Obamovou snahou je dostat se z postele se Saúdskou Arábií
Termínem ISIS se běžně v západním tisku označuje islámský stát. Letošní dubnové číslo Foreign Affairs uveřejnil zásadní článek, ve kterém se kritizuje představa, že tento rodící se stát je pouze volné teroristické seskupení. Stoupenci Islámského státu jsou také obvykle označováni jako džihádisté. Džihád je chápán jako povinná účast pravověrných Muslimů na krvavém boji proti ostatním lidem, doporučenou metodou je uřezávání hlavy. Pokud jde o nový důraz na větší roli Pentagonu v tomto regionu, bude nejlépe ocitovat The Economist: »Zástupy expertů na zahraniční politiku Ameriky usilovně vyrábějí studie a píší oběžníky, v nichž radí Obamovi, že by se měl rozhoupat k akci. V průzkumech veřejného mínění, které Obamu za zahraniční politiku spíše chválily, nyní dostává horší známky. Nejpravděpodobnější Obamovi nástupci, včetně hlavní favoritky demokratů Hillary Clintonové, chtějí být vnímáni jako mnohem energičtější. V táboře republikánů je jeden izolacionista, senátor Rand Paul, který ze zmatků v Iráku a Sýrii viní vlastní americké jestřáby. Ostatní prohlašují, že se má dělat víc, dokonce mnohem víc, jako senátor Lindsey Graham, který žádá vyslat do Iráku deset tisíc vojáků.«
Fareed Zakaria napsal v deníku Washington Post: »Americké vojenské intervence podle Randa Paula země destabilizovaly a vedly ke zvráceným důsledkům. Zatímco v Libyi, Egyptě a Iráku padli sekulární diktátoři, vzniklého vakua využili extrémističtí džihádisté. V Afganistánu Bílý dům posílil americké jednotky o 50 tisíc vojáků a utratil dalších 120 miliard USD bez hmatatelných výsledků. Afganistán je dnes stejně nebezpečný jako kdykoli v minulosti.«
Tato varování zřejmě nebudou vyslyšena a to hlavně kvůli ropě, plynu a ISIS; ke změně politiky dojde a vojáci dostanou mnohem větší slovo. A také se nemálo ochladí vztahy USA se Saúdy, kteří stále mají schopnost manipulovat se světovou cenou ropy a potažmo plynu, u kterého má velké slovo Katar, jenž pomocí finančních injekcí pomáhal Islámskému státu se etablovat.
V roce 2014 vydala Saúdská Arábie podle SIPRI na zbrojení 81 miliard USD. Je to skoro tolik, jako Rusko s jeho 85 miliardami USD. Je vůbec největším dovozcem zbraní a disponuje silným letectvem. Pozemní armáda si ale nevěří a nechce se jí do pozemní operace proti šíitským kmenům v Ománu. Je největším zákazníkem amerického vojenskoprůmyslového komplexu, který by se, podle Zakarii, měl nazývat vojenskoprůmyslovokongresový komplex, vzhledem k tomu, jakou roli ve sféře zbrojení a exportu zbraní i jejich použití hraje také Kongres USA. Zakaria nazval svůj článek »Pentagon se vymkl kontrole«. Píše: »Účetnictví Pentagonu je tak neprůhledné, že je vyloučené udělat v něm pořádný audit. Ministři obrany se budou střídat jako na orloji, ale vojenskoprůmyslovokongresový komplex budou žít dál.«
Teherán z nepřítele nadějí
Obama je doma i v zahraničí obviňován, že v nové situaci nemá žádnou strategii. TIME: »Jeb Bush, kandidát na prezidentskou nominaci za republikány, vytýká prezidentovi, že se odcizuje spojencům a nebudí strach u nepřátel Ameriky. Obamovu současnou taktiku lze však také vnímat jako vědomou volbu. Byl-li prezident zvolen, aby vyvedl Ameriku z válek v tomto regionu, pak je logické, že bude ochoten nasazovat americké síly pouze omezeně a v nezbytných případech. Obama není pacifista ani izolacionista. Zintenzivnil útoky bezpilotních letadel (tzv. dronů) proti teroristům, díky nim bombardoval cíle v Afganistánu, Pákistánu, Somálsku, Jemenu, Libyi, Iráku a Sýrii a nařídil zabití Usáma bin Ládina.«
Obama reagoval na kritiku politiky Bílého domu na Středním východě, že je příliš opatrná až zbabělá, projevem v OSN. Newsweek: »Existují, podle Bílého domu čtyři stěžejní obranné zájmy, pro něž je Amerika ochotna použít všechny součásti amerických sil, včetně ozbrojených. Zajištění stálého přísunu ropy a plynu, ochrana spojenců před vnější agresí, zabránění teroristickým útokům proti Americe a zastavení šíření zbraní hromadného ničení. V těchto případech bude Amerika jednat sama. Jinak dává přednost multilaterálním akcím. V nejbližší době se Amerika bude intenzivně zajímat o dosažení mírové dohody mezi Izraelem a Palestinci a smlouvy s Íránem o omezení jeho jaderného programu.«
