Stupeň závislosti klientů v krajských pobytových zařízeních pro seniory spíše stoupá. Jak si tento jev vysvětlujete?
Lidé by se v našich sociálních zařízeních měli cítit skoro jako doma
Vysvětlení je docela prosté. Česká republika stárne a lidé se v převážné míře dožívají vyššího věku. Většina seniorů se snaží zůstat co nejdéle doma, v domácím prostředí. Díky poměrně rozšířené síti pečovatelských služeb i domácí zdravotní péče řada našich babiček a dědečků dožívá doma, mezi svými. Jestliže se však stav stane zdravotně či duševně neúnosný a rodina není schopna poskytnout plnohodnotnou čtyřiadvacetihodinovou péči, obrací se na pobytová zařízení s prosbou o pomoc.
Odpovídá zhoršenému zdravotnímu stavu klientů také míra poskytované zdravotní péče, předepisované lékaři a hrazené zdravotními pojišťovnami?
Co na to říci? Krajský úřad, přesněji pracovníci odboru sociálních věcí a ředitelé ústavů sociální a zdravotní péče, se pochopitelně snaží, aby míra služeb hrazených zdravotními pojišťovnami byla co nejvyšší. Ale tady je potřeba upřesnit, jaké služby naše zařízení poskytují. Samozřejmě, první jsou pečovatelské, včetně kompletních ubytovacích služeb. Od lůžka, přes stravu, hygienu až po praní prádla. Další jsou služby sociálního charakteru, aktivizující naše seniory, kdy se je naše pracovnice snaží zapojit do nějaké zajímavé činnosti. Třetí skupinou jsou služby ošetřovatelské, na které přispívají zmíněné zdravotní pojišťovny. Zde hodně záleží na ošetřujícím lékaři. Pokud ošetřovatelské výkony předepíše, jsou zahrnuty do příspěvků zdravotních pojišťoven. Pokud ne, některé z těchto výkonů musí být provedeny stejně, ale bohužel jsou hrazeny z provozu zařízení. Jednoduše řečeno, z příspěvku kraje, a zdravotní pojišťovna tak ušetří.
Co může kraj, potažmo krajský radní, jako gestor sociálních služeb na území kraje udělat pro to, aby část nákladů na zdravotní péči o tyto seniory nemusel hradit kraj?
Přiznejme, že s ohledem na zákon o zdravotních službách a zákon o zdravotním pojištění mnoho možností nemá. Snaha je především zaměřena na dobrou spolupráci personálu zařízení s ošetřujícím lékařem. Tady je potřeba uvést, že lékař není zaměstnancem příspěvkové organizace, tedy v tomto případě domova pro seniory. Klienti našich ústavů tvoří pouze část obvodu praktického lékaře.
Dalším důležitým bodem je dobrá spolupráce zařízení s revizními lékaři zdravotních pojišťoven. V této oblasti dochází ke zlepšení a většina revizních lékařů má pochopení pro naše zařízení, zvláště pak pro ta, která se věnují seniorům.
Důležitým zdrojem prostředků, i když pochopitelně ne stěžejním, jsou dary. Mnozí podnikatelé spolupracují s našimi organizacemi a pomohou při zakoupení důležitého vybavení. A mnohdy to nejsou zanedbatelné částky, které tak zařízení, čili i kraj, ušetří.
V současné době probíhá spor lékařů o klienty v Domově U Biřičky, největším krajském zařízení. Co spor vyvolalo?
To by bylo dlouhé vysvětlování. Tak tedy jen stručně. Prvotní byla otázka množství vypisované ošetřovatelské péče, jak jsem vysvětloval dříve. Protože příspěvky od zdravotních pojišťoven byly nižší a nižší, u našeho největšího zařízení jsme se dostali pod jednu třetinu republikového průměru, dokonce naše nejmenší zařízení mělo vyšší příspěvek pojišťoven na služby vypisované lékařem než tento domov, rozhodla se paní ředitelka pro změnu ošetřujícího lékaře. Klientům byla nabídnuta možnost změny. Někteří lékaře změnili, někteří klienti neměnili. Dnes je napadán způsob přeregistrace.
