládnout, pokud nechceme hazardovat s výbuchy nespokojenosti, posilováním pozice krajně pravicových stran tak, jak to vidíme například ve Francii. V migrační politice se musíme řídit nejen závazky solidarity, které jsou jedním z pilířů EU, ale i zdravým selským rozumem, a také ekonomickými možnostmi, které má naše země.

V době vlády premiéra Vladimíra Špidly se mluvilo i o tzv. řízené imigraci, a to i s ohledem na vývoj demografické křivky. Byl to pragmatický nápad, ale neměli bychom se řídit jen pragmatismem, že budeme selektovat příjem migrantů pouze podle potřeb trhu práce. Musíme myslet i na rekvalifikace vlastních lidí a schopnosti kulturního sžití imigračních skupin s naší společností. Jsem přesvědčen, že Evropská unie a zejména země, které jako koloniální mocnosti drancovaly kolonie, přivážely si levnou pracovní sílu, vydělávaly a kvetlo jim díky tomu bohatství, by teď neměly čekat solidaritu od zemí, které koloniálními mocnostmi nebyly a privilegia z doby minulé nikdy neměly. Na této hranici musí být stavěny naše limity. Chceme zůstat humanisty s pochopením pro právo na důstojný život, ale nikoliv za cenu, kterou budeme platit za státy, které si právě na koloniální politice vystavěly svoji prosperitu. Pro Českou republiku bude podstatně aktuálnější otázka, jak si poradit s možnou migrační vlnou, která přijde v souvislosti s občanskou válkou na Ukrajině. Na evropské úrovni se o této migraci stydlivě mlčí. Ovšem to, že reálně hrozí, je fakt a Slovenskou a Českou republiku může zasáhnout s velkou sílou a bezprostředně.

K nutnosti společného řešení problémů s migrací vyzval ve Štrasburku i papež František. Podle jeho slov by pomohlo i přijímání správných, odvážných a konkrétních politických rozhodnutí, která pomohou zemím, odkud přijíždějí migranti. Souhlasíte s tímto jeho tvrzením?

V kontextu našeho rozhovoru je otázka migrace mezinárodní otázkou značného rozsahu, a tedy je potřeba vykonávat společná rozhodnutí na široké mezinárodní platformě. To znamená také cílenou pomoc do zemí, odkud migranti přicházejí. A to chce opravdu rozhodnutí, jasný signál široké mezinárodní scény, jasný signál zejména od ekonomicky silných zemí a zapojení průřezově celého polického spektra. Jen tak se dá ukázat skutečná míra zodpovědnosti za nejen evropské dění, ale za dění v oblasti migrace na celosvětové scéně. Jen tak se dá ukázat skutečná ochota pomoci. Takže mohu říci, že s tímto souhlasím.

Současná v podstatě živelná migrace způsobuje evropským státům stále větší problémy. Můžete je shrnout?

Každý členský stát, ať se jedná o ekonomicky silný či ekonomicky slabší stát, má určité zdroje, určitou kapacitu. To, že je možnost poskytnout zdroje ze společných evropských prostředků na pomoc státům nejvíce postižených migrací, je pro ně jistě přínosné. Ale i tyto zdroje mají svá omezení, svou maximální kapacitu. Množství migrantů koncentrovaných v určité vstupní zemi, byť na určité části jejího území, přináší jistou zátěž pro celý státní systém vstupního státu. Zatěžuje finanční i lidské zdroje. V prvopočátku jde třeba o problémy v oblasti zdravotní péče, zdravotní prevence, zajištění školní výuky pro děti, sociální péče a dalších, následované schopností integrace do místní společnosti. Členské státy, které pociťují mimořádný migrační nápor, mohou požádat o poskytnutí finanční podpory Azylový, migrační a integrační fond, nebo o praktickou podporu Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu.

Není podle vás na čase vzhledem k těmto skutečnostem přehodnotit imigrační politiku? Odpověď J. Maštálky si přečtěte v sobotním tištěném vydání Haló novin.

Jana DUBNIČKOVÁ