The Economist k tomu dodává: »Největší Obamova naděje, že se na Středním východě zanechá pozitivní dědictví, spočívá v možné dohodě s Íránem. Zmiňuje se o možnosti většího sbližování s Íránem vytvořením nové rovnováhy sil v oblasti. Někteří kritici podezírají Obamu, že chce s Íránem navázat užší spojenectví. Ale podle Jeremyho Shapira, který pracuje v Brooking Institution, není dohoda s Íránem snahou dostat ho do americké postele; je to snaha dostat se z postele se Saudskou Arábií. Cena ropy a plynu je nyní méně citlivá na politické krize v oblasti. Bude-li odstraněna hrozba iránské atomové bomby, pak se Amerika může snadněji stáhnout a zajištění plavby lodí v Zálivu, jež dopravují ropu a plyn, bude vyžadovat menší vojenskou přítomnost. Avšak jestliže Amerika bude mít i nadále zájem o celkovou stabilitu v regionu, pak ji stažení příliš neposlouží. Dohoda posiluje umírněné politiky v Teheránu. Vzhledem k tomu, že Saudskou Arábií vedená koalice zasahuje proti Iránem podporovaným hútiům v Jemenu, lze očekávat, že nervózní arabští spojenci v Zálivu budou reagovat možná až příliš energicky. Navzdory naléhání Ameriky by se mohli pokusit o vybudování stejné jaderné kapacity jakou má Írán. A Izrael se navíc netají tím, že je jen otázkou času další kolo ozbrojených bojů s libanonským Hizballáhem, spojencem Íránu.«
Saúdi na válečné stezce
David Rothkopf ve své knize »Národní nejistota: Americké vůdcovství v éře strachu« vidí osudovou symetrii Obamovy politiky s tím, co dělal jeho předchůdce Bush. Ten se příliš angažoval v Iráku, Obama až příliš brzy Irák opustil a situaci využil ISIS. Ten první přeháněl, ten druhý se až moc drží zpátky.
Le Figaro: »Arabské monarchy děsí, že Írán zbavený sankcí by mohl způsobovat velké potíže. Na summitu šestičlenné Rady pro spolupráci v Zálivu nedokázali přimět Ameriku, aby zadržovala Írán tak, jak si přejí. Obama je ujistil, že Amerika je připravena ochránit je před přímým útokem, nicméně za zavřenými dveřmi jim sdělil, že pravděpodobnější hrozby pro jejich režimy jsou uvnitř jejich zemí.«
Der Neue Zürcher Zeitung píše o Saudské Arábii jako zemi, která se vydává na válečnou stezku, jak o tom svědčí situace v Jemenu: »Ještě nedávno byli Američané životně závislí na arabské ropě a Evropané také na plynu. A tak pro USA byl klid v oblasti naprosto klíčový. Jedním z pilířů tohoto bezpečí bylo spojenectví se Saúdskou Arábií, jakkoli z ideologického hlediska nejde o spřízněné země. Jenže rozvoj alternativních způsobů těžby ropy a plynu učinil z USA energetickou velmoc, která už na Středním východu nemusí dělat policajta za každou cenu. A deklarovanému přátelství rozhodně nepomohlo tzv. arabské jaro. Zatímco Západ v něm viděl buržoazně demokratické snahy, pro tvrdé arabské monarchie šlo o ohrožení stávajících prostředků. Skoro přímý střet nastal v Egyptě, kde Američané hodili přes palubu spojenectví s diktátorem Mubárakem a fandili volbám. Saúdské peníze naopak pomohly vojenskou diktaturu v Egyptě obnovit. Stejně tak se za Atlantickým oceánem nelíbilo, když saúdské jednotky zachraňovaly sunnitského krále Bahrajnu před protestujícími šíitskými poddanými. Obama má s Íránem společné zájmy, i pokud jde o ropu a plyn, jeho export, a společného nepřítele, Islámský stát na území Iráku a Sýrie. Pokud se skutečně domluví, mají Peršané šanci stát se respektovanou regionální mocností namísto dosavadního vyvrhele, který podvratně podporuje šíitské páté kolony v okolních státech a neurčitě hrozí hypotetickými atomovkami. To se samozřejmě nelíbí Saúdům, pro které je Irán velkým rivalem.«
Salmánova doktrína
Dosud se jejich zájmy střetávaly zejména v Sýrii. Teherán podporuje prezidenta Asada, zatímco Saúdové sunnitské povstalce. A tak se nový saúdský král Salmán rozhodl vylézt z ulity, i když byl dosud vnímán jako spíše umírněný administrátor, který se nepouští do velkých dobrodružství, pokud odhlédneme o akcí, jako je trest bičováním pro disidenty.