Můžete přiblížit postoj samosprávných orgánů k tomuto sporu?
Po prošetření postupu, včetně osobních rozhovorů s některými klienty zmíněného zařízení, bylo konstatováno, že přeregistrace pacientů v únoru tohoto roku nebyla v rozporu se zákonem o zdravotnických službách, se zákonem o veřejném zdravotním pojištění, ani se zákonem o sociálních službách, a že právo zvolit si svého lékaře je právem pacienta. V tomto smyslu byla podána informace na posledním zasedání krajského zastupitelstva. Dále byli zastupitelé informováni, že obě lékařské společnosti byly vyzvány ke vzájemnému jednání, přinejmenším alespoň právních zástupců, a že o spolupráci byl požádán i předseda okresního sdružení České lékařské komory.
Projevuje se zde lobbing ze strany lékařů v zastupitelských funkcích?
Nenazval bych to přímo lobbingem, spíše to lze chápat jako stavovskou solidaritu. Lékařům v orgánech zastupitelstva se průběh přeregistrace jevil poněkud »nefér«, ale to musí řešit příslušné orgány ČLK, kam byly podány podněty obou stran.
Objevuje se názor, že by péče o nemohoucí rodiče měla být dětem nařízena zákonem. Jak tento názor vnímáte?
Nedomnívám se, že by to bylo to pravé. V dnešní době, kdy nás dravý kapitalismus nutí stěhovat se za prací, kdy lidé jezdí za prací do sousedních zemí, jejich rodiče bydlí třeba více než sto kilometrů daleko, si nedokážu představit, jak by toho chtěli předkladatelé zákona docílit. Je to i otázka výchovy v rodinách. Ředitelé našich domovů velice často pořádají setkání rodin s jejich seniory a zde vidíme rozdílné přístupy. Někteří přijedou i z daleka, jiní, kteří by mohli projet pouze několik zastávek MHD, se neukážou za celý čas. Chápu, že to mnohdy není jednoduché, práce ubírá hodně času i sil, cítím to i na sobě, ale když se chce, čas se najde. Na druhou stranu je potřeba si však uvědomit, že mnozí lidé mají dnes i dvě zaměstnání, aby vůbec uživili svou rodinu. Nedokážu si dost dobře představit, jak by se n+aplňovala litera zákona.
Co vám v současné době v souvislosti se sociální péčí nejvíce leží na srdci?
Opravdu nejvíce starostí mi teď dělá nedostatek peněz ve státním rozpočtu pro sociální služby. To je skutečně celorepublikový problém. Vláda v loňském roce navýšila mzdy v sociálních službách, ale nezvýšila o tuto částku také přísun financí do rozpočtů krajů. Ministr financí si patrně řekl: My vám dovolíme lidem přidat, a vy si sežeňte peníze, kde chcete. To říkám jako žert, ale ve skutečnosti to takto dopadá.
Ale co mi opravdu leží na srdci, je přání, aby se lidé v našich zařízeních cítili dobře. Aby se na ně personál usmíval, abychom neřešili stížnosti na špatnou stravu nebo nehezký přístup lékaře. Zkrátka, aby to byly opravdu ústavy sociální péče v tom dobrém smyslu slova, a ne »odkladiště« starých a nemocných. Aby se tam naše babičky a naši dědečkové cítili, když už ne jako doma, tak alespoň skoro jako doma. Víte, nikdo z nás neví, v jakém zdravotním či duševním stavu se může ocitnout. Tak se podle toho chovejme i ke svým rodičům a prarodičům.
Přeju čtenářům a čtenářkám Haló novin hodně zdraví.
Taťána LANKAŠOVÁ