Fahad Nazar ve Washington Post napsal: »To, že Irán dokázal využít vřavy v regionu a rozšířit svůj vliv po arabském světě, donutilo Saúdy k velké asertivitě. A není pochyb, že americko-iránské sblížení tomu dodalo na naléhavosti.« The Times cituje Mustafu Alaniho z ženevského Gulf Research Center, který se táže: »Necháte Irán praktikovat takovou expanzionistickou politiku i na svém zadním dvorku v Jemenu? Co je moc, to je příliš.«
Saudská Arábie se cítí jako starší bratr Jemenu. Hranice obou zemí, špatně vymezené a ještě hůře hlídané, vytváří nejrůznější pouta: příbuzenská, obchodní, náboženská, stejně jako je mohou překračovat teroristé. Nikdy se Saúdům jižní soused takto nevymkl. Povstalci mají podporu souvěrců u Iránu a přihlásil se k nim i exprezident Sálih. Další oblasti této země zase ovládli džihádisté z al-Kajdy či ISIS.
Die Zeit: »Vidíme počátky Salmánovy doktríny. Ta říká, že Saudská Arábie musí chránit vládce a status quo ve spřátelených zemích arabského světa. K takové doktríně je království od USA dostatečně vyzbrojeno, ale dosud se zdráhalo své kapacity nasadit. Nezdá se, že by Salmánovi válka v Jemenu byla proti srsti, naopak z ní dělá svoji reklamu. Na poddané se z billboardů směje jeho tvář salutující vojákovi. Ministerstvo obrany vítá novináře, kterým předvádí svoji sílu a úspěchy, jež se už nespojují jen s produkcí a vývozem ropy. Králi se válkou podařilo povzbudit saúdský nacionalismus. Se zřetelem na nejen ropné, ale také vojenské záležitosti vybral i své dva nástupce, jejichž jmenováním otřásl stávajícími pořádky. Poprvé nemá trůn dědit syn, nýbrž vnuk.«
Je to jen začátek…
TIME cituje Simona Hendersona z washingtonského Institutu pro politiku na Středním východě: »Vývoj v Rijádu by dost dobře mohl značit mocenský zápas, který se už netýká pouze vedoucí role v organizaci OPEC. Spory frakcí mohou ohrozit stabilitu absolutistického království.« Nástup mladé generace ale nutně neznamená nějaký buržoazně demokratický liberalismus. Salmán naopak, zdá se, upevnil pouta s náboženskými konzervativci. V čele mravní policie vyměnil údajného reformistu za přísnějšího šéfa. Přibylo poprav skutečných i údajných zločinců a současně se zřejmě přitvrdí politika vůči teroristům, vůči Islámskému státu. Vláda minulého krále Abdalláha se muže, kteří se domů vraceli z Islámského státu, snažila přeškolovat, někdy i rehabilitovat. Nynější korunní princ, který přežil čtyři pokusy o atentát, naopak proslul rázným přístupem zvláště k al-Kajdě, kterou se v království podařilo skoro vymýtit.
Der Stern: »Jemen bude jen začátek vojenské angažovanosti Saúdské Arábie. Na syrských bojích se její letadla podílela jen symbolicky, jinak království preferovalo materiální a ideologickou podporu. Jenže nyní se stává přímým terčem Islámského státu. Už v listopadu vyzýval kalif Abú Bakr a-Bagdádi své bojovníky, aby útočili na saúdské štíty i vojsko. ISIS chce ovládnout největší místa islámu - Mekku a Medinu. Mnoho džihádistů pochází ze Saudské Arábie a také na ty ostatní mají vliv radikální saúdští kazatelé.«
Někteří američtí politici tvrdí, že existují dokumenty, které potvrzují, že Saúdové se podíleli na leteckém útoku na »dvojčata« v New Yorku 9. září 2001. Rijád s Káhirou stojí u zrodu společné arabské vojenské jednotky, má jít o 40 tisíc vojáků. Saúdové hledají spojence nejen mezi Araby, ale i v Turecku a Pákistánu.
Jaromír SEDLÁK